Pod zavátou horou

Pod zavátou horou

Anotace: Auuuiiiííííééééé!...pro ty, co mají rádi příběhy vánočnííí...

Jdi ven do lesů,
jdi ven!
Nepůjdeš-li ven do lesů,
nic se nikdy nestane
a tvůj život nikdy nezačne.
Vlčí řasa – C.P. Estés

Sníh tál, jaro se prudce budilo a s ním i život severských plání. Vylézali brouci a zaječí drobotina, pod nebem se vznášeli ptáci, kteří se sem po přezimování na jihu vždy navraceli. Usedali do větví stromů a odpočívali po dlouhých cestách přes vysoké hory. Kolik jich asi cestou zahynulo? Kolik se jich nevrátilo?
Slunce stálo vysoko nad horizontem. Svými paprsky zahřívalo probouzející se zemi. Vydatné deště posledních dní rozpouštěly nedávno ještě vysoké závěje sněhu. Sníh na rovinatých pláních rychle scházel, slunce jej proměňovalo v kaluže a malé rybníky. Stopy kolem nich, včera ještě zřetelné jako písmena na papíře, byly dnes již rozmáčené a nečitelné. Rodící se pruhy země se zbarvily do sytě hnědé. Patrné trsy uvadlých, seschlých trav tvořily jen matnou vzpomínku na loňský podzim.
Uprostřed otevřené pláně se krčil sotva patrný, skrytý výmol. Při bližším průzkumu byl vidět nevelký otvor vedoucí do hlubin země. Zdál se dosti široký i vysoký na to, aby se jím protáhla i středně vysoká zvěř. V bezprostřední blízkosti skryté nory protékaly stružky pramenité vody. Jako by tu tekly odedávna. Jako by přicházející jaro tento kout země nikdy neopustilo.

Neviditelné oko se spustí rychle po pláni dolů, na chvíli se zastaví u opuštěného, zlomeného smrku, sklouzne přes jeho usychající korunu. Pak se rozletí nad nesouvislou travní pokrývkou směrem k výmolu. Hbitě se vyhýbá zavátým křovinám a šedým pařezům bez života. Doletí až na samý okraj chráněné nory. Odsud pozoruje krajinu před sebou, vyčkává příchodu neznámého hosta. Čas plyne netečně, téměř se zastaví. Vytvoří obraz nehybné severské krajiny.
Oko v hledáčku zaostří na skrytý vstup do nory. Ví najisto, že se dočká.
Kdo má přijít? Kdo je očekáván v těchto nehostinných končinách?

Za plazícím se krsem se mihne stín. Snad se tam skrývá neznámé zvíře. Andělské oko ho prozatím nevidí, je mimo záběr. Tiše se vznese do výše, jako kamera na pohyblivé, vyvýšené plošině. Odhalí za keřem bílé zvíře, starého vlka z dávných bájí. Šelma se strnule dívá na tmavý vchod. Bez pohybu, neslyšně nasává do svých nozder všechny pachy přicházející z toho směru. Cítí však jen zápach spáleného dřeva a trav. Vrátila se k němu ta hrozná vzpomínka, která ho před půl rokem vyhnala z plání pryč. Utekl, daleko od obrazu nastalé apokalypsy a zoufalství.
Jeho pohled se stočí stranou, kde spatří vlastní stín. Ulekne se ho, stejně tak i jeho ozvěn. Stín se dá do pohybu následován vyhublým tělem stále se ukrývajícím před neviditelným nebezpečím. Vlk nemůže vznášející se oko vidět ani slyšet. Přitom je stále přítomno, stále s ním. Patří v každém okamžiku k jeho životu.
Oko se záběrem přesune až těsně ke vchodu do nory. Vyhládlá šelma vstupuje přímo do záběru. Zastaví se. Vyčkává, neschopná okamžitého rozhodnutí.
Tak jsi přišel, vlku! Kolik dnů i nocí jsi myslel na tuhle chvíli? Až se opět navrátíš domů…

Vlka záblo od tlapek. Byl po mnohaměsíčním strádání a hladovění vychrtlý na kůži. Jeho zjizvená tvář i krví potřísněná srst však vzbuzovaly úctu i strach zároveň. Ještě chvíli vyčkal, ještě jednou zavětřil proti větru, aby se přesvědčil, že je nora opuštěná, a pak několika rychlými skoky zmizel v jejích útrobách.
Skrýš nebyla příliš velká. Oválná, asi tři metry dlouhá štola s nízkým stropem a pouze jedním východem směrem na jih. Stále tu byl cítit silný zápach po spáleninách, následek velkého požáru před mnoha měsíci.
Přivřel unavené zemité oči. Čas se začal otáčet do protisměru.
Oko si v hledáčku našlo velký detail jeho tváře. Za těžkými víčky se nezadržitelně navracel časem do doby, kdy byl ještě vůdčím vlkem, otcem malé rodiny polárních vlků tady pod Zavátou horou.

Byly to překrásné, bezstarostné časy. Potravy bylo všude kolem dost a lidé byli daleko. Po chřípí mu přeběhl slabý úsměv. Náhle záběr kamery zaznamenal křečovitý stah jeho lícních svalů. Do mysli se mu vloudila vzpomínka na ten osudný den, kdy přišel nikým nepozorován velký oheň. Gor i jeho nejbližší neměli od začátku žádnou šanci na přežití. Plameny je obklíčily ještě dříve, než mohli ucítit kouř. Snažil se malá vlčata odnést do bezpečí, ale brzy poznal, že takové místo již neexistuje. Nakonec je v tlamě zanesl zpět do nory. Své družce Taře zavrčením přikázal zůstat s mladými. Pak pobíhal před vchodem a s obavami pozoroval oheň, který se nezadržitelně blížil k jejich domovu. Vlk věděl, že jeho síly na záchranu jeho rodiny nestačí. Nemohl se měřit s tak mocným živlem. V poslední chvíli, kdy plameny již ošlehávaly vývrat padlé borovice, pod kterou se skrývala vlčí nora, zavalil svým tělem její vchod. Ohromný žár mu spaloval odhalený bok. Pocítil nepředstavitelnou bolest, slyšel nářek svých vlčat, která ho ustrašeným štěkotem hledala.
Chvíli před tím, než ztratil vědomí, prosil vlčího Boha, aby zachránil alespoň jeho děti a družku. Ať si vezme jeho život, jim však ať ho ponechá. Ale ten ho nevyslyšel.

Když se probral, uslyšel nejprve ptačí zpěv a píseň plynoucího potoka. Pak jím prostoupila nesnesitelná bolest. Na pravém boku byla jeho kůže sežehlá, zhnisaná. Potrvá ještě dlouhý čas, než se zahojí. Srst však v místech temně rudých jizev již nikdy nenaroste.
Nemohl se pohnout, pak si rychle vzpomněl na své nejbližší. Pohlédl do útrob tmavé nory, krátce štěkl, ale nikdo se neozýval. Po chvíli se mu přece jen podařilo vstát a kulhavým krokem se vydal na průzkum ztichlého domova. Našel je všechny až v samém rohu jeskyně. Vlčata byla zavrtána do kožichu jeho družky, kde hledala poslední úkryt. Všichni byli mrtví. Udusili se.
Do Gorových očí se nahrnuly slzy. Ochránil je před plameny, ale život jim nezachránil. A to nejstrašnější: On měl žít dál. Sám, zmrzačený, poznamenaný, opuštěný.
V modré výši nebes nepřestával putovat věrný průvodce země, matky všech vlků, zlatavě bledý, průzračný, spanilý měsíc.
Raněné zvíře pomalu vyšlo na otevřené prostranství před norou, ulehlo a táhle zpívalo do stmívající se krajiny.
Auuuuúúúúíííííííííéééééééééé proóóóóč?…
I tehdy na něj oko shlíželo. Vlk ho nemohl spatřit a ono mu zase nemohlo vysvětlit, proč jsou cesty vlků často tak nevyzpytatelné.
Nechtěl žít dál. Srdce mu však stále ještě tlouklo. Bim, bim, bim. Zvíře tušilo, že jeho život přestává být zápasem s přírodou samotnou. Nastal čas boje se sebou samým. Zápas, který mohl vyhrát pouze jeden.
Tělo se setrvačně rozběhlo svahem dolů spálenou neutěšenou krajinou. Vydal se hledat smrt, jen nevěděl, kterým směrem leží. Doufal, že ho nohy ponesou stále dál od bolesti, kterou v sobě nesl. Dlouhé měsíce se pak toulal po nekonečných pláních a jen zázrakem se mu podařilo přežít loňskou mírnou zimu.

Probudil se. Oko kamery odhalilo jeho jantarové oči. Co se v nich ale skrývalo, to z nich vyčíst neumělo. Vlk přemýšlel, zda hrůza prožitého snu předčí osamělost a beznaděj reálného světa, do kterého se právě probudil.
Vstal. Vyšel nazpět před noru a zadíval se na vzdálený horizont. Dal se opět do běhu. Běžel bez cíle. Dlouho, předlouho. Minulo léto i podzim a on stále běžel. Hlad ho více netrýznil, přestal mu být potřebou. Odpočíval jen zřídkakdy. Když narazil na rýhu v zemi nebo na skrytou kapsu, vnořil se do ní a stočen v klubko ihned usínal. Míval zlé sny, oheň byl stále nablízku jako peklo, ve které neochvějně věřil. A tak raději pokračoval dál v cestě za vykoupením, konečnou úlevou.

Blížila se zima. A tehdy se mu to přihodilo poprvé. Začal slýchávat neznámý hlas. Promlouval k němu ve chvílích ticha, krátkého odpočinku. Byl silný a znělý, podobný větrným poryvům. Gor si zprvu myslel, že jen blouzní, že je ten hlas příznakem narůstající beznaděje a šílenství.
Jednou v podvečer odpočíval pod mohutným skalním převisem. Pohled upřený do neznáma, marně se snažil přilákat staré vzpomínky na časy hojnosti a radosti v rodinném kruhu. Přišly jen výčitky. Nemohl snad přece jen své nejbližší zachránit?
Chtěl opět prchnout před tou neodbytnou vzpomínkou, když hlas promluvil:
Jdi přes horu k jezeru. Jdi a pospíchej!…

Hlas nepřipouštěl pochybnosti. Vlk dlouho nepřemýšlel, puzen jakýmsi vyšším, jemu neznámým smyslem se rozběhl proti stráni, vzhůru k hoře, za níž doufal najít horské jezero, o kterém se hlas zmiňoval. Tam ho posílá Bůh, splnit jemu prozatím neznámý úkol.

K jezeru se přiblížil nepozorovaně, krátkými úskoky vpřed, aby ho nikdo nespatřil dříve, než sám prozkoumá zarostlý břeh vodní hladiny. Pocítil palčivou žízeň. Pudem divokého lovce navětřil vodu.
Rozhlédl se. Doběhl až k nízké vrbě, která se nakláněla nad hladinu. Tam objevil malý brod. Sešel po strmému břehu a pohledem ještě jednou zkontroloval okolí. Pak sklonil hlavu a lačně chlemstal doušky ledové vody.
V jedné chvíli zaslechl krátké, kovové scvaknutí, vzdálený zvuk zvonků. Pozvedl hlavu a zavětřil proti větru. K nebi se vzneslo hejno velkých bílých ptáků. Jako když do nich střelí. Napadlo ho, zda nevstoupil na území obávaného rysa. Dříve by se otočil a co nejrychleji zmizel. Dnes byl však lhostejný k jakémukoliv nebezpečí. Zvonečky opět zazvonily.
Jdi dál a pospíchej…uslyšel z dáli hlas.

Setrvačností pokračoval tím směrem. Vyběhl na udusaný násep. Zastavil, aby se vydýchal. Z kupovitých oblaků vyhlédlo pozdní odpolední slunce a kraj se zaleskl do daleka.
Ráz krajiny před ním byl téměř neporušen. Jen na okraji malé zátoky spatřil bílou skvrnu, která tam na první pohled nepatřila. Vlčí instinkty ho nevarovaly. Opatrně se přibližoval k neznámému objektu. Plížil se podél návějí listí až k torzu mladého buku uvězněného ve skalních spárách. Odtud vyhlédl ze svého úkrytu. Na kamenité pláži poskakoval velký bílý pták bojující s jakousi lesklou věcí na noze. Gor se již nekryl, zapomněl na všechnu opatrnost. Přiblížil se, stál jen několik metrů od ptáka, který se moc toužil osvobodit od kovových pout. Když ho pták spatřil, pohlédl vlkovi přímo do očí. Šelmu překvapilo, že v nich nebyl ani náznak strachu, který tak často vídal ve světlech lovené zvěře. Labuť instinktivně vytušila, že je ztracená. S nohou uvězněnou v pasti nemohla vzlétnout ani se šelmě důstojně postavit na odpor. Stála strnule jako kamenná socha, ne však smířena se vším, co mělo přijít.
Vlk by dříve ani na okamžik nezaváhal. Vrhl by se na tak snadnou kořist a zabezpečil dostatek potravy pro celou rodinu na několik příštích dnů. Dnes je ale sám. Bez touhy zabíjet. V jeho očích se již neodrážel instinkt lovce. Na labuť se díval bez zájmu. Stáli tak proti sobě dlouhé minuty, pak se pták pohnul a kovový řetízek na jeho noze slabě zacinkal.
Vlku, vlku, neváhej již více. Udělej to, čeho je třeba!…

Gor sebou škubl. Rozešel se pomalým krokem k labuti. Už z dálky viděl ptačí oči naplněné únavou a nedůvěrou, která sílila při každém jeho kroku blíž. Když se dostal na dosah, sekla po něm svým mohutným žlutým zobákem. Lehce ho zranila nad okem. Po skráni mu stékal tenký potůček krve. Vlk jako by bolest vůbec necítil. Dívali se jeden druhému do očí. Labuť podruhé nezaútočila, i ona vycítila, že se právě děje něco nepochopitelného. Něco, co se příčí veškerému světu labutí. Stejné to bylo u Gora. Celý jeho svět, svět podle vlka, ležel nyní v troskách mezi oběma zvířaty.
Kdyby věděli o existenci oka, které je po celou dobu pozoruje, snad by pak lépe porozuměli i svému chování, které se vymykalo všemu rozumnému. Jejich setkání bylo naplánované dlouho dopředu. Osud je svedl dohromady, aby ještě na chvíli spojil dva osamělé světy. A tak vytvořil nový.
Udělej, čeho je třeba!…

Vlk sklonil hlavu a do tlamy uchopil řetěz, který poutal ptáka k zemi. Nemohl ho překousnout, na to byly ocelové kroužky příliš silné. Poškubával s ním ale tak dlouho, až uvolnil skobu, kterou byla past připevněna k zemi. Pták byl volný. Jeho svoboda bude ale navždy vykoupena železným řetězem vinoucím se od jeho nohy.
Kala neodlétla hned. Její dlouhý krk se natáhl do strany. Spatřila rudou skvrnu na boku bílého lovce. Pradávný pud jí napověděl, že má před sebou raněné zvíře, které nepřežije příští zimu. Ta odhalená, do prostoru zející rána, zbavená zimní srsti chránící tělo před třeskutými mrazy, odsuzuje vlka ke smrti umrznutím stejně jistě jako je ona odsouzena k vyhnání z hejna, neboť cinkající řetízek by labutě vždy vyzradil. To ale ještě sama nevěděla, musela být nejdříve vypovězena z hejna.
Otočila se k vlkovi zády. Roztáhla svá mohutná křídla. Zamávala jimi a těžce se zvedla do výše. Gor na ni celou tu dobu hleděl. Bez výrazu, bez sdílnosti. Když pták zmizel za obzorem, chtěl vstát a běžet dál, ale zase uslyšel hlas:
Ještě chvíli počkej!…

Neměl kam jít. Položil hlavu na přední tlapky a zavřel oči.
Zdál se mu krásný sen.
Letní krajina byla prosvícená tisíci barev. Vše bylo zářivě jasné. Ležel na malém výstupku pískovcové skály a shlížel dolů do kraje. Pod ním leželo překrásné údolí. Po úpatí hory stékal do jezera průzračný potůček. Nad hladinu vyskakovali duhoví pstruzi a lipani. Zvěř scházela k napajedlu a pila blankytně modrou vodu. Vlci vedle králíků, lišky a jezevci, lední medvědi se cákali v hluboké tůni. Údolí neznalo strach. Aniž by ji spatřil, pocítil, jak po jeho boku usedla Tara, za sebou uslyšel štěkot dovádějících vlčat. Všichni jsou v bezpečí, pomyslil si. Čas přestal existovat, přítomna byla pouze láska. Gor takové chvíle nade vše miloval. Ve svém životě jich už několik zažil. Letmé okamžiky, úplňky vlčích osudů, cesty za světlem a teplem. Trvaly však vždy příliš krátce. Prchavé pocity štěstí tvořily často zdání, že byly pouhým snem, že se nikdy neudály.
Vlk v boku pocítil mrazivý chlad. Krajina se začala pomalu rozplývat. Na rozkvetlou louku se snášely velké sněhové vločky. Celá scenérie náhle potemněla. Zvířata se rozutekla. Obloha se zatáhla černým závěsem a jezero v jediném okamžiku zamrzlo. Z hustých mraků se na údolí začal sypat černý sníh.
Probudil se.

Nad horizontem spatřil přibližující se siluetu ptáka. Ihned ji poznal. Uslyšel cinkající řetízek. Za ní pospíchalo několik dalších labutí. Pronásledovaly ji. Zlověstně syčely a snažily se uprchlíka dostihnout a ztrestat.
Vlk vyskočil z úkrytu a několikrát krátce štěkl. Prchající labuť mířila přímo na něj. Neobratně dosedla pár metrů před šelmou. Při přistání ho ještě skropila sprškou bláta. Útočící ptáci zásah vlka nečekali. Několikrát prudce zamávali křídly, a tak svůj let zbrzdili. Přelétli oběma nad hlavou, pak ještě jednou. Konečně stočili let do strany a spěšně odletěli pryč.

Oko se obloukem natočilo ke zvířatům stojícím opět proti sobě. V záběru se nejprve objevily oči vlka, unavené, smířené, vědoucí. Pak se přesunulo střihem přímo před labuť, v jejím pohledu se zračilo překvapení smíšené s hrdostí a ctí velkých ptáků.
Labuť postoupila o několik kroků kupředu, dostala se až na úroveň otevřené vlčí tlamy. Čtyřnohého však minula, jako by ho ani neviděla. Prošla podél jeho pravého boku a otočila se. Obraz, který se teď oku naskytl, byl naprosto neuvěřitelný. Bok po boku tu stál starý vlk a z hejna vyhnaná labuť. To, co oba nadále uvidí, bude již od této chvíle podobné.
Vlk se třásl zimou. Ulehl. Byl stále ještě velmi unaven. A labuť, jako pradávný obraz v zrcadle, učinila totéž. Její bělavé peří se na boku dotklo hrubé srsti vlka. Omrzlá, nezhojená rána dolehla na prachové peří ptáka. Okamžitě se zbarvilo do ruda. Vlk pocítil teplo neznámého původu. Intenzívní, magické.

Teploty koncem listopadu již často klesaly k bodu mrazu. Blížila se zima. Obě zvířata teď celé dny ležela bok po boku a téměř se neopouštěla. Kala jen zřídka kdy odlétla ze zálivu. Pouštěla se podél břehu, blíže hlubokým tůním, ve kterých byla hojnost ryb. Několik jich vždy nachytala a rychle spěchala zpět. Položila je pak před zkřehlého vlka a lehla si na své místo. I Gor někdy odběhl za potravou, ale málokdy se mu podařilo něco ulovit. Občas vystopoval malého zajíce nebo vyhrabal hubenou myš. Rozdělil se s přítelem o skromnou kořist a celý zkřehlý opět ulehl. Tělo labutě krásně hřálo.
Zavřel oči.
Zavřela oči.
Za svými víčky spolu otvírali neznámý svět. Svět zrozený ze dvou malých. Bez ledu, pastí i ohně. Dva nevědomí stvořitelé nového vesmíru.

Na druhý den vše zahalí mlha. Ještě minulý týden nad jejich hlavami přelétlo poslední opožděné labutí hejno. Dnes bylo celé nebe již osiřelé. Kala věděla, co to znamená. Věděla, proč zůstává a co ji čeká na konci.
Oko se usadilo na špičce staré borovice. Objektiv zaostřil na ten podivný pár, který probleskoval mlžnými záclonami. Anděl nikdy nic podobného nespatřil. Obraz jako v živém snu – jako by se před ním zjevily dvě postavy dávných pastýřů, chybějící figurky z vánočního betlému. Shlížel přímo na ně, odkudsi z polonin. Do údolí se snášel soumrak. Ze tmy se ozve vlčí zpěv. Volání do mlhy, do noci. Za zvuků padajících sněhových vloček, do šumotu kypící vody v zamrzajícím říčním korytě. Přidává se labuť písní velkých ptáků. Teskný duet rozléhá se celým údolím. Na krajinu se snáší první letošní sníh. Zpěv vlka se spojuje s písní labutě. Vypráví o přátelství a věrnosti dvou zvířecích bytostí z dálného severu. Zní dál údolím a proud říčky odnáší jejich společné poselství dolů, do nížin. Voda spěchá, dříve než ji mráz sevře do ledových okovů. Něžná píseň se v tom nehostinném kraji stává ozvěnou, vyznáním lásky. Rozléhá se všude tam, kde svět ještě není nadobro ztracený. Kde má ještě šanci. A ten, kdo se pozorně zaposlouchá, uslyší její tichou, šeptavou melodii. Téměř zapomenutou píseň stříbrných zvonků. Jako tenkrát, i dnes, v čase vánočním…
Autor Šedý Vlk, 24.12.2009
Přečteno 498x
Tipy 4
Poslední tipující: Romana Šamanka Ladyloba, al-pacino
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

mám ráda tvé pohádky, škoda, že je nepíšeš častěji

apropo četl si knihu NEHAŇTE VLKA od Farley Mowata?
ten začátek mi ji trochu připomněl ...

17.01.2010 10:58:00 | Romana Šamanka Ladyloba

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter