Kráso, Neumírej...

Kráso, Neumírej...

Anotace: Méďa Budulínek - hráč na pohodu zraku člověka, Goliáš Otthelo - Prožitkář blaha, Anazabel - popelka do nepohody, Sheila Cipísková - Dítě čelenek a květin, Lipánek Mauglí - Šamánek podlesí, Marionetta zelenooká-vílka, Křemílek Křesadlo...Večerníček Tvído.

 ... 

 

 

 I."Začalo to"...

 

 

 

 ...Začalo to Jednou - V úplně obyčejném Vesmíru se objevilo v kalendáří páteční odpoledne. Začalo to. Prostě to začalo. Několika skupinovými korespondencemi a telefonáty pohádkových postav okolo královského města, které ten den hostilo šedivé nebe pod paletou oněch duší, jenž měli ztělesnit úvod k noci znamenájící víc než tělo a tok vzpomínek, znamenajících nevýslovný pocit, na který se nezapomíná v řádu paměti, nebo prchlivého oka, kterému stále unikáme, když máme strach a bojíme se přijmout vše, co se ukrylo pod povrch.

 

   Při povrchu roznětů oné hodiny se svolávala porada několika mladých mocných bytostí, obvykle schovaných mimo denní světlo, dokud nezačně zářit to po čem oni touží, jiskra společného vytržení, hlad po jednotě, extázi a roztříštěné existenční hypnóze, být baveni uměním bavit se a unavovat, za pomoci rychlého vnitřního tance, postmoderní elektronické hudby, zázračné drogy jménem extáze, útlakem fascinující marihuany, démona alkoholu a dalších krásných met požitků a rozkoší tohoto světa, které svět skýtá a nastavuje nám je jako zrcadlo, do kterého smáčíme naše sny nad kouřem všech dní. 

 

   Den tak spatřuje povahu našeho vypravěče, Večerníček Tvído stojí a rozebíhá se, hrající hudba pokrývá ulice, vše se smršťuje na jediný okamžik necíleného prožitku, neoddálitelně připlouvajícího a vytrvalého, běhu za tím co člověk miluje, běh za krásou svého života, čistě pro běh samého ducha, pro odlehlé dálky pro které běží, jsou hned pod kopcem, město před páteční nocí, zamilovaní běhají na cestách k rozlukám, běží a nezastavuje se když mu zavolá klidná povaha Médi Budulínka, hráče na pohodu a veselou kopu světa, který hvízdá ohledně místa setkání, jež mělo být u hraniční stráže altánku města královského, kde se již setkává více pohádkových postav paměti Vesmíru. Na lavičce sedící, usmívající Lipánek Mauglí, kterému místní černokněžník Vesillina Opat podává skleněné těleso s utlačovanou rostlinou jedových nářků, aby ztišila jejich bolest a prázdnotu v srdci, které již tak vyprahlé, hledá samo svoují poušť. Objevují se pohledávky na mocné tablety jitřního pochodu energie, jsou to kouzelnická slunce měďeno hnědých barev, po kterých je svět zábavnější, euforičtější, otevřenější, a všichni jsou v pozitivnějším spektru lidské nálady. I pro ty utíká Večerníček Tvído, náš vypravěč, zatímco mu je dobrá duše Mauglí schovává i pro znamenitého tanečníka a prožitkáře blaha Goliáše Othella, který záhy přijíždí do královského města v rozměru třetího prostoru. Na místě se dále objevují legendární tygří krotitelka Anazabel, rozjasněná a nádherná Sheila Cipísková, krémově nevinná Marionetta Zeleonoká a velmi hudebně i lidsky naladěný Křemílek Křesadlo.

 

 

 II."Vlaky odjíždějí a přijíždějí"




 

   Vlaky odjíždějí a přijíždějí a tento příběh je s nimi spojený tím způsobem, jakým nahlížíme na mládí a jeho rychlost, v zastávkách a plamenech touhy a majetku, které nabíráme na cestě a ztrácíme někde v povzdálí věcí a chvil, kterých si vážíme. 

 

  Osmice pohádkových postav prochází kolem hotelu Slunce a přes stovky tisíc kočicích hlav Mariánského náměstí až na slavné, nádherné vlakové nádraží královského města, kde si společně kupují lístek na železného oře, který je má odvézd na místo určení, odletu k pojistkám náhod tajemství. Zvláštní, že některé pohádkové postavy pozorují cigaretový dým s takovým zalíbením a zpožděním času, který zanechali na nádraží, když probírali mnohé věci a událostí nastávající i minulé, tanečně hudební i osobně prožitkové. Méďa Budulínek líčí, jak se to vlastně má se zadržením jistých smutných sluníček na pražské zastávce magnetického zrna, když přibíhá na Žižkov a účastní se další hudebního puče, vyhrává ve fotbálku další kružnítko a mírně přeomámený se vrací do noci, aby našel své staré známé blížících se vyčerpání. 

 

   Po cestě se jejich hromadná jízdenka mysli objevuje i v kupé, které objevují prázdné, vystelené jejim přáním. Anazabel promítá na plac zážitky ze starého ostrova anglického, staré jizvy různých dlouhých probdělých, protančených nocí na hranici viditelného, lidi vykouřené, vyjeté, s propadlými lícními kostmi, obšťavenými nadočnicovými oblouky, pravé rave zombies ve stavu post-antropogeneze, jak je nazývá sama Anazabel, jinak šaramantní bytost se třpytnou hvězdou v oku, bytost milující lidi a hledající pozitivní odnož těch sil se kterými bojujeme a vstřebáváme je. 

 

 

   Čerství vzduch halí do podušky soumrak a osmice vyvolených, jež se mají stát legendami, se dostávají na Hanou, aby spatřili nádraží Olomoucké, přeskupované stavebními silami, stmíváním a chodníkem ven před nádražní halu, ověřenou ženci století a Olomoucké mrakodrapy tak letí. Procházejí se, hledají druhou část skupinky pohádkových bytostí, které cestovali plechovou kvádrovou věcí na tekutinu čerpající ze Země. Goliáš Othello a Tvído večerníček rozpravují a spatřují zpívající fontánu ve světelných paprscích. Tvído říká že má vizi, světelné spektrum tvořící krusty, prstence vah a orbitů pohybujících se rytmicky, psychedelicky do vnitřních pohybů zpívající fontány a celé to řídí siluleta dirigenta pod obručí jeho naježených a šílených vlasů, zbělených při třeštivém soudném výpadu finále. Objevují se další postavy noci připravené zažít novou škváru hudebních pulzací, rezonancí a restrukturalizací, vydávaje se směrem, kde v Myslích několika měla vybouchnout Supernova. Sličné princezny Anazabel, Marionetta a Sheila s Goliášem a Křemílkem se zastavují na stravovacím rohu Olomocké ulice, zatímco vyklidněný Lipánek Mauglí, očekávající Méďa Budulínek a Tvído Večerníček vymýšlejí, kterému chmelovému podniku nápojového zasadit ránu. Pohádkové dámy pokračují dále do Es-kubického elektro-dromu, zatímco princové jdou obhlídnou jednoho Šeráčka na posezění pod příjemně osvětlenou a utlumenou atmosféru podniku Tortura. Tam při vstřícných a přátelských diskuzích pojmou v zájmu kolektivní provokativy vládních orgánů a světového dobra psychické hojnosti bílokněžnické slunce, každý po polovině, neboť ví, kde jim hlava stojí a kdy začíná solidní nástřel tamních syntetizérů. 

 

 

III."Přijdeš vidíš a víš"



 

     Před půl jedenácté se dostávají k Es-kalodromu Cube, Drum and Bass Bass Evolution, olomoucký promoting, třetí série, tvrdší oříšek, jež vystřelí vysoko. Venku nahodilý Křik a hloučky postávajících dospívajících. Všechny věci, které pohádkové postavy nepotřebují vytahují z kapes a dávají je do bund. Před klubem již sedí Anazabel v záchvějech pravého zápěstí a levého očního víčka, zdá se, že jde o nájezd, vzali si pohlednice o skok dříve, mladá krev na výborné chemie, methylamfetamin ve své skýtající podobě zákvětu. Jedni z těch postav, které chtějí být za vteřinu blažené a přitahují tak realitu za vlasy, a celý Vesmír se tříští jako teorie o celku, který byl rozbit Sonickým spektrem. A ty vše zařídíš, princové se dostanou dovnitř, vystojí si kelímkovou auru chmelnice a jdou omrknout sál v plné parádě světel, Vj-ingu a zvukové aparatury. Tvído poznamená, že je to to v rámci možností nazvučené dost ostře, až výtečně. Lidé, další postavy toho časoprostorového kontinua se ptají, kdy má vystoupit SP4 crew, MC Trchi a spol. Ve vzduchu je jedenáctá hodina, začíná mise, lidé se taví, odkládají některé zábrany, princezny se dostávájí do kouta, kouzelná Anazabel jako nějaká skládka tepů si sedá hned vpravo vedle repráku. Sheila s rozjařenými rty pobíhá a nabízí vodu těm princům vychutnávajícím plnými doušky ušních bodců i celého dermálního systému těla, onen okamžik vcucávající původní ostré, tvrdé, temné a zvučivé linky a sublinky bassů a ozvuků tříštících se po sále. Rýmy, anglická lyrika, stupňující tempo, lidé vycvakávají zubama, berou obrovské množství žvýkaček, pohádkové postavy se stávají tanečníky, ty se stávají lidmi a pak zase jakýmisi človíčky a tváří a tělem, někteří bez duše, někteří s duší, ti, kteří ji ještě nezaprodali ďáblu, bohu, alkoholu, extázi, nebo nějaké jiné formě otroctví, jiné podobě sobě samého, jiné verzi tkavina ve svobodě, dosud klamné či opravdové verzi svobody jich samých, nemnoha osvobozených. Marionetta je odleskem dnešních stran a když ji vidíte jak rozhýbe své mladé křehké tělo, otevírá se zevnitř ven ta nefalšovaná euforie plná nadcházení rozpohybu a energií na hlavního deadlinera noci. Přijdeš vidíš a víš co tě potká. Tvído vytáhne plastikový sáček z cigaret a vysype si na dlaň dva hnědorzivé srpečky vypadající jako andělské měsíčky. Chytne Othella za rameno a vtiskne mu jeden přímo do úst, druhou polyká sám, oboustrané poděkování, gesto vteřinové vstřícnosti, empatická troufalost a levá výzva těm možnostem pohybu a exprese, který je dušen kazdodeností, průměrností, slabinami všech oblastí společnosti. Čas pokračuje ku půlnoci. Tikající oči při rozptylech světlometů. Tvído pobíhá po klubu a taví všechny mozkové závity, se všema se zdraví, každý mu něco něbo někoho připomíná, něco z něj nebo z jiných, které potkal na té cestě jeho Života.

 

     Života, který je právě nesmrtelně rozpumpovaný do věčnosti. Života těch zpráv pro které žijeme a umíráme. Postavičky se rozvířují v rychlejším a dramatičtějším tempu, vše obíhá kolem svého ciferníku, který pluje naproti těla času, ať už je to oblé žahadlo jakékoliv a my se vydali na závod nebo pouhou procházku. Za deskami hlavního sálu se objevuje Forbiden Society aka Jindra a nasazuje hned z kraje laťku neskutečně vysoko, přesné, komplexní, drum'nmetalové neuroúderné vibrace, vyživované stupňujícími pasážemi jsou dokonalé pro rozburácení davu, rozlícení kolektivní hysterie, psychózy drumheadů a všech těch smějících, užívajících, vyjetých či polovyjetých krásných obličejů z pohádek a snů oněch zářných dnů ,kdy se ještě vědělo jak světlá nebo temná může ta demokracie být. Anazabel A Sheila jsou skutečně blažené, dohromady a Marionetou a Křemílkem Křesadlo tvoří energicky hodnotný aparatus. Celé raveové tělo je zběhnuté, Forbiden postupuje vpřed každým dechem, neutichající tempo napříč kalibrací tvrdších a hlubších modulů chaosu. Je to agent Satanova světla, pastýř temných metarových ryffů přes eletronické spetrum střídavého indukčního proudu, který tu máme i díky takové pohádkové postavě, jako byl Nikolai Tesla. Tvído je na nože s vnitřní energií, přímočaře plýtvá emoční energií, nemá žádné zřetele, zábrany, výčitky, morální, fyzické, psychické, postupuje vpřed, ptá se lidí, zajímá se o všechno, věk, místo bydliště, záliby, hudby až po speciální teorii relativity a kořeny junglu, který zní v prvním sále u baru. 

 

     Místo kdy vidíš, že je něco mimo tvé pole, mimo všechna zasazení, kterými jsi prošel, čím jsi uskočil či nestačil, tak jsi šel a s lidmi se procházel a hudba hrála do samého rána, až k oněm chvílím, kdy se dobíháme sebou samými a Lipánek Mauglí s Méďou pořídí další vzor kulaté tabletky s rybičkovou mocninou, zvanou delfínek, Olomoucký model skoro klasické pohahy, dělíme se o něj přátelsky a vdáváme to na další mocnou syntézu pohybu ve světlech reflektorů, jež mají oddálit úsvit. Prvním a posledním tvorem toho večera, jak krásná Marionetta s krémovým snem, v pádu moci drogy, vířená, blažená, líbaná, jak nádherné líbaná, pocity sounáležení, objímání, první a poslední doteky, kdy říkáš člověku ať si váží a sám se vážít učí, chvíle bez okamžiků a okamžiky bez tíže chvil, lidské teplo na hrudi, přirozenost oceánu, vplavené a vyplavené emoce, nářky a duševní rozpoložení, které harmonizují, léčí, rozrušují a proudí ze všech a do všech po kaskádách a vzorech, které vidíš jen když víš, že jsi pohádková postava, která sní a jde proti proudu času, někde v temnotě řeky, osvícená vyšší bytostí, který jí vkládá do úst verše andělských kvalit. 

 

 

IV. "Řetězy spolupůsobení..."



 

     Pulzující, soucitná a ochotná Sheila Cipísková, vidí Tvída a Křemílka svlažené, bez třička, mokré od kapek kosmického potu, křičící, vláčející bez námahy své těla a údy do rytmu něčeho do čeho civilizace nedospěla, dospělých odlesků pádu jejich předloh, morálních stran, šablon i nahraných zábran, ze všech stran, parte politiků v zítřejším ránu, muž čtoucí pohádku u stánku s delikatézními párky povídaje Tvídejmu o všech možných věcech, ekonomice letu, letadel 410, pravdu o Havlovi, státu, politicích a několika detailech života, literatury a věcech, které neuslyšíte pokud je nevyhledáváte. Jsou součástí té silné zkušenosti pro kterou rosteme. Jako Anazabel, usměvem sklíčená, vydržená nad propastí vlastní celistvosti, vrhá se do kouta a tam hledá trochu klidu, užívání a lásky pro sebe a všechny ostatní, na kterých jí záleží a kterých si váží a umí na ně cenit své skvostné, radostné a upřímné zuby. 

 

    Jsou to řetězy spolupůsobení jimiž procházíme. Procházíme v nich na bázi chemie vnitřních sekrecí, soustavy těl, zvukových vibrací zvuku a částic, které narušují disharmonii okamžiku, jako když si Tvído s Křemílkem rozuměli, povídali o věcech entheogenních, vysoké specializaci rituálních užití, světu a světlu, narkotikách, jež zaplavují svět a přibírají do víru čím dál mladší a zkaženější odnoš naší generace, horkokrevné situace v očích těch kdo nezapomenou. Na scénu se dostává postava Korvásia, Chorvata s dobrou anglickou výslovností, řeší před Es-kubaturou s Tvídem i Méďou mnohé věci tématicky široké i hloubkou rozsáhlé, mimozemské civilizace na antarktidě, cesty časem, sublimaci fantazie z jiných zón a časů století a další věci týkající se anglického rýmování a Mc-ingu, který tu noc velmi vyslala na misi údělná postava z Mc pohádetury Trchi. 

 

     Mezitím však Forbiden dosází svůj jediněčný a nezapomenutelný set, lidé se objímají všichni se líbají se všemi, prsty nahoře, dlaně tleskají jako o život, hlasivky jedou na plný plyn, křik v záři kouře, podrážek a cigaret, stepů a droppů, kicků a stabů, různých špinávých glitchování a pitchování, mnoho lidí tam bylo, co programovou texturou v pohádce tvoří závratně podklady, produkce, Vj vypráví Tvídovi o militantních technologiích, limitacích konzumní společnosti a vědcích na hranici možností holografické textury dalšího rozměru, sám však vyjádřil stanoviska skepticky a Tvído tak zase má hlavu v oblacích, jež nespadá do vyprávění skutečného. Zřejmě, ale kdo skutečně ví, co je možné ? 

 

 

 

V. "Kráso, neumírej"



 

    Tím, co prožíváme se otiskáváme do druhých, když jsme v jejich blízkosti, řetězení prožitků se vstřebábá a rozpíná a my je aktivujeme a metabolizujeme ve formě vzpomínky, abychom na ni mohli pohlížet a vyjímat ji jako na parcelách nových míst prostoru, kterému rozumíme, protože jsme pro něj byli stvořeni. Goliáš Othello si Povídají s Anael v prvním sále a odvyprávějí si své příběhy, Marionetta říká Tvídovi svou hravou výpoveď o tom co ji v životě potkalo a co se odehrálo před tím než se studijně přestěhovala na hradištské gymnázium. Sheila je velkoočko, pohádkově blažená krajina velkých sil i plánů na tvořivé místo v její duši. Od čtvrté ranní se hustnoucí oblaka stávají viditelněji průsvitnější na příhodné záření světla od Slunce. Někdy v těch chvílích se Tvído Večerníček, jde s těžkou průrvou energetických ztrát projít ven k říčce, na můstek a dále do parku a cítí, že pocit zdravého vytržení extáze je tu tam, dostavuje se existenční drýák, vyprahlost a dosedávání do mělkých vod bažiných peřin o všech oblastních andělstvích pekla, které strhávají svou součinností, aby se pokládali za svépravné a milé bytosti ráje. Odkládá dech někomu vyššímu, krok sleduje krok, krůček sem, krůček tam, přechází na hliněnou stezku a obchází altán, potká muže a říká mu jestli to není zvláštní místo na sezení v tuhle hodinu, pokračuje dále a vydává se až k hradbám pod konviktem. Celou dobu sleduje krok a každým dalším veršem tvoří znepokojivější siluletu osobě vlastní tvořivosti, která ozvukem podpírá stavbu právě rodícího se chrámu s pilířemi v nejzazších končinách a otřesech jeho duševního rozpoložení. Ve chvíli, kdy znovu dosáhne jistoty a ví že příští rým bude tím, čím je sněno ve věcích, protíná onu zvláštní vůni, je to vůně o které asi snilo mnoho lidí předtím než přemohli, předběhli čas, blikající, mrkající, houstnoucí letargie strnutí na konečcích prstů potůčků, vydávajících se proti směru proudu času, středovéká romantizace postmoderní obludnosti a krátká vloha pro to co je to asi cestovat v čase a být přitom pohádková bytost, které se lze s důvěrou svěřit. Byla to báseň, kterou odříkával, byla dost dlouhá na to, aby si šla zapamatovat, ztracená v nenávratnu pohybu, v nediditelné sféře. Tvído stále přemýšlí, mají jej za filosofa, říká si, že celkovost přirody je jednota a každá jednota i jednotka každého dne je boží a to celé je to co je jedno a když jde zpátky a slyší rozvibrovaný zvuk a difrakční obrazce světla, je znát že se tak časoprostor dělí do mnohoset členitých struktur, které se dělí a tříští, dál a dál a vyvolávají tak zápornou enegii, která se zase uchovává někde jinde, bylo to vyjádřeno na více místech, pomocí mnoha spirituelních konceptů, oni ovšem věří ve skutečný zážitek a nepřipouští si, že by mohli býti něčím, nebo někým podvedeni, včetně nich samých.

 

   A tak se setkáváme při posledních diskuzích uvnitř klubu, skrze okenní tabulky vycházející světlo slunce, které nevidíme, jen šedé záblesky a jitřící se daleký obzor. Vzduch se čistí od popela noci, rozžínají světla v sále, vypínají hudbu a vyhazovači tlumně nás prosí ať jdeme domů. Princezny vystupují z pohádkové silulety, tváře pošramocené vším tím zanícením, krajiny bitev sklizené toužebností, prodanou za moc touhy a zatížení a kvalit neurosonického terorismu, jak jej později uznají v encyklopediích a přitom mladá generace drumheadů a junglerů a neuro warriorů jej bude milovat až do samého konce, zániku epochy, rozvratu západní civilizace, který nastal, krize intercelurární soustavy všech zdánlivě nedotknutelných hodnot, oblastí, zámků a zítřků, vydělaná pec beztvaré harmonie hmoty mých pohádkových přátel, jež miluji.

 

I to, že si něčeho vážíme a milujeme to, nemusí znamenat, že nás to k nečemu váže a že ztracená důvěra se dá nějak obnovit. Jsou to všechna pouta našich životů a věřím, že tu noc jste byli opravdoví, v každé kapce lidství, v těch zázračných momentech celí blažení a rozmanitě líbezní, andělé na trase extáze, transu a bezprostřednosti, ocelové vlaky únavy, transkineze pohody, levitace vracejících se zoufalství, všechny hloubky světa při ztrátách plodné krve, jen ten a ten, jeden pocit a den ohromný jako kdyby vyhořelo národní muzeum nebo spustili trhlinu do jiné dimenze nebo přistálo intergalaktické u.f.o plavidlo s misijním posláním supertechnologie a technokratické víry za náš multisonický kříž a lotos.

 

     A vzduch olomouckých ulic řídne, nozdry se protahují šířeji, kroky zpomalují a přesto je radost ve vzduchu, ve větrů, švitoří a hvízdá v nich, pečetěna minulostí, křísena přítomnou chvílí tekoucí do budoucí a tak dále až za všemi prsty krásy světa, krásy, ke které hovoříš, krásy pohádkových postav, postav všech kladných bytostí, bytostí pozitivní energie, bytostí snu a skutečnosti, které se protnou jakmile si dost silný a zkušený se s tím vyrovnat, když jsi to již Stvořil.  Popocházejí dále zmatněni jen zatměním  a dobrým rozpoložením na rtech, houstnoucí těžká víčky a oči. Náhodní kolemjdoucí se na ně oboří, kam že to spějí, jdou, školáci z pohádek, když škola, že je prý až v pondělí, čekají banální odpověď. Ale Tvído, stále duchaplný odpovídá "Jdeme až za hrob věčnosti" a tváří se, že ví co a kam to znamená. Místo za básní ze všech utkaných slov. Ticho za tichem. A stále někdo mluví, sdílí, vyslovuje. Je to on. Genius soumračných mraků naděje, poskytovatel bleskové útěchy ve světle radosti, rozplozovatel blahodárných okamžiků štěstí, uchvatitel vstřícné polarity vrcholů míst a nejintenzivnějších chvil, jež nás naplňují a myslí součastně několik vrstev na několika místech, postupují vpřed až ke konečkům lásky vítězící nad časem. A jim nezbývá věřit, že to napsal On, že to všechno bylo skutečné, tak skutečné, jak jen mohlo být a ne jinak. Nebo vůbec. 

 

 

 

VI."Břit porozumění"



 

     Již není mnoho co dotazováním dodat, než slepé úseky našich cest, víření jmen a tras a chladných očekávání před nádražní halou, šestá hodina ranní, mládí vpřed, hlášení odjezdů a příjezdů do všech možných koutů této pohádkově zdevastované a zkorumpované republiky, jak moc si jí vážíme, aniž bychom vědomě mohli být příliš cyničtí, vše je pokorné a odevzadné vůči něčemu z božích tajemství, vše je v rozlehlém zvuku a citelném hlasu té paní, která přichází na to, co je to blízkost lidských těles v jednom společném Vesmíru, těles spících na sobě v kupé, vyzařujících klid, spících, rozjímajících, pochybujících o kvalitách, náladách, obsazích, vlastních 'já', neurčitelnosti ve vztahu ke kráse a laskavosti a zároveň naplňování mnohým jitřitelným úžasem, velkým obdivem, nemdlým jasem těch úplňků svěceného blaha, které tě vynese až k horským ústům oněch titánů, kterými jsme se stávali v okamžicích vrcholků, objímali se, tříštili a zcelovali se vzájemně o hrudní průrvy, polévali lávovými polibky rozžhavenými jako kry, pohybem vrstveni do míst vlhkých úst žíhané slzy skvělého prožitku, vytočeného dlaní k zenitu časoprostorového životního kontinua obzoru - lávě oněch cest a svahů žilných úsměvů a dojmů z cest, které nás tolik poznamenali a které jsme dali dohromady, abychom se o sobě něco dozvěděli, něco co je společné všem těm pohádkovým tvorům, kteří jsem kdy byli vtěleni při všech svatých vteřinách jámy otvorů tunelů času a reality.

 

  Ta vzájemně propojená, společná touha cestovat, bavit se, dráždit smysly, opájet se, Dionýsky, Apollónsky rozjímat, zůstávát v osamnění a vystupovat ze sebe pro hodiny, okamžiky i malé šiky čepele, jež nás nesvazují, nepoutají, nespoutávájí a drží nás na uzdech svobody, když ji cítíme ne jako nějakou dutou vlastnost, ale jako proces v žilách toho co skutečně prožíváme a cítíme, čím naplňujeme významy slov v aktérem postav, v potravách pro sebe samé. 

 

    Tam na jednom místě by Tvído ještě rád pozdravil oním čilým probouzejícím tónem onu drahou líheň krásných okamžiků, které jsme si stvořili, vyzval zábavou prodchnutého Méďu Budulínka k přemítání o všem možném a delikátním, sílícího Goliáše Othella pro tuhy a tužby budoucích chvil, které jsou jeho vlastní vášní k naplnění iluze i skutečného, Anazabel k purpurovému tanci jejího vlastního údělu, který tady žije s nezaměnitelnou energií, výtečnou a skvostnou Sheilu Cipískovou, která učarovala od první chvíle svou vyzrálostí a přehledem o těch věcech, které stojí za to žít, pevně stojícího a hrdého Lipánka Mauglí s přivřenými víčka za nejposlednější rozlety vábných tanců při stáním vteřin navždy zastavených, Otevřenou a blízce kouzelnou Marionettu Zelenookou za hojné poselství jejích zjizvených víček, hlubin studnic oslňujících očí a roztomilého copu, který znamená svět přítomného okamžiku tance pulzujících roznětů, kdy přátelský a živelný Křemílek Křesadlo stojí v rituálu a s doširoka vyhroceným úsměv oblaží celé kolo zalévajícím pohledem radosti a vlivných odevzdání se budoucím silným okamžikům, která nadcházejí v našich vůlích a našich Snech obohatí to, co vtéká do moře toho co můžeme jen kdy zvát naše ŽIVOTY. Druhý břeh Mysli je stavbou onohu Snu, onoho života jdoucího za vše znamenitě hmatatelné, březí a nevyvinuté.

 

 

   Taková byla cesta s plnou osmičkou našich pohádkových postav, cesta usměvavá, extatická i statická, plná nevysušitelné energie i neuhasitelné žízně, pro kterou mnozí tvořivější umírají, aby zanechali studnu ještě teplou, nevysychající, studnu toho Příběhu, studnu Filmu, o kterém Sníš, neboť je bez počátku a bez konce, film o Stvoření, Film o původní prapodstatě Kosmu, jež měl být Hudbou, miliardy a miliardy let předtím, než se tady na špičku ko-evolučního řetězce vůbec kdy měl objevit Neurofunk, slavná odnož post-apocalyptické vize jedné mladé křehké planety a ještě mladší a naivnější civilizace, která směřuje do míst, kdy budoucnost není růžová, ač se barvy mění, jsou to barvy mysli a barvy tvoří plátna, nechme je tedy plát, nechme je znít až na konec času, tam kde krása neumíra, kde zaklínač všech vesmírných tvorů z pohádek říká:

 

 

 

 

VII. "Souznění"




KRÁSO, NEUMÍREJ, NEUMÍREJ, JEŠTĚ PRO TEBE JEDNO SRDCE PLÁ

Tam blížní strach se ti odevzdá, vše se poddá,

živelné více se roznítí, až budem spolu stavbu vršiti,

jen říct, pro co jsi sem přišel a pro co odcházíš,

není-li to věcí jednou

Láskou mistra Večerníčka...

Láskou za štastná sluníčka...

Láskou za českou lvici

a moravskou orlici...

vše pod sluncem velebící."

 

 

 

 

.... S oděných děkování všech bližších smrtelných

      Váš Tvído Večerníček

Autor Happyyz, 17.05.2014
Přečteno 685x
Tipy 6 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Aiury, jitoush, Slav Milo, Kett, básněnka
ikonka Komentáře (3)
ikonka Komentujících (3)

Komentáře

...Kráso,neumírej....Ji.

17.05.2014 19:14:34 | jitoushreagovat

Ano, to je ten správný tvar, děkuji.

18.05.2014 00:45:45 | Happyyzreagovat

až tam? nuže lásku a pokoj vám:-)

17.05.2014 18:58:39 | básněnkareagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter