Skromná chryzantéma

Byla jednou jedna krásná lesní víla, která žila skromně ve své chaloupce v lese. Každý večer chodila do své zahrady a pečovala o své květiny a bylinky. Chodila tam vždy večer, zatímco ostatní víly chodily tančit okolo rybníka. Tahle víla se ke svým družkám nikdy nepřidávala. Ráda trávila čas sama ve své zahradě. Jednoho letního večera seděla lesní víla u rybníka a z hedvábných nití šila šaty na ples. Měla štěstí, její družky už dávno odešly do svých chaloupek spát, a tak zůstala sama. Kolem rybníka vedla cesta k zámku. Tudy se k zámku rád projížděl králův syn na koni a v ten večer spatřil lesní vílu u rybníka. Zastavil koně u cesty a potichu přišel k lesní víle. Víla se otočila a usmála se. „Dobrý večer, princi.“  „Co se dnes stalo, že se o půlnoci projíždíte na koni?“ Princ si sedl k lesní víle. „Nemůžu dnes spát. Na zámku se koná ples, je tam rušno,“ usmál se. „Ale tady je klid, když všechny víly kromě mě šly spát.“ Podívala se víla vesele na prince, ale on si nejvíc prohlížel ji a její nedokončené plesové šaty. „Já nevěděl, že skromné víly jako ty umí tak krásně šít,“ poznamenal. „Zítra jdu na ples, na zámek,“ prozradila a dokončovala šaty. „Určitě se tam potkáme,“ usmál se princ a dal dívce prstýnek s rubínovým srdcem. „Uvidíme se zítra ráno,“ rozloučil se a šel hledat svého koně, co se mezitím zaběhl v lese. „Na viděnou, princi,“ rozloučila se víla a šla do své zahrady. Zalila své květiny a šla spát.

Ráno se princ okolo rybníka opět projížděl na koni. Lesní víla byla ráno ve své zahradě. Princ ji hledal: „Lesní vílo, kde jsi?“ „Tady, princi, ve své zahradě,“ ozvala se. „Přijel jsem si pro tebe,“ usmál se. „Nechtěl byste radši zůstat tady se mnou a zpívat květinám?“ otevřela víla princi bránu do své zahrady. Princ nechal koně u cesty a opatrně vkročil do zahrady. „Je nádherná, jako kouzelný les plný ticha a krásy,“ poznamenal princ a dřepl si k záhonu, aby viděl lépe na barevné květy. V tom si princ vzpomněl, že má na zámku ve svém pokoji pro vílu připravený dar a řekl: „Můžu ti ukázat vlastní pokoj na zámku?“ „Dobře, jen se převléknu z šatů z listí a mechu do plesových,“ zaradovala se víla. „Já bych tě na ples vzal klidně i v těch přírodních, ty ti sluší a moc,“ zašeptal víle princ. „Ale, před tvým otcem nebudu dělat ostudu,“ zasmála se víla a vyšla z chaloupky v dlouhých stříbrných šatech. Princ lesní víle pomohl do sedla a odjel s ní na zámek. Tajně se vplížil do svého pokoje s vílou a zavřel dveře. „Mám pro tebe dárek, ale nechci, aby mě ty stráže za dveřmi nachytali. Oni závidí všechno každému,“ řekl tiše princ a dal víle pytlíček s kouzelnými semínky květin. „Kouzelník mi říkal, že až bude úplněk, mají květiny vykvést a až vykvetou, že jedna z nich je chryzantéma,“ řekl ještě princ. „Děkuji,“ poděkovala víla a rozhlížela se po nazdobeném pokoji. „Žádný přepych jako všude okolo v chodbách,“ překvapeně zjistila a prohlížela si dál pokoj. „Nemám rád přepych, já radši utíkám do lesa,“ přiznal princ. O chvíli později princ zavedl dívku do sálu k otci, zatímco stráže hráli v kuchyni karty. „Tati, tohle je moje budoucí nevěsta,“ pronesl hrdě. „Je to krásná lesní víla, ale na moc peněz nemá. Jsi si jistý, synu, že ji chceš?“ Překvapeně se král podíval na syna. „Ano.“ „Je šikovná a hodná. Má krásnou zahradu. Chtěl bych žít s ní v její skromné chaloupce,“ rozhodl princ. Otec svolil ke svatbě prince a víly.

Později se k ní nastěhoval do chaloupky. V ten večer lesní víla vstoupila do zahrady s princem a spolu vyseli semena květin. O pár let později jim květiny vykvetly a mezi nimi vykvetla i chryzantéma.