Pohádka o růži

Pohádka o růži

Na zahradě za plotem vykvetla červená růže. Radovala se ze slunce, které ji hřálo, z deště, jenž ji omýval a dával jí vláhu, z květin, rozsetých po trávníku, i ze včel, co bzučely kolem.

„Nemluv s tou malou šedivou myší, je ušmudlaná,“ povídala jednou moucha. „Má krásná třpytná očka,“ odpověděla růže. „Krade zrní,“ šeptala moucha. „Nosí ho svým dětem,“ namítla růže. „Žije pod zemí,“ zašklebila se moucha. „Nech ji žít,“ zasmála se růže.

K růži přiletěl motýl. „Jsi krásná,“ zašeptal. Růže byla šťastná. Motýl jí vyprávěl o mnohem krásnější zahradě. „Mám ráda naši zahradu.“ „Já ne, poletím do té krásnější zahrady, k jiným růžím.“ „Bude mi smutno, ale umím žít i sama,“ vydechla růže.

Ke plotu přiběhl kluk uličník. „Jé, ty jsi celá bílá,“ posmíval se. Růže si ho nevšímala. Když se nepřiznáš, že jsi bílá, utrhnu tě!“ vyhrožoval kluk. „Jsem červená,“ tvrdila růže. Uličník protáhl ruku tyčkami plotu, ale ulomil jen jednu větvičku. „Au, tys mě popíchala,“ křičel a utíkal. Růži to také bolelo, ale nikdo nic nezpozoroval, jen včelky si všimly, že na lístcích se objevilo několik kapek třpytné rosy.

Přišel chladný podzim. Na zažloutlý list usedl zkřehlý motýl. „Už nejsi krásná,“ podivil se. „Tvé červené plátky vybledly a jsou svraštělé jako tváře staré paní. Umřeš, a nic tu po tobě nezbude.“ Růže se zachvěla a seschlé plátky se tiše snášely k zemi. Na stonku zbyl jen jediný maličký šípek. „Neumřu, motýle. Vidíš mé dítě? Z toho vykvete jednou celý růžový keř. Budu žít věčně.“

Věnováno Lucii