Jak straka hledala poklad na konci duhy

Jak straka hledala poklad na konci duhy

Anotace: Další příběh, který vypravuje strom Žabák :)

Sbírka: Žabákovy bajky

Dnes bych ti chtěl, Magdi, povědět příběh, který ti pomůže, aby ses netrápila, když se ti nesplní nějaké přání.

* * *

To tak jednou žila v mé koruně straka, která lidem sedícím na louce kradla tajně jejich cennosti. Měla tuze velkou zálibu v lesklých předmětech, tak jako každá straka, jak víš. Odnášela různé papírky, řetízky, kamínky, a všechno si to shromažďovala v malé prohlubni mého kmene. Moc ráda také sledovala třpytící se hladinu potůčku, který teče nedaleko.
Když tak jednou sledovala tatínka s malým dítětem na procházce podél onoho potůčku, zaslechla tatínka, jak říká synkovi: "Když prší, a pak vysvitne sluníčko, objeví se duha. A víš co? Na konci duhy je prý poklad!"
Dítko bylo unešené a ptalo se, zda ten poklad už někdo hledal. A když tatínek odpověděl, že nehledal, rozhodla se straka schovaná ve větvích, že si počká na duhu a poletí poklad najít.

Dny plynuly jeden za druhým, ale déšť nepřicházel. Straka seděla na větvi a upřeně pozorovala jasnou slunečnou oblohu, na níž se radostně proháněli vrabci.
"Připoj se k nám!" volali na ni. "Dnes je opravdu krásně!"
Straka odvrátila svůj pohled, aby dala najevo, že o něco takového zájem nemá, a když vrabci odletěli, znovu dál pozorovala nebe.
Pak se zvedl vítr, který sebral pár lístků a načechral přitom strace peří, jako by ji vybízel, aby se proletěla. Straka se však jen více schoulila ke kmeni a nikam neletěla, aby náhodou nebyla zrovna pryč, kdyby se duha objevila.
Dokonce ani nesebrala lidem jediný lesklý předmět, nakolik byla natěšená na zjevení duhy.

A pak, jednoho dne, začalo pršet. Všichni ptáci i ostatní zvířata se schovali, jen straka konečně vylétla ze svého úkrytu, vzhůru ke slunci, které zpoza mraků vysvítalo. Kužel světelných paprsků procházející potrhanými oblaky poté vytvořil překrásnou dráhu barev, na niž straka tak dlouho čekala. Byla to duha.

Bleskurychle se vydala po onom oblouku směrem k jeho konci. Letěla a letěla, nevšímala si ptáků, kteří jí nabízeli, aby se k nim schovala, nepřipouštěla si, že má hlad a že by si mohla nasbírat nějaká semínka, když letí nad tak krásným polem... Ani se nedívala na třpytící se vodu, která ji vždy tolik okouzlila. Bylo jí jedno, že vzduch začal být studený a slunce opět postupně zakrývaly mraky. A najednou - duha byla pryč. Spolu se zakrytým sluncem zmizely i ony barevné světelné paprsky, které jí ukazovaly cestu k vysněnému neobjevenému pokladu.

Z posledních sil se snažila letět dál, ve směru, kterým původně duha vedla, když vtom proti ní vyletěl malý kormorán.
"Kam se ženeš, strako?" ptal se jí.
"Chtěla jsem najít poklad, který je na konci duhy, a teď ho nemůžu najít, protože duha zmizela!" zlobila se.
"Na konci duhy říkáš?" podivil se kormorán.
"Co je na tom tak zvláštního?"
"No... Víš, létal jsem mnohokrát okolo vodopádů, kde se takové duhy objevovaly velmi často..."
"Vážně?!"
"Ano." odpověděl jí. "Jenže žádná z nich nikdy neměla žádný konec. Všechny vypadaly jako takové barevné pruhované kroužky. A kroužek přece nemá konec, což?"
Kormorán mávl křídly a odletěl.

Straka tomu nemohla uvěřit. Duha, že nemá žádný konec? A proč o tom tedy lidé mluvili? Znamená to snad, že když duha nemá konec, tak neexistuje ani poklad, který by se na onom konci mohl nacházet?

Zklamaně se posadila na suchou větev stromu a vzhlédla k nyní již zamračené, šedivé a tiché obloze. Co by teď dala za trochu sluníčka, které by jí zvedlo náladu? Za štěbetání vrabců, kteří by ji pozvali mezi sebe, aby s ní sdíleli svou radost? Za vítr, kterým by se mohla nechat unášet a létat v jeho proudu? Za ptáčky, u kterých by se mohla schovat, když je jí zima? Za pár semínek z toho nádherného pole, které bezmyšlenkovitě přeletěla, když spěchala za duhou?

* * *

Víš, Magdi, někdy ti věci, po kterých toužíš, nemusejí přinést štěstí. Někdy se slepě honíš za něčím, co tě šťastnou udělat nemůže. Přitom navíc během slepé honby za oním pokladem přehlédneš nespočet vzácných darů. Největší poklad vlastně můžeš hledat kdekoli, a stejně ho nenajdeš, dokud se nepodíváš do svého vlastního srdce. Tam se nachází veškeré štěstí. Jedině když vstoupíš do svého srdce, nalezneš ten pověstný úžasný poklad, to ohromné štěstí. A pak, když otevřeš srdce, otevřeš zároveň i své oči, které přestanou být slepé, a najednou uvidíš, kolik krásných požehnání máš všude kolem sebe, na každém kroku, v každém zavanutí větru, v každé dešťové kapce či sněhové vločce, v každé písni ptáků, v každém lidském úsměvu... Vždyť máš kolem sebe tolik pokladů! Jen se musíš kolem sebe rozhlížet očima svého vlastního vnitřního pokladu, svého srdce.

Autor Ariella13, 05.01.2013
Přečteno 1395x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter