Dokonalá myšlenka

Seděl a civěl do prázdna.

Ne obrazně, ale naprosto, úplně a zřetelně. Civěl do prázdna, protože nic než prázdno neexistovalo.

A prázdná byla i jeho mysl.

Ale pak, na okraji mysli a v koutku oka se začala zhmotňovat.

Myšlenka.

Rostla.

Byla větší a větší a on si uvědomoval, že je skvělá.

Dokonalá.

Věděl to hned, ačkoliv to všechno bylo tak rychlé. Přerůstala jeho samotného, a to bylo co říct.

Rostla a přerůstala všechno do té doby myslitelné, brala s sebou světy, vesmíry.

A pak. Znáte to.

Nějaké malé vyrušení, pufff, a byla pryč.

Utekla mezi prsty, ještě dřív než jí stačil v mysli vyslovit.

A pak ho pomalu napadla myšlenka taková malá, shrbená, tuctová.

Taková, jakou by měl každý průměrný tvor. A on přitom nebyl průměrný, to ne, to věděl moc dobře.

Ale vcelku fungovala. Takže proč ne?

I když to nebylo nic srovnatelného s tou první dokonalou myšenkou.

Co se dá dělat.

A tak stvořil nebe a zemi. A stvořil světlo a stvořil nebeskou klenbu a oddělil vody od vod.