Královna noci

Jednoho dne se mladý král a dobrodruh Lloyd procházel kolem svého královského sídla Zeleného hradu a přemýšlel, jaký výlet by mohl podniknout.

 „Je tak hezký večer, neprší, je teplo. Co se podívat do pouště za svým kamarádem Kaiem?“ Přemýšlel.

Šel si sbalit věci ze svého pokoje pod hradem.

 Vzal si brašnu, nůž, opasek s mečem, svou nedopsanou knihu, láhev s vodou a jablíčka pro svého bílého koníčka.

 Po cestě do stájí se stavil v kuchyni pro kousek sýrové pizzy k večeři.

Za hodinu bude půlnoc a Lloyd teprve teď nasednul na koně a odjel do své pouštní vesnice za džunglí.

Když projížděl kolem vesnických domů, všiml si, že se v jednom domě svítilo.

 Z okna se zamyšleně díval jeho kamarád Kai, jako by nad něčím smutněl.

Lloyd přijel potichu blíž k jeho domu a zastavil koně.

„Tiše, Blesku, odbila půlnoc,“ zašeptal Lloyd a oblékl si teplý kožený plášť.

V poušti se v noci rychle ochladilo a foukal studený vítr.

 Kai konečně po dlouhém mlčení odtrhl oči od medailonku, který měl položený na parapetu v okně.

 Podíval se překvapeně na Lloyda.

„Ahoj, příteli, jdeš právě včas. Umřel mi otec a pod oknem mi na památku zanechal jedinou rostlinu – tenhle kaktus a medailon,“ ukázal smutně Kai.

 Lloyd se podíval na kaktus pod oknem a spatřil malý bílý květ s okrajem z dlouhých trubkovitých květů.

Klekl si k rostlince. „Ty jsi ale zvláštní květ, rosteš uprostřed pouště, kde jsou jen kaktusy. Každý den posloucháš Kaiův zoufalý smutek po otci. Že ty kamarádovi chceš pomoct?“

 „Chtěla jsem Kaiovi říct, že nemusí smutnět, že má mě, jenže on pořád pláče a neposlouchá mě celé dny,“ posmutněl kaktus.

 „Nevím, co s tím medailonkem, ve kterém mi otec nechal černý kamínek a já nevím, co s ním,“ posmutněl Kai znovu.

„Co když ti řeknu, že ten tvůj kamínek je hematit, a že chrání lidi před temnou magií?“ Prozradil Lloyd.

 „Jenže mě temná magie neočarovala. Mně trápí vzpomínka, že nemocný otec umřel dřív, než jsem stihl do jeho chatky přijet.

Když jsem přijel, už jsem mu nemohl pomoc,“ rozplakal se Kai.

 „Nemůžeš za to, jak odbyl čas,“ povzdychl si Lloyd a podíval se na kvetoucí kaktus s nadějí v očích.

 „Kaii, už nemusíš smutnět, já jsem zůstala,“ promluvila znovu královna noci.

 Kai se poprvé podíval na rozkvetlý kaktus, zrovna, když se rozednívalo.

 Květ uvadl a Kai se zadíval zmateně na Lloyda. „Tak to s tímhle kaktusem budeš mít každý rok. V noci vykvete, ráno uvadne,“ řekl Lloyd.

„Co teď?“ zeptal se Kai. „Smiř se s osudem, starej se o kaktus a věř hematitu,“ řekl Lloyd, nasedl na koně a vrátil se do Zeleného hradu.