Jezerní víla/1

Jezerní víla

V kraji luhů a hájů, za mohutnými černými lesy, v samém středu vysokých hor,

žila mladá jezerní víla. V průzračném jezeře-každý den-proplouvala a

promlouvala s rybami. Za východu slunce jim hrála na flétnu a učila se jejich

různorodé řeči. Celé jezerní království bylo plné mírumilovných raků, pstruhů,

sumců a dalších tvorů. Obzvlášť milovala moudrého sumce Andreje. To on jí

naučil rychle plavat a pohybovat se krajinou pod vodou. Byl jejím ochráncem i

kamarádem. Nejednou ji uchránil před zlými lidmi, kteří ve zdejších vodách

lovili do velkých sítí. V celém království měli z třímetrového sumce Andreje

respekt. Lidé už v těchto vodách nelovili, a když se tak občas stalo, každá

loďka byla potopena a sítě zničeny.

Malá víla Klárka přišla z nebes. Dali ji tvář člověka. Tady žila pouze s rybami

a dalšími jezerními tvory. Nikdo, podobný jako ona, tu nebyl. Jak roky plynuly,

zajímala se o okolí jezera a také o to, co se odehrávalo v blízkých lesích a v

horách. Když se vynořila na hladinu a plavala ke břehu, uviděla zdejší

zvířátka, která se sem chodívala napít. Stáda muflonů a vznešených jelenů s

velkými parohy. To vše pozorovala s úžasem.

Jednoho dne uviděla člověka. Pouze z vyprávění sumcova věděla, jak se lidé zle

ke zdejším rybám chovají. Byla to pravda. Ovšem to, že i ona je člověkem nikdy

neuslyšela. Nyní pochopila, že její tělo, ruce a nohy jsou stejné, jako ty

člověčí. Oči, pusa, tváře…byly stejné.

Neznámý se blíží svižnou chůzí a zpívá si.

„Krásné to jezero s čistou vodou. Půjdu si v něm zaplavat.“

Sundává mošnu a usedá. Hledí v zasnění do dálek.

Víla pomaličku plave blíž a sleduje ho na břehu jezera.

Je sám a svléká se. Skáče do vody. Potápí se, vynořuje a je šťastný. Pod ¨

hladinou z povzdálí sleduje jeho rychlé plavání. Je tak podobné. Ale vždy se

musí po chvíli nadechnout a až potom směřuje opět ke dnu. Odráží se a plave

svižně ke hladině.

Víla s úžasem hledí a sleduje jeho překrásné tělo.

On má otevřené oči a hledá na dně perlorodky.

Klárka v průzračné vodě vidí bytost podobnou její samé.

Dostala strach, že je to jeden z těch zlých lidí a bude živočichy ničit.

Uslyšela hlas o pomoc perlorodek. Znejistila. On však dno pouze prohlížel.

Náhle se vzdálil, odplaval ke břehu, oblékl šaty a odešel do neznáma.

Začalo se smrákat a sumec již netrpělivě čekal na příchod víly Klárky. Obloha

se zatáhla a schylovalo se k bouři. Vítr šlehal do vodní hladiny a vytvářel tak

vlny, které narážely o břeh. Hromy všude okolo; blesky osvětlovaly hřebeny hor

a mohutné dunění se šířilo celým prostorem kousek odtud, kde právě zahřmělo.

Andrej vyrazil najít Klárku a co nejrychleji ukrýt do bezpečí. Proplouval

rychlostí okolo břehů a ostrůvku, kde si často hrávala s kraby. Nebyla k

nalezení. Ptal se všech, dokonce i štiky a úhořů.

„Klárko, kde jsi?“ volal do dálky co nejhlasitěji, jak dovedl.

Nebyla k nalezení. Voda se bouří zakalila a téměř nic neviděl. Všechny ryby a

obyvatelé již byli schováni u dna a v různých úkrytech mezi rostlinami.

Sumce napadlo, že by se měl vydat k přítoku, kde se zeptá perlorodek, zda

Klárku neviděly. Rychlostí plaval po paměti a čichu k začátku jezera. Uviděl ji

před sebou a v tu chvíli si ulevil, že je v pořádku.

„Klárko, poplav rychle za mnou do bezpečí!“

„Ano Andreji.“

Oba směřovali ke dnu, kde se nacházelo jejich obydlí.

„Proč je taková ničivá bouře“ ptala se vystrašeně moudrého sumce.

„Přichází Zeus, Tvůj otec. Je vládcem všech vod a nebes. Seslal Tě v podobě

člověka a poloboha zároveň. Nyní víš, kdo jsi.“

„Příjde si pro mne?“ zeptala se nejistě.

„Ano.“

Všechna voda v jezeru se rozpůlila a prostorem mezi ní procházel mocný Zeus.