Kamna plná slunce

Anotace: Snad příběh o lásce, naději...a především o tom, že nic neumírá, jen usíná...

Noc přinesla velké ochlazení. Bezbarvé nebe se však nad ránem do nového svítání neprobudilo.
Když Adam otřel námrazu z vnitřní strany oken, spatřil pouze čerstvý sněhový poprašek ležící všude kolem. Jeho oči marně hleděly přímo k horizontu, žádné slunce se z oparu nad lesem nevynořilo. Bez slunce žije pouze noc, napadlo ho. Obloha zůstávala nehybná jak olověný poklop, pokrytá tělnatými černými mračny, které se podobaly nafouklým mrtvým rybám.
V několika následujících dnech uhodily třeskuté mrazy. Lidé byli k té změně zprvu stejně neteční jako i ke skutečnosti, že záhy začaly umírat stromy. Staleté duby i mladé výhonky trav rychle usychaly a hynuly, zelená barva z planety nenávratně mizela.
A pak přišla zima. Dlouhá, temná, nekonečná zima.
Svět se hroutil. Lidstvo vedlo nesmyslné války o jídlo a energetické zdroje. Teploty klesaly stále níže pod bod mrazu. Lidé se třásli zimou, mrzli osamělí ve svých domovech. Ven již nikdo nevycházel, ulice měst téměř osiřely. Jen občas, to aby zcela neztratili naději, vyhlédli někteří z nich ven skrze zašedlá špinavá okna.
Zírali oněměle na pustý svět venku a ten obraz je počal nesnesitelně svírat. Jediné, co v té pustině spatřili a k čemu upínali své poslední naděje, byla vzdálená hvězda na nebi, jejíž matná záře jako zázrakem i nadále pronikala skrze silnou vrstvu mraků. Nehřála však, pouze slabě osvětlovala holá torza stromů, která se tyčila k nebi jako prosebné ruce bývalého života.

Je to příběh jednoho světa.

Z jednoho místa a jednoho času.

Byl to vlastně takový dům v domě. Malinkatý domeček sbitý z kousku překližky a pár hřebíků - prastarý barometr v okně přízemního stavení. Odnepaměti v něm bydleli švarný panáček a krásná panenka. Ve městě už nežilo mnoho lidí, kteří by znali ono prosté pravidlo, podle kterého jednou před miniaturní domov vycházela panenka, jindy zase panáček. Panenka byla vždy poslem teplého, slunečného počasí, naopak s panáčkem přicházely dny chladné a deštivé.
Adam to tajemství znal. Koupil si tu starožitnost před lety v jednom vetešnictví na trhu v sousedním městě. Exotický prodavač ho přesvědčoval o výhodné koupi tak dlouho, až si tuhle zdánlivou nepotřebnost přece jen přinesl domů a nakonec i oblíbil.
Přicházel k barometru každé ráno a vždy se zaradoval, když před domečkem spatřil smějící se panenku. Poslední dobou však téměř bez výjimky dlel před domem její druh. Adamovi někdy připadalo, že více než samotné počasí odráží panáček stav jeho vlastní duše. A jednou, v domnění, že se stroj porouchal, celý barometr rozebral. Vše vyčistil a opět složil dohromady, ale z domečku vyšel opět panáček.
Narůstající chlad se i pro Adama stával nesnesitelným. Ve chvíli beznaděje se kdesi z podvědomí vynořila pradávná vzpomínka z dětství. Jen matný obraz. Uprostřed místnosti tam kdysi stávala malá kamínka, co příjemně hřála.
Kamna plná slunce.

Musíme něco udělat, podívej na ty jeho smutné oči! pravila panenka.
A napadá tě něco? natočil k ní hlavu její přítel.
Nevím, snad bychom si mohli vyměnit místa. Třeba když mě uvidí, usměje se a nebude už tak nešťastný!
To nemůžeme, to by byla lež. Nesmíme přece měnit Zákon.
Ale věčný smutek mu nepomůže. Cožpak nemáš srdce? Takhle se utrápí. Alespoň na chvilku, naléhala panenka.
Snad na malý okamžik by to šlo, soukal ze sebe mladík s nevolí.
Tak honem, než si nás všimne! popoháněla ho panenka.

Panáček pomalu zajel po určené dráze zpět do domečku, současně z něj vystoupila panenka. Chvíli trvalo, než si toho pohybu Adam všiml. Na jeho tváři se objevil překvapený úsměv, hnědé oči zazářily štěstím.
Panenko! To je krása! Ty jsi vyšla ven. To znamená, že se vše zlepší, že se celý svět uzdraví. A spolu s ním i já! Bude zase svítit slunce, mraky rozežene vítr a zase porostou stromy. Jaký krásný den!
V oku panenky se objevila malá slza. Pyšná na své rozhodnutí, doufala, že učinila správně. Snaha o dobrý skutek, bílá lež. Nyní však věřila, že jedinou pravdou v té chvíli je mužův úsměv, jeho krátkodobé štěstí.

Uběhlo pár minut. Bylo na čase vrátit se do Pravdy. Otočila se. V té chvíli ji sevřel pevný stisk mužovy dlaně.
Ne, ne, zůstaň se mnou venku! Pokud budeš před domečkem ty, bude vše dobré, pravil Adam a rukou zašátral v kapse. Po chvíli hledání vytáhl kousek dřívka, které zastrčil do rozvodného systému barometru. Stroj se ihned zastavil, stejně tak i čas. Panenka i panáček v jediném okamžiku strnuli. Byli uvězněni v prostoru, žít v čase však museli dál.
Dívka si ihned uvědomila, co se stalo. Adam svým činem právě změnil Zákon. Vyhnal je z Ráje. Při tom sám stvořil zákon nový. Lidský. Nepravý. Iluzorní.
Teď bude vše dobré, uvěřil muž plané naději. Vrátil se ke stolu a zapálil novou svíci. Plamen zprvu naříkal, ale pak se rozskočil po místnosti. Vrhal bolavé stíny na všechny čtyři stěny kolem. Adam je ale neviděl. Díval se přímo do poskakujícího plamene a toužil po jediném: Probudit se z toho zlého snu. Jak dlouho ještě? A co bude dál?

Mrazy i přes příznivý stav na barometru neustupovaly. Výpadky dodávek tepla byly stále častější, až jednoho dne celé město zhaslo, vychladla všechna topná tělesa připojená na centrální generátor. Lidé zapálili svíčky a petrolejové lampy. Roztopili ohně ve starých krbech a čekali na zázrak. Sepjali ruce, poklekli na zem a z jejich rtů se drala na svět slova, o kterých byli doposud přesvědčení, že je nikdy nevyřknou:
Otče náš, jenž jsi na nebesích! .......

…....

Adam vystoupil po bukovém schodišti do patra. Dřevěné schody zavrzaly. S očekáváním otevřel dveře na půdu, odkud na něj dýchl dávno zapomenutý svět. Staré obleky, odstavené kusy nábytku, odřený lodní kufr. Vše pokrývala vysoká vrstva prachu. V rohu našel to, co hledal, pro co si přišel. Malá přenosná kamínka. Opatrně je snesl dolů a postavil doprostřed místnosti. Pohlédl na ně. Byla celá otlučená, pokryta vrstvou rzi a prachu, co v tu chvíli překlenula mostem minulost s přítomností. Zbavil kamna nánosu prachu a odstranil i silnou vrstvu rzi. Pak nahlédl do starých knih, aby si připomněl, jak se v kamnech zatápí.
Musel vyjít ven. Zprvu mu ta myšlenka nahnala strach. Kdy naposledy byl mimo dům? Ale dobře věděl, že chce-li přežít, pak musí ten pocit překonat. Odstavil závoru, odemkl a opatrně vyhlédl. Nikoho nespatřil. Vydal se směrem za stavení, nasbíral trochu dřeva a spěšně se vrátil. Sirky, kousek starých novin, podle návodu měl vše potřebné. Vytvořil chatrný provizorní komín, který měl kouř vyvádět z místnosti ven.
Byla mu nesnesitelná zima, stále si muset třít dlaně o sebe, aby byl
vůbec schopen uchopit první sirku. Škrtnul poprvé. Sirka zašeptala, plamínek se nesměle vzňal, ale po chvíli zhasl. Třesoucí se rukou otevřel krabičku a uchopil druhou zápalku. Tentokrát byl úspěšnější. Plamen se celý třásl, ale neuhasl. Přeskočil na papír, který Adam opatrně vložil pod připravené chrastí na roštu kamen.
Posléze uslyšel ten omamný zvuk, zpěv dřeva, píseň praskajících větví. To vše bylo nové, přesto jako by ho ta melodie upomínala na časy, kdy hlas ohně slýchával každý den. Plamen však skomíral, nerostl. Kolem se šířil jen modravý kouř, co nehledal přímou cestu k nebi, ale rozpínal se neposlušně všemi směry odmítaje cestu připravenou mu člověkem, cestu temnou rourou vedoucí ven z místnosti. Muž se nadechl. Zachytil dech břízy. To však v tu chvíli nevěděl, neboť stromy již po staletí jména nedostávaly. Podle zvyků té doby „mrtvé věci“ jména nepotřebovaly.
Plamen náhle uhasl. Ani třetí, čtvrtá sirka nebyly úspěšné. Místnost naplnil pouze štiplavý dým, který nesnesitelně pálil do očí.
Panenka za oknem pláče. Neumí žít ve lži, v níž je teď uvězněná, neschopna pohybu, jakoby lapena v kleci. Panáčka v té chvíli není vidět. Komu by se ale podařilo proniknout do domečku, ten by spatřil zlomeného muže se zarudlýma očima. Svět se dostal do lidských rukou, bůh jako by se vytratil. Volali na Adama jménem. Nepřestávali volat, i když naděje, že je uslyší, byla nepatrná.

Človíčku, zvrať svůj osud!
Osvoboď nás!
Naše svoboda stane se i tvou!

Muž sebou trhl. Ohlédl se, ale nikoho nespatřil. Slýchával poslední dobou divné zvuky, ale nakonec je vždy připisoval na vrub stoletého stavení.
Poslední neúspěšný pokus. Sirka zhasla. Vzdal to.
Promnul si zkřehlé ruce, zavřel kovaná dvířka kamen a vynesl je z domu ven. Došel s nimi až doprostřed rozlehlé louky a postavil je na malou vyvýšeninu. Otočil se a měl se k odchodu.
Kamna v té chvíli zasténala probuzena k životu ohnivým výkřikem. Porodník se vyděsil v předtuše zrození něčeho neznámého.Ocelové tělo ožilo, hořící dřevo zapraskalo. Boční kovové pláty se zbarvily temně rudou barvou. Kamna neznají dětství ani mládí. Buď žijí, nebo spí. Nyní přicházel čas jejich nového probuzení.
Jak je to možné? Adam se vrátil, poklekl u nich a na kratičkou chvíli se zaposlouchal do písně ohně. Nemohl uvěřit, že se dřevo samo od sebe vzňalo a kamna nyní vydávají skutečné teplo. Bylo jasně hmatatelné, sálalo silou práva na vlastní život i navzdory okolnímu chladu.
Muž chvatně donesl z okolí ještě několik polínek, otevřel dvířka a přiložil.

Kamna plná slunce.

Od té doby zavládly v kraji teplé časy. Muž jen čas od času donesl suché dřevo a když někdy přece jen zapomněl, kamna nějakým zázrakem hřála dál, své teplo vysílala daleko do okolí. Pouze světlo se do světa nevrátilo. Všudypřítomné pološero ozařovaly jen svíce a petrolejové lampy. A temná hvězda na nebi.
Jednou se Adam pokusil odnést kamna nazpět do domu, ale ta se ztišila, a opět vydechovala jen dusivý kouř. Plameny uhasínaly. Muž se vyděsil. Utíkal zpět na louku a s úlevou si oddechl, když v nich zase uslyšel uklidňující tep praskajícího dřeva.

Přicházeli sousedé. Scházeli se u kamen a zahřívali si ruce. Vytvořili kolem velký kruh. Všichni se dělili o teplo rovným dílem. Nikdo si nebral více. Pouze na chvíli se občas někdo vzdálil a navracel se s novou zásobou dřeva. V celém kraji se mírně oteplilo, bylo slyšet i občasný smích, ale sluníčko se neukazovalo. Z nebe se stále mračila pouze jedna jediná hvězda.
Panenka již neplakala. Změnila se. Barvy vybledly. Zestárla. Tmavé kruhy pod očima, hluboké vrásky, zmizel úsměv i krásná postava. I panáček uvnitř domečku se změnil k nepoznání. I on sešel. Jeho shrbená postava svědčila o podlomeném zdraví a smutku, který v sobě nosil. Pokusy o osvobození oba již dávno vzdali. Vždyť jejich prosby Adam nikdy neslyšel. Byl to on, kdo pro ně stvořil nový svět, a tak se nevědomě stal jejich samozvaným bohem, Zákonem a současně i prokletím.

Dřevo stromů z okolí rychle mizelo, brzy již nebylo nic, co by lidé mohli vložit do kamen. Museli se vydávat dál a dál, mnohokrát se vraceli s prázdnou. Šířily se zvěsti, že na celém světě již žádné dřevo není. Do davu se vmísila panika, kdekdo se obával, že kouzelná kamna též brzy vyhasnou. A skutečně: jejich teplo jako by se kamsi ztrácelo.
Ze strachu o své místo u kamen se raději již nikdo nevzdaloval. Docházelo k častým hádkám a potyčkám. Lidská soudržnost nabyla nepravidelných rozměrů. Pravidelný kruh ztrácel své pevné obrysy, začal se křivit a zmenšovat. I sousedů ubývalo a po těch, kteří zmizeli, se nikdo nesháněl. Zůstávali jen ti nejsilnější, nejvytrvalejší.
Adam však dobrovolně odešel mezi prvními. Vrátil se do svého domu. Raději mrznul ve své samotě, než aby se účastnil nerovného boje o poslední příděly tepla. Věděl, že nadchází konec. Definitivní. Neodvratný.
Jednoho odpoledne se ve městě zjevil neznámý věštec a v kostele při kázání vyprávěl, že na celé planetě již není žádný strom, ani živý, ani mrtvý. Zvěstovatel konec starého světa. Posel příchodu nového království hlásal příchod Hospodinův. Pak se vytratil do temnoty stejně rychle, jako se předtím objevil.
Lidé tu zprávu přijali mlčky, netečně. Jako by byli hluší a slepí. Pomalu se začali rozcházet. Brzy nato kamna nenávratně vychladla. Nikdo z lidí však nevěděl, že ve skutečnosti neumřela, protože kamna buď žijí nebo spí.
Otrhaní jako žebráci, se sklopenými hlavami, lidé té doby putovali světem bez směru a cíle. Bez života, lásky i naděje. Vyhaslí jako pradávné vulkány.
Mnozí později netečně prošli i kolem starých kamen na malém pahorku, ale nikdo se nezastavil, nikdo nevěděl, jak s nimi promluvit a probudit je, a ani se o to nepokusili.

Adam pohlédne z okna, přes sebe přehozenou vlněnou deku. V jeho očích se odráží nebe bez hvězd.
Povšimne si malého domečku na okenní římse. Spatří panenku, vlastně starou sešlou ženu. Dívka má zavřená víčka, vypadá jako když sní.
Panenko! rozpomíná se muž. Kdepak je to naše slunce? Oba jsme zestárli a zošklivěli. Jsme stejní. A oba nevíme, jak dál. Povzdychne.
Pohled mu sklouzne na dřívko zastrčené mezi dvěma ozubenými kolečky. Uvolní jej. Temná hvězda na nebi náhle zazáří jediným paprskem, který míří do kraje, letí vstříc oknu, proletí skleněnou výplní dovnitř místnosti a dotkne se spící dívky. Ta sebou trhne, zatřese se, zhluboka se nadechne. Pak otevře oči.
Adam hledí do blankytně modrých očí. Ačkoliv ví, že figurku vyřezal a namaloval nějaký neznámý umělec už před mnoha lety, ta modř mu teď připadne nikoliv vybledlá, ale nepředstavitelně jasná. Jako z jiného světa. Živá a přítomná. Hledí na ni jako v transu. Dívka mu pohled oplatí. Ale zároveň se stydí, hanbou klopí oči. Nechce, aby ji viděl takhle. Vše je na ní omšelé, bez života. Jen ty oči ne. Její modré oči odráží stále ještě Pravdu. Trvá to jen letmý okamžik. Adam ani nedýchá. Slyší údery vlastního srdce. Z dřevěné panenky se náhle odloupne kousek barvy. Pak druhý, v celých plátech opadávají šedé stíny. Pod nimi skrývá se krásná tvář i tělo mladé ženy v barvách dřeva. Její úsměv září na sytých dřevitých rtech.
Dívka jen letmo, bez většího zájmu pohlédne na velkého vyděšeného muže. Pak se rozhlíží. Někoho hledá. Skutečně. Hledá svého milého. Neklid ji zmáhá, vběhne do domečku a volá jeho jméno.
Panáčku, jsi tu?
Žádná odpověď, všude ticho. Dojde na místo, kde vždy stával. Panáček je pryč. Trčí tu k nebi pouze opuštěný trn a pod ním pláty oloupané barvy.
Panenka pocítí strach. Neblahé tušení souvislostí. Otočí se a vyjde před domeček. Běží k oknu. Přitiskne tvář na chladné sklo a vyhlédne ven do volné krajiny. Tam ho spatří. Šplhá vzhůru po kamnech. I pro dřevěnou figurku je to náročný výstup.
Panáčku! zvolá dívka nešťastně. Tluče při tom pěstmi na okno. Ví, co přijde. Co se musí stát. Ví, co chce Panáček udělat a ona tomu nemůže zabránit.
Nedělej to, prosím! křičí nešťastná panenka.
Nemůže ji slyšet. Už dosáhl malých dvířek, stojí na úzké mosazné ozdobné liště. Otvírá malou petlici. Černá tlama otevře svůj chřtán. Panáček se vyhoupne na římsu kamen. Vstane a ohlédne se po kraji. Oči se zastaví pohledem na jejich dům. Spatří panenku plačící za oknem a ze rtů odečítá její slova. Zamává.
Promiň mi, Panenko, tohle musím udělat, vždyť víš!
Otočí se a vstoupí do tmy. Za ním se vydá i jediný paprsek smutné hvězdy. Jen spolu mají šanci uspět. Prostupují spolu dál do nitra kamen. Chvíli na to se z kamen ozve exploze a výbuch jasně zlatavého světla oslepí celý kraj. Mraky se prolomí jako kry na jarním ledu a v několika sekundách odplují za horizont. Nebe se zbarví tou nejjasnější modří, kterou si jen svět umí představit. Lidé vychází z domů, smějí se jako šílení. Padají na zem a děkují bohu, opíjí se pocitem štěstí, tančí a zpívají jako ti, co opět našli ztracenou cestu domů.

Za oknem jednoho z obydlí stojí smutná panenka, tvář stále přitisknutou na studené okenní tabulce. Vlhké oči, pohled upřený na stará kamna. Příchod nového jara nevítá.

Kamna plná slunce, šeptá dívka. Prstem maluje na orosené sklo mužskou postavu.
Lidé jako kamna.
Nic neumírá.
Spánek a probuzení.

Adam ji po celou dobu pozoruje beze slova. Něco je jinak. Dřevěná panenka pláče za svým milým, pohybuje se jako živá. Je živá. Pohlédne jí do očí. Žádná výčitka. Jen smutek, nic víc.
Už nikdy nebudu poslem dobrých zpráv, řekne Panenka.
Mohla bych dál úslužně lhát. Ale to nemohu. Nesmím. Dala jsem slovo.
Já vím, odpoví Adam.
Mám ještě poslední přání, prosí dívka smutným hlasem.
Splním každé…
Zanes mě prosím před dům tam, kde stojí stará kamna a polož mě do země, prosím.
To přece nemohu.
Adame, prosím. Už nemohu být tou, která vítá krásné počasí. Barometr je rozbitý. Vždyť víš, že nic neumírá, jen usíná…

Muž váhá. Pak třesoucí se rukou něžně uchopí dívku a odnese ji na místo, které si vybrala. Drsnou dlaní odhrne trochu zeminy a opatrně tam panenku položí. Pláče bez studu. Po dlouhých letech konečně daruje i on svým slzám svobodu. Propustí je z vězení, kterým jim po celou tu dobu byl. Probuzené slzy skrápí matku Zemi a ta je vdechne. Do jejího měkkého lůna se navrací dávno ztracený syn.
Kamna plná slunce. Nic neumírá. Čas spánku. A probuzení, opakuje muž stále dokola.
Špinavým rukávem si setře slzy a vrátí se do domu. Je tak unavený. Ulehne na postel a stočený do klubíčka jako malé dítě záhy rychle usíná. Pak předlouhý čas jen spí a spí.

Když se probudí, vyjde před dům. Mhouří oči proti slunci, které se kutálí po obloze. Pozdraví ho. Zastaví se na zápraží a ustrne. Jeho ústa se překvapením otevřou. Nerozumí souvislostem. Jako by okolní svět během spánku běžel rychleji. Ocitl se snad v čase, který ho předběhl? Hleděl na boží zázrak před sebou.

Ze země vyrážejí dva pruty, dvě štíhlé větve břízy. Ladně se k sobě sklání. Mladé zelené výhonky budoucích statných stromů. Jsou zdobeny jen několika rozvinutými trojhrannými pilovitými lístky. Z malých květů tvoří se již jehnědy, samčí převislé a žluté, samičí zelené jsou ještě stále hrdě vzpřímené. Stanou se brzy zárodky šištic, které se rozpadnou a uvolní do světa svá semena. A ta poletí, do dáli odletí. Z nich vyrostou nové stromy, zemi zúrodní, svět se opět zazelená. To Adam jako jediný člověk na Zemi v té chvíli věděl. A věděl ještě víc.
Přivřel oči a zasnil se.
Panáčku, Panenko!
Svět se náhle rozpil, ztratil tvar i hranice. Adam již nebyl schopen zachytit jedinou myšlenku v pevném tvaru. Všechny se podobaly tónům, které se ozvou tehdy, když se kytarista probírá strunami. Jako by tu již existoval náznak melodie, ale ta zazní jen uchu toho, kdo její nápěv zná.
Otevře oči. Zelená barva se vpijí do modré. Tak vznikne hnědá, barva zemitosti a úrodnosti. On přece zná nápěv. Rozkročí se, usměje. Do kraje se rozléhá jeho zpěv: Nic neumíííráááááá!…
A před ním jako by se vítr zatočil ve větvích dvou malých stromků a přidal se druhým hlasem: Jen usííínááá!…





.




















































Člověk nemusí někomu něco věnovat
aby podaroval
…proto…
bez věnování
jako dar všem
kteří nikdy nezemřou…