Orli a orlice, kouhouti a slepice

Orli a orlice, kouhouti a slepice

Anotace: Tak trochu ze života

Jednou pozdě odpoledne, když vyšel hospodář do polí naložit voňavé seno, našel na svých pozemcích mladého orla se zlomeným křídlem. Vzal nebohého ptáka a odnesl jej domů. Křídlo mu ošetřil, zavázal a nechal jej pobíhat po dvorku, kde se u hnojiště popelily slepice, u vrat kejhaly husy a u plotu se popásala koza.
Orel se rozhlížel po domácích obyvatelích. Husy měly na jeho vkus moc dlouhé krky a nepříjemně překřikovaly jedna druhou. Krůty hudraly na všechno kolem. Koza mu nevěnovala sebemenší známku pozornosti, jen líně přežvykovala šťavnatou trávu. Kohout si pyšně vykračoval na hnojišti, se zdviženou hlavou pohlížel na své království hrdě a zvysoka. Orlův pohled sklouzl níž, aby prozkoumal hejno kropenatek. Znuděně je přehlédl, ale pak se očima vrátil k bělostné slepici, která mezi ostatními vynikala.
Zaujala ho. Svou elegancí, vznešeností. Vydal se pomalu ke slepicím, aby se s krasavicí seznámil. Nebyl zvyklý chodit, cítil se neobratně, to vše díky zlomenému křídlu.
Orel opatrně oslovil slepičku. Aniž mrkla na naparujícího se kohouta, koketně mu odpovídala na jeho komplimenty celý zbytek odpoledne.
Když se slunce schovalo za obzor a na obloze se rozzářila první hvězda, nakráčely slepice po žebříčku do kurníku. Pro orla připravil hospodář místo na slámě v chlévě. Byl hladový, a tak nemohl spát.
Přemýšlel, jak bude lovit, když nemůže létat. A pak se mu do myšlenek vkradl obraz bělostné slepičky, kterou dnes potkal. Líbila se mu. Zamiloval se do ní.
Zatímco orel snil a přemítal nad slepicí, ona zatím plánovala, jak díky cizinci bude kohout žárlit a co získá.
Dvůr už žil svým každodenním rytmem, když se orel vypotácel na sluníčko. Zesláblý hledal něco k snědku. Hospodář jej zahlédl, zapískal na něj, aby upoutal jeho pozornost. V ruce držel sklenici tučných červů. Jakmile slepice uslyšely hvizd, zvedly zvědavě hlavy a rozeběhly se k pánovi v hladovém očekávání. Orla vyhlídka nijak nenadchla, chutnaly mu myši, ale hlad je hlad.
Hospodář odehnal mlsouny, aby uvolnili místo pro nemocného návštěvníka. Jen bělostná slepice se opatrně schovala a sledovala cizince, jak trhá sousta. Muž nasypal krmení na zem a vzdálil se s ošatkou pšenice pro slepice, které ho následovaly.
Jen jediná, vypočítavá potvora, se přikradla ke smutnému orlovi. Zbystřil, sotva se objevila v jeho zorném poli. Nabídl jí část své snídaně a ona neodmítla. Jak byli rozdílní! Zatímco on si přidržoval červa drápem, aby zahnutým zobákem utrhl kousek sousta, ona ho spolkla celého! Nic z toho však nevnímal oslněn její přítomností.
A tak den za dnem ubíhal stejně na dvorku statku. Hospodář nosil nemocnému dravci červy a občas i nějakého hlodavce. Slepice se před orlem čepýřila a přijímala kromě komplimentů i tučná sousta, zatímco kohout žárlivě přihlížel. Křídlo měl téměř zahojené, ale létat jakoby zapomněl. Nechtělo se mu ze statku, nechtělo se mu opustit slepici, do níž se zamiloval.
Až jednou, slepice už dávno usedly na bidlo k nočnímu odpočinku, pozoroval orel stmívající se nebe s Večernicí a měsícem v úplňku. Vydal se pomalým krokem do chléva, který se stal jeho novým domovem, když uslyšel, jak si husy kejhavými hlasy povídají. Nechtěl se zastavit, ale cosi ho ponoukalo, aby zůstal. Husy pomlouvaly jeho slepici! Záviděly jí její krásu a jeho pozornost, přesvědčoval sám sebe. Přesto se zaposlouchal. Prý je zaslíbená kohoutovi a přitom se stále pohybuje v jeho přítomnosti. Proč? Protože dostává nejlepší sousta. A přitom se mu za zády směje, jak je hloupý! A kohout žárlí a nadbíhá jí. Ne, už to nesnese poslouchat, musí pryč! Podvedla ho, nemilovala jej! Jen ho využila! Rozběhl se. Věděl, že v plotě je jedna plaňka uvolněná, drůbež tou dírou vybíhala do polí, když hospodář nebyl doma.
Běžel pryč, aniž tušil, kam jeho kroky vedou. Teď měl kromě zlomeného křídla i zlomené srdce. Zapomněl na nebezpečí, které číhá pod přikrývkou noci. Co si teď počne?
V měsíčním svitu se objevila silueta letící orlice. Zoufale na ni zavolal, doufajíc, že uslyší jeho prosbu. Skutečně, reagovala. Dosedla vedle něj a zdvořile pozdravila.
„Můžu ti nějak pomoct? Co se stalo?“ zazněla upřímná otázka.
„Mám zlomené křídlo a nemůžu létat,“ odmlčel se v půli odpovědi. „A...,“ zklamal jej hlas.
„A?“ naléhala jemně.
Pozorně si prohlížel zachránkyni se zahnutým zobákem, silnými drápy, hnědým peřím. Tolik se lišila od krásné bílé slepice!
„Musel jsem odejít ze statku.“
„Žil jsi na statku?“ reagovala překvapeně.
„Ano, do doby než budu moct létat. Musel jsem, zradila mě,“ dodal smutně.
Orlice nechápala: „Kdo?“
„Slepice,“ vydechl tiše.
„Slepice?“ zopakovala s náznakem podivení v hlase. „Aha.“
Proč je tak necitelná! Neměl jí nic říkat, vysmívá se mu.
„Můžeš létat,“ řekla.
„Ne, nejde to, nechápeš to!“
„Tak zkus roztáhnout křídla. Jen to zkus a uvidíš. A na slepici zapomeň! Jsi orel, máš křídla k létání, zrak, který vidí věci shora, máš svobodu, kterou ti nikdo nevezme. Nejsi stvořený k šosáckému životu na dvorku…“
Nenechal ji domluvit. „Proč jsi tak zlá, ničemu nerozumíš!“
„Roztáhni křídla, rozběhni se, odraz se a leť,“ opakovala klidně, jakoby se nesnažil ji urazit. „Jsi orel jako já. Miluješ svobodu a nemůžeš žít na dvorku se slepicí. Věř, že vím, o čem mluvím. I já se kdysi zamilovala…“ udělala pomlku. „Zamilovala jsem se do kohouta. Kohouta, který se hrdě procházel po hnojišti, pyšně jako páv, s hlavou vztyčenou. Nosila jsem mu svá sousta, která jsem dostávala od hospodáře, protože jsem nemohla lovit kvůli zlomenému křídlu. Podřizovala jsem se životu na dvorku a zapomněla, že jsem orlice. Že patřím vysoko do skal. Že nesnesu být jedna z hejna a že nikdy nebudu klopit hlavu před kohoutem, který zná jenom svoje hnojiště. Pochopila jsem to až tehdy, když jsem slyšela pomlouvat krůty. Také jsem utekla. Jsem orlice a patřím k orlovi. Potřebuji svobodu, kterou nabízím i jemu. Nabízím jen hnízdo vysoko ve skalách, které potřebuje opravit. Nabízím společný lov a chci se společně starat o mláďata. Nabízím jen rovnocenné partnerství, nic víc, nic míň.“
Orel se zastyděl. Cítil se najednou hloupě. Podíval se znovu na orlici, která k němu byla naprosto upřímná jako nikdo jiný. V duchu ji srovnával se slepicí, která se mu najednou zdála hloupá a povrchní. A i krásný obraz bělostného peří jaksi zešednul. Zkusí to. Roztáhne křídla a poletí.
„Omlouvám se…“
„Pojď, zkus to,“ povzbuzovala jej.
Opatrně rozepjal křídla, rozběhl se, odrazil a…letěl! Dokázal to!
Autor Perla78, 28.07.2008
Přečteno 1564x
Tipy 4
Poslední tipující: ajinek, Jan na Druhou
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (1x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí