Zvíkovský rarášek

Rarášek seděl na vrcholku věže Hlásky a přes malé okénko pozoroval, jak se po mostě s hlasitým klapotem kopyt přibližuje koňské spřežení táhnoucí honosný kočár. Spřežení projelo otevřenou hradní branou a se skřípěním se kočár zastavil uprostřed nádvoří. Kočí seskočil z kozlíku, otevřel dvířka kočáru a úslužně se poklonil. Rarášek zdáli viděl, jak na zem dopadly dva páry bot a najednou se za otevřenými dveřmi objevily dvě postavy. Jedna z nich byla oblečena v zářivě rudé róbě a na hlavě měla klobouk s pavím perem. „Vypadá jak maškara,“ usmál se potutelně rarášek. Vedle maškary kráčel nenápadně oblečený muž, neustále tomu druhému něco za chůze ukazoval a družně spolu rozprávěli. Společně prošli okolo Hlízové věže a pokračovali směrem k hradbám, tam už je rarášek ztratil z dohledu. „O čem si asi tak povídají?“ přemýšlelo strašidýlko a trochu ho začaly hryzat obavy. Doteď celý hrad patřil jemu a teď se tu promenádují tihle dva. Ne že by je nedokázal vyhnat, ale zajímalo ho, co asi tak kují za pikle. Oba muži po chvíli naskočili do kočáru a s prásknutím biče vyrazili pryč z hradu. Rarášek se natáhl do svého pelechu a s pomyšlením na chvíli klidu upadl do říše snů.

Brzy ráno, ještě před prvním kohoutím zakokrháním, probudil raráška nezvyklý rachot. Ospale si promnul oči a vykouknul ze svého okénka. Spatřil špalír plně naložených vozů mířících přes most bránou pod věží do útrob hradu. Na nádvoří pak na ně čekali muži, kteří z vozů vykládali materiál a nářadí. Jakmile bylo vše složené, vozy zase s rachotem odjely. Rarášek na to vše hleděl s mírným rozladěním, ale už si v hlavě vymýšlel, jaké lotroviny bude těm dělníkům provádět a jak je všechny zase vyžene pryč z hradu. Z myšlenek jej vyrušil příjezd stejného kočáru jako včera. Z jeho útrob vystoupil už jen honosně oblečený muž a ihned se rozkřičel na dělníky. „Dělejte, chátro líná, za co vás platím?!“ vykračoval si okolo pracujících mužů, kteří připravovali kameny ke stavbě. „Jak to měříš?! Vždyť je to křivě!“ křičel na další muže vyměřující stavbu. Poté co se dostatečně vynadával, nasedl zpátky do kočáru a odjel. Rarášek se rozhodl vylézt ze svého úkrytu a tiše prozkoumat, co to dělníci vlastně staví. Nenápadně se proplížil kolem dělníků nosících kameny a zalezl do nejbližšího křoví. Tady, schovaný před zraky všech, pozoroval muže, jak zatloukají kolíky a mezi ně natahují provaz. Muži se při vyměřování bavili o stavbě nového paláce a o tom, jaký je asi nový hradní pán. V raráškovi hrklo, potvrdilo se mu, že na hradě už nebude sám. Usmyslel si, že bude muset začít dělat neplechu, aby stavebníky trochu potrápil. Schovaný ležel v úkrytu do doby, než slunce vylezlo vysoko nad obzor. Najednou se hradem rozezněl s hlasitou ozvěnou zvon. Rarášek se lekl tak, že se málem prozradil. Do bimbání zvonu se rozezvučel mocný výkřik „Oběd!“ doprovázený boucháním vařečkou do plechového kotle. Všichni dělníci zahodili nářadí a radostně se rozeběhli za přicházející vůní guláše. Rarášek osaměl ve svém úkrytu a věděl, že teď přišla jeho chvíle. Vyběhl ze křoví a začal ze země vytahovat kolíky, odvazovat natažené provazy a schovávat nářadí. Za krátkou chvíli dokázal zničit skoro celou dopolední práci dělníků. Jakmile uslyšel blížící se hlasy, rychle zahodil zednickou lžíci co měl v ruce a rychle zase do křoví.

Přicházející měřiči už zdálky viděli, že je jejich dopolední dílo v troskách. Naštvaně obcházeli kolem, hledali viníka, nadávali a obviňovali se navzájem. O schovaném raráškovi však neměli ani ponětí, a ten se jen potutelně usmíval a pozoroval ten mumraj. Nic naplat, řekli si dělníci a začali znovu vyměřovat. Blížil se večer a na nádvoří znovu zastavil kočár s bohatě oblečeným mužem. Ten se vydal k měřičům a když viděl, že stihli vyměřit jen polovinu toho, co měli, naštvaně se na ně rozřičel. „Lemplové! Dělat mistra takové bandě budižkničemů, to mi byl čert dlužen!“ křičel, až mu od úst létaly sliny. „Co si nový hradní pán pomyslí, až to uvidí?!“ Dělníci se mu snažili vysvětlit, že někdo jim půldenní práci zničil, ale jejich mistr se nedal. „Celý den se tady za moje peníze flákáte a pak mi tu budete lhát, že vám to někdo zničil?! Nemám snad začít věřit na strašidla?“ vysmál se jim. „Ještě jednou a nedostanete zaplaceno,“ otočil se na patě a nakvašeně vyrazil zpátky ke svému kočáru. Měřiči něco zamumlali pod vousy a jelikož se slunce začalo pomalu klonit k západu, uklidili nářadí a vydali se do nedaleké krčmy na přespání. „Konečně klid,“ zajásal rarášek a celý rozbolavělý z dlouhého ležení v keři se začal protahovat. Z dálky k němu dolehla příjemná pískaná melodie a rozeznělo se rytmické bouchání. Rarášek se schoval za zbytky nedaleké zdi a opatrně poslouchal. Melodie mezi jednotlivými údery kladiva zněla nádherně a přitahovala ho k sobě jako magnet. Opatrně se proto vydal za těmi magickými tóny. Schován za zdí se přiblížil a spatřil klečícího mladíka. Ten na hradě zůstal jako poslední a rytmickým boucháním opracovával velký kámen do tvaru kvádru. Rarášek jej chvíli pozoroval, a ač by nejraději škodil všem dělníkům, tenhle mu svým pískáním a zápalem pro práci přišel sympatický. Když kámen pod kameníkovýma rukama dostal svou konečnou podobu, mladík jej odsunul vedle sebe a vzal si další kámen. Znovu se pustil do práce. Něco na tom mladíkovi raráška fascinovalo. Když kameník dokončil další kámen, vstal, oprášil se, kladivo a majzlík schoval do brašny a vydal se ven z hradu. Hned za branou však zabočil a vydal se úzkou stezkou podél hradeb k výklenku nad útesem. Tady si sedl, zabalil se do kabátu a usnul hlubokým spánkem. Rarášek se vydal zpátky do svého úkrytu ve věži.

Další dny probíhaly v podobném duchu, dělníci pracovali a rarášek jim škodil. Tu převrhl káď s maltou, tam schoval lopatu, občas nenápadně vylekal dělníky nějakou pastí a prováděl všelijaké lotroviny. Nikdy jej však nikdo neodhalil. I přes veškeré snažení však stavba paláce rostla před očima. Dělníci však byli naštvaní, podezřívali se mezi sebou navzájem a na náladě jim nepřidávaly ani nadávky od vymóděného mistra jezdícího dozorovat na stavbu. Rarášek byl za ten chaos vděčný, bavilo ho škodit dělníkům a poslouchat jejich nadávání. Lámal si však hlavu nad mladým kameníkem. Vždy když ostatní dělníci odešli do krčmy, on zůstával na hradě a opracovával kameny. Rarášek se tak jednoho večera osmělil a rozhodl se na mladíka promluvit. Zrovna když kameník dodělal další kámen, vystoupil rarášek ze svého úkrytu a odkašlal si. „Ahoj,“ začal nesměle. „Co tu děláš takhle pozdě? Ostatní už odešli,“ zeptal se mladíka. Ostatní by se nejspíš při pohledu na strašidlo lekli, ale mladík se jen pousmál a povídá „Potřebuji udělat víc práce než ostatní, rád bych si vydělal nějaké zlaťáky, abych mohl své milé koupit prstýnek a požádat ji o ruku. Tak tu zůstávám až do setmění a spím pod hradbami, abych neutrácel za ubytování,“ odvětil s úsměvem. „A není ti v noci pod hradbami zima?“ zeptal se rarášek. „Ale kdepak, hřeje mě můj kabát a vzpomínka na úsměv Haničky, která na mě čeká doma. Už jen pár dní práce a vydám se k domovu, nemůžu se dočkat, až mi padne do náručí,“ zasnil se kameník. Pohlédl na malou postavu strašidýlka a trochu se zamračil „Poslechni, poslední dobou se tu na hradě dějí nějaká alotria, ztrácí se nářadí a nějaký záškodník nám tu dělá neplechu. Nemáš s tím něco společného?“ Když uviděl červenajícího se raráška, koktajícího omluvy, usmál se na něj a povídá. „Škodíš tím hlavně nám, dělníkům. Mistr je zlý, chamtivý a snaží se nás sedřít z kůže, nadává nám a nechce platit. Tak toho prosím nech.“ „Když já nechci, aby mne někdo vyhnal z hradu. Co když mě tu nový hradní pán nebude chtít? Proto se snažím škodit na stavbě a doufal jsem, že vás vystraším a budu na hradě zase sám.“ odvětil smutně rarášek. Mladík vyndal z brašny pecen chleba a ukrojil dva krajíce, posypal je solí a jeden z nich podal raráškovi. Ten s povděkem přijal a zakousl se do jídla. Oči se mu rozzářily a na tváři se mu objevil spokojený úsměv. Takovou dobrotu ještě nejedl. „Děkuji ti, milý cizinče,“ s povděkem se usmál na mladíka. „Říkej mi Honzo,“ představil se kameník. „A jak říkají tobě?“ Rarášek chvíli přemýšlel. „Jsem rarášek, ale jméno nemám žádné,“ po chvíli přemýšlení smutně odpovědělo strašidýlko. „Fajn, tak co kdybych ti říkal Kryšpín? Znal jsem jednoho Kryšpína a ten byl mazaný jak liška. Trochu mi ho připomínáš.“ „Kryšpín? To jméno se mi líbí,“ rozzářil se malý rarášek. Honza mu pak do večera vysvětloval, jak se opracovávají kameny, jakou má kamenickou značku, aby se poznalo, kolik kamenů opracoval a další zajímavosti kolem stavby. Dokonce si i rarášek zkusil jeden z kamenů opracovat. Nebylo to sice mistrovské dílo, ale víte co se říká, žádný učený z nebe nespadl. Když se na hradě rozprostřela tma a na práci už nebylo vidět, oba se vydali spát. Honza ke svému místu pod hradbami a rarášek do věže. Celou cestu si mumlal „Kryšpín, jaké to krásné jméno.“ Konečně pak ve věži po dlouhém dni usnul spokojeným spánkem.

Ranní paprsky pronikající malými okénky ve věži probudily strašidýlko zabalené v kusu staré deky. Kryšpín si ještě chvíli užíval lechtání slunečních paprsků na tváři, než se rozhodl vstát. Už včera večer se rozhodl, že se změní. Místo aby dělníkům škodil, bude jim pomáhat. A tak se hned ráno pustil do díla. A jak krásně to zvládal. Přenášel kameny, nosil kladiva, lžíce a další nářadí a vždy tak nenápadně, aby o něm nikdo nevěděl. Stavba rostla před očima a dělníci byli konečně spokojení. Do doby, než večer přijel mistr na obhlídku. Vystoupil z kočáru a nesl se jako páv, nos nahoru a každého kritizoval. „Ta malta je moc hustá, ta zeď je křivá, ta bílá je moc zářivá,“ jako vždy nebyl s ničím spokojený. Nakonec naskočil do kočáru pronásledován zlostnými pohledy zedníků. Večer se všichni rozešli do svých domovů a ubytoven a Kryšpín s Honzou osaměli na hradě. Do západu slunce společně opracovávali kameny. Poslední kámen, který rarášek udělal už vypadal k světu. Honza se na něj usmál a povídá „No milý příteli, tenhle kámen už můžeme použít na stavbu.“ Strašidýlko vypnulo hruď a zatvářilo se potěšeně. „Teď si na něj vyryj svou značku a nech si ji od mistra zaplatit.“ Rarášek mu odvětil „Vyryju tam tvou značku, mně jsou peníze k ničemu a ty je potřebuješ víc. Mně bude stačit jen chleba se solí“ a mlsně se olízl. Honza nechtěl, aby rarášek pracoval zadarmo a chvíli se dohadovali, nakonec jej však rarášek přesvědčil. Oba si pak snědli svůj krajíc chleba, chvíli si povídali a pak se uložili ke spánku.

Další dny probíhaly v podobném duchu, rarášek tajně pomáhal, večer si povídal s Honzou a společně opracovávali kameny. Palác rostl před očima a blížil se konec stavby. Konečně, když už nebyly potřeba kameny, měl Honza svou práci hotovou. I tak ale pomáhal na stavbě a učil se novým věcem. Jen už nemohl dělat přesčasy. Alespoň mu zbylo více času na povídání si s Kryšpínem. Vyprávěl mu o Haničce, o jejich dlouhých blonďatých vlasem, jejím krásném úsměvu a o její dobrosrdečnosti. Vzpomínal také na jejího tatínka, který chtěl aby se Hanička dobře vdala a přál si pro ni bohatého ženicha. A tak musel Honza dřít do úmoru. Rarášek mu zase povídal o životě na hradě, o strašení pocestných a dělání lotrovin.

Konečně přišel den, kdy byl palác dostavěn. To bylo slávy. Na nádvoří se sešli všichni dělníci, mistr a přijel nový hradní pán. Mistr provázel hradního pána novým palácem, rozhazoval kolem sebe rukama a naparoval se, jako kdyby celou stavbu postavil sám. Hradní pán uznale pokyvoval a obdivoval krásné arkádové ochozy. Když prohlídka skončila, vylezl pán na nízké pódium postavené pod stromem na nádvoří a srdečně poděkoval všem, kteří se na stavbě podíleli. Pochválil je za jejich skvěle odvedenou práci a pozval je na večerní oslavu. Poté se společně s mistrem odebral do komnat paláce, aby vyřešili zaplacení stavby. Dělníci měli před večerní oslavou volno a jelikož byl slunečný den, využili jej koupáním se v řece pod hradem, nebo odpočíváním a pospáváním pod stromy nebo ve stínu hradeb. Honza se mezitím vydal na krátkou procházku. Na protějším břehu řeky našel krásnou vyhlídku na hrad a na nově postavený palác. Seděl pod stromem s pohledem upřeným na hrad a obdivoval novou stavbu. Cítil hrdost, že mohl pracovat na něčem podobném a že se dílo vydařilo. Když se den nachýlil k večeru, vydal se zpátky na hrad. Už z mostu cítil směsici vůní a slyšel zpěv a změť hlasů vycházející z útrob hradu. Pak spatřil něco, co jej ohromilo. Na několika ohništích se otáčely pečinky, v kotlících bublaly guláše a z obrovských sudů se čepovalo pivo a víno. „Pojď si dát do nosu,“ volali na něj kamarádi. „Však si to zasloužíš.“ Honza se nenechal dlouho pobízet, hlad měl jako vlk a tak si do misky nabral guláš a nalil si vrchovatý korbel piva s nadýchanou pěnou. Když se blížil ke stolu k ostatním, vzpomněl si na raráška. „Hned za vámi přijdu, kamarádi,“ zavolal k ostatním a vydal se k hradní bráně. Pod věží zapískal a z okénka vykoukla rozcuchaná hlava malého raráška. „Něco jsem ti přinesl, pojď dolů,“ zavolal na něj s úsměvem Honza. Rarášek byl dole, než bys řekl švec. Mladík mu nabídl svůj guláš a pivo. Rarášek si mlaskal, když pojídal guláš s chlebem. Když se však napil piva, zhnuseně si odplivl. „Fuj, to je ale hořké!“ prskal a otíral si rukou vousy z pěny. Honza se smál, až se za břicho popadal a zbytek piva po malém strašidýlku dopil. Chvíli si ještě spolu povídali, ale rarášek už byl unavený a brzy se zalezl do svého pelíšku ve věži. Honza se vrátil zpátky na oslavu.

Rozespalé dělníky, unavené po včerejší oslavě, vzbudil brzy ráno klapot vozů a ržání koní. Všechny čekal úklid po hostině a konečně také zasloužená odměna za práci v podobě zlaťáků. Vozy byly naložené a dělníci se seřadili do zástupu, který se pomalu šinul ke stolu, za kterým seděl mistr. Honza, který nikam nechvátal, se postavil jako poslední do řady. První stavaři, kteří už dostali odměnu, se loučili se svými kolegy a pomalu se trousili domů, buď pěšky, nebo se nechali kousek svézt na koňském povozu. Fronta pomalu postupovala, když Honza spatřil nedaleko se procházejícího hradního pána, který se kochal svým novým sídlem. Když procházel kolem fronty, se všemi se pozdravil a usmál se na ně. Konečně se Honza, jako poslední, dostal na řadu. Před ním seděl mistr ve zlaté blůze s volánky a koukal do knihy. „Tákže,“ spustil namyšleným tónem mistr „To máme padesát opracovaných kamenů,“ odmlčel se chvíli a počítal. „A to dělá, čtyřicet pět zlaťáků.“ Honza se zhrozil, několik dní dřel jako mezek, kamenů udělal minimálně jednou tolik a ještě potom pomáhal ostatním dělníkům. A za tohle všechno jen pár zlatých? „Pane mistr?“ zeptal se klidným hlasem Honza. „Nepřepočítal jste se někde? Těch kamenů jsem udělal minimálně sto, a ještě jsem pomáhal ostatním. Zůstával jsem tu, i když ostatní odešli. Myslím, že si zasloužím víc peněz!“ pronesl rozhodně. Mistr se začal smát. „Ty? Kdo si myslíš, že jsi, ty umouněnče.“ „Ale…“ zakoktal se Honza. Mistr se na něj zlostně povídal a rozkřičel se. „Celé dny ses tu určitě jen válel a teď si žádáš o větší plat? Chceš mě snad okrást? Vem si svých pár zlaťáků a táhni k čertu.“ Mistrovo chování Honzu dopálilo a nenechal se odbýt. „Na každém z kamenů mám svou kamenickou značku. Jen si je běžte znovu přepočítat,“ křičel. Rarášek, který vše pozoroval z povzdálí se rozhodl mladému kameníkovi pomoct a urovnat nespravedlnost. Vyběhl zpoza zdi přímo ke stolu a rozkřičel se. „Já Honzu viděl, pracoval po večerech, když ostatní odešli a pomáhal i všem svým kamarádům!“ Mistr se malého, nazlobeného strašidýlka zprvu lekl, až na židli nadskočil. Hned se mu však vrátila jeho namyšlenost a lakota. „Nějaký pidižvík nebo co to vlastně jsi“ ukázal prstem na raráška „mi tu nebude věšet bulíky na nos. Táhni si strašit někam jinam.“ To už se rarášek dopálil, zlostně se na nafintěnce podíval a luskl prsty. Mistr vyskočil ze židle jak namydlený blesk a ze zlaté blůzy se mu kouřilo. Jak rychle utíkal směrem k řece, aby uhasil doutnající blůzu, uklouzl na rozbahněném trávníku a jak dlouhý, tak široký se v blátě vyválel. Vše pozoroval z povzdálí nový hradní pán a okamžitě přiběhl zjistit, co se děje. Pomohl na nohy zablácenému mistrovi a vyslechl si výpovědi všech tří postav.

„Navrhuji přepočítat kameny ve zdi, značky budou jistě vidět,“ rozhodl nakonec pán. Všichni se přesunuli do paláce a hradní pán se dal do počítání. „Sto deset, sto dvacet,“ mumlal si pod vousy, až se nakonec zastavil na počtu sto třiceti kamenů. Rozzlobeně se obrátil směrem k mistrovi. „Tak vy jste chtěl podvádět?“ obořil se na něj. „Pokud tomuhle mladíkovi nezaplatíte co mu náleží, dám vás zavřít do sklepenía až vás pustím, tak si pište, že všichni budou vědět, co jste to za zloducha a nikde už o práci ani nezavadíte.“ Mistr neochotně vyplatit mladíkovi peníze za dobře odvedenou práci a Honza byl konečně šťastný. Se sto zlatými mohl konečně požádat o ruku svou milovanou Haničku a začít si zařizovat nový život. Hradní pán ocenil raráškovu statečnost a dobrosrdečnost a pasoval jej na vrchní hradní strašidlo. Dokonce za svou službu dostával pravidelný přísun guláše, akorát pivo s díkem odmítl.

Za měsíc se na Zvíkově konala velká svatba. Zamilované oddal sám hradní pán.

A všichni žili šťastně až do smrti. Ptáte se ještě, co se stalo s mistrem? Ten se nakonec polepšil a začal se ke svým dělníkům chovat o dost lépe. Ono spálená záda od raráškova ohýnku a výhružka hradního pána udělaly svoje.