Starý klobouk

Starý klobouk

Anotace: Ten klobouk říkal, že směrem ven se staví hradby, směrem dovnitř domov...tak kdo tomu věří...

STARÝ KLOBOUK

Když jsem otevřel vikýřová dvířka na půdu a vystupoval po úzkých schodech vstříc pološeru a tajemství v něm ukrytém, dýchl na mě dávno zapomenutý čas. Vlastně nevím, proč jsem se rozhodl právě dnes prozkoumat onen tajůplný svět starých odložených věcí, galerii již nepotřebných starožitností, zaprášených truhlic, malovaných skříní se zarezlými zámky, dětských kočárků a chybějícími koly a oprýskaných regálů s mnoha výtisky knih dnes již nečtených klasiků. Procházel jsem bez dechu tím panoptikem minulosti a došel až do kouta, kde stál starožitný stojan na šaty, snad z minulého století, s poškozenou hlavicí nahoře ve tvaru rozkvetlého květu a pod ním čtyři háčky na kabáty směřující do všech světových stran. Jeden z nich chyběl, zbyly po něm jen dva malé otvory po šroubcích. Do jakého směru se asi ztratil? napadlo mě v duchu. Na jednom z háčků, co se ještě neosvobodil, visel starý slaměný klobouk. Vztáhl jsem po něm ruku…

Ten chlapec procházel podkrovím téměř po špičkách, v očích se mu zračil strach z neznámého. Opatrně našlapoval, jako by se bál zvířit stoletý prach, co odnepaměti patřil k tomuhle místu. Vyhýbal se všem odstaveným předmětům a pečlivě dbal na to, aby o něco nezakopl.
Zavolal jsem ho k sobě, i když mé řeči asi hned nerozuměl. Když mě vzal do rukou, projel mým slaměným tělem známý, téměř zapomenutý pocit. Pocit doteku člověka. A pak si mě nasadil na hlavu.
„Haló, človíčku! Posadit si na hlavu starý klobouk není jen tak. Ani jsi se neráčil požádat o svolení. Ale to nevadí, jsem starý a za ta léta jsem již přivykl lidské neomalenosti.“
„Ten klobouk mluví“, vykřikl chlapec, „to snad není možné.“
„Co se divíš? Byl by ti snad milejší létající koberec? Já osobně na mluvícím klobouku nespatřuji nic neobvyklého, je to přece jen otázkou způsobu řeči,“ pravil jsem naoko dotčeně.
„A co ty jsi za klobouk, že tu takhle rozumuješ? Asi to bude hlavou, co tě kdysi nosila,“ povídá chlapec již trochu klidnějším tónem.
„Hlavami…“ opravil jsem ho důrazně. „Nebyly to sice vždy hlavy pomazané, ale mnohé z nich měly rozumu ažaž…“
Tak to jsi se od nich něco přiučil…“ neztrácel chlapec smysl pro nadsázku.
„Přijde na to, z jaké strany se na moudrost díváš.“
„Tedy tomu mám rozumět tak, že ta moudrost pocházela z tebe? Nejsi trochu domýšlivý?“
„Jsem jen starý klobouk, co mluví.“
„Vždy, když mluvíš o sobě, položíš důraz na slovo starý. Chceš mi tak něco naznačit?
„Když řeknu starý, pak to znamená, že jsem již prošel onu těžkou, přesto krásnou pouť od dětství, přes mládí i dospělost. Teď jsem starý klobouk, a to pro mě hodně znamená, víš? Ty jsi mladý.“
Chvíli jsem přemýšlel. Věděl jsem, že klobouk mluví v hádankách a též mi trochu záleželo na tom, aby mě neměl za hlupáka.
„Mladý klobouk neumí směřovat k dalšímu,“ přerušil klobouk náhle mé snění, „touží jen zastavit čas, zůstat navždy mladý. Starý již ví, že další zastávkou bude smrt a další nové zrození,“ řekl potichu.
„Jestli budeš chtít a máš trochu volného času,“ zvolal svým slaměným hlasem, „povím ti o životech všech těch, co jsem doprovázel na cestách.“
Jen jsem kývl na znamení souhlasu, času jsem měl ostatně v poslední době na rozdávání, a klobouk mi začal vyprávět příběhy lidí, které během svého života poznal. Byly to krásné příběhy krásných lidí. A já se nestačil divit, odkud se bere jeho radostná moudrost, co vycházela ze slaměných slov, vždyť všichni ti lidé byli povětšinou obyčejní, přesto v jeho příbězích jako by získaly všední životy na barevnosti. Jedno ale ty človíčky, přechodné majitele klobouku, přece jen spojovalo – nakonec ho odložili…
„Proč?“ zeptal jsem se, když dokončil své vyprávění.
„Oni mě přece neopustili, pouze sundali ze své hlavy. Byli tehdy stejně mladí, stejně jako já.“
Pozvedl jsem oči do výše a spatřil otrhané okraje omšelého klobouku. S takovým bych mohl pouze na maškarní za strašáka, napadlo mě potají, usmál jsem se, ale ten úsměv jsem buď málo skryl nebo klobouk vážně uměl číst mé myšlenky.

„Poslední člověk, kterého jsem poznal, byl starý žebrák. Našel mě v jedné popelnici nedaleko odsud. Byl to dobrý člověk, dříve nadějný malíř, ale osud s ním měl jiné plány. Poslal mu do cesty rozvoněné řeky a bouře, otřesy půdy i srdce, když neuměl zachránit svět, nechtěl žít ani on, ale nezemřel a musel žít dál, jako bezdomovec a žebrák. Často jsem shlížel na jeho sepnuté ruce, nejprve z hlavy, pak mě položil před sebe a nikdo neví, co je to za pocit, když do vás lidé vhazují drobný peníz. Pozoroval jsem jeho spínající se ruce, ptal se sám sebe, ke komu směřuje tu nevyslyšenou modlitbu? Ke komu? A večer, když bylo po všem, vysypal těch pár mincí do dlaně, smířlivě povzdechl, nasadil si mě na hlavu a vraceli jsme se vždy stejnou cestou do parku na Třinácté.“
„Ty jeho sepnuté ruce, stále je vidím, prosily kolemjdoucí o milodar. A i ty mé, ruce klobouku, trčely ven a prosily společně s mým pánem o trochu slitování. Jak dlouho to vše trvalo? Člověk a klobouk na ulici volali: Chceme brát – dejte!“

„Umřel jedné mrazivé noci a něco ve mně tehdy jistě zemřelo s ním. Neuměl jsem ho zachránit, nechtěl jsem žít ani já, ale nezemřel jsem a musel žít dál.“
Ve tmavém koutě pískla malá myška, svítila na mě její dvě malá očka, byla jistě velmi odvážná a odhodlaná se postavit každému vetřelci, který by ohrožoval její domov.

„A co bylo dál?“ zeptal jsem se bezmyšlenkovitě, jak už to lidé dělají, když neumí potlačit svou zvědavost.
„Dnes jsem stejný jako on, starý a otrhaný. Ten žebrák nikdy nic neměl, ale přesto mi předal neskutečně krásný dar: Nastavenou dlaň.“
Tomu jsem nerozuměl, ale jemu jsem nemusel nic vysvětlovat, četl mé myšlenky jako denní tisk.
„Otoč se!“ přikázal a mě ani na malý okamžik nenapadlo, že bych neuposlechl. Spatřil jsem staré matné zrcadlo, co bylo matné a po celé délce prasklé.
„Musel jsem se do něho léta dívat, abych pochopil jeho poselství…“
„A jaké tedy bylo?“ jen ztěží jsem ovládal svou netrpělivost.
„Když nastavíš prosebné ruce proti zrcadlu, tvé dlaně směřují vždy k tobě…“
„A?…“
Ozvalo se mi jen jeho mlčení, lépe řečeno naprosté ticho, co bylo k nevydržení. To jsou chvíle, co vás vrhají do víru velkoměst mezi lidi a každé vyřčené slovo je pokladem, protože toho, čeho se v té chvíli bojíte nejvíce, je ono naprosté ticho, nekonečný klid doprovázený temnotou, ze které na váš vykukuje neznámý tajůplný svět.
„Když sepneš ruce v prosebném „smilujte se“, darují ti květinu, co záhy zvadne, uhyne na nedostatek lásky k bližnímu i sama k sobě. Žít s takovou květinou v dlaních je žít strachem o ni. Ale když je nastavíš dovnitř…?
Nevěděl jsem, zda očekává odpověď, tak jsem raději mlčel.
„Když je nastavíš dovnitř,“ pokračoval jako kdyby mluvil sám k sobě, „pak ten, kdo má dát, jsi ty!“
„A květina vykvete…“ zvolal jsem příliš horečnatě.
„Ano, pak ty sám stvoříš tu květinu…“ dodal tichým hlasem.
„Vezmu tě odsud pryč, už se nebudeme bát vstoupit do světa s lidmi a sluníčkem, už nebudeš sám,“ smál jsem se a dělal bláznivé plány do budoucna.
„Ne, já zůstanu tady, mám tu své zrcadlo a…však víš, odložili mě tu, abych čekal.“
„Na co chceš čekat? Tady už nic není. Jen staré odložené věci.“
„Ne, odložili mě tu pro jiné ruce…“
„Jiné ruce?…“
Klobouk se odmlčel a já si všiml duhové kapky stékající po okraji jednoho uvolněného stébla trčícího do prostoru. Rychle jsem pohlédl do zrcadla a ty barvy se rozlily nejprve po jeho obvodu, pak po celém rámu a dále do prostoru.
„Pro takové, co hledají ty mé…“ řekl a já věděl, že mě tím poslal pryč. A dal mi na tu cestu krásný dárek.

A květina vykvete, zaslechl chlapec ještě chvíli před tím, než se dvířka vikýře uzavřela křikem pantů. Byla moc velká a dopadla ztěžka. Zvířila nad sebou staletý, usazený prach, co vytvořil nová oblaka v nové zemi. A tam, kde jsou mraky, někde tam je schované i slunce a život. Ale o tom již chlapec nevěděl, odcházel pryč, on mladý muž s dlaněmi otevřenými celému vesmíru a ještě kousek za jeho rám…
Autor Šedý Vlk, 10.08.2007
Přečteno 539x
Tipy 2
Poslední tipující: carodejka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (2x)

Komentáře

Libi semi pohadky stale...jen je pis dal...nenech se nicim odradit...

24.11.2007 23:13:00 | carodejka

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter