K věštbě zapomenutý klíč - 1.část

Anotace: Příběh o Jonathanovi "napsal" hl.h. mého románu dEMOnstrace. Už při narození nám je dám návod, jak žít, co se životem podniknout. Hlavně rodiči. Jonathan je ukázka toho, že i věštba může zklamat, když není vůle se sebou něco dělat. A nezbývá, než padat..

Sbírka: K věštbě zapomenutý klíč

Promočený.
Prokřehlý.
Oblouková okna katedrály skřehotavě probleskují blesky. Řada pochodní podél dlouhých kamenných zdí tiše mlčí. Ani nešpitnou. Sotva zašeptají. Vlhký vzduch by umlčel sebemenší snahu o křest ohněm.
Ticia. Albín. Rudá svislá linka na rtech.
„Podle věštby nesmím do patnáctého roku stanout na zem. Všude mě na nosítkách vláčeli kněží,“ sebeumravňující hlas nezastře Ticiin věk.
„Nikdy nezkusit chuť žížaly.“
Splnil jsem svůj úkol, říkám netrpělivě.
Kde je? dodávám.
Je mi zima, konstatuji.
„Víš jak se naloží se slepými lidmi?“ V masivním trůně připomíná odhozený špendlík v tanečním sále. „Nikdo nikdy neviděl slepé. Dříve než si jich vůbec všimnou, postaví je kněží před Les šepotu. Strčí do nich. Pošlou je na smrt. Prokletí.
Slepí jsou prokletí.
Nutno se jich zbavit.“
Uspěl jsem? nechci se nechat odbít.
Křičím: Pověz!
Prohýbám se pod vodou nasáklým oblečením.
Mám dojem,
že radost je pojem.
„Sedni si do fontány.“
Proč?
„Ukážu ti tvé početí. Tvůj život. Důvod, proč si zde přišel.“
Poslechnu. Dotkne se čůrku vody tekoucí ji žlábkem u trůnu. Čůrek vtéká do fontány. Nenapájí ji. Vtéká.
Vpájí se do ní.
Je vodičem Ticiiných schopnosti. Vlastnosti. Zavřu oči.
Pohroužím se do minulosti.
Zprostředkovaně.

V kuřáckém salónku lelkuje skupina gentlemanů.
V kouři doutníků,
vzdávaj bohu díku,
Ve spojení špagátků,
výjimečný den v řadě pátků.
Zlatý zvoneček chlapečka ohlásí,
stříbrný po chlapci touhu uhasí.
Stříbrný oznámí narození dívenky. Nadcházejícího tatínka zakryl šedý povlak na tváří. V břiše drhne jindy bezchybné trávení. Jakmile zazvoní zlatý zvoneček ví, že pokoj ohluší,
skřehot rvoucí se do uší.
Gentlemani úsměvy k budoucímu otci hýří,
jemu se přitom lstivý plán v hlavě víří.
Nejlepší přítel zkameněl. Bez přenesených příkras. Nezemřel. Tvrdý jak žula, stojí v suterénu dvoupodlažního panství. Služebné prachovkami kolem polic kují pikle, jak ve stáji otěhotnět.
S vozkou,
další lidskou troskou.
Jedno místo v panství s umně zastřihnutými dřevinami je služebnám zapřisahnuté. Místnost se zkamenělým nejlepším přítelem nadcházejícího otce.
Tam jejich prachovky nedosáhnou.
Jakmile roztáhnou nohy do vzduchu,
další ztracené existence zakřičí juchů.
Nedostatkem společnosti, ve které nadcházející otec žije, jsou všudypřítomné čáry a kouzla.
Pověrčivost,
Vítaný to host.
V opilosti se nadcházející otec prořekl,
své ženě o bolístku řekl.
Pouze neviňátkova krev rozběhne krevní oběh nejlepšího přítele. Pustit žilou dítěti, na které čekali, jak poušť na rozlití lavoru.
Žena nedala na obdiv,
kdy její otěhotnění byl osmý div,
že při procházce podél Černotmavého, lesa poměřila svou šlápotu s obrovu stopou. Obtisk na nedávno promočené půdě uschnul díky žhavému slunci ztrativší zdravý rozum. Aniž by s manželem dodržovala milostný akt,
poměřením stop nevědomky uzavřela pakt.
V břiše počal život, s příslibem vyhrát souboj nad čáry a kouzly, které znepříjemňují život obyčejným lidem. Zatočil s černokněžníky,
vyhlásí zpravodajské deníky.
Sejme kouzelnou schopnost z rukou, po kterých život nevinných přestává tlouct.
Rodící žena zápasí se vzdorem,
nechce být ženským vzorem.
Nevidí důvod, proč manžela nadále snášet. Přes telegram obeznámila svého otce o manželově plánu.
Ženin otec v kočáru nadskočí,
to kočí v zatáčce koně natočí.
Ženin otec v ruce třímá střelnou zbraň.
V kuřáckém salónku usmívající businessmani,
uvnitř ženina otce štěkající dobrmani.
Nastávající otec chtěl s nejlepším přítelem přechytračit obchodníka z východu. Ten tomu věru nebyl rád. Nastávající otec stačil utéct. Obchodník z východu mu nejlepšího přítele zaslal,
donáškovou službou.
Memento.
Zazvoní zlatý zvoneček!
V ženině náručí se vrtí človíček.
Novopečený tatínek přijal blahopřání z řad gentlemanů. Míří k ložnici.
Porodní bába vyhazuje placentu do nádoby. Vše tak, aby nic novopečenému otci nekazilo pohled na prvorozeného syna. Prvorozený nemá právo dědické. Předchází se tak možnosti, že majetek zdědí dítě, které náhodou vzešlo z minulého vztahu. Člobrdík očištěný od krve, má výjimku. Páru se řadu let nedařilo počít dítě. Těžko vzešel z minulého vztahu.
Ženin otec střelnou zbraň hladí,
s jindy dobráctvím neladí.
Říká si: Dceřina manžela vynesou v kýblech,
jeho lidství je rázem žhavý plech.
Novopečená maminka oddaluje odchod porodní báby. Pořád: Hento a tamto. Hraje o čas. Hraje pokera.
Žádný Junek.
Porodní bába odchází,
mateřské bolesti přichází.
Nadchází soumrak,
žádný naivní mrak.
Život přítele je přednější než nebožátko. Novopečený tatínek usedá vedle ženy.
„Statečně sis ženo vedla.“
„Prosím, zapřísahám tě, neubližuj našemu synovi!“
„Co to ženo plácáš?“ zahřmí.
„Koukni se na něj. Má život před sebou. Nemorduj ho,“ naléhá skučivě.
Manželův úsměšek působí mučivě.
Jak vypovědět o ženině strachu,
koukněte do jejích očí, má to v cejchu.
Pod polštářem nůž. S povolením bodat. Kdyby se ženin otec neobjevil už. Napřímená ruka v devadesátistupňovém úhlu, vzhledem k tělu. Zúčastněným v ložnici je jasné, že ženin otec nemá v ruce ledajakou věc. Na hrob bude třeba věnec. Pozůstalí nebudou mít šanci přistoupit k otevřené rakvi.
Olovo krtčí klenbou mozkovou.
Konec bez řádné pompy,
kvalita zmrvené plomby.
Čtenář nabyl dojmu v dekadentní šťastný konec. Matka s chlapečkem musela opustit panství. Po krku jim jde manželova rodina. Matčin otec pod kytkami.
Krevní msta, křepčí ze zpravodajských deníků.
Ukryli se na druhém konci země. Malý domeček. Husy hudraly u potůčku, přes něhož vede rozkošný dřevěný můstek. Na tři dospělé kroky dlouhý.
Vzadu, za domem. Strom. Vada na kráse: Nemá listy ověšenou korunu. Zvláčňující mast je na vrásčitou kůru krátká. Pozor, má temnou duší,
doma o ní sotva tuší.
Další malér na dveře buší. Chlapec, šest let, mudruje při sklizni ranných brambor,
není to jeho obor.
Matka ho napájí zářivou budoucností. Na těle žádný chlup, ale má nastaveno na pověst, kdy před ním uteče nejeden lump. V puse ještě první chrup a matka jej staví před hotovou věc: Napravíš svět.
Bohatýr potřebuje nepřítele. V dosahu žádné dítě, se kterým by si hrál na dobro a zlo.
„Jonathane!“ křik roznesl špínu,
prostěradla načichla po spleenu.
Zakopává. Padá a hned se staví na obě nohy. Běží. Jonathan hledá svou maminku,
křičící jakoby měla ruku v mlýnku.
Hlína štípe v očích, chuť brambor zakaluje slzy. Nestačí otírat oči. Maminka uvězněná v seschlém stromě,
sotva ho něco drží v domě.
Šestileté ručky táhnou těžkou sekyru. Dám ti medicínu, upozorňuje strom. Budeš toužit po doušku ricinu. Sekne, matčin hlas žadoní: „Zadrž. To bolí.“
Dětskou dušičku drtí čarodějné soukolí.
Nezbývá nic, než navštěvovat uvězněnou maminku,
o budoucnosti nechce slyšet zmínku!
Roky plynou. Myšlenky na sebevraždu nelze opomenout. Jen mít dostatek statečnosti,
že má života dosti.
Pořád si namlouvá: Snad jsem vyvolený.
Pořád si namlouvá: Najdu způsob jak maminku osvobodím.
Devatenáctý rok. Doposud nezasel semeno. Nepoznal chuť ženského klína. Ani štětku nepoprosil o studentskou slevu,
čekal v biblickou Evu?
Jonathan: Dlouhán. Oblečení žádná věda, vždyť konec devatenáctého století. Vysoký klobouk. Upnuté kalhoty. Sotva zakryjí kotníky. Jen aby mu neprochladly! Vázanka nedělá dobrotu, není ženy, která by ji uvázala jaksepatří. Výpravami do obchodu v nedalekém městečku si nedělá dobrou vizitku.
Sklizeň brambor,
není jeho obor.
Přesto mu nezbývá, než sklízet. Kurva drát! Koš je z poloviny zaplněný. Ví, že svačina je při lopotivé prácí důležitá. Vrací chuť do života. Šilhavý rarach krade svačinu,
Jonathan není daleko od agresivního činu.
Hodí kamenem. Ví, že pravá ruka nezklame. Běží k ležícímu rarachovi. Hlava lepí krví. Nejenže je šilhavý, dokonce křivonosý. Ošklivý. Všude hnisavý bolák,
snad ho pokousal čmelák.
Jonathan: Zaťatá pěst.
Rarach: „Vím jak zachránit vaší matku!“
Jonathan: Rozněžnělý beagl.
Jonathanova matka podléhá jedu. Strom ji tráví. Jonathan ji slibuje: Osvobodím tě! Pak se třeba ze mě opravdu stane bohatýr.
Tři stromy vysoké jak obří totemy. Na vrchol nedohlédne. Stojí na mýtině hustého lesa. Bez rarachovi pomoci, by mýtinu nenašel.
„Pokácejte je. Les padne. Dostanete se k Větrné hoře. Pomůžou vám tam osvobodit vaší matku. Uplyne měsíc, než skácíte strom. Jsou tři. Padne strom, padne třetina lesa. Zaslíbil jsem se vám na tři měsíce. Za to, že jste mě ušetřil. Se mnou neumřete hlady. Zatímco budete kácet, obstarám vám jídlo.“
Nápřah, začal kácet,
snad věk nebude končit na cet,
až bude stromům konec. Snad vypomůže kůrovec. Večer běsnil les.
„Nevšímejte si toho. Lesu není po chuti vaše počínání. Vzmůže se jen na strašení. Nemá sil k ublížení. Je příliš starý. Zeslábl.“
Jonathan prožil nejhorší měsíc. Těžko říct dobrou noc, když kolem vás poletuje sebranka duchů vyluzující: Fíhá,
zraňující psychická tíha.
Třetina lesa padla,
nemohla najít madla.
Rarach: „Výborně.“
Jonathan, neochutnal slast
když žena ho vzývá jak svou vlast.
Nepozná rozdíl mezi ženskou vypočítavostí a nadržeností. Doposud na něj nevystrčila zadek a neřekla: Zajeď. A kde se vzala, tu se vzala dívka,
rozžhaví ho jako cívka.
Konečně ta pravá! Biblická Eva. Jonathan ignoruje rarachových varování. Nevěří, že by dívka byla ochrana lesa. Ochrana před pokácením. Odvede si ji domů. Paměť je v komatu. Má to kurva rád, v líbání se stal premiant,
neuspokojí ho ledajaký proviant.
Nemá stres. Život jako z kaviáru. Z ložnice zvuky voliéry paviánu. Zkouší roztažnost análu.
Mína. Ráda říká: „Jonathane, dotýkej se mě.“
Měsíce prošukali,
na neplodné dny nečekali.
A moc toho nenapovídali.
Přál si děti. Mina se tváří rozpačitě. Iluze porodí určitě. Jonathane, ty hlupáku! Ze vztahu vzejde jen další iluze.
Upamatoval se na maminku. Uschlý strom mlčí. Seděl si na uších, když ho rarach upozorňoval, ať se vrátí ke stromům. Dlouho tu s vámi nebudu, upozorňoval. Vyrazil. Dívku o důvodu odchodu nespravil.
Sedí ve světnici, nezajímavá jak pitná voda. Sotva najde cestu k lesu. Netrefí. Iluze trpí deziluzí. Myslela, že Jonathana od kácení odradí. Křeč,
utnula řeč.
Křičí. Skučí. Každá další rána do stromu souží,
a máme po souloži.
Nechtěl bych být v její kůži. Shrbená nad zemí. Ztěžka funí. Vidět ji Jonathan, skončí práci. Pokud padne les, Mína zemře s ním. Už ji nestačí síly. Krvácí. Tělo przní řezné rány. Při pohledu na ní, byste nebyli rádi,
a co ji vadí?
Do Jonathana se zakoukala,
hm, ironické tralala…
Na Jonathanově čele krystalizuje pot z námahy. Mínim pot je jiného ražení.
Jonathan si pochvaluje silácké řešení s lesem. Dřina došla ke svému konci. Míří domů. Ruku v ruce s Mínou, chce vystoupat k Větrné hoře,
bohužel nemá oře.
A co jeho očí nevidí. Vykračoval si s heslem: Veni vidi vici. Aniž by věděl, že Mínu pomalu ničí. Leží na podlaze. Nehybná jako nok. Potřeboval by pořádný lok. Nechápe. Vysvětlení od raracha se nedočká. Odešel. Jeho služby skončily. Ale přece,
(ještě se opláchne v řece)
jde na Větrnou horu. Tam ji oživí!

Bez zbytečných řečí,
má postava u fontány klečí.
Albínka Ticia stojí vedle. Nepřekypuje něhou.
Pláču a je mi jasné: Vše je v píči,
bezradnost klíči.
Ticia klopýtne. Zakopne.
Poťouchle: „Ty, že jsi vyvolený?“
Již při příchodu na Větrnou horu mi připadalo, že Ticia občas kouká jinam, než na mě.
Slepneš.
„Co to povídáš.“ Utrhne se.
„Není mi rovného.“
Pošlou tě na milost a nemilost lesa.
Mám recht, mám esa.
Dříve nebo později poznají, že slepneš. Budeš posednutá démony. Ať už jo nebo ne. Staneš se nepohodlná. Pomlčím, neprozradím.
„Nemá mě kdo poslat do Lesa šepotu. O les si se můj milý postaral ty.“
Rarach kráčí kulhavě. Staví se vedle Ticie.
„Mohl být z tebe bohatýr. Řekla mi Vlastnost. A proč by mi budoucí bohatýr nepomohl před záhubou? Les šepotu byl mým úhlavním nepřítelem. Přestože jsem díky rarachovi vypilovala Vlastnost do nepoznaných možností a poradila si s obyvateli Větrné hory-“
„Skrze Vlastnost jsem uhasila jejich životy,“ řekne za chvíli.
„-Les šepotu tu pořád byl. Pod krkem držel nůž. Není už nikoho, kdo by ohrožoval můj život.“
Ticia pokračuje: „Vyslala jsem raracha. Nalákal tvou matku do vnitra zakletého stromu.“
Namluvil ji, že strom vězní jejího syna, řekne jakoby mimochodem.
„Zbytek už znáš.“
Tak tady nepomůže Otčenáš.
Na oplátku si mám vybrat,
neměl bych se v tom dlouho babrat.
Ticia oživí pouze matku,
uvrhla mě do zmatku.
„Či si přeješ život dívky?“
Měl jsem s podobnými zametat. Místo toho dřepím. Už nebrečím. Vyčerpal vodné stočné.
Jonathane!
Most na tři dospělé kroky dlouhý. Život jako z kaviáru. Ještě si tak sednout k piánu,
z ložnice zvuk paviánu.
S tím, že najdu způsob, jak matku vysvobodím – dodatečně – s Mínou zažité konvence v sexu bortím.

Konec prvního dějství Jonathanova dobrodružství.