Meluzína

Anotace: Samota je hrozná věc.

V tom se zvedl mírný vítr, zpočátku však chladný vánek. Tráva na kopci pohupující se ze strany na stranu, až mrazí po celém těle, vyvolává očekávání příchodu neznáma z mořských hlubin.
Rým 1)
Však tam dále, tam v tom domě, spíše noře než v tom domě - se schází tam vždy po tmě ta obávaná zvěř.
Tam, kde den prorůstá nocí a noc dnem, všechny cesty ty vedou sem, avšak ONA se jim skrývá.
Tráva sem a tam olizuje nožky malé Marky, jakoby ochutnávala její zpočátku narůstající úzkost. Onen chladný vánek se pomalu, ale jistě přeměňuje a jako nějaké monstrum ohýbá větvemi ze strany na stranu na nepříliš vzdáleném svahu.
Ty dny, kde vše osvětloval sluneční svit, když vše dostávalo nových rozměrů a lidé se pohupovali za doprovodu neznámých tónů s nůšemi plných květin, jsou už nenávratně pryč. Snad jen...
Rým 2)
Úsměvy na tvářích, děti si hrály, z pampelišek korále a v srdcích se smály. A radovaly se tuze ze svých snů, těch věků a krásných dnů, kdy slunko rozjasní zase ty tváře.
...Snad jen napravit vzpomínky zapomenutých duší v srdcích nejbližších a těch, kteří se snaží zapomenout.
- Jen odpustit -
Ony stromy pohupující se sem a tam, natahují pařáty směrem k Marce a jakoby dunivými hlasy jí pobízejí na hostinu.
"Huu", k nám teď zavítej a neptej se, "Vrum,Brum" ty pojď však hned, my nabídnem ti "Brum" vše a sladký med.
A to jen pro tebe!
Z vánku se stal vítr přibývající na síle a rychlosti, pod kterým hučí neznámé hlasy z lesů, kam se jakživ nikdo nikdy neodvážil. A právě tam, v té dálce mezi stromy, se odkrývají cesty zasypané barvami stomových lístků, které se rozprostírají, jako koberce do černočerné tmy.
Rým 3)
Jen skulinka pod tím prahem seznamuje se světem, ONA tajně na podlaze zametá tam koštětem.
A v té chvíli, bez té zmije nakukuje zvědavě, se strachem v tom jejím srdci, otáčí se váhavě.
Když Marka náhle uslyšela slabý a velmi pronikavý nářek z těch lesů šířící se, po okraj nasycená úzkost s narůstajícím strachem nabáraly na síle. Oči se začaly pomalu klížit a kapky slz stékajících po tvářích, oživovaly spící půdu pod nohama. Kapka po kapce naplňovala úrodnou zemi strachem a žalem ze své dětské rozmarnosti, až když si však pozdě uvědomila, ubohá dívka, obavy své milované matky.
Tráva se jí začala zvolna omotávat kolem chodidel a výhonky, jako ruce matky přírody, šplhaly po nožkách stále výš a výš.
"Mami, maminko!" Sténala s rozechvěným hlasem vystrašená holčina a ručkama si zakryla oči. Nyní jen sluch, však před očima temno, se zaplňoval zvuky a tóny blížícího se neznáma ve stále silnějším tempu.
"Mami, maminko!!" Už silněji však zakřičela Marka, když šplhající se zeleň omotala celé dolní končetiny a postupovala ve své hladové nenasytnosti stále výš.
"Brum" k nám teď zavítej a neptej se "Vrum,Brum.."
Zase se ozvalo z toho svahu, z těch lesů, kam živá noha nevkročí, avšak natolik blízko, jakoby se zdálo, že HLADOVCI postupují přímo k ní.
Rým 4)
ONA ve vězení stále, ve vězení bez mříží, matka zmije je, nic jí netíží. Bolest v srdci a slova na rtech, ty však ONA skrývá, jak těžké je to po svobodě, touhu každý mívá. "Tady budeš nezbednice!"
Jakmile k Marce dolehly poslední dozvuky nabízející vřelé nakrmení pod korunami stromů, opět se ozval ten strašlivý nářek, doléhající stále blíž a blíž.
On unášen ve větru, možná snad on vítr sám, nepodobný ničemu co lidské ucho naslouchá a jako ten, kdo pravidelně přichází, jenž vybírá si svou krutou daň
Rým 5)
Slza z oka kamsi teče, ten hlas on úpí, směje se.
Ty nehraj si tam dítě moje - opět a zas jen nepokoje,
však ONA si tě odnese!
Fantazie bez hranic a chmurné představy, nepřinášejí nic, co by se dalo hodnotit s úsměvem na tváři. Možná jen v křečích zamrzlý úsměv, strachy vyvolaný z té podivné příšernosti, která svým studeným dechem nahmatává tep, svých z kamene vytesaných obětí.
To dítě, už tak nepodobné sobě, ztrácí vše ze své dětské zbarvenosti (ty podzimní zčervenalé tváře) a také, jak zdá se, už nepatří snad mezi živé, spíše jen umělcova tvorba z toho kamene vytesána, kde zachycena právě je ta dětská zvědavost - plna očekávání z ničeho.
Nemilosrdná zeleń v křečích stahující bezmocné tělo, né zcela tek neživé Marky, pomalu a zvolna povoluje své silné sevření a tím také opouští tento příběh svou tajemnou rozkoší. -Však další živel - Ten nápor silného vichru, z vánku jak zdá se přeměněný, pobízí vše k tanci a na svou vlastní melodii, tak potácí se kolem -
jak zvesela tam tančí -
Rým 6)
Den za dnem jak voda plyne, tak blíží se zas další den, vždyť ten sen co ONA měla, tak blízký jejím touhám jen. Matka bledá jak ta stěna, nepodobna sobě tak, oči zvedá vzhůru tam, kam odlétá ten černý pták.
Ruce přiložené na obličeji, tak silně svírající prsty k sobě a ani malinká skulinka neodkrývá tu běsnící podívanou, skrytou v černém, nepropustném oparu.

On ten sen, však stal se jen - jó pravdou se tak stává. Vždyť ten pták, co letěl ven, co křídlama zas mává tak - On náhle změnil směr.
J.K.