Vyvolávač mrtvých. 1. část. Stíny mezi skalami

Anotace: prosím o komentář a hodnocení... Jina je to trošilinku ze starší doby...

Mezi špičatými skalisky se jako provaz vinula úzká a klikatá cesta. Tento kraj vyhlížel nehostinně. Slunce se skrývalo za mříží mraků a vál ledový vítr. Na šedých skalách se sotva uchytil neduživý lišejník, natož aby zde ještě rostly stromy. Ledaskdo by se podivil tomu jaký význam má ona již zmíněná cesta v těchto místech, vždyť kdo by tudy procházel? A kam, když nejbližší vesnice široko daleko byla vzdálena dobrých padesát mil? Divili byste se ovšem, jak často na tuto stezku někdo nešťastnou náhodou zabloudí. I teď, kdybyste se zaposlouchaly, bylo by slyšet tiché našlapování těžkých bot. Ano. Tam v dálce kráčela postava. Byl to snad člověk a přesto, že měl záda shrbená, šlo znát že je vysoké a štíhlé postavy. Měl na sobě dlouhý, vypasovaný a kdysi snad i bílý plášť. Hlavu měl skloněnou před silným větrem a kolem ní mu povlávaly téměř po pás dlouhé, nepřirozeně světlé vlasy. Náhle se muž zastavil, a nahlas pravil: „To cestování nikam nevede. Budeme si muset odpočinout.“
Chvíli se zdálo, že tu otázku směřoval jen sám sobě, když tu se pár kroků za ním ozval trochu nakřáplý hlásek: „Konečně tě to napadlo. Už jsem myslel, že se úplně rozpadnu. V jednu chvíli se mi dokonce někam zatoulal malíček a bál jsem se, že už ho nenajdu. Nechápu kam tak spěcháš Axiene. O naše služby stejně nikde není zájem. Prej: Chcete si naživo popovídat se svými zesnulými předky… Kdo to kdy slyšel, tak blbej slogan…“
„Tiše Querku,“ rozkázal muž a ohlédl se na svého společníka, který mu dosahoval tak po pás a podivně kulhal v dlouhém šedivém plášti s kápí. „Měl by ses naučit mlčet, kdybych věděl, že budeš tak ukecaný, nikdy bych tě s sebou nebral. Vy mrtví máte být přece zticha a ne si neustále pouštět hubu na špacír,“ sykl Axien a zlobně blýskl svýma šedýma očima, které mu jak dva měsíce, zářily v pobledlé tváři. Další závan ledového větru mu náhle odhrnul vlasy a bylo možno spatřit prazvláštní znamení, vyryté hluboko do jeho čela - znamení nekromanta.
Společník si něco zlobně zabrblal pod fousy, ale pak znovu promluvil: „Teďs mě urazil Axiene. Víš moc dobře, že nejsem mrtvej, ale nemrtvej, já už s těmi ležícími, seschlými nebožtíky nemám vůbec nic společnýho.“
„Hm, a proto mlč, nebo jej z tebe zase udělám,“ dodal na oko výhružně Axien a opět se vydal na cestu.
Querk zabručel: „Ty jsi dneska teda vážně milej. Měl bys být rád, že se s tebou alespoň někdo baví. A vůbec, jakto, že jdeš zas dál?“ utíkal za svým mizejícím přítelem. „Slýbils zastávku!“
„Už jsme stáli dost dlouho,“ mávl Axien rukou a pokračoval dál svým svižným krokem. A tu se náhle zastavil a zaposlouchal. Querk se k němu pomalu dobelhal: „Ale copak, přece jenom ses rozhodl si odpočinout.“
„Pst!“ sykl Axien. „Něco jsem zaslechl.“
„Ale prosím tě,“ mávl Querk svou částečně shnilou rukou, „to byla jen meluzína. Skály si v těchto místech dokážou pořádně pohrát s větrem. Přece by ses nebál.“
„Ani hnout!“ ozvalo se odněkud. „Ani hnout, nebo vás namístě zabiju!“
…