K věštbě zapomenutý klíč - 2.část

Anotace: Příběh o Jonathanovi "napsal" hl.h. mého románu dEMOnstrace. Už při narození nám je dám návod, jak žít, co se životem podniknout. Hlavně rodiči. Jonathan je ukázka toho, že i věštba může zklamat, když není vůle se sebou něco dělat. A nezbývá, než padat..

Sbírka: K věštbě zapomenutý klíč

Navštivte nás namátkou,
překvápko, Mína je matkou.
Holčička, hotové cukrátko,
zastavte se nakrátko.
Nestalo se, abychom se nepohodli. Rodina na bázi dohody.
Plápolající krb. Uvelebení v křesílkách. Holčička mi sedí v klíně. Mína začíná vyprávět. „Měsíc nebyl od počátku tak daleko od země, po níž kráčíme. Měsíční princezna nepřála lidem,
nedalo se přes to přejít s klidem.
Jakmile se přiblížila příliš blízko, sežehla polovinu úrody,
lidé byly ochotni dohody,
s kýmkoliv.
Sluneční princezna chovala lásku k lidem,
nechtěla je ponechat ladem.
Zvlášť vnímavému chlapci poradila,
rada se lidem nakonec vyplatila.
Jakmile se Měsíční princezna opět přiblížila k zemi, vnímavý chlapec nabral hrst prachu a vmetl ho Měsíční princezně do očí. Proto jsou na Měsíci skvrny. A proto je Měsíc tak vzdálený. Za trest nechtěla, aby z ni lidé měli jakýkoliv užitek skrze teplo a světlo. Proto Měsíc nehřeje jako slunce. Proto jen slabě svítí.“
„Chtěla bych se odstěhovat do města,“
a připravovala se cesta.
Už hodnou chvíli mi hlavou vrtala představa přestěhování se do města. Z počátku jsem nevěděl, zda nejde o pouhou nespokojenost. Zevšednělo mi to tu. Zakletý strom už dávno umlčel mou matku.
Přečetl jsem si telegram, nemovitost nalezena!
Střežící rarach,
pověděl ach.
Albínka Ticia na Větrné hoře,
by ráda uviděla moře.
Kde se objevil, tu se objevil rarach. „Do města se chystáte,
žena z masa a kostí, co tomu říkáte?
Paní Ticia z vaší milé a holčičky udělá lidské bytosti. Iluze se rozplynou a stanou před vámi živoucí. Když nepřistoupíte na dohodu, projdete ulicemi osamocený a měšťané vás budou pokládat za samomluvného blázna. Na banketech na vás nepohlédnou jinak, než na starého mládence.“
Ticiia Vlastnost,
nepomůže umanutost,
slepotu těžko přemůže. A přece ji Vlastnost byla k užitku. Dozvěděla se o léku.
Přijal jsem rarachovu nabídku. Je mi k užitku. Loučím se s rodinou,
nejdu na dovolenou.
Husí hudrování nechávám za sebou. V potůčku rozvířily hladinu. Husy mi dávají nashledanou.
Rarach radí: „Dávej si pozor na starce! Za každou cenu se tě bude snažit uspat píšťalou. Ucpi si uši. Sám přijdeš na nejlepší způsob. Nemůžu být s tebou. Úkol musíš podstoupit sám.“
Jeskyně, tma, občas keř. Před vchodem strom. A stařík, sotva voní jako šeřík. Zahalený kápi. Opírá se o křivou hůl. Vytáhlé vychrtlé prsty. „Každou půlnoci strom vykvete. Tvým úkolem je poznat o jaké plody jde.“
Neubránil jsem se a posměšně se uchechtnul,
před půlnoci jsem vytuhnul.
Dny plynuly. Denní světlo jsem se snažil zaspat. Ovšem před půlnoci, jsem opětovně usínal. Do uší jsem narval cokoliv mi přišlo pod ruky. I včelí vosk byl na starcovu píšťalu krátký. Rozeběhnu se proti starci. S vražednou myšlenkou. U vchodu do jeskyně mě zastavila neviditelná překážka,
hledím jak zmatená vážka.
Stařec: „Sám určitě tušíš, co musíš udělat.“
Rarach: „Kam jdete?“
Starcova slova byla jasná,
rána jsou krásná,
když mi pod okny hraje les. Nechci přijít o sluch! Neprobodnu si uši!
Rarach se zatváří zákeřně. „Paní Ticia zahubí vaši rodinu rychleji, než byste řekl švec. Obětujte své uši pro paní Ticii. Obětujete se pro svou rodinu.“
Nebudu na světě už ani hodinu!
Opět jsem rarachovi naletěl,
představa ztrouchnivělých těl.
„Tati?“ Rarach si v přesvědčování vypomohl přítomností mé rodiny!
Dceru křeč svírá,
mé pochybnosti stírá.
Dcera umře a opětovně ožije.
„Aby se vám lépe rozhodovalo.“
Už mi nejde jen o šuk,
už nejsem mladý pošuk,
svou rodinu mám rád. To mě nabije. Klacíkem píchnu do uší. Rarach nechtěl být nápomocen. S výrazem: Udělej si sám.
„Musíš se obětovat.“
Sluch je tutam. Konečně procitnu ze mdlob, rarach mi dal hojivý lok medicíny.
Otvírá ústa. Nejspíš si uvědomí, že neslyším. Výraz: Hoplá. Mlčící, ukáže k jeskyni.
Strom rodí zlaté třešně,
nos samé šušně.
Vstupuji k jeskyni, stařec mizí pryč,
mrtvý, je třeba rýč.
Výklenek,
jdu jak šnek.
Položený útržek papíru. Narychlo sepsaná poznámka. Zuřím,
bobtnající tuřím.
Kvůli kousku papíru neuslyším svou ženu? Na banketech nebudu za starého mládence, kvůli papírku?
Bezstarostnost vidím v letícím pírku.

Lidi se mnou nemluví, raději pohledem nezavadí. Na parketu mají dvojce taneční tempo. Je mi těžko. Od srdce,
Mína chytne ruku sladce.
Z masa a kostí,
spokojenost ji hostí.
Společenské šaty jsou vypouklé, těžko ji jde pukrle. Novorozenec na svět přijde,
z matčina luna vyjde,
a já? Neuslyším jediného slova,
na stromě se protřepe sova.
Novorozenec sebou šije,
v knajpě před domem se pije.
Pláču. Mám syna. Druhé dítě, ale pouze tohle je moje krev. To je věc! Vrhl bych se na bange press. Mám jasno, jsem šťastný otec!
Kněz mu do dřevěného přívěšku vložil úryvek z Bible. Jedině kněz ví který. Taky se nedozvím, který citát je v mém přívěšku.
Zástup lidí se plahočí do kopce. Není nikoho, kdo by na sobě neměl zvířecí kožešinu. Na hlavě zvířecí hlava. Stav mysli: Hovno,
do srdce teče rovno.
Sníh křupe, cit v rukou tuhne. Jehličnatý les. Sem tam se sněhový povlak prohne pod tíhou nohou. Mína,
hlava ji lína.
Přede mnou muži s provizorními nosítky. Obepnutými bílým plátnem.
Ničí vina
nezašli jsme do kina.
Na dceru zbyla domácí robota,
nezbyla ji volná sobota.
Matka, manželka, rodička,
selhala mi dušička.
Dvojice pánů nese na zádech proutěné koše. Naplněné kostelními šindeli. Jiní nesou topný olej. Není mi hej. Mína padla v nemilost smrti. Není se kam odvolat! Duše mrtvé rodičky,
má rozmary lodičky.
Chce plout. A to ke svému novorozenému dítěti. Starat se o něj. Nakonec zjistí, že nezmůže nic. Pak jen děsí obyvatele domu. Mrtvé rodičky se pohřbívají na zasněženém vrcholku hory. Aby duše prokřehla a nemohla se pohybovat. A hlavně, andělé se k ní snesou, doprovodí do nebe,
nota bene.
Zvířecí kožešiny nás chrání před omylem andělů. Naše duše nechají na pokoji. Posmrtná zvířecí duše nejde do nebe. Vzejde z ní borovice.
Rozhořely se plameny,
chybí mi její prameny,
vlasy jemné na dotek,
v očích slzavý šotek.
Ticia nepomohla,
prý nemohla.
Na mrtvé rodičky platí jiné kouzelnické paragrafy. Ještě, že neslyším svoje vzlyky. Plameny stravující mou ženu jsou jen mlčenlivým cigaretovým kouřem.
Továrny pohání,
parní pokání.
Město halí uhelný smrad. Poslední výkřik módy: Strhaní dělníci se sklopenými hlavami.
Budu muset vraždy použít,
abych legendu mohl prožít.
Na stará kolena řeším téma bohatýrství. Spravím o tom dceru. Zachmuřeně se tváří,
netěší ji když vaří.
Naoko budu žadonit o Minin život, a přitom chci Ticii sprovodit ze světa,
silácká věta!

Stojím tam, kde kdysi stál Les šepotu. Barva oblohy: Těsně před mrholením. Kde jsem porazil tři stromy. Hodně závisí na okamžiku překvapení. Jsem si jist, že o mých pohnutkách ví.
Vlhkost vzduchu přitěžuje krokům. Rozmrholilo se. Katedrála je na vyvýšeném podstavci. Kamenné schody jsou kluzké,
nastane setkání brzké.
Kulka ji provrtá třetí oko, takový je plán,
představa: Slunečnicový lán.
Přede mnou vysokánské dveře. Chybí mi víra je otevřít bez zadýchání se.
Vcházím-

Konec druhého dějství Jonathanova dobrodružství.
Začátek konce.