Duše na Sázavě

Vodník si na jarmarku otevřel stánek. Obživa byla těžká, stále více lidí nebálo se vody, umělo plavat a stáhnout je pod vodu bylo těžší a těžší. Duše na Sázavě nepřibývaly, nedařilo se řemeslu. Musel prodávat prázdné hrníčky, sice ručně malované, ale taky žádná sláva. Lidi si zvykli na plastové krabičky z Temu a kazilo to kšeft.

Dneska za celý den prodal jen tři hrníčky a to ještě díky těm malejm spratkům, kteří ho brali jako figurku a pokřikovali na něj „Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť…“ Zpropadenej Erben, nikdo už neví, o co v té baladě šlo, ale tenhle verš si pamatuje každej.

Šiju šiju si botičky… „Že mne to nenapadlo,“ bleskl nápad Vodníkovi hlavou. „Kašlu na hrnky, stejně mne to bez duší nebaví, zkusím to s botama.“ Doma na Sázavě pohledal boty, samá jemná kůže, vyčistil a naleštil je. Krasopisem napsal ceduli: Zakázková obuv dle vaší nohy do týdne!!!

Druhý den jarmarku u jeho stánku stála fronta. Obdivovali ruční práci, materiál i design. Obkreslil nohy, udělal si poznámky, vzal zálohu a slíbil termín.

„Ušil byste boty i našemu mladýmu? Tomáši, pojď sem! A zašlete mi je? Jsme ze Zlína a tady jsme jen dovolené.“ „Jistě, milostpaní. Zásilkovnou.“