Ovce

Ovce

Anotace: Slohová práce na literaturu v kvintě osmiletého gymnázia. Sepsáno za školní hodinu (a taky to podle toho vypadá):D.

„Vážená paní ředitelko,“ stálo na čistě bílém, skoro nepopsaném papíře uprostřed stolu z mahoganu. Pero začalo vypouštět mraky písmen splývajících do dlouhých a obsáhlých vět. Tady, v honosné kanceláři mého otce, plné drahého dřeva a pozlacených doplňků, se rozhodovalo o mém osudu. Záviselo jen na jeho diplomatických schopnostech, které už mne tolikrát vysvobodily ze spárů bestie.
Bylo mi 17. Studoval jsem jedinou střední školu ve městě a těšil jsem se velké – negativní – slávě. Byl jsem z těch, kterým život společně se studii proklouzával mezi prsty čím dál tím víc, držíc se okraje propasti pouze díky protekci tatíčka. Záleželo mu na tom, aby, jako nejbohatší a nejmocnější muž ve městě, nepřišel o své renomé kvůli flegmatickému synáčkovi, jehož jedinou zábavou je veršovat na větvích stromů na okraji Velkého lesa.
Již svítilo slunce, ptáci poletovali a zpívali a do pokoje foukal otevřeným oknem příjemný chladivý vítr. Bylo jaro. Nemotorně jsem se zvedl z vyhřátých peřin a šel postavit na ranní čaj. Otec, posedávající v jednom z robustních křesel prostorné jídelny, nervózně poklepával prsty tak, že z toho sel mráz po zádech i na druhé straně domu sedícímu kocourovi. Ale on nepřicházel. „Už tu měl dávno být! Za co ho platím?!“ vykřikl do ticha. „Crr!“ zazvonil zvonek a zpoza dveří se ozvalo: „pošta!“ Šklebící se pán domu se za mumlání něčeho ve smyslu: „už bylo na čase“ zvedl a dobelhal ke dveřím aby si vyzvedl kýžený artefakt – totiž odpověď. Rozlepil obálku, aby si uvědomil, že si zapomněl brýle a neví kde. Když za sebou se supěním zavřel dveře do chodby, ze které vybíhalo jak nahoru, tak dolů nejedno schodiště a dveře. Mosazné svícny plápolaly slabým světlem stačícím tak akorát na to, abyste se v pečlivě uklizené místnosti nezabili. Otcovo hledání trvalo dlouho a mě to nedalo. Musel jsem se podívat sám. Rychle jsem očima probíhal text, při čemž jsem narazil na věci týkající se omlouvání, smlouvání a – peněz. Dlouho jsem se nad úplatkem nezastavoval a hledal soudné rozhodnutí dál. Našel jsem – „Váš syn tedy úspěšně dokončí studium.“
A tak zase posedávám na stromě, básním a říkám si, jak je život krásný. Dokud Vám ho řídí někdo jiný.
Autor Sapphire, 21.01.2010
Přečteno 709x
Tipy 3
Poslední tipující: Ollie, Bíša
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

:)) Joooó, to se tak někdo má! .)
(bledá závist :P)

Jinak, je to pěkně napsaný, až na tu jednu větičku, která se na začátku tváří jako souvětí, ale pak jsi ji nějak předčasně utnul, aniž bys tam vložil nějakou větu hlavní ("Když za sebou se supěním zavřel dveře do chodby, ze které vybíhalo jak nahoru, tak dolů nejedno schodiště a dveře.") - chybička se vloudí .) Good, good .)

03.05.2011 19:57:00 | Ollie

Krásný život protekčního hajzla...=)
Ale pěkný...

06.02.2010 18:03:00 | Corsica

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí