Pohádky z Rozumu 4

Pohádky z Rozumu 4

Anotace: 4. Kašpárkův hrobeček

 

4. Kašpárkův hrobeček

 

Matěj byl od malička velmi zvídavý a upovídaný kluk. Pořád musel něco podnikat, povídat nebo zkoušet. Maminka s tatínkem z toho měli na jednu stranu radost, ale na druhou stranu pro ně bylo těžké s Matějem držet krok. Protože Matěj neměl sourozence, neustále vyžadoval od rodičů pozornost. Ti ale potřebovali také trochu času na údržbu domácnosti a na odpočinek.

Přesně pro takové děti vyráběla Rozumova dílna hračky. Aby byla každá hračka jiná a osobitá, konstruktéři je navrhovali podle svých představ a fantazií, pokaždé znovu a pokaždé jinak.

Hračku, kterou dostal Matěj k narozeninám, vymýšlel konstruktér, jenž měl jako dítě rád loutky. A podle toho také vypadala. Byl to panáček s dlouhýma rukama a nohama, které byly teleskopické, takže se mohly prodloužit, až to vypadalo, jako by chodil na chůdách. Všechny klouby měl úžasně ohebné, díky čemuž mohl své končetiny poskládat do zvláštních tvarů. Hlavu měl velkou a chytrou, a šibalský a zvídavý výraz. A protože to byla stále loutka, uměl předvádět vtipné scénky, a u toho dokonce napodobovat různé hlasy a zvuky. Aby nechodila po světě jen tak, oblékli v dílně hračku do pestrých šatů.

S loutkou začala být legrace, ještě než ji Matěj rozbalil z dárkového balíčku. Když zjistila, že už se blíží rozbalování, začala v balíčku skákat a kvákat jako žába. Matěj se moc divil, proč dostal zrovna obojživelníka, a tak poskakující dárek otevřel jako první. Z vtipkující loutky měl velikou radost. A kvůli její veselé povaze a barevnému oblečení ji pojmenoval Kašpárek.

Téměř okamžitě se Kašpárek stal Matějovou nejoblíbenější hračkou. Buď předváděl scénky, vyprávěl vtipy, nebo s Matějem vymýšlel nové. Hrál také člověče nezlob se, karty, a pomáhal hledat zatoulané dílky ze stavebnice.

Rodiče byli rádi, že se Matěj s Kašpárkem tak dobře zabaví. Ale neměli to vždy tak úplně zadarmo. Kašpárek totiž Matějovi pomáhal s žertíky, které na rodiče připravoval. Občas vybafl zpoza rohu, vyměnil zubní pastu za opalovací krém, nebo napodoboval zvuk skřípání, když prala pračka.

Kašpárek rostl s Matějem. Z počátku předváděl scénky z Matějových oblíbených dětských filmů, ale jak šel čas, učil se zahrát čím dál komplikovanější postavy. Uměl dokonce moc vtipně parodovat jeho rodiče. Matěj měl úplně nejraději, když Kašpárek předváděl, jak maminka říká: „Jestli mi ještě budete míchat kiwi mezi brambory a tvrdit, že jim rostou vousy, budeš ty bez večeře a Kašpárek bez nabíječky“.

Když začal Matěj chodit do školy, pomáhal mu Kašpárek i s učením. Co věděl, to mu vysvětloval, a co neuměl, učil se s ním. A měl ke všemu různé průpovídky a vymýšlel pomůcky, jak si věci snáze zapamatovat. Díky němu bylo učení zábava.

Bohužel s tím, jak se Kašpárek vylepšoval rozumově, opotřebovával se mechanicky. Kvůli častému skákání, běhání, natahování se pro věci a skrývání se v malých prostorech se často praštil nebo odřel. Byl už celý oblepený izolační páskou a některé díly byly zralé na výměnu.

Matěj si toho všiml a nabádal Kašpárka, ať na sebe dává větší pozor. Ale přesto se občas stalo, že v zápalu hry nějakou tu ránu dostal.

Když maminka s tatínkem řekli Matějovi, že v létě pojede na dětský tábor, hned se rozhodl, že vezme Kašpárka s sebou. Začali spolu plánovat, co by se dalo na takovém táboře dělat, jaká dobrodružství asi zažijí a jaké scénky by mohli předvádět u táborového ohně.

Při jedné hře ale došlo k nehodě. Při seskoku ze skříně Kašpárek špatně dopadl na nalomenou nohu. Ta se zlomila a Kašpárek tvrdě narazil celým tělem na podlahu. Po tomto pádu už nešel zapnout, i když zkoušeli všechno možné.

Spolu s rodiči ho zabalili a poslali do Rozumovy dílny s prosbou, aby se jej pokusili opravit. Tam ho opatrně rozebrali a snažili se zjistit, co se porouchalo. Bohužel odhalili, že se porušil hlavní paměťový čip.

Oprava by znamenala, že by se z Kašpárka stala úplně jiná hračka. Všechno, co se s Matějem naučil, by bylo zapomenuto. Všechny vzpomínky a společné zážitky by byly pryč. Zkrátka, už by to nebyl Kašpárek.

Po dohodě poslali rozbitého Kašpárka zpět. Matěj se rozhodl, že jiného Kašpárka nechce, a také, že na novou hračku je už moc velký. Ale chtěl se důstojně rozloučit. Na zahradě vybral vhodné místo, vyhloubil jamku, kam Kašpárka uložil, a přikryl ho opatrně kameny. I když nechtěl, pořádně se u toho naplakal.

Další dny byly takové zvláštní. Smutné. A byly by ještě smutnější, kdyby Matěje nezaměstnaly přípravy na tábor.

Pobyt na táboře a jiné prostředí přivedlo Matěje na jiné myšlenky. Potkal se se starými kamarády a nějaké nové poznal. Bojoval o body v celotáborové hře při plnění různých úkolů. Když měl službu v kuchyni, pomáhal s vařením a se štípáním dříví. Pořád bylo co dělat.

Jednou je táborová hra přivedla ke složitému úkolu. Na jedné straně potoka byla jeho družina, na druhé straně na stromech zavěšené klíče k truhle, kterou měli otevřít. Nesměli se ale dotknout vody. Jako by potokem tekla kyselina. Museli vymyslet, jak klíče z druhého břehu dostat.

Zkoušeli všechno možné. Třeba podat si klíče přes potok pomocí dlouhých tyčí, ale na to byly klíče příliš daleko a také byly pověšené tak, že vyháknout je bylo obtížné. Brzy je všechny bolely ruce.

Také vymýšleli, jak postavit lávku, ale na to neměli dostatek dřeva ani času. Na to byl potok příliš široký.

A v tom si Matěj vzpomněl na svého Kašpárka. Navrhl, aby si vyrobili chůdy, se kterými potok přejdou, jednoduše posbírají klíče a zase se vrátí. Stačí trochu dřeva na chůdy, nějaký čas na výrobu a na trénink, a pak vybrat nejlepšího chodce, který bude vyslán na druhý břeh. Potok nebyl příliš hluboký, a tak by to mohlo vyjít.

A také to vyšlo. Klíče byly jejich, truhla otevřena a úkol splněn.

Jindy zase dostali za úkol vymyslet program k táborovému ohni. Bodoval se umělecký dojem, originalita a zábavnost.

Splnit zadání bylo těžší, než se zdálo. Lámali si hlavy s tím, co předvedou, ale nic pořádně nesplňovalo všechny požadavky. Nápady, které byly zábavné, nebyly originální, a ty, co byly originální, nebyly zábavné.

Zvažovali vtipné scénky, slavné scény z filmů, parodie na pohádky nebo šílenou módní přehlídku, ale pořád to nebylo ono. Pořád neměli pocit, že by si dokázali získat publikum.

Lámali si hlavy, dokud na to Matěj nekápnul. Zase mu pomohla vzpomínka na Kašpárka, na jeho oživlou loutku. Vymyslel loutkové divadlo v životní velikosti spojené s improvizací. Diváci z publika zadávali témata scének a loutkovoči pomocí špagátů ovládaly pohyby loutek, což byly děti z družiny se zavázanýma očima.

Vznikla tím spousta komických situací. Při přemlouvání loutek, aby dělaly, co mají, při zamotávání špagátů, nebo když se rozešel hlas loutkovodiče s pohyby jeho loutky.

Odměnou byl velký potlesk, splněný úkol a získané body.

Při spoustě dalších úkolů Matěj využil znalostí, které získal při hrách s Kašpárkem, a i díky tomu jeho družina v celotáborové hře vyhrála. Ani se mu nechtělo domů, protože tam nebude mít ani všechny kamarády, ani tolik příležitostí k předvedení svého důvtipu.

Vždy, když pak šel Matěj kolem malého kamenného pomníčku na jejich zahradě, vzpomněl si na Kašpárka. Věděl, že přestože už ho nikdy nebude moci zapnout, navždy zůstane součástí jeho předsta­vivosti a tvořivosti.

Autor mlok5, 21.01.2021
Přečteno 18x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter