O karafiátovém koření

Z rohu, kde stála postel, se ozvalo dusivé zakašlání následované lapáním po dechu. „Omluv mě, prosím,“ přerušila Marie povídání kořenářky. Zvedla se od stolu a se džbánem plným vody přešla k posteli. „Vydrž, brzy se ti uleví.“ Sama se tomu snažila věřit, ale někde v hloubi duše v ní rostly pochybnosti. Bohouš už takhle ležel celé dva týdny a jeho stav se nelepšil.

 

Přizvedla mu hlavu, aby se mohl napít. Těch pár kapek životadárné tekutiny Bohoušovi pomohlo. Přejel si jazykem po seschlých rtech. „Děkuji ti, miláčku, že se o mě tak staráš,“ dodal chraplavým hlasem.

 

To oslovení jí překvapilo a dojalo. Její muž nikdy nebyl žádný lichotník, miloval ji, to věděla, ale nikdy ji neopěvoval láskyplnými slovy. Co taky čekat od starého horníka, který strávil celý život pod zemí, že? Usmála se na něj a pohladila jej po prošedivělých vlasech. Málem ucukla, když se dotkla čela. Celý hořel. Skoro jako by měl smrt na krajíčku. Otočila se na patě a vrátila se zpátky ke stolu.

 

Kořenářka, stará bába která pamatovala snad ještě starého pána ze Zubštejna, se na Marii smutně podívala. „Tady už nic nezmůžu,“ dodala omluvně. „Zkus ještě zajít do města, na náměstí má krámek apatykář, třeba zmůže víc.“ Uviděla, jak se Marii derou do očí slzy, naklonila se k ní a do ucha jí zašeptala: „A pokud nezmůže nic ani on, je s tvým mužem amen, v tomhle stavu vydrží tak sotva dva dny.“

 

Naposledy se otočila za vzlykající Marií a odešla do tmavé noci. Se smutkem v duši si uvědomila, že ani za dlouhá léta, co pomáhá lidem, nedokáže najít slova útěchy pro umírající a jejich pozůstalé.

 

Jen co za kořenářkou zaklaply dveře, jako by do Marie někdo vlil živou vodu. Nebude tu přeci sedět a čekat na osud. Vždy s Bohoušem bojovali a nikdy se nedali zlomit. Nevzdali se ani, když důlní vozík přerazil Bohoušovi nohu a kvůli tomu musel odejít z dolů a odstěhovat se sem. Nevzdali se ani, když ona onemocněla, její muž stál při ní a pomáhal jí, jen díky němu přežila. Neodešel od ní ani, když zjistila, že nemůže mít děti. Ona teď bude stát při něm. Otřela si rukávem slzy, do váčku nasypala poslední mince, které měla schované v hrníčku v kredenci, a přes rameno si přehodila mošnu, do které přihodila posledních pár buchet z pekáče. Z rohu místnosti se ozývalo přerývavé chrápání.

„Usnul,“ uvědomila si. Přišla k posteli a políbila svého muže na čelo. „Já se vrátím,“ špitla tiše. Hlavou se jí mihla myšlenka na to, že je to možná naposledy, co vidí svého muže živého. Rychle ji zaplašila.

 

Svižným krokem vyšla ze stavení, bydlení na samotě nedaleko lesa sice milovala pro klid v lůně přírody, ale v noci se tu i po letech trochu bála. Zvlášť když se z lesa občas ozývalo vytí vlků. Dnes však musí překonat svůj strach, cestu k městu zná jako své boty a zvládne ji i po tmě. Aby si dodala odvahy, tiše si pobrukovala. Jakmile vyšla z lesa, otevřel se před ní výhled do probouzející se jarní krajiny. Slabý svit slunce, vycházejícího nad tajemnou zříceninou hradu, ji svými paprsky zahřál na duši. Do města už to bylo, co by kamenem dohodil. Ještě kousek po louce a brzy narazí na ušlapanou cestu vedoucí až do města.

 

Na liduprázdné náměstí dorazila brzy, kostelní zvony zrovna odbíjely šestou hodinu ranní. Uvědomila si, že ještě mohla zůstat s Bohoušem. Ale copak by to zvládla? Jen se soužit a čekat? Chvíli jen tak bezcílně přecházela po náměstí, když ji překvapilo podivné cvaknutí rozléhající se s ozvěnou ztichlým náměstím. Otočila se za tím zvláštním zvukem a spatřila muže v bílém plášti otevírajícího dveře malého krámku na spodní straně náměstí. Pohlédla na vývěsní štít. Apatyka.

 

Rozběhla se tak rychle, jak jí její staré nohy dovolily. „Prosím vás!“ volala naléhavě za mužem v bílém plášti. Ten se mezi dveřmi zastavil a pohlédl na starší ženu běžící jeho směrem.

„Máte otevřeno?“ zeptala se udýchaně Marie.

„Máte štěstí, paní, zrovna dneska jsem nemohl dospat, pojďte dál,“ vyzval Marii ke vstupu do krámku.

 

Sotva se za nimi zavřely dveře, obklopila Marii směsice různých záhadných vůní, až se jí z toho zatočila hlava. „Tak co si budete přát, madam?“ zeptal se apatykář a vyrušil tak Marii z obdivování všech těch podivných kádinek a usušených rostlin.

 

Stručně vysvětlila apatykáři problémy jejího muže. Ten je přikývl a začal: „Na kašel tu máme jitrocel, medové odvary, mateřídoušku…,“ zamyšleně procházel kolem regálů s různými kádinkami, „a málem bych zapomněl, máme tu i řepík.“ dodal s úsměvem. Marii však neoslnil. Smutně si povzdychla. „Tohle všechno už jsme zkoušeli a nepomohlo to.“ Lékárník si zamyšleně mnul bradu. „Napadá mě ještě jeden lektvar. Ale není zrovna nejlevnější.“ Zoufalá Marie vysypala obsah sáčku na pult. „Bude to stačit?“ Apatykáři chamtivě zasvítily oči. „Jsou to mé jediné úspory,“ dodala smutně. Muž prohrábl hromádku mincí a s předstíraným povzdechem dodal: „Že jste to vy, tak vám ten lektvar připravím se slevou.“ Usmál se, nechal Marii čekat v krámě a sám zmizel do zadní místnosti, kde se jal připravovat své dílo.

 

„Ještě trochu, pak přidáme špetku tohohle,“ mumlal si pod vousy, zatímco míchal podezřele vypadající tekutinu, ze které vycházel štiplavý kouř. Moc dobře věděl, že na kašel už žádné jiné bylinky nemá, ale s vidinou peněz, které chtěla ta stará paní utratit, ji přeci nemůže nechat odejít s prázdnou. A ten její to má stejně za pár, tak proč se trápit?

 

Marie, čekající v krámě, si zatím zvědavě prohlížela obrázky různých bylin v otevřené knize na prodejním pultu. Vyrušil ji až příchod apatykáře. V rukou nesl lahvinku zazátkovanou korkovým špuntem. „Snad se vašemu muži uleví,“ dodal se zvláštním úsměvem. Marie, šťastná, že má lék pro svého muže, si ale ničeho nevšimla. Poděkovala a svižně vykročila směrem k domovu.

 

S nadšeným očekáváním jí cesta uběhla jako mávnutím kouzelného proutku. Otevřela dveře chaloupky a rychle k posteli. Bohouš ještě spal, sáhla mu na čelo, horečka neustoupila. Odzátkovala lahvičku a hrdlem přejela pod nosem svého muže. Ten se okamžitě probudil a dusivě se rozkašlal. „Co je to za hrozný smrad?“ zeptal se sípavě. „To ti pomůže, donesla jsem to z apatyky ve městě, určitě tě to postaví na nohy, napij se,“ přemlouvala Marie svého muže. Ten se nedůvěřivě podíval na lahvičku a pak do očí své ženy. Když v nich spatřil lásku a víru v uzdravení, svolil. Marie mu podržela lahvičku u úst. Sotva však Bohoušovi protekly první kapky mezi rty, rozkašlal se ještě více a barva jeho obličeje se ze zarudlé začala rychle měnit na namodralou. Padl přímo na polštář a jediné, co bylo slyšet, bylo mělké dýchání.

 

Marie se zhrozila, věděla hned, že je něco špatně. Až teď si vzpomněla na lékárníkův podlý výraz. Podvedl ji, namíchal jí jed a ona teď, v dobré víře, otrávila svého muže. Poklekla vedle postele a rozplakala se. Sepnula ruce a za slabého oddechování svého muže se začala modlit. „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“

 

Z modlitby jí vyrušilo zaklepání na dveře světnice. Vylekala se, že by si snad kmotra smrt přišla pro jejího muže? Tiše doklopýtala ke dveřím. Dírou po suku spatřila na zápraží mladého muže s čelem od krve. Věděla, že potřebuje pomoc, odsunula závoru a otevřela dveře. Zraněný a vyčerpaný mladík se sesunul k jejím nohám. „Pomozte mi, prosím,“ zasténal, když se namáhavě pokoušel dostat zpátky na nohy. Marie jej podepřela a společně se doklopýtali ke stolu, kde mladíka posadila na židli. Postavila před něj korbel s vodou a hned se jala ošetřovat mladíkovu rozbitou hlavu.

 

Tomu udělal doušek vody dobře, a tak zatímco mu Marie mazala mastí tržnou ránu na čele, rozpovídal se o nešťastné nehodě, která se mu stala. „Jel jsem do města k apatykáři, objednal si vzácné bylinky ze vzdálených krajů a kousek odsud se mi splašil kůň, nejspíš se něčeho polekal a shodil mě vedle cesty do příkopu. To je poslední, co si pamatuju. Pak už jsem jen bloudil podél lesní cesty, než jsem našel vaše... Au!“ sykl mladík, když mu Marie utáhla obvaz těsněji, než bylo nutné. Při zmínce o apatykáři zatáhla víc, než měla.

„Promiňte,“ omluvila se.

„To je v pořádku, neomlouvejte se, zachránila jste mi život. Jak se vám jen odvděčím?“ zeptal se mladík.

Z postele se ozvalo dávivé zakašlání. Až teď si chlapec všiml, že v místnosti nejsou sami.

 

„To je můj muž,“ odvětila Marie, když si všimla mladíkových rozpaků. „Je nemocný a nevypadá to s ním dobře. Ráno jsem se vrátila od apatykáře s lektvarem, který měl mého muže uzdravit, dala jsem za něj všechny peníze, které jsem měla, a lékárník mě podvedl. Bohoušovi se spíš přitížilo.“ S těmi slovy propadla v zoufalý a usedavý pláč.

 

Mladík ji soucitně objal. „O lékárníkovi se říká, že je chamtivý a zlý člověk, pokud ví, že nemůže pomoci, umíchá dryák a prodá ho za spoustu peněz.“

„Tak proč mu pomáháte?“ odstrčila od sebe Marie mladíka a z očí jí sršely blesky.

„Já jsem jen posel,“ snažil se bránit mladík. „Dostal jsem zakázku, tak jí vezu, o apatykáři říkám jen to, co jsem slyšel.“ rozhodil omluvně rukama.

„Ale taky se tady v kraji povídá, že na Zubštejně žijí skřítci, kteří dobrým lidem pomáhají a umí i zázraky, možná by vašemu muži mohli pomoci oni.“

 

Marie se na mladíka podívala podezřívavě. Za normálních okolností by na povídačky o skřítcích nevěřila, ale Bohouš jí kdysi povídal, jak v dolech potkal jakési tajemné malé mužíčky. Navíc co může ztratit? Možná je to její poslední šance jak pomoci svému muži.

 

Odhodlaně vstala a prohlásila „Jdu na hrad!“ Hodila si mošnu přes rameno a ve dveřích se ohlédla na mladíka. „Odpočiňte si, pokud chcete, ve spíži je nějaké jídlo, a postarejte se prosím o mého muže.“ S těmi slovy odešla ven z chaloupky a nechala překvapeného mladíka sedět u stolu.

 

 

Brzy už stála pod kopcem vedoucím k hradní zřícenině. Obklopoval ji hustý les a čekal ji výstup k troskám hradu. „Zvláštní,“ pomyslela si, „žijeme tu už tolik let a nikdy jsem tu nebyla.“ Nechala myšlenky myšlenkami a soustředila se na výstup ke zřícenině. Kopec nebyl příkrý, ale v lese ještě po zimě zůstávaly malé ostrůvky sněhu, které nestihly odtát. Sníh, který odtál, zase promáčel lesní půdu a z jinak příjemné cestičky mezi stromy udělal blátivé kluziště. Marie měla chvílemi co dělat, aby se udržela na nohou.

 

Konečně dostoupala na vrchol kopce, kde se před ní otevřel výhled na monumentální zříceninu. Přímo před sebou uviděla zbytek věže a napravo pod ní se jako tmavé oči skvěly zbytky místností s půlkulatými stropy. Než se stačila vydýchat po namáhavém výstupu, donesl k ní vítr kvílivý zvuk naříkání.

 

„Pomoc, prosím!“

 

Rozběhla se za hláskem a u okruží staré studny uviděla několik malých postaviček poskakujících okolo. Jeden ze skřítků si všiml přicházející ženy a vyběhl jí vstříc. „Pomozte nám, prosím, kamarád spadl do studny a nemůžeme ho vytáhnout!“

Marie doběhla k okruží, nahlédla do studny a tam uviděla na dně sedící malou postavičku. Jaké bylo štěstí, že byla studna prázdná. Být plná vody, malý človíček by se jistě utopil. Rozhlédla se kolem sebe. Na okraji lesa uviděla na zemi spadlou dlouhou větev, zřejmě pozůstatek po bouři, která se na podzim přehnala krajem. Namáhavě zvedla větev a dotáhla ji ke studni. Skřítci ji se zájmem pozorovali.

 

„A teď mi musíte pomoct,“ pohlédla s nadějí na malé postavičky. „Až strčím větev do studny, váš kamarád se jí chytne a vy mi musíte pomoct jej vytáhnout, dobrá?“ Odpovědí jí bylo souhlasné přikývnutí. Pomalu, po okraji studně spouštěla větev dolů až k uvízlému skřítkovi. Ten se chytil konce větve a všichni začali táhnout nahoru. Šlo to ztuha, zvlášť když se kousek větve zapříčil mezi dva kameny v okruží studny. Nakonec však vše dobře dopadlo. Skřítek byl svobodný. Všichni se na Marii radostně vrhli a děkovali za záchranu svého kamaráda.

 

„Jak se ti jen odvděčíme, Maruško?“ Marii překvapilo, že ji znají, nikdy tu přeci nebyla. „Určitě bys chtěla, abychom ti dali lék pro tvého muže, že?“ zeptal se jeden z trpaslíků.

„Ano, prosím, zachraňte mého Bohouška.“

„Tak tady máš hřebíček, jinak zvaný karafiátové koření, bylinu ze vzdálených krajů, ta tvému muži uleví.“

„Děkuji vám, skřítkové milí,“ rozplývala se Marie.

„A tady,“ ukázal jeden ze skřítků k hradu, od kterého se blížil kůň ověšený brašnami, „vrať prosím koně mladíkovi, který k tobě dnes přišel s rozbitou hlavou. Koník slíbil, že už bude hodný.“

„Vrátím, nebojte se,“ usmála se Marie.

 

Vzala koně za uzdu a měla se k odchodu, když k ní přiběhl poslední ze skřítků a vtiskl jí do ruky podivnou mazlavou hmotu a gestem jí ukázal, aby se k němu sklonila. Poté jí zašeptal do ucha: „Dárek pro pana lékárníka,“ a se smíchem odběhl zpátky ke kamarádům.

 

Hned jak Marie došla i s koníkem ke stavení, vběhla dovnitř a na plotně uvařila čaj, do kterého přidala i trochu hřebíčku. Stačilo pár kapek a zázračný čaj vyhnal nemoc z Bohoušova těla. Sotva se napil, kašel odezněl a teplota spadla. Byl to zase její starý, dobrý muž.

 

Mladík byl neskonale vděčný, že mu Marie dovedla koníka, a slíbil, že apatykáři předá dárek od skřítků. Děkoval nastotisíckrát a slíbil, že se určitě brzy zastaví na kus řeči.

 

A za několik dní skutečně přijel, se slovy díků přivezl i několik dárků z města. Večer pak všichni společně seděli venku, a za příjemného klábosení pozorovali hvězdy. Bohouš se toho pohledu nikdy nemohl nabažit. Po dlouhých letech práce v podzemí a několika dnech kdy měl smrt na krajíčku, ho pohled na hvězdnou oblohu naprosto učaroval. Přitulil se ke své ženě a dal jí pusu na tvář.

 

Jen apatykáři se tou dobou nevedlo nejlépe. Dárek od skřítků, který, podle mladíkova návodu, uvařil v hrnci s mlékem, neměl zrovna očekávané účinky. Lékárník tak už třetí den ležel v posteli s ukrutným bolením břicha. I na něj se však štěstí usmálo. Čtvrtý den k němu přijel mladík se vzkazem a tajemným kořením. Na malém kousku pergamenu stálo: „Doufám, že jsme ti ukázali, že podvádět zákazníky se nemá. Tohle ti snad spraví tvé bolavé břicho.“

Mladík nikdy neřekl, kde koření vzal. Lékárník se tak nikdy nedozvěděl o skřítcích na Zubštejně. Pravdou bylo, že po otřesné zkušenosti už nikdy nikoho nepodvedl. Sotva na to totiž pomyslel, bodlo jej v břiše tak silně, že ho myšlenky na švindlování rychle přešly.