Pohádky z Rozumu 5

Anotace: 5. Rachot (100 let R.U.R.)

5. Rachot

Na jednom statku hospodařil párek mladých nadšených zemědělců. Potkali se na vysoké škole, zamilovali se do sebe a rozhodli se, že spolu koupí staré hospodářství. A že ho spolu opraví a budou rozvíjet.

Pěstovali tedy obilí a zeleninu. Chovali slepice, aby jim snášela vajíčka, a měli také kravku, aby jim dávala mléko.

Věděli, že na takovém statku je spousta práce, ale neuměli si dopředu představit, jak moc těžké bude všechno zvládnout. Měli spoustu kamarádů, kteří jim slíbili pomoc, ale většinou ještě studovali, a tak u nich nemohli být pořád. Práce bylo ale pořád dost, a tak začali hledat stálého pomocníka.

Po dlouhém shánění se jim podařilo narazit na dokonalého pracanta. Úplně jiného, než čekali, ale když viděli, co všechno umí, museli mu dát šanci.

Z bazaru si totiž pořídili robota určeného pro těžké práce. Původně byl určen na stavbu silnic a mostů, ale na statku bylo potřeba opravit a vybudovat spoustu věcí, a tak nehrozilo, že se bude nudit.

Byl to velký robot starší konstrukce. Stál na dvou velkých terénních kolech, podobných, jaké mají traktory, a dokázal na nich za každé situaci udržet rovnováhu. Měl silné paže a ruce se sadou zabudovaných nástrojů, takže je mohl používat jako kladiva, sbíječky, vrtačky nebo kleště. Hlavu chránil silný plech ve tvaru přilby. V jeho středu byla výkonná svítilna. A pod přilbou vykukovaly vpředu dvě dobrácké oči a po stranách dvě legračně velké uši.

Na zádech měl různé popruhy, řetězy a háčky na uchycení nejrůznějšího nákladu. Jeho trup byl mohutný, aby se do něj vešel pořádný motor, který tak velký stroj dokáže rozhýbat.

Podle svého motoru také robot dostal od svých majitelů jméno. Byl to staromódní silný spalovací motor, který, jak to říci slušně, byl poměrně hlučný. Dělal prostě hrozný rámus. A tak mu říkali Rachot.

Jak jsme již říkali, byl to pracant k pohledání. Práce ho bavila a měl radost, když byly vidět výsledky jeho úsilí.

Vždy, když ráno vyjížděl z garáže, zpíval si vlastní popěvek.

Do roboty spěchám
Do rachoty jedu
Slovo nejde neznám
Každou práci svedu

Jak vidíte, děti, jeho umělá inteligence nebyla příliš přizpůsobena pro uměleckou tvorbu. Ale kvůli skládání písniček na statku nebyl.

Jeho pomoc byla velmi znát. Hospodářství vzkvétalo. Pomáhal na polích, opravoval zdi a střechy, vyráběl kurníky.

A čím více práce měl za sebou, tím méně práce zbývalo. Ne, že by nebylo co dělat, ale občas bylo potřeba počkat na pokyny od majitelů. Svůj volný čas vyplňoval tím, že pozoroval přírodu kolem sebe.

Věci šly tak dobře, že byl statek brzy dostavěný a opravený, a začaly se na něm pořádat pobyty pro děti. To proto, aby se seznámily s hospodářskými zvířaty, naučili se poznávat různé plodiny, a také proto, aby viděly, jakou práci dá něco vypěstovat, a vážily si jídla i přírody.

To bylo pro Rachota těžké období. Vždy, když jel na statek pro hnojivo, nebo když vezl z pole úrodu, děti se ho bály a utíkaly před ním. Děsil je jeho strašlivý řev a surové vzezření.

Nevěděl, co dělal špatně. Byl přece tak pracovitý a ohleduplný. Ani mouše by neublížil. A přesto se ho děti bály.

V té době se uzavřel do sebe. Když nepracoval, držel se dál od statku, v loukách a polích. Na statek jezdil jen pro materiál a večer do své garáže.

Jak se tak zdržoval venku, jeho záliba v pozorování přírody se prohlu­bovala. Rozhodl se, že o životě ve svém okolí zjistí všechno. Jaká zvířata se tam vyskytují, co jedí, jak se chovají.

Brzy si ale uvědomil, že to nebude tak snadné. Chtěl si třeba prohlédnout motýle, jak létají z květu na květ. Zapamatovat si barvy a kresbu jejich křídel. Zjistit, jestli si motýli jednoho druhu vždy vybírají tytéž květiny. Podívat se, jak nabírají nektar sosáčkem. Ale vždy, když se přiblížil, jeho hlučný motor je vyplašil a motýli byli pryč.

Děti se Rachota sice bály, když byl blízko, ale zvědavě jej pozorovaly, když byl daleko. Byl to pořád tak trochu bagr a tak trochu jeřáb, a děti rády sledují bagry a jeřáby při práci.

Teď ale nepracoval. Rozpačitě jezdil po louce dopředu a dozadu, něco pozoroval, ale nic zajímavého nepředvedl. Nic nevykopal, nerozryl ani nerozboural. Děti byly zklamané.

Potom Rachot zase pozoroval srnky, jak se pasou na louce u lesa. Obdivoval jejich ladnost a vznešenost. Ale vždy, když se k nim chtěl přiblížit, okamžitě utekly. Jeho hlučný motor ho odsoudil k tomu, že se od nich musel držet ve značné vzdálenosti.

I při tom ho občas přistihly děti. Z jejich pohledu to vypadalo, že se je snaží pochytat. A to velmi nešikovně. Prostě jezdil pomalu za nimi a oni mu pokaždé utekly. „Je snad blbej?“, říkaly si. A myslely si, že tomu tak opravdu je.

A protože to vzbudilo jejich zájem, pozorovaly děti Rachota dál. Co by také mohlo být legračnější než velký hloupý robot?

A tak o něco později viděly i to, jak se Rachot pokouší poslouchat zpívání ptáčků. Poslech mu samozřejmě ztěžoval zvuk jeho vlastního motoru, a tak, aby je lépe slyšel, musel popojet blíž k nim. To ale málokdy vyšlo. Vždy, když přidal plyn a rozjel se, motor začal řvát, země se chvěla, a ptáčci uletěli.

Rachot to po pár pokusech vzdal. Chytil se za hlavu, schoulil se a zůstal na místě.

A v tu chvíli děti pochopily, jak se pletly. Rachot není hloupý. Rachot je nešťastný.

Zanedlouho poté si Rachota přivolali majitelé. Řekli mu, že ho budou muset poslat na povinnou technickou kontrolu. Budou ho muset dočasně vypnout a nechat prohlédnout. Ale Rachot věděl, o co jde. Hospodářství je již vybudované. Udržovat nákladného nemoderního robota se již nevyplatí. Nechají ho vypnout a rozebrat. Už dosloužil.

Poslušně zajel do přívěsu, ve kterém ho budou převážet. Zazpíval si svou písničku, potichu a velmi smutně, protože věřil, že je to naposledy. Pak už jen slyšel cvaknutí svého vypínače.

Probudil se ve své garáži. Měl radost, že se pletl. Trochu se styděl, že svým majitelům křivdil. Že věřil, že by se ho tak lehce zbavili. Teď věděl, že ještě bude užitečný.

Rozjel se ven a zmocnil se ho pocit, že je něco špatně. Ticho. Nic neslyšel. Zašťoural se v levém uchu a popojel. Pořád ticho. Zašťoural se v pravém uchu a znovu popojel. Stále ticho.

A tak si začal prozpěvovat.

Do roboty spěchám
Do rachoty jedu
Slovo nejde neznám
Každou práci svedu

Svůj zpěv slyšel výborně. To mohlo znamenat jen jediné. Otevřel kapotu na svém břiše a tam viděl nejnovější model elektrického motoru.

Vyjel z garáže na nádvoří a tam již čekaly děti a jásaly. To ony prozradily, jak se robot trápí. Majitelé pak ani chvilku neváhali a objednali pro Rachota výměnu motoru. Chvíli namítal, že je to pro něj škoda, pro starého robota. Ale ujišťovali ho, že si to odpracoval. Že si to zasloužil.

Nový tichý motor byl o něco slabší, než ten původní, a tak Rachot již nemohl dělat tak těžkou práci. Ale tu už po něm stejně nikdo nechtěl. Teď měl za úkol provádět děti přírodou a učit je poznávat rostliny a zvířata. Vyprávět jim o tom, jak je život v lese a na louce bohatý a pozoruhodný.

Jméno Rachot mu zůstalo, přestože už uměl být tichý jako rybička.