O duši ohně

Anotace: Inspiroval jsem se obrazem Salvatora Dalího. Možná to není úplně pohádka, spíš jakýsi fantaskní příběh, ale možná se vám bude líbit. P.S. Doporučuji při čtení zhasnout světlo (ne počítač) a zapáli si svíčku. Třeba spatříte Dívku z plamene.

Podívej se na svíčku. Stojí zapálená na podstavci. Rovná, štíhlá, vosk po ní zlehka stéká a plamének tančí svůj divoký, krásný tanec. Zvláštní, jak tě ten malý třepotavý plamínek dokáže uklidnit. Jeho teplo a světlo dokáží zahnat i tvé nejhorší chmury. Ale víš, že to tak vždy nebylo? Oheň neměl svou klidnou duši. Byl zlý, nedokázal uklidnit ani hřát, jen vše spaloval a ničil. Chceš tedy slyšet příběh o duši Ohně? Není to nic pěkného. Musíš vědět, že aby Oheň získal duši, musela mu být dána ta nejhorší oběť. Ale nebudu předbíhat. Pozorně poslouchej, ať pak dalším posluchačům můžeš povědět tento příběh.

V dávných dobách byl Oheň zlý. Pálil, ničil, zabíjel. Neměl slitování, stejně jako lidé, kteří se mu klaněli. Říkalo se jim Bratrstvo Ohně. Kněží bez slitování, využívající Oheň pouze k válkám a útlaku. Věř, že jim k tomu sloužil dobře. Avšak žádal si obětiny. Ty nejhorší. A tak Bratrstvo vedlo válku a Oheň pálil a ničil. Byl jako nenažraná zrůda, která dokázala zhltnout celé vesnice i města. Kolik království lehlo popelem. Lidé se báli. A tento strach jako by Oheň ještě více posiloval.
A pak se jednou objevila Ona. Nikdo ji neznal a nikdo nevěděl odkud přišla. Lidé se domnívali, že je to dcera Bohů, jiní ji považovali za vílu a moudří tvrdili, že byla utkána z lidských snů a přání. Přání toho, čeho se jim již dlouho nedostávalo. Něžného citu, klidu, míru, krásy, naděje. Jedno je ale jisté, byla krásnější než nejkrásnější víly a když tančila, lidé se přestávali bát, cítili zvláštní teplo a dokázali se po dlouhé době zase pousmát. A tak šla krajem od vesnice k vesnici, od města k městu. Tančila a dávala lidem radost, klid a naději. Bylo v ní tolik něhy, co bys v žádném jiném živém tvoru nenašel.
Avšak brzy se o ní dozvědělo Bratrstvo. Ta dívka mohla směle zhatit jejich plány krutovlády. Rozhodli se ji chytit. Avšak ta zvláštní moc, jenž z ní vyzařovala jim zabránila ji zabít. Byla však málo silná na to, aby jim zabránila uvrhnout ji do žaláře. A tak se Dívka dostala do nejhlubší kobky v nejhorším vězení v celém království. Byla vsazena mezi vězně, kteří zde pikali za nejhorší činy, jichž se člověk může dopustit.
Ale jako by to Dívce nevadilo. Jako by ona tajemná moc nabyla ještě větší síly. Tančila a s ní jako by se do kobek dostalo světlo a teplo letního dne. Na tenkých nožkách s ní do cel přitančila láska a odpuštění. Jako by dívka dávala novou sílu žít všem doživotně odsouzeným. A za čas i nejhorší z vrahů jako by získali svědomí a začali litovat svých činů. A to popudilo Bratrstvo ještě více. Taková nestydatost, aby vězňové měli naději na vysvobození. Vždyť vězení by potom pro ně nebylo tak nelidské jako do teď. Rozhodli se tedy pro čin nejhorší. Dají Dívku nejkrutějšímu katovi- Ohni. Připravili velkolepou podívanou. V hlavním městě postavili obrovskou hranici. Jen ať chátra vidí, jak dopadne každý, jenž by chtěl dávat lidem naději na lepší život.
Vzpomínám si na den popravy. Bylo to v listopadu. Dny se krátili a zima se jako had plížila po polích. Nechali to až na večer. A ten večer se na náměstí sešly davy lidí. Spousta poutníků se přišla rozloučit s Dívkou.
Vyvedli ji do mrazivého večera. Byla krásná. V kobce z ní nevyprchala ani kapka jejího půvabu. Právě naopak. Cítil jsem, jak vítr přestal hvízdat ve větvích stromů. Slyšel jsem, jak ptáci přestali zpívat. Cítil jsem v srdci hroznou lítost nad Dívkou a přesto jakési vnitřní teplo. Snad to byla naděje, že vše se v lepší obrátí.
Ale neobrátilo. Vyvedli dívku na hranici a přivázali ji ke kůlu silnými koženými řemeny. Potom čtyři mniši Bratrstva přinesli Oheň. Když přikládali pochodně ke hranici, jako by celý dav přestal dýchat. Jako by se i čas v tu chvíli zastavil. Ale Oheň neznal slitování. Chtěl si vzít, co mu náleželo. Brzy zachvátil celou hranici. Velmi dobře jsem viděl, jak těsně obepjal Dívku a začal ji olizovat svým rudým jazykem. Přepálil jí pouta na rukou, ale jako by si dívku nemohl vzít. Jako by mu v tom bránila nějaká neviditelná sílá. Začala tančit. Nevěřil jsem svým očím. Tančila v ohni a oheň ji stále více a více obepínal. Potom jsem pochopil. Nemohla mu vzdorovat a proto se rozhodla mu podlehnout. Když nemohla žít, rozhodla se s ním splynout. Viděl jsem jak z ní Oheň strhával šaty, jak lačně hltal její tančící tělo. A potom se stalo něco, co nikdo z nás nečekal. Oheň začal tančit s ní a náměstím se rozhostilo příjemné teplo. Nebyl to již ten krutý oheň. Něco se změnilo. Oheň dokázal pozřít dívčino jemné tělo, avšak její duši zničit nedokázal. A jelikož sám žádnou duši neměl, stala se Dívčina duše jeho součástí. Všichni jsme užasle hleděli na ten rej tančících plamenů a naše ztuhlá těla lačně hltala příjemné teplo. Bylo nám... bylo nám tak nějak lehce, jako by oheň nehřál jen naše těla ale i naše srdce. Začal jsem se smát. A brzy jsme se již smáli všichni a tančili jsme u ohně na náměstí jako šílení. Oheň již nebyl tak krutý jako dříve. To dívčina něha ho změnila. Oheň dostal tu nejčistší duši, jakou dostat mohl a pochopil, co znamená žít a obětovat se pro ostatní. Byl konec vraždění. Bratrstvo náhle přišlo o svou nejhorší hrozbu.

Tak tedy to byl příběh o dívce plamene. Podívej, zatím co jsem povídal příběh, svíčka se zmenšila na polovinu. To malá Dívenka, víla z plamene, sešlapala svými střevíčky měkký vosk. Cože? Že žádná Dívka z plamene není? Tak se podívej pořádně. Vidíš jak je jemná, útlá, jak krásně tančí a jak její zlaté vlasy svítí v plameni?
Teď už tedy víš, proč tě ten malý plamínek dokáže tak uklidnit. Za to může Dívka plamene. Ale musíš dávat na Oheň pozor. Není sice tak krutý jako dříve, ale pokud ho nebudeš dobře hlídat, snadno se z něj stane zase hrozný smrtonoš.