Věř v anděly namalované prstem na sklo

Věř v anděly namalované prstem na sklo

Zdál se jí opět ten samý sen.
Zdálo se jí o dni, kdy jsem zemřel. Povídali jsme si o maličkostech, usmívali se na sebe a užívali si jednoho z mála slunečných dnů. Vyprávěla mi o svém dědečkovi – jak jí vzal s sebou na ryby a potom mi povídala o to, jaké měla ten den ráno. Nevadilo mi to. Rád jsem ji poslouchal, i když mluvila o takových všedních věcech jako byla ranní fronta v supermarketu nebo o špagetách, které skončili minulý večer na koberci kvůli její hádce s manželem. A přesto si po celá léta vyčítala, že mi nepovídala něčem jiném – o čemkoliv. O čemkoliv, co by mělo nějaký smysl. Trápila se, že mi říkala o takových maličkostech jako byla nevydařená snídaně, problémy její dcery ve škole nebo hádky s manželem. Vyčítala si, že mojí smrti nezabránila.

Ten den začal normálně. Bylo mi zle, jako už několik měsíců. Nevím jestli to byl problém mého těla, ale cítil jsem v sobě divný tlak. Jako bych se měl každou chvíli nafouknout jako mýdlová bublina, chvíli stoupat k nebi a pak prasknout.
Venku bylo nečekaně slunečno, takže jsem vyšel ven a sedl jsem si na verandu. Byl to neuvěřitelně slunečný den. Všude byl sníh, ale i tak mi bylo po těle teplo. Bylo tak neskutečně jasno, že jsem se rozhodl vyjít ven. Normálně bych i s holí ušel sotva pár metrů, ale dnes jsem došel až k vrátkům, než na mě Hilda popuzeně zavolala.
Hilda byla moje chůva. Starala se o mě po celou dobu, kdy jsem byl nemocný. Říkala, že takový chlap jako já už snad ani chůvu nepotřebuje, ale vždycky to myslela spíše z legrace, než že by skutečně myslela na odchod. A já jí byl vděčný. Rodiče zemřeli před rokem. To mi bylo 22. Ale Hilda se mnou byla už dávno před tím – to ona mi nahrazovala rodinu. Alespoň zčásti. Pořád jsem v sobě cítil to nezaplněné místečko, které už se ničím nahradit nedalo.
Zůstal jsem sedět na chodníku před vrátky, dokud Hilda nepřišla a nepomohla mi vstát. Sofia zrovna vynášela odpadky a nasedala do auta, aby dojela pro nákup. Bydlela v domě naproti. „Dobré ráno Hildo. Larsi!“ Zamávala na nás. Hilda jen pokývala, protože měla plno práce se mnou, aby mě mohla zvednout, ale já jsem zamával Sofii nazpátek.
Díky Hildě jsem se dostal zpět na verandu, kde jsem si mohl sednout a myslet na Sofii. Zaměstnávala moji mysl po většinu dne. Ne tak, jak by si leckdo mohl myslet. Nikdy jsem na ní nemyslel jinak než na kamarádku a ona to věděla a věřila mi. Proto mi pověděla o svých neshodách s Adamem – jejím manželem. A taky o problémech její dcery Yngve. Její dcera byla moc hezká. Bylo jí sedmnáct a měla takovou zvláštní barvu vlasů. Takovou hnědou, skoro do bronzova. Rozhodně nevypadala jako Švédka, i když měla tak světlou pleť. A taky se vůbec nepodobala Sofii. Vlastně ani Adamovi. Říkalo se, že ji Sofia a Adam adoptovali, když bydleli nějaký čas v Kanadě. Sofia ale tehdy říkala, že jí je jedno, co si lidé povídají. A pak mi pověděla, že Yngve opravdu není její dcera, ale že jí neadoptovali. Tím pro mě celá záležitost skončila. Nejsem nijak zvědavý a většinou proto poznám, kdy už se lidé nechtějí svěřovat. Jenže Sofia často říká, že neví, kdy má mlčet.
Myslím, že se blížilo poledne, když se Sofia vrátila. Seděl jsem ve svém pokoji, a maloval prstem na sklo anděly. Hilda mi jednou, když jsem byl ještě malý, řekla, že když namaluji na sklo anděla a budu na něj doopravdy myslet – ale doopravdy! - tak si pro mě přijde, vezme mě za ruku a společně odejdeme a že už mě pak nikdy nic nebude bolet a že budu šťastný. Bylo to zrovna v době, kdy ještě rodiče žili a mě bylo moc zle a měl jsem v sobě moc „zlé bolesti“, jak tomu Hilda říkala. Vždycky jsem pak plakal a maloval anděly na sklo. A pak jsem zase plakal, protože mi bylo zle. A přál jsem si, aby nějaký anděl přišel. Až později jsem zjistil, že andělé neexistují. Ale já na ně pořád věřím. Sofia to ví a říká, že je to dobré. A ten den bylo tak jasno, že jsem myslel, že jsem v nebi…
Hilda mi pomohla na verandu a já si tam sedl. Když odešla, natáhl jsem se pro hůl a vydal se k vrátkům. Sofia mě zpozorovala docela rychle. Přispěchala i na pomoc a odvedla mě k nim do zimní zahrady. Pak nám uvařila čaj. Říkala při tom, že Yngve zase někde běhá s kamarády a že se vůbec nestará o školu. Řekl jsem, že já jsem do školy nechodil skoro vůbec a mám pocit, že jsem o nic moc nepřišel. Usmála se a poznamenala něco v tom smyslu, že tohle je jiné.
Podala mi jahodový čaj a sedla si naproti mně. Říkala, že jí Adam hrozně vynadal, když se včera vrátila pozdě z práce, že je hrozně žárlivý. Ale že na mě prý nežárlí, a že ona si myslí, že by měl. Oba jsme se smáli. Pak říkala, že předevčírem byla u dědečka v sousední vesnici a že spolu byli na rybách. Z tónu jejího hlasu bylo poznat, že by si to klidně zopakovala. Pak mi vyprávěla, co všechno musela ráno zařizovat a vůbec – že je utahaná a to ještě musí vydrhnout tu skvrnu od špaget. Zeptal jsem se – od jakých špaget. A ona mi řekla o tom, jak po ní Adam hodil mísu plnou boloňských špaget a že je štěstí, že stihla uskočit. Trochu mě to vyděsilo. Unaveně se usmála a řekla, že má ještě moc práce, ale že prý jestli chci, můžu tu ještě zůstat. Ale já nechtěl. Pomohla mi zpátky k nám na verandu. Hilda byla trochu nazlobená, ale pak už bylo vše zase v pořádku.
Myslím, že jsem na chvíli usnul. Když jsem se probudil, seděla vedle mě Yngve a usmívala se. Chvíli jsme si povídali. Většinou mluvila Yngve o tom, jak se Sofia a Adam hádají. I tak jsem ale většinu času mlčeli. Ale nám to bylo jedno. Pak mě Yngve vzala za ruku a dala mi pusu na tvář. Pak řekla, že mě má nejradši ze všech lidí na světě, protože mám ze všech lidí na světě ty nejupřímnější a nejnevinnější oči. Potom odešla. Chtěl jsem se jí zeptat, jestli není ten anděl, co jsem namaloval odpoledne na sklo, protože když odcházela, měl jsem pocit, že jdu s ní k vrátkům a že se pak spolu loučíme a já pak chvíli letím jako mýdlová bublina vzhůru a mávám jí a ona mává mě a já se pak rozplývám ve vzduchu…

Tu noc – rok po mojí smrti se zdál Sofii opět ten samý sen.
Pamatovala si ten den tak jasně. Chtěla mi toho ještě tolik povědět o všem, co jí trápilo. Chtěla mi povědět, jak našla Yngve v Kanadě před mnoha lety prochladlou a opuštěnou ve sněhu a jak se jí rozhodla vydávat za svou dceru. I o tom, jak jí Adam začal bít, když Yngve – to světýlko, její naděje, umřela.
Byl to ten den, kdy jsem zemřel, který se stal tím mezníkem, tou neviditelnou čarou v životě Sofie? Byl by to další bezvýznamný den, nebýt toho, že mě Hilda nenašla na verandě ani na ulici – že jsem zmizel, protože mě odvedl anděl, kterého jsem maloval na sklo tolik let.
A nebýt toho, že Yngve umřela – protože všichni andělé umírají, aby se dostali na jiné místo a aby mohli střežit jiné lidi. Yngve je teď hodně daleko a hlídá někoho jiného a až přijde jeho čas, taky jej odvede.
Sofia mi tu noc všechno pověděla. Nevědomky – samozřejmě – protože spala, ale já vím o všem, co mi chtěla říct. A myslím, že ona to ví taky. Někde hluboko uvnitř to tuší.
Tu noc možná pochopila, že existují andělé, kteří jí ochrání…
Autor stmivani.na.lepsi.casy, 20.12.2008
Přečteno 788x
Tipy 8 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Bíša, LucQa, *whatsoever*, Simísek
ikonka Komentáře (4)
ikonka Komentujících (4)

Komentáře

krásné, moc krásné...anděli mám moc ráda :-)

03.08.2010 15:07:00 | Snící čarodějkareagovat

jen je najít.. moc pěkný.. jen si to zkus po sobě jednou přečíst ;o)

21.12.2008 21:51:00 | Twinxreagovat

možná.... alepoň pro ty, kdo v ně věří :)

20.12.2008 21:56:00 | stmivani.na.lepsi.casyreagovat

...existují?

20.12.2008 21:50:00 | Simísekreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter