Ptáček a zlaté hodiny

Anotace: tátova bajka

Ležela na literu nedokončená básnička se zajímavým obrazem. (čímž také děkuji za inspiraci)

V hodinách je uvězněný nemocný ptáček, trápí se a nemůže ven... říkám si to je nějaká vypjatá Oskar Wildeovská romantika, sem nebudu nic psát. Nicméně obraz mi dál žil v hlavě, až se ozval tátův hlas a pohádku dokončil. 

Můj otec pocházel z nejchudší vesnice z rodiny, kde neuměli číst a psát a on se jaksi vyšvihl, stal se učitelem a později ředitelem školy. Doma moc nemluvil, protože dominantní maminka ho trochu podceňovala. Takže nás děti, když na to přišlo, táta překvapoval: že umí zpívat, kreslit, hraje na trubku, hraje divadlo, vede sportovní kroužek, mezi žáky má respekt, lidi na ulici ho uctivě zdraví. Uměl dělat s krumpáčem a maltou, uměl odehnat cizího psa a vodit koně. Rozuměl všemu a ještě k tomu bez většího úsilí, vstal, vyřešil ... a opět si lehl na gauč luštit křížovky.

Otec se letmo podíval kdo jak mluví, kdo jak vypadá a říká:

=========================================

Víš, on ten ptáček do svého vězení nepřišel úplně náhodou. Hodiny totiž byly mimořádně krásné, zlaté, jediné hodiny toho druhu na světě, leckdo po nich toužil. A ptáček byl tolik soustředěný na svou nemoc, že nedovedl poznat kdo jaký je. To je pro ptáčka (i člověka) hrozná věc, tohle neumět. Proto se dostal do zlatých hodin. Jejich výlučnost je spojila, avšak mechanismus, jak vězeň pozdě pochopil, střídal jen 2 polohy. Hodiny tikaly takhle:

oškliví lidi / krásný ptáček

oškliví lidi / krásný ptáček

A to bylo opravdu temno, úplné peklo v takové ubohé komůrce existovat, a takové snobské domýšlivosti, takovému elitářství navíc dělat maňáska. To by byla hrůza i pro zdravého člověka, natož pro nemocné zvířátko. Nejvíc ho týral zvuk jeho vlastního jména, kdykoliv kyvadlo došlo doprava kde pravidelně zaznívalo "ptáček", dotyčný sebou trhnul. Ale zvykl si a naučil se v tom žít.

Až jednou...

Jednou zase hodiny tepaly a jejich výhrůžky zaznívaly k ptáčkově uchu moc nepříjemně, až zoufalý nastavil kyvadlu do cesty to své nemohoucí bolavé bidýlko. Kyvadlo narazilo, stroj tím pádem nedokončil kmit docela a protože ztratil hybnost (byl už starý a zchátralý) zkrátil i druhý oblouk.

lidi / krásný

lidi / krásný

Lidi krásný lidi, krásný lidi, krásný lidi ... hlásaly rozbité hodiny, nemocný ptáček držel kyvadlu překážku a v textu nové písně ožíval, sílil a zapomínal, až náhle hbitě vylétl ze zlatých hodin a radostně řval:

Lidi lidi ... píp píp píp! Lidi, já jsem stejně blbý jako vy! Já nejsem o nic lepší, hurá hurá ... píp píp píp!!!

=========================================

Takhle to otec vyřídil a odebral se zase luštit. Maminka by se asi trochu ušklíbla, vždyť i ona se občas dívala na společnost, na nevzdělané lidi spatra, ale my (malé i velké děti) jsme poučení chápali a vděčně žasli. Díky otče, ahoj!