Osud v barvách čekanky

Anotace: Pohádka o síle jít dál a hledat. Věnována Blance. Protože jsi. :-)

 

„Princezno Aiyann ...?“

Uslyšela odněkud z dálky. Ne osoba, která ji oslovila, ale ona sama byla daleko.

Ležela tam schoulená v trávě, protože to bylo jediné místo, kde se cítila líp.
Ale byla daleko odsud. Ve světě, který znala... Kterému rozuměla...

Proč je tady? Proč stále neopouští tohle divné místo? Je tu tak sama...

 

„Nic není, jak jsem si myslela.“ řekla tiše.
Neznělo to poraženě, jen překvapeně a smutně zároveň.

Starší žena v černém plášti přikývla a nabídla jí ruku, aby mohla vstát. Princezna, která už poznala ten drsný svět lidí, vstala.

„Víš, že to tak muselo skončit, ano? Měla jsi se vrátit...“

„Nerozumím tomu. Jak může být svět lidí tak krásný a krutý zároveň? Proč se dokáží tolik milovat a tolik si ubližovat...? Nerozumím jim... Nerozumím vůbec ničemu.“

„To nic, holčičko.“ objala ji a po kratším zaváhání pokračovala „Nejsi dost otrlá pro jejich svět,

jsi jako bílý květ uprostřed trnitého houští. Jsi tak jemná a křehká... Měla jsi se vrátit...“

 

„Nemůžu...“ šeptla trochu vyděšeně.

„Nemůžeš.“ souhlasila dáma v černém „Ne, když nosíš pod srdcem to dítě. Teď už je pozdě na návrat. Budeme to muset nějak zvládnout.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Narodila se ve světě, kde čas nehraje žádnou roli. V jiné dimenzi, která lidský svět připomínala jen zdánlivě. Narodila se proto, aby jednou převzala království svých rodičů.

Aiyann, až příliš svébytná osobnost na princeznu.

 

Nesnesla pocit, že je svázaná – čímkoliv. A proto pro ni byl problém život plný pravidel a omezení, jaký správně měla žít.

U princezen se to tak čeká, měla být jemné, přizpůsobivé stvoření, co nebude dělat problémy.

Ona byla... Byla krásná, se svým křehkým a něžným vzezřením, naivní, ale také nepokojná, zvědavá, tvrdohlavá, s ohromnou touhou po svobodě a volnosti...
Měla být v salónu a trávit čas vyšíváním, místo toho se neustále někde toulala, tajně chodila do stájí a půjčovala si koně, se kterými pak utíkala daleko od dvorního života...

Její rodiče z toho nebývali příliš nadšení.

 

Asi měla být syn. A když už nebyla syn, pak měla být princezna jak se patří. Jako její mladší sestra Agnes...
Ano, Agnes se „podařila“, to byla křehká květinka v růžových šatečkách už od narození...
Ale Aiyann ne.
Co je to za princeznu, když se vyrovná všem chlapcům v okolí a má věčně odřená kolena? A když už nebyla malá a odřeniny nehrozily, zase měla příliš jasné názory a co hůř, říkala je nahlas.
Zkrátka byla jiná, než by si bývali přáli. To ona věděla...

 

Čím starší byla, tím víc eskalovaly hádky s otcem – měla se vdát a převzít království, ale nestála

o to. Připadala si zahnaná do kouta, jako by ji chtěli připravit o všechnu volnost.
Utíkala po těchto rozhovorech ze zámku v slzách a její otec byl zoufalý, co s ní budou dělat.

Věděla, že takhle nechce žít.
Věděla, že možná jednoho dne uteče.

 

 

Zase se s rodiči pohádala – neviděli rádi, že se motá kolem koní a loveckých psů, místo aby se připravovala na svou budoucí roli královny. Věděla to, ale prostě nemohla být jiná.

Měla pocit, že jestli ji zavřou v paláci, umře...

Měla oblíbeného koně – kobylku jménem Luna. To ona jí to jméno dala – byla u jejího zrození. Stalo se to při úplňku a malou holčičku, kterou tehdy byla, nenapadlo lepší jméno.

Starala se potom o hříbátko nejlépe jak jen dovedla a dívala se, jak jí před očima roste, sílí

a dospívá. Krásná, ušlechtilá černá klisnička, kontrastující nejen se svým jménem (černý přece měsíc nikdy být nemůže) ale i se vzhledem své majitelky.
Aiyann znamená „věčný květ“. Měla oči barvy čekanky v poli a vlasy světle stříbřité, jako bílé zlato. Byla tak světloučká, že už víc odlišná od Luny, černé jako noc, asi být nemohla. Byly však ten nejlepší tým. Neměla na ni sedlo, ani uzdečku – nemusela, v tomto světě a pro ni to nebylo třeba. Stačilo si pomyslet... A Luna vše ochotně udělala. Možná to byl její dar...

 

„Jsem špatná?“ zeptala se své mladší sestry.

 

„Nejsi.“ zavrtěla hlavou Agnes „Zvláštní ano, ale špatná ne...“

„Rodiče mají jiný názor.“ vzdychla „Někdy si přeju být jako ty... Jen abych už nemusela být já.“

 

 

Agnes, její malá blonďatá sestřička, ta, která rodiče nezklamala... Milovala krásné látky a šaty, tanec, hudbu, šperky, lesk a pozlátko života u dvora... Byla jemná a kultivovaná, klidná a rozvážná. A velmi hodná a laskavá. Vedle ní vypadala Aiyann obzvlášť nepokojně. Ale přesto ji moc milovala. Vždycky na ni dávala pozor, připadala jí tak... Malá...
Byla mladší jen o dva roky, byly si blízké i přes ty propastné rozdíly mezi nimi. Jen kdyby nešlo tolik poznat, že Agnes je pro rodiče ta správná dcera... Zatím, co Aiyann je bytost, kterou sice ve skrytu duše také milují, ale se kterou si neví rady a ani neví, co si o ní vlastně myslet.

 

Proto byla vždycky šťastnější venku, někde v lese se svou Lunou. Ta jí nikdy nevyčítala, že se nechová jako princezna. Nebo že není radši princ.

 

Asi by takhle ale vydržela žít poměrně dlouho. Milovala to místo, kde se narodila... Tady totiž všichni žili v rovnováze, nebyla tu chudoba, rozdíly, neustálá bolest a strach... Nikdo se k nikomu nechoval krutě, život byl jako procházka loukou, všude klid a mír... Tak ona znala svět.
A ačkoliv netoužila po tom, být v tom světě královnou, chtěla být volná a žít si tam někde v lukách, tady měla domov a utéct vlastně chtěla jenom sama před sebou.

Ale jak to tak bývá, přišel den, kdy se všechno změnilo.

 

 

 

„Aiyann?“ přišla za ní ten večer máma.

 

„Mami?“

„Holčičko... Vím, že jsi nešťastná ze svého údělu na světě, z hádek s tátou, z našeho očekávání...

A je mi to moc líto. Táta by chtěl, abys byla spokojená... Vím, že tě děsí představa svatby...
Nás zase představa toho, že bys měla zůstat na všechno sama...“

„Já to prostě nedokážu, mami... Nedokážu být tím, čím bych měla být. A nemohu zapřít sama sebe... Mne trápí, že jste zklamaní... Snad by bylo lepší, kdyby se vám narodila jen Agnes, ona je tak úžasná princezna a já bych byla mnohem šťastnější někde v lesích... Mám pocit, že je se mnou všechno špatně. Že jsem pro vás jako trest. Ne proto, že byste mě neměli rádi, ale proto, že já to takhle cítím, že se nemůžu teď vdát a starat se o království, že místo tancování radši jezdím na koni, že jsem prostě jiná...“

„No... Budeš se zlobit, ale táta už někomu tvou ruku slíbil.“

„Mami!“

„Je mi líto, že je to pro tebe tak těžké, ale přece víš, že jinak to nejde... Nemůžeš zůstat sama, nemůžeš zmizet, protože jsi naše dcera a prvorozená, záleží na tobě další osud království...
Prosím tě, holčičko, najdi v sobě sílu... A pamatuj si, že vždycky budeš moje Aiyann, můj věčný květ, má vysněná dcera – i když jsi tak jiná.“

 

 

 

S tím její matka odešla a nechala ji s tou zprávou samotnou.
Aiyann se třásla a srdce jí bilo o sto šest. Našel pro ni muže... Tedy se musí provdat. V nejbližší době. A pak bude muset převzít všechny povinnosti. Nebylo by fér vůči rodičům se z toho vyvléknout!
A stejně není možnost, jak to udělat... Nebo snad ano? Jenže to jim přece nemůže udělat...
Ale vdát se? Všeho se vzdát? Srdce se vzpíralo rozumu. Co teď bude? Cítila jen strach.

A možná ještě zmatek. Vždyť rodiče milovala...

 

 

 

„Luno, holčičko...“ oslovila tiše svou kobylku, než se k ní ve tmě na pastvině přikradla, nechtěla ji vyděsit „Neboj se, to jsem jen já... Nevím, co mám dělat. Je mi tak smutno, jako bych měla umřít do rána.“

 

Klisna pozorně poslouchala – těžko říci, jestli dokázala rozumět, ale Aiyann si byla jistá, že ano. Byly jako jedna duše.

Vyskočila na ni. Kdyby to viděl táta... Zase sedí na koni, v noci, místo aby spala ve svém pokoji. Zase přemýšlí, jak odsud utéct někam, kde bude moci alespoň chvíli zapomenout na to, kým je...
Pobídla kobylku a pak jako by ji něco nutilo otočit se a ohlédnout...
Viděla zámek, jeho monumentální siluetu proti nebi. U ohrady jako by stála nějaká postava – snad to byl její kamarád stájník, který ji vždycky před rodiči kryl – ale netroufla si jej oslovit.
Proč měla pocit, že odchází a nikdy se nevrátí? Vždyť rodiče a sestřičku přece nemůže opustit...

 

 

Luna po pár krocích přešla rovnou do cvalu a následně se ladně přenesla přes oplocení. Bylo to jako vždycky... Nebo ne?
I ona to cítila, tu nejistotu a strach... Aiyann si přála jen jediné – být daleko, někde úplně jinde. Nemusela to kobylce říkat. Ta ji, jako každou jejich vyjížďku, prostě nesla tam, kam si přála, protože kde chtěla být jedna, chtěla být i ta druhá.

Poslední co si pamatovala byl Luny rychlý cval noční krajinou.
A potom nic.

 

 

 

 

 

 

 

 

Nikdo nevěděl, co se tu noc stalo. V zámku zavládl chaos, když ráno nebyla starší princezna

k nalezení – byť se to už dříve stalo, nikdy se ještě neopozdila tolik.
Král s královnou byli úplně bez sebe. Nejdříve se zlobili, co to jejich dcera zase provádí, ale jak plynuly hodiny

a po Aiyann nikde ani stopy, přesto, že už bylo na nohou celé království, vkrádal se jim do srdcí panický strach. Kde jen může být? Co když se stalo něco zlého?

Její máma měla plnou hlavu toho, co dceři ještě večer řekla. Jak jen se Aiyann bála svatby, jak nechtěla být tím, čím by měla... Proč to po ní chtěli, proč ji nenechali prostě žít – teď je pryč a je to jejich vina... Její vina... Vždyť je její prvorozená, její krásná dceruška – jak to, že ji nedokázala ochránit před strachem a bolestí? A kde je, kde jen teď je?

„Vrať se, holčičko, prosím tě... Vrať se a všechno se vyřeší, jak jen budeš chtít, slibuji, jen se prosím vrať...“

 

Král – ten na sobě strach nedával příliš znát. Byl to on, kdo byl na Aiyann přísnější, kdo ji vedl

k tomu, že nastoupí na trůn... Kolikrát se kvůli tomu pohádali. Ty něžné, ale nezlomné oči jeho dcery ho přiváděly k šílenství. Jenže to bylo zároveň to, co na ní nejvíc miloval a to jí nikdy ani neřekl. Ve skrytu duše, ačkoliv by to nikdy nepřiznal, ji obdivoval právě pro tu neústupnost

a jinakost. Snad na ni byl tvrdý. Měla pocit, že má raději mladší dcerku, Agnes... Ale on byl pyšný na to, že je jejím otcem...

 

„Už někdo něco ví? Hledají vůbec pořádně? Jak to, že ji ještě nikdo nenašel, někde přece musí být!“

 

Mladší princezna, Agnes, seděla ve své komnatě a po tvářích se jí koulely slzy. Ona to věděla, že se něco stalo. Jen se hrozně bála toho, co...
Nikoho na světě neměla radši, než sestru. Protože ona ji vždycky všechno naučila, všechno jí ukázala a stála nad ní trpělivě, dokud se jí to nepodařilo taky. Kolikrát se s ní nazlobila, když ji učila napsat první písmenka, dříve, než přišli domácí učitelé... A kolik potíží za ni vyžehlila, protože ona v tom nikdy neuměla chodit... Aiyann byla sice „horší“ princezna, ale Agnes k ní vzhlížela.
Co byla ona? V krásných šatech, s jemným vystupováním, ale... Obyčejná... Ani její oči, byť taky modré, neměly nikdy takovou sílu.

„Vždycky jsem chtěla být jako ty... Aiyann, proč jsi mě tu nechala?“

 

 

Naděje, že se princezna vrátí, pohasly odpoledne. Tehdy přiběhla hlavní branou zpátky Luna... Sama... To Aiyannino hříbě, nikdy by ji dobrovolně neopustilo v nesnázích.
Královna klesla na kolena a z nebe bez mraků začalo pršet.

Byla pryč.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Co se to stalo...?“ probudila se Aiyann, vzdálená neskutečně od míst, která znala „Luno? Kde jsi?“

 

Vstala z trávy, rozhlédla se... Kam se to dostala? Nikdy neviděla tohle místo...
Byla tu louka a květiny a les a modré nebe, ale všechno tak nějak jiné...

„Luno?“ začínala se bát.

 

Kdyby tu klisna byla, už by k ní přišla. Tedy tu není a ona tu zůstala sama. Ale kde vlastně, kde to teď je? Jak trefí zpátky? Rodiče, Agnes, vždyť musí umírat strachy!

Opatrně poodešla, stále pátrala očima po okolí, jestli neuvidí něco, cokoliv, známého...
Ale neviděla. Zoufale se rozeběhla po té louce dál – musí tu být cesta!
Avšak i kdyby utíkala celé míle daleko, cestu by nenašla. Byla v jiné dimenzi, v jiném světě,

a zpátky se sama nebyla schopná dostat.

 

 

Na kraji louky byl výhled do dálky a ona uviděla města a vesnice. Z komínů se valil dým – to proto bylo nebe jiné, než u ní doma – po zvláštních cestách, které viděla všude, jezdily vozy bez koní, vůbec se všude něco hemžilo. Byla ve světě lidí. Ve světě, o kterém nikdy ani neslyšela.

 

 

„Co tu hledáš a odkud jsi přišla?“ uslyšela náhle.

 

 

Pozoroval ji už od chvíle, kdy se najednou tak opatrně zvedla z trávy. Neviděl ji přijít a nepřipadala mu zdejší. Jako by něco hledala. Ale co hledat tady... Tady je už všechno ztracené. Dívá se na paneláky, dálnice a dým z továren, jako by to nikdy neviděla, nebo se mu to jen zdá? 

Ani se moc nepolekala. Ten hlas byl trochu hrubý, ale klidný a vůbec ne zlý. A nemohl patřit nikomu špatnému, když takhle zněl... Pomalu, jako by jen ve snu, se k němu otočila a upřela ty své čekankové oči do tváře tomu, kdo ji našel.

Vydechla překvapením. Muž, který proti ní stál, byl od ní odlišný, ale sálala z něj síla, jistota

a určitá vnitřní čistota. Jeho rysy byly jemnější, než hlas. Ztratil slova, když viděl její oči, tak si ho mohla prohlížet nerušeně. Byl jako její negativ. Vlasy téměř černé, padaly mu do čela, snědé tváři dominovaly ty klidné oči, hnědé tak, jako zem, z níž všechno pochází a kam se všechno vrací.

Bylo znát, že se živí rukama, nebo že se často musí bránit bojem, z jeho držení těla, z jeho pevné konstituce a především z výrazu někoho, kdo se nedá zničit.

„Jmenuji se Aiyann.“ řekla.

 

Její hlas zněl jako hudba, kterou kdysi tak miloval. Ještě dřív, než musel opustit domov a odejít do lesů, kde žil teď. Nikdy neviděl takovou dívku. Vypadala jako člověk, ale jakmile jí pohlédl do tváře, věděl, že není odsud.
Ty oči... Ta křehkost v nich... Oči někoho, kdo čeká... I přes tu nevinnost, co viděl, cítil, že není ani trochu slabá, jen její síla pochází odjinud. Tady ale neměla být...

„Kdo jsi?“ slyšel, jak se jí ohromeně ptá.

„To možná ani sama nevím.“ odpověděla.

Vítr trochu nadzvedl ty její světlé vlasy a lem tmavě modrých šatů...

Jako by přes její přítomnost nemohl nic jiného vnímat. Neviděl, neslyšel a necítil nic dalšího.

„Zničí tě, když tu zůstaneš...“

„Já nevím, kde to jsem. A kde jsem se tu vzala. Ty jsi...?“

„Ano, člověk. Ty ale ne.“

„Asi ne.“

Potom se jí představil. 
Jmenoval se Yaro a snad ani nechtěl být člověkem. Opustil město, když ti, kdo stáli v jeho čele, začali příliš svazovat všechny ostatní. Nikdo tam nebyl svobodný. Museli pracovat v továrnách, vyrábět zbraně a hlavně mlčet a poslouchat ty mocné.
On ale ne. Utekl ten den, kdy jeho starší bratr zmizel, tak, jako o něco dříve jejich otec, a jemu došlo, že to samé čeká i na něj. Muži mizeli, nejspíš do armády, ale nikdo to vlastně přesně nevěděl. 
Tehdy políbil matku a mladší sestru - naposledy, do města se vrátit nemohl. Připojil se ke skupině podobně svobodymyslných lidí, těch, co utekli před režimem a přežili jen díky štěstí.

Tady, v posledních zbytcích přírody, v hlubokých lesích a na rozkvetlých loukách, byl jeho domov

a jeho místo. Chystali povstání, chtěli osvobodit město, jen čekali na vhodný čas...

Věděl to, co ona nevěděla. Zejména co ji čeká a co uvidí. A náhle mu přišlo naprosto samozřejmé, že ji zavede do svého příbytku a bude ji chránit. Možná, že i on dosud jen čekal. Na to, až se ona objeví...

 

 

Aiyann nechtěla věřit, že je to tady tak zlé, nedokázala si představit nic z toho, o čem jí vyprávěl. Ale neměla kam jít a neměla vlastně ani důvod odmítnout jeho přání, aby zůstala s ním.
Tak ho následovala.
Rozhlížela se neustále kolem sebe. Tady v lese svět nebyl tolik odlišný. Ale to nebe bylo stále jiné... Měla pocit, jako by tu Země onemocněla a nedařilo se jí zatím vyléčit.
Byla si jistá tím slovem „zatím“. Neznala svět, kde by nemohlo být zase dobře.

Yaro se na ni po očku díval, když ji vedl skrz téměř neprůchodné houštiny hlouběji do lesa, cestou, kde se neznalý člověk snadno ztratí a ještě snadněji už nikdy nenajde... Díval se na to, jak nerozumí. Nemusela mu to říkat, aby to věděl...

 

„Tady žiji, Aiyann.“ zastavil se pod jedním stromem.

Zvedla oči k domu v koruně stromu, zatím, co on hodil nahoru provaz s kotvou. Takhle domů chodil. Jiná přístupová cesta nebyla, leda pokácet strom. Nevěděl, jestli ho dívka dokáže následovat, ale ona vůbec nezaváhala a vyšplhala nahoru snad s větší lehkostí, než on sám.
Bodlo ho u srdce, když mu došlo, jak mu věří. Byl pro ni naprosto cizí, nikdy ho neviděla, ale šla

s ním do hlubin lesa, do jeho domu a vůbec se nebála, že jí ublíží... Odkud pochází tak čisté stvoření? Kde je její svět?

„Nebojíš se mě?“ zeptal se jí měkce, když zavřel dveře domku.

„Měla bych se tě bát?“

„Kdybych ti chtěl ublížit...“

„Proč bys to dělal?“ podivila se „To by nedávalo smysl...“

„Aiyann“ zalapal trochu po dechu nad tou naivitou „Svět není dobrý, tady ti každý ublíží jen proto,

že může...“

Pokrčila rameny, ale bylo jasné, že mu nevěří. Mlčky našel jídlo, které včera připravil - bylo to riskantní, protože vždy musel slézt dolů a oheň rozdělat někde tam - a rozdělil je na dvě části.
Poděkovala mu zářivým úsměvem.
Potom pro ni přichystal lůžko a nechal ji tu, musel na schůzku s ostatními.

Spala, když se vrátil domů. Se samozřejmou jistotou, že je s ním v jeho domě v bezpečí.

Vzdychl, byla tak zranitelná, bylo mu těžko z toho, co se stane s jejíma očima, až zjistí...

 

 

Několik dní se jí snažil vysvětlit, jak moc opatrná musí být, leč marně. Zkrátka to vůbec nemohla pochopit. Začínal už být zoufalý, věděl, že ji musí ochránit, ale co když na to nestačí?

Co když ji v té její naivitě potká někdo z „nich“ a zničí její duši? Neubránila by se nikomu...

Je jako květina na louce, která nemá ani trny...
Naštěstí pro něj měl ale Osud s princeznou své plány. Tak potkala někoho, kdo měl její vnímání konečně pozměnit.

 

 

Byla to ráno na louce.

Už nějakou dobu tu s Yarem žila, poznala jeho společníky, naučila se připravovat jídlo, hledat bylinky a protože na tom trval, trochu i zacházet s malou dýkou, kterou musela nosit u pasu.

Byť by ji asi nikdy nepoužila...
Hledala mateřídoušku. Brzy zrána bylo nejlepší chodit ven, to bylo nejmenší riziko, že někoho potká. Proto ji Yaro nechával chodit samotnou. Tentokrát ovšem nebyla jediná, kdo tu hledal bylinky...

„Proboha! Kde ses tu vzala?“ vytrhl ji ze zamyšlení zděšený tón toho hlasu.

Když zvedla pohled od země, uviděla starší ženu v černém plášti, jak rychlými kroky míří k ní a

v očích má velké obavy.

„Ty jsi princezna! A tady... Co se stalo? Vyhnali tě? Odešla jsi? Znám tvé jméno... Aiyann!“

„Kdo jste, paní?“ polekala se - nečekala tady někoho, kdo by ji znal.

Ale to už byla cizinka, a přece teď asi její nejbližší bytost, jen to ještě nevěděla, u ní a držela ji za ruce. Prohlížela si ji velmi pátravě.

 

„Moje jméno je Meg. Žiji ve světě lidí už dost dlouho... Ale ty ne. Vidím to ve tvém pohledu. S kým tu jsi? Tady není bezpečno, víš to?“

Vyprávěla paní Meg o tom, jak se tu objevila a jak teď žije s Yarem. I o tom, že měla splnit očekávání rodičů, ale nedokázala to. A o stesku, který někdy cítila, ale nemluvila o něm.

Kdo by to taky pochopil?

Tahle bytost ale ano. Protože věděla, odkud pochází...

„Znám tvou rodinu.“ řekla tiše a váhavě ta žena „Kdysi jsem tam byla i já... Bydlela jsem blízko tvého domova. Musela jsem odejít jen chvíli před tím, než jsi přišla na svět. Jsem čarodějka a Yara

i jeho společníky znám. Je to hodný chlapec. Měla jsi štěstí, že tě našel zrovna on...“

 

„Nerozumím tomu, paní Meg. Vypráví o strašných věcech, které se dějí, nemohu ale uvěřit, že by to tak vážně mělo být. Proč by si lidé ubližovali navzájem, ničili svou zem a svoje domovy...?

Proč by bojovali bez důvodů a nutili děti nosit zbraně?“

„Jsi tak čistá.“ vzdychla čarodějka „Nepatříš sem. Měla by ses vrátit domů...“

„A nikdy nepoznat pravdu? Já chci porozumět. Opravdu.“

 

 

 

Čarodějka řekla Yarovi, že vezme dívku s sebou do města. Moc s tím nesouhlasil.

„Paní Meg, to nemůžete! Víte, co to s ní udělá! Je tak... Tak krásná v té své nevinnosti. Zničí ji, když uvidí všechnu tu nenávist, bolest a špínu.“

„Vím, Yaro, já vím. Ale chce-li poznat, musíme jít a poznání jí dát.“ pak ztlumila hlas „Přemýšlel jsi už, odkud asi pochází? Proč je tak čistá?“

„Tisíckrát od chvíle, kdy jsem ji spatřil. Je tak odlišná od všeho, co jsem znal dříve. Stačí jeden její pohled a všechno... Všechno se mění. Jeden pohled a já už věděl, že ji musím pustit do svého srdce a chránit tam její podobu jako oko v hlavě...“

„Samozřejmě. Ty ji musíš milovat. Prostě to tak muselo být...“ usmála se paní Meg „Pochází ze světa, který nezná problémy lidí. Tam, odkud přišla, žijí všichni v rovnováze. Je to princezna... Kdysi jsem jejímu otci předpověděla, že se nedočká syna, ale dcery, která však prince plně nahradí. Pak mě vyhnali a proto žiji zde. Ona je děvčátko z mé věštby.

Je křehká a naivní, ale odhodlaná se jen tak nedat. Přesto jestli zůstane v tomto světě, nevydrží.

Jestli ji návštěva města nepřesvědčí, nic už nepomůže...“

„Princezna?“ vydechl překvapeně Yaro.

„No ano. Ona sem utekla... Měla by ale utíkat spíš odsud. Jak říkám, tento svět ji zničí, nedá-li si říct, tak za to zcela jistě zaplatí...“

Po tomhle se Yaro otočil a odešel. Čarodějka se ani nepohnula. Vyčkávala.

Za chvíli se vrátil. Držel Aiyann za ruku a evidentně ho stálo dost sil tohle udělat.
Vždyť jestli ta procházka městem dopadne, jak paní Meg doufá, ztratí ji navždy...

„Tak ty jsi princezna.“ usmál se.

„Měla jsem ti to říct.“ opětovala mu úsměv „Ale nějak jsem nevěděla, jak...“

Díval se do těch očí... Vrátí se jiná. Ví to... Tenhle pohled už nikdy neuvidí...

V tom se mýlil, ale v tento okamžik si byl jistý.

„Máš oči jako čekanka.“

Chtěl jí říct, aby zůstala, ale to nesměl.

„No a víš, že je to květina, která přináší lásku?“ podívala se tak zvláštně...

Natáhla se na špičky, aby ho mohla políbit. Pak se otočila a beze slov následovala paní Meg.

Té se svíralo srdce. Jestli toho chlapce miluje...

Tak nikdy nebude ochotná vrátit se domů.

 

 

Jak se blížily k městu, lákalo i děsilo ji čím dál víc. Přece nemůže být tak zlé. Ale proč by jí Yaro lhal? Třeba se bál, že bude chtít žít tam, usmála se pro sebe, a opustí ho...

Toho se ale nemusí bát. Něco v ní se už dávno změnilo.

Bylo to tak zvláštní – odešla ze svého domova před hrozbou provdání proto, aby tu potkala jeho? Protože teď mu chtěla patřit...
Vzdychla a čarodějka se po ní podívala. Neřekla však nic.

Prošly branou a paní Meg vyzvala princeznu, ať se dobře dívá kolem sebe.

Dívala se. Nejen očima, ale také srdcem. Město bylo plné lidí... Lidí s prázdnýma očima...

Žilo, ale ona cítila smrt. Zvedla hlavu k nebi, ale viděla jen šedý opar kouře z továren, který tu dusil veškerý život... Viděla malé děti, které si nehrály, jen seděly a dívaly se před sebe.

Viděla strach.
Čarodějka ji dovedla k branám jedné z továren. Viděla jak tam ti, co měli štěstí a nenarodili se

v nižší třídě, zachází s těmi méně šťastnými.

Nahlížela do oken, nikde neviděla radost. Některé domy zasahovaly až kamsi k nebi, ale netroufala si odhadnout, jestli z nich jde vidět víc, než ten jedovatý kouř.
Občas uviděla lidi ulice... Ty, co neměli nic, protože o domov už dávno přišli.

Zeptala se paní Meg, proč jim nikdo nepomůže, ale ta jí neodpověděla, jen se soucitně usmála.

Viděla, jak si navzájem ubližují a nikdo nezasáhne, nikdo neudělá vůbec nic. Někteří ještě doufali, ale jakmile zjistili, že se na ně dívá, se strachem hned všechnu naději ve svých očích skryli.

„Chtěla bych vidět Yarův domov...“ špitla.

Čarodějka ji tam tedy zavedla. Domek měli pěkný, ale odešlo z něj štěstí. Oknem viděla starou, osudem zlomenou ženu, matku svého milého, a mladou dívku, která ale také neměla v očích žádnou naději. Chtěla jít dovnitř, obejmout je a vyprávět jim o Yarovi a o lepším světě.

Ale nemohla to udělat... Jako by to město působilo i na ni a snažilo se z ní vysát sílu.
Když si to uvědomila, otočila se a utíkala.
Nelhal jí. On jí nelhal...!

 

 

 

 

„Aiyann...“

Ty oči... Ten otřesený výraz.

„Yaro...“

Co to bylo za svět, kde musel vyrůstat...

„Miluju tě.“

„Já tebe taky.“

Objímali jeden druhého a vypadali jako dvě ztracené děti...

Čarodějka Meg obrátila oči k nebi.

„Když tu zůstaneš, zničí tě to. Měla by ses vrátit domů.“ řekla princezně později.

„Půjdu jen, když bude moci odejít se mnou i on.“

„No nejde. Ty víš, že to nejde. Člověka prostě nedokážu dostat do našeho světa...“

„Pak nikam nepůjdu ani já.“

„Ale to umřeš.“

„Paní Meg,“ upřela na ni oči, v nichž se mísil smutek s jistotou „Jestli odejdu, pak umře moje srdce. Miluji Yara, moje místo je tady. A já jsem s tím smířená.“

Tak zůstala. Ne snad, že by se jí nestýskalo. Chyběl ji její domov, někdy tak moc, že to nemohla dost vyjádřít ani pláčem, ale milovala Yara...
Byla mezi dvěma mlýnskými kameny. Opustit svou lásku, měla by navždy zlomené srdce. Neudělala to, vzdala se pro něj ale všeho ostatního. A to ji tížilo také.

A pak tu byla paní Meg, z níž se stala její asi jediná přítelkyně zde, a její pohledy...

Zvolila si dobrovolně osud vyhnance, osud princezny, která zemře mladá?
Ale nelitovala. Kdykoliv usínala v jeho náručí, nelitovala ničeho...

Přála si s ním zůstat po zbytek života. Chtěla se tu někde usadit, mít děti... Přišlo jí to samozřejmé, správné. Možná i bylo. Ale její milý to neviděl úplně stejně.

„Aiyann, moje sladká Aiyann... Dám ti všechno, co mám, postavím dům a před Bohem ti slíbím věčnou věrnost... Ale musím zůstat se skupinou. Jednoho dne musíme osvobodit město.

Nemohu to nechat na ostatních...“

Opravdu postavil malý srub uprostřed lesů, na kraji hezké mýtinky s potůčkem. Opravdu nadešel den kdy se za něj princezna provdala – tam v lese, pod korunou vzrostlého dubu, svědkem

i oddávajícím byl jen Bůh.
Ale každý den ji ráno políbil a zmizel.

Vracel se odpoledne, nebo až navečer, a ona byla tak sama... Nechtěla mu nic vyčítat, ani se zlobit. Skupina, možnost záchrany matky i sestry, pro něj znamenala strašně moc a ona tomu rozuměla.

Jen jí chyběl, všechny ty prázdné hodiny a dny, kdy neměla kam jít a s kým se podělit o svůj stesk

a prázdnotu.
Stále měla před očima obrazy z města a přitom také vzpomínky na domov, kde to takové nebylo... Viděla sebe, starající se o skromnou domácnost a čekající na svého muže, a v mysli se jí objevovaly obrazy z jejího světa, kde spolu lidé žili i pracovali a neznali samotu... Nabízela se, že se do skupiny zapojí také, ale na to se Yaro vždy jen usmál.

„Pro tebe boj není, ty má květinko,“ políbil ji do vlasů „Tobě nesmí nikdo ublížit.“

Kdyby věděl, že jí tolik ubližuje stesk a samota, možná by ji radši s sebou vzal.
Naučila se lehat na louce. Tam, schoulená v trávě, byla domovu o něco blíž...

Tráva tu zatím ještě byla stejně zelená a hebká...

 

„Byla bych nejšťastnější na světě, kdyby tu se mnou byl víc...“ přišla jednou zase k paní Meg „Proč jen pořád odchází... Proč je pro něj skupina důležitější, než náš vlastní život?“

„No, Yaro tě miluje... Musíš mu ale o svém smutku říct.“

„Myslela jsem, že to bude jinak...“

 

 

 

A pak přišel další vyjímečný den. Došlo jí vše, když se cítila být jiná. Během několika okamžiků

se změnila. Byl čas, aby se sama stala matkou.
Včera ještě byla princeznou, teď z ní bude královna... Ne svatbou, ale právě tím, že přivede na svět dítě, se to stane. A v ní již klíčil nový život.

Yaro byl šťastný, asi nejšťastnější za svůj život. Sliboval jí, že se všechno změní, že s ní teď už bude doma, připravovat se na obrovskou změnu... Říkal, jak moc ji miluje a že pro ni udělá cokoliv bude chtít...
Pár týdnů svůj slib také plnil. Odcházel jen na chvíli a jinak byl s ní, pomáhal jí připravovat chaloupku na příchod miminka, bral ji s sebou na vycházky do lesa i na lov, když to bylo bezpečné. V těch chvílích byla spokojená, cítila se silná, nic ji nemohlo ohrozit. Každou špatnou vzpomínku na město zahnal pohled na něj. Měla muže, kterého milovala a čekala jeho dítě.

Mohla nebýt šťastná?

Jenže po nějaké době začal Yaro odcházet na čím dál delší dobu.

Opět ho táhla skupina a on podléhal – potřebovali jeho pomoc skoro neustále. Pro něj odmítnout znamenalo zradit otce a bratra, které zabil režim, i matku a sestru, které přece čekaly na jeho pomoc...
Omlouval se Aiyann každé ráno, ale nedokázal se toho vzdát. Odcházel bojovat za lepší budoucnost, ještě věřil.
Vůbec si neuvědomoval, že svou krásnou ženu opouští a riskuje, že ho někdo v některém střetu zastřelí. Nenapadalo ho to. Ona se toho bála. Od chvíle, kdy opravdu jeden Yarův kamarád zemřel při potyčce s policií města, byla strachem jako ochromená kdykoliv odcházel a počítala minuty, než se vrátil v pořádku domů.
Prosila ho, aby toho nechal, že ho potřebuje a bojí se o něj, že tu musí být pro to malé, ale marně. Měla na něj dokonce vztek, ale v souladu se svou jemnou povahou mu nic neříkala...

Poprvé se pohádali v den, kdy také prvně ucítila, jak se dítě v ní pohnulo.

„Kolikrát jsem tě už prosila, abys neodcházel, Yaro?“

„Lásko moje, víš, že musím...“

„Nemusíš! Odcházíš proto, že chceš! Yaro, jsem tu celé dny sama, jen s tím strachem, že tě někde zabijí a co potom?“

„Zabili mi bratra a otce. Myslíš, že to můžu nechat jenom tak?“

„A jak jim pomůže, když se necháš zabít taky?! Ty to neděláš pro ně, ale pro sebe! To ty nemůžeš bez těch věčných potyček být! O tátu jsi přišel, copak chceš, aby naše dítě potkalo to samé?
Aby se ptalo, kde má tátu a já mu říkala, že se nenamáhal počkat a být tu s ním...?“

Yaro jí na to nic neřekl, otočil se a odešel. To ona pak plakala na svém místě v trávě a bylo jí líto,

co mu řekla. Nikdy se jí to ještě nestalo, aby mu tak vynadala...

Přece ho milovala...

Právě tehdy za ní přišla paní Meg. Aby ji utěšila v záchvěvu zoufalství... Aby jí připomenula úděl, jež si sama vybrala...
Ano, musí to nějak zvládnout, nesmí se teď takhle trápit, vždyť čeká dítě...

 

Večer se Yaro vrátil s kyticí květů a se slzami v očích... Objal ji a plakali spolu. Ona nad tím, že je všechno jinak, než jak si myslela, že bude... A on nad tím, že měla pravdu a stejně s tím nedokázal vůbec nic udělat.

Nebyl doma ani, když se dítě rozhodlo přijít na svět. Takže Aiyann cítila vztek i v tak zvláštní chvíli. Byla s ní paní Meg, kdyby něco. Přinesla bylinky a věděla si rady...
Ale ona pomoc vůbec nepotřebovala. Bylo naprosto přirozené, že to zvládne, stačilo jen naslouchat. Její dítě vědělo, kdy se má narodit a jak, ona zase věděla, jak mu s tím pomoci.
A tak se narodilo

Změnil se jí celý svět.
V jednu chvíli byla naštvaná na svého muže a připravená porodit, a pak najednou...
Tu byla Ona.
A v jejím srdci už nebylo místo na nic, než na lásku k Ní...

Dívala se na svou dceru, na další princeznu, a nevnímala nic dalšího. Kdyby v tu chvíli nastal konec světa, nevšimla by si toho. Neměla čas.
Chtěla si vrýt tvářičku své maličké do paměti, do srdce, tak, aby si vždy, i až ta malá vyroste, dokázala vybavit tu chvíli a ten první pohled.
Holčička se na ni také dívala. Očima, které byly úplně stejné, jako ty její. Očima jako dvě čekanky, které nečekaly nic zlého a věřily, že svět je dobré místo.

Přitiskla dítě k sobě a teprve zvedla pohled. Paní Meg čekala na židli v rohu, tiše a laskavě,
až uplyne ta krásná chvíle a bude se moci k nové mámě a jejímu miminku přiblížit a podívat se,
že je všechno v pořádku. Usmála se, když se její oči střetly s těmi Aiyanninými. Teď v nich tvrdost prozření velice zjemnila láska.

 

 

Daleko, v lese, ucítil náhle Yaro podivnou touhu vrátit se hned domů. Položil rozdělanou práci,
jako omámený se otočil a utíkal. Skupina nechápala a ani on sám nechápal, co se děje...
To ho k sobě ale zavolala novorozená dcerka. Aby byl doma s nimi.

Sotva vešel do dveří, už malou uviděl. Zabalenou v bílé dece ji její matka držela v náručí a ze vzteku v ní nezbylo vůbec nic. Usmála se na svého muže a otočila k němu holčičku...
Znovu uviděl pohled, který si kdysi získal jeho srdce. A úplně stejně, jako tehdy její máma, si ho tím připoutala k sobě už navždy.

„Můj Bože...“ smekl kožený klobouk, který tak rád do lesa nosil „Lásko, ta je krásná... Je ti tak strašně podobná...“

„Naše malá princezna.“ usmála se pyšná matka.

„Má tvoje oči, Aiyann...“ poznamenala paní Meg „Bude jí stačit pohled, aby řekla, co chce, jeden pohled – jako tobě. A vidíš v nich tu jiskřičku, zatím skoro nezřetelnou ve vší té nevinnosti?
Tu má proto, že je také napůl člověkem. Nenechá se nikdy spoutat. Jako ty, Yaro. Je krásná...
Já v ní vidím malé koťě. Není na světě sladší mládě. Ale má i drápky a bude je umět použít.“

Yaro se na ni usmál, v očích vděk a radost.

„Měli byste jí dát jméno...“ připomenula jim jemně.

Oba rodiče se chvíli na miminko dívali, tiše rozmlouvali a možná čekali, až jim děvčátko poví,
jak se chce jmenovat...
Plynuly minuty, ale čarodějka trpělivě čekala. Však nespěchala. Čas v této chvíli nebyl vůbec důležitý. Ve stříbrné misce měla připravenou vodu s bylinkami, tou musí dítěti udělat na čele znamení, jak se to dělá v jejím světě. Aby byla princeznička pod ochranou vyšší moci.
Míchala tu zvláštní směs. Srdce jí říkalo, co má přidat za květiny.
Co tu malou charakterizuje, jaká bude... Usmívala se nad tím, protože už to věděla, jak zvláštní osobnost tu čeká na jméno.

 

„Už víme jméno, paní Meg,“ řekla konečně Aiyann „Naše dcerka se bude jmenovat Blanca.“

Přikývla s úsměvem a přistoupila k tomu, aby holčičku pokřtila.

 

 

 

S dítětem přišlo do chalupy štěstí, ale také dosud nepoznené starosti.
Teď byli rodiči a malá Blanca byla středem jejich světa. Odteď při všem, co dělali, kdykoliv chtěli, hlavně Yaro, riskovat svůj život, museli myslet na to, že ona je potřebuje oba.
Snažili se o to, aby se měli dobře, i když v tomhle světě to nebylo jednoduché.
Nechtěli, aby byť jen stín toho, co se dělo ve městě a co chtěla skupina tolik změnit, dopadal na jejich holčičku. Měla mít krásné dětství, to pro ni chtěli a o to se spolu snažili.

 

 

Ale smutný stín tu byl. Slova paní Meg, o tom, že je Aiyann příliš křehká pro tento svět a že umře, když ho neopustí... Cítila to, že už se mění. Že už není tak plná života.
Ale odmítala tomu věřit, myslet na to, připouštět si to a už vůbec to nějak dávat najevo.
Yaro stále odcházel ke skupině, s nejistotou, zda se ještě vrátí. Ale snad i proto, že měl neustále před očima svou novou rodinu, drželo se ho štěstí.

Někdy, když holčička spala, dívala se na ni Aiyann a přemýšlela, jestli udělala dobře.
Ovšem, že ji milovala víc, než svůj život, ale co bude její malá dělat, až ona tu už nebude?
A do jakého světa ji to přivedla? Do světa, kde každý musí bojovat o právo nadechnout se?
A kde ji nechá samotnou...
Jak často se utěšovala, že tu bude mít Blanca stále aspoň tátu...
Nepomáhalo to – neměnilo to nic na tom, že ona tu nebude, aby ji viděla růst...

Čas běžel tak neuvěřitelně rychle... Ještě si skoro ani nestačili zvyknout, že opravdu mají malou dcerku a holčička už zkoušela první krůčky. Sice jí to moc nešlo, ale jakmile si vzala do hlavy,
že se to naučí, nic jiného ji nezajímalo.

„Kam tak spěcháš, koťátko...? Však se ještě naběháš...“ smála se Aiyann, když ji pozorovala „Podívej se Yaro, jak je umíněná. Teď spadla popatnácté. A už zase zkouší vstát a jít.“

„Ta se jen tak nevzdá.“

„To rozhodně ne. A ani jednou nezaplakala, že jí to nejde. Tak, ale teď je čas jít spinkat.“ vstala Aiyann a zvedla dcerku ze země „Pojď, princezničko naše. Zítra to už určitě dokážeš.“

Uložili ji a zůstali sedět u postýlky, než konečně zavřela oči a usnula. Často nad ní seděli ještě dlouho potom a jen se na ni dívali. Na ni a jeden na druhého. A byli nesmírně šťastní, ale také smutní.

„Ona je tak... Úžasná... Yaro, strašně se bojím...“

„Nemysli na to, lásko, prosím...“

„Podívej se na ni.. Víš, co jí to udělá, až tu zůstane beze mne? Nikdy už potom nebude taková...
Ty a já jsme celý její svět, věří, že ji nikdy neopustíme, že ji vždycky budeme chránit...“

„Neplač, Aiyann... Ubližuješ si...“ otřel jí slzy a potom ji sevřel v náručí „Taky mám strach... Neumím si představit, že bych zůstal bez tebe... Ale přísahám, že Blancu ochráním, že se o ni postarám, kdyby se to stalo...“

 

 

 

Běhat se naučila, než se nadáli. Táta pro ni vyrobil před chalupou houpačku a s mámou chodila na louku. Bavilo ji všechno – trhání kytiček, házení kamínků do potoka, hledání pokladů v přihrádce
v kuchyni, když se máma nedívá... A utíkání za tátou, když odcházel něco vyrábět ven.
Z batolete postupně rostlo velmi zvídavé děvčátko. Stále nadšená do všeho, stále ochotná pustit se do čehokoliv nového. Neměla důvod se něčeho bát.

„Pojď se podívat, táto, co jsme upekly...“ se smíchem vítala muže Aiyann jeden den – a malá Blanca s moukou snad úplně všude mu pyšně předváděla koláč, který podle maminky zvládla skoro sama.

Jindy zase volal na svou ženu Yaro, ať se jde podívat, jak hezky jde tomu prckovi střílet z luku.
Na svůj věk byla opravdu šikovná. A tátu přemlouvala snad co se naučila první slova, aby ji naučil, co umí on. Tak se tedy luku a šípů, i když bez špičky, dočkala. Bylo jí necelých pět...

O nějakou dobu později, ne však o moc, měla Aiyann opět rozhovor s paní Meg. Vídala jejich rodinu zřídka, co byla Blanca na světě – rozptýlení už nebylo potřeba.
Ale tentokrát přišla. Znovu upozornit mladou královnu na nezvratný osud, jež ji čeká, pokud se nevrátí do světa, ze kterého vzešla... Přišla, aby se ji pokusila přesvědčit.
Samozřejmě to odmítla.
Cožpak by mohla opustit své vlastní dítě??

„Aiyann, měj rozum, k čemu jí budeš, když budeš mrtvá? Nech ji tady tátovi... Až bude starší, může za tebou přijít, zato jestli ty zůstaneš tady... Smrt je nezvratná, to přece víš.
To přece nechceš!“

„Paní Meg, myslíte to dobře. Ale neodejdu. Podívejte se na ni, nedokážu ji opustit, prostě to nemohu udělat... A víte sama, že kdybych odešla, bude vždy cítit, že jsem ji opustila.
Ztratí mne tak, jako tak. A já s ní chci zůstat co nejdéle... Dnes neumírám. Strašně se bojím dne,
kdy se to stane, není minuty, kdy bych to neměla v hlavě. Ale nemůžu od ní teď odejít. Je ještě tak malá...“

„No, když myslíš, že to bude lepší...“ vzdychla čarodějka a vyhlédla z okna.
Musela se usmát, protože malá princezna zrovna vyšplhala na nejnižší větev jednoho stromu a teď tam visela hlavou dolů, jako malý lenochod.

„Je to krásné děvčátko. A má perfektní kalhoty. Ty jí vyrobil Yaro, že?“ řekla potom paní Meg.

„Ano.“ usmála se Aiyann „Ušil jí je z jelení kůže. Ona pořád někam takhle šplhá, nebo něco zkoumá... Je to praktičtější.“

 

Pak už se bavily o běžných věcech všedních dnů, než se čarodějka zvedla k odchodu... A na hodně dlouhou dobu to bylo naposled, co malou Blancu viděla.

 

 

 

Po pátých narozeninách už bral Yaro někdy dcerku s sebou i na lov do lesa, učil ji, co sám uměl už od dětství a Aiyann s dojetím pozorovala, jak Blanca k tátovi vzhlíží. Ona sama tohle nezažila, kvůli etiketě, vštěpování pravidel už od malička, a vůbec i díky různorodosti jejich povah, měla sice s tátou dobrý vztah, ale takovou blízkost určitě ne.
Byla ráda, že její dcerka toto pozná. Někdy Yara zlobila, že asi začne žárlit, když malá chtěla přečíst pohádku výhradně od něj, ale ve skutečnosti... Pořád věděla, že ona tu určitě nezůstane tak dlouho, jak by měla.
Blanca byla ale také malý mazlíček, pokud zrovna nezkoumala svět, pak ji určitě měl někdo na klíně. A rodiče střídala spravedlivě.
Povedlo se jim to, měla krásné dětství. Jenže to skončilo, když jí bylo šest.

Nebylo a není to fér.
Život se tváří jako pohádka a potom stačí okamžik a nikdy už nic nebude jako dřív.

 

 

 

 

Už se toho ani nebála. Už nevěřila, že se to stane... Ne, to se přece nemohlo stát, ne teď, ne jim...!
Ale nepřišel domů... Nikdy by to neudělal jen tak, to věděla...
Seděla u okna celou noc, Blancu, zabalenou v dece, držela v náručí. Taky se bála a taky nemohla spát. Byly tedy obě vzhůru, když za svítání zaklepal na dveře jeden ze skupiny...

Pak už to šlo podle zlého a nezvratného scénáře, který kdysi běžel Aiyann v hlavě každý den.
Ale proboha, ne teď, teď si přece nemohl jen tak odejít a nechat je tu samotné!
Doufala popravdě, že kvůli dcerce do akcí už nechodí... To jí přece nemohl udělat!
Jenže to přesně jí teď ten muž přede dveřmi, s kloboukem v rukou, říkal. Nebo si to alespoň myslela, protože ho po prvních dvou větách už nevnímala.

Ty první věty: „Mám pro vás zlou zprávu, Yaro je mrtvý. Je mi to líto.“

Líto?

„Mami..?“ Blanca... Ach Bože, Blanca...

„Beruško... Táta... Táta se už nevrátí...“

Ty její oči. Nemohla to snést. Proč se její holčička musí takhle dívat, tak zmateně, nechápavě, vyděšeně...?

„A proč už se nevrátí...?“ špitla tiše.

Co říct? Lhát nemůže... Ono je to asi jedno. Ono to stejně bude strašné tak jako tak.

„Tatínek... Koťátko, potkal zlé lidi a oni ho zastřelili. A teď je v nebi a už se nemůže vrátit k nám.“

Holčička sklonila hlavu a chvíli přemýšlela. Věděla totiž, co to znamená něco zastřelit, znala lov. Ale střílela se přece zvěř a jen aby oni neumřeli hlady... Copak někdo musel zabít jejího tátu?
Tak se zeptala na otázku, kterou jí nikdo nemohl zodpovědět.

„Mami... A proč...?“

Potom už Aiyann nemohla skrýt slzy.

 

 

 

 

Nemohla jí to vysvětlit a příliš ani zmírnit zmatek, který teď cítila. Musí to teď nejak zvládnout,

obě musí... Jen najít cestu, jak. Zlobila se na Yara skoro víc, než na jeho vrahy...

„Jak jsi to mohl udělat?“ tiše, ale hlasem plným vzteku, mluvila k noční obloze, když Blanca spala „Jak jsi ji mohl opustit, Yaro? Dobře jsi věděl, že já tu dlouho nezůstanu...! Byl jsi tak nezodpovědný! Teď se tvoje malá dcera ptá, kde jsi! Věděl jsi, co se stane, když budeš riskovat, věděl jsi, jak moc tě miluje, tak jak jsi mohl?! Čert vem mne, ale co ona, copak si tohle zaslouží? Kdyby to viděla tvoje matka...“

Dávala si však velký pozor, aby ji dcerka neslyšela. Jen by jí ublížila ještě víc, protože tomuhle nemohla porozumět. Aiyann měla ale hodně velký vztek. Větší s každou tou nevinnou dětskou otázkou, jestli se táta vrátí, když si to budou obě moc přát...

Měly teď co dělat, aby se uživily. Občas jim něco zanesl někdo ze skupiny, jídlo, knížky pro Blancu, protože byl čas naučit ji číst a psát, ale moc raději do chalupy nechodili.
Dobře viděli Aiyanniny vyčítavé a naštvané oči. Mohli mu to taky rozmluvit...

Ani neuměla dobře zacházet s žádnou zbraní, nikdy ji to nenaučil. Copak může posílat na lov šestiletou holčičku? Odmítala jí to dovolit.
Přivázat ji doma ale nemohla a Blanca nikdy nebyla dítě, které by jen tak snadno ustoupilo.
Stejně do lesa chodila. A luk a šípy si brala s sebou. Trvalo to, než dokázala doopravdy něco ulovit, ale ani jeden jediný den se nepřestala snažit.
Od toho dne, kdy zůstala s mámou sama, zvážněla, už si nehrála. Snažila se pomáhat se vším, s čím jen mohla a pokud zrovna nic takového nebylo, seděla pod tím stromem, co na něj dříve šplhala,
a dívala se někam do prostoru. Přemýšlela. Měla asi strach... Aiyann dobře viděla, jak si ji dcerka prohlíží. Čekala, kdy se malá zeptá...
Zeptala se – přála si slyšet, že maminka neumře nikdy...

„Kočičko... Víš, jednoho dne umře každý. Nikdo tady nemůže být věčně. I já jednou odejdu.“

„Ne, to nemůžeš..!“ oči se jí rozšířily hrůzou.

„Neboj se, moje malá...“ přitáhla si ji na klín „Blanco, já teď neumřu, to bude až za hodně, hodně dlouho. Až už budeš velká. Ano? Neplač, koťátko, to bude dobré...“

Sama tomu v tu chvíli věřila. Že překoná svůj osud a zůstane naživu. Musí to dokázat.

„Nesmíš umřít, mami! Nikdy...“

„Budu tu s tebou ještě hodně dlouho, slibuji. Neopustím tě, neboj se...“

„To ale táta taky říkal.“ zvedla ukřivděné oči plné slziček „Že mě má moc rád a že mě nikdy neopustí...“

Aiyann obrátila pohled k nebi a trochu sadisticky zadoufala, že tohle Yaro slyší...

„Blanco, ale tatínek tě opravdu miloval... To s tebou nemá nic společného, že umřel. Nechtěl tě opustit... Jsi jeho holčička, pořád... Vždycky budeš. Dívá se teď na nás z nebe, víš...“

Malá princezna už nic neřekla. Jen se víc přitiskla k mámě.

 

 

 

 

Aiyann nepřestávala být naštvaná na celý okolní svět. Ani paní Meg jim nepřišla na pomoc... Nevěděla, že čarodějka musela jít a ukrýt se jinde, protože její domek byl prozrazen.
Vlastně nevěděla o světě skoro nic a ani nechtěla vědět.

Soustředila se jen na to, že musí fungovat, že musí žít.
Uživit se nebylo jednoduché. Naštěstí spoustu si toho mohly samy vypěstovat u chalupy. Mouku, cukr, hygienické potřeby, knížky a podobné věci nosili lidé ze skupiny z tržnice u města. Bylo to místo ilegálního obchodu, neustále pod hrozbou razie, kde všichni riskovali život. Aiyann sama neměla odvahu vydat se tam a před dcerkou, která by tu odvahu zcela jistě měla, tajila existenci takového místa.
Takže tyto věci získávala od přátel Yara výměnou za ovoce, zeleninu, nebo zvěřinu.

Malá Blanca se brzy zdokonalila v lovu natolik, že zvládla i větší zvěř, než králíky, bažanty a zajíce. Samozřejmě byla příliš malá na to, aby ulovenou zvěř dokázala taky dostat domů.
Tak ji máma chtě nechtě musela začít pouštět na lov se skupinou. Ani holčička jim moc nevěřila
a oni se z úcty k Aiyann ani nesnažili navázat s ní přátelství. Jen ji doprovázeli domů a nosili její úlovky. Občas ji někdo pochválil, jak je šikovná a že je v tom velmi podobná tátovi... Ale to bylo vše, co směli.

 

Čas běžel a Aiyann se opravdu statečně prala s osudem, co byl předem dán. Zůstávala tu a každý pohled na Blancu byl motivace snažit se ještě víc.
Vyprávěla jí o svém životě předtím, než poznala jejího tátu. Nikdy neprozradila, že přišla z jiného světa, ale vzpomínala na svou rodinu a na to, jak s černou kobylkou Lunou utíkala do přírody. Stýskalo se jí... Zdalipak její koňská přítelkyně ještě žije...? Co s ní asi je...
Vyprávěla dceručce, jak se jedné noci narodilo uhlově černé hříbátko, jak se narodilo pro ni...
A v srdci měla smutek, protože věděla, že Lunu už nikdy neuvidí.

Stýskalo se jí i po rodičích... Jak tehdy asi zvládli, že zmizela, co se stalo s královstvím, když nemá královnu? A co Agnes... Její malá milovaná sestřička...
Kéž by se alespoň Blance, pokradmu se na dcerku dívala, jednoho dne podařilo najít ten svět

a donést tam zprávu, co se s ní vlastně stalo... Ihned by ji poznali, musela se Aiyann usmát, její malá jí byla tak podobná... Stejné oči, vlasy, tvář... Jen ten oheň, toho v sobě měla mnohem víc.
Určitá umíněnost, schopnost nic jen tak nevzdat, nespoutanost, ale i hrdost...

Její vyjímečná princezna. Kdyby ji viděl její dědeček, usmívala se Aiyann, musel by hodně koukat...

Blanca měla máminy příběhy ráda. Čím byla starší, tím víc přemýšlela, odkud vlastně asi pochází. Brzy pochopila, že se na to nemá ptát. Stejně tak i to, že ona mít koně nebude, protože je nemožné nějakého tu sehnat. Lásku ke zvířatům ale po rodičích podědila a tak se starala alespoň o ta lesní,
co je znala od malička. Přesto, že byla i lovec, si jejich důvěru uměla získat.
Mohly za to ty její oči, ale to nevěděla. Bylo to její dědictví po matce.

 

Tak šly dny, týdny, měsíce a roky... Blanca rostla a učila se, její máma se modlila o další čas... Věděla, že by jí o tom měla říct. Takhle se na to nemá možnost nijak připravit. Ale nedokázala to, nemohla jen tak vyslovit, že brzy odejde, ať s tím její dcera počítá. Bylo to příliš tvrdé a ona pořád ještě doufala, že třeba paní Meg neměla pravdu. Kéž by neměla pravdu...!

Ve skutečnosti to věděla. Vydržela dlouho, mnohem déle, než by kdy vůbec doufala, ale teď už je
z ní téměř jen vlastní stín. Každým dnem síly ubývají... A předstírat před Blancou, že je stále stejná, začíná být skoro nemožné. Vymlouvá se, jen aby nemusela dcerce přiznat pravdu...

Opravdu vydržela dlouho. Nejspíš jen díky tomu, že tak urputně a usilovně doufala a také věděla,
že prostě nesmí tak brzy opustit tento svět. Kvůli ní...
Ale nešlo to věčně. Přišel den, kdy i ona odešla tam někam, kde se snad znovu setkala s Yarem. Odešla ten den z chalupy – nechtěla, aby ji Blanca viděla umírat. Nenechala žádný vzkaz, nic... Možná doufala, že to tak bude lepší. Třeba uvěří... Čemu vlastně?
Co bylo horší, mrtvá máma, nebo máma, která ji beze slova opustila a odešla žít jinam?
Kdyby si mladá princezna mohla vybrat, asi by ji stokrát raději viděla zemřít, než nevědět vůbec nic a marně čekat...
Bohužel, tuto možnost volby nedostala.
Aiyann vydržela přesně dvakrát tak dlouho, než Yaro.
Blance bylo teprve dvanáct, když definitivně skončilo její dětství.

 

 

 

 

 

 

Čekala na mámu den a noc. Potom jí došlo, že se nevrátí... Nějak to stejně věděla už od chvíle, kdy zjistila, že zmizela. Čekala tiše, pod stromem před chalupou, jen se dívala do prostoru a ani neplakala. Měla pocit, že se to všechno kolem vůbec neděje jí...
Jako by jen pozorovala někoho cizího.

Když se Aiyann nevracela, šla dovnitř a posbírala svoje věci. Moc jich nebylo. Hlavně luk a šípy... Tátovu dýku... Jídlo, co našla a byla schopná unést. Nějaké oblečení.
Na stole našla mámy přívěsek... Bylo to stříbrné „B“, počáteční písmeno jejího jména, co Aiyann nosila na krku – kdysi jej dostala od Yara, byla tehdy velmi překvapená, protože sehnat něco takového byl zázrak.
Tak ten si Blanca vzala také, pověsila si ho na krk, tak nějak automaticky, aby jí vždy připomínal, kdo je, odkud vzešla a kdo byli její rodiče...

Pak, se všemi věcmi, zase vyšla ven a naposledy se na chalupu podívala.
Nemohla tu zůstat, byla by příliš snadný cíl. A stejně... Už neměla rodiče, už tedy neměla ani domov. Tehdy jí po tvářích stekly čtyři slzy. Jen čtyři a potom potlačila pláč a vydala se najít místo, kde se teď skryje před světem.

Ty čtyři slzy v sobě měly všechno... Ztrátu táty, mámy, domova a strach nad svým dalším osudem.

 

Odešla odtamtud dříve, než se vůbec někdo dozvěděl, co se stalo. Než se to doneslo ke skupině
a potom k paní Meg, žijící poměrně daleko odsud, v ústraní...
Přesto, že se okamžitě na to místo vydala, a že pár Yarových přátel prošlo blízké okolí, nenašli ji.

 

Kdyby ji našli, pak by se o ni čarodějka postarala. Vždyť byla něco jako její kmotra...
Jenže ona se skryla kdesi v lese... Jak dlouho může přežít? Vždyť je ještě malá na to, aby se o sebe starala sama... Paní Meg byla zoufalá. Kde jen může být? Musí být vyděšená... Svíralo se jí srdce nad představou malé holky bloudící někde lesem.

„Blanco, prosím, dovol nám, abychom tě našli a pomohli ti...“ vysílala tichou prosbu. Ale marně.

Ve skutečnosti Blanca ani moc vyděšená nebyla. Les znala, dokázala si v něm najít útočiště.
Zatím jí ještě stále nedocházelo, co se to stalo... Bylo to jako divný film.
Chvílemi měla pocit, že se asi zbláznila, nebo že to celé se jí jen zdá. Každopádně se nemínila vracet domů, ani ke skupině, vůbec nikam.
Teď už měla na světě jedinou bytost, které mohla věřit. Sebe.


Samozřejmě, že za několik dní na ni dopadla tíha toho, co se stalo. V jediný okamžik ten mlžný opar, co dosud nad vším měla, zmizel. A ji skutečnost naprosto ochromila.
Jakmile začala plakat, nemohla přestat. Otázky... Bez odpovědí, samozřejmě. Proč se to stalo?
Proč oba rodiče, copak to předtím nestačilo? Copak si tohle zasloužila? A jestli ano, tak za co?

Byla tak sama... Ta ztráta bolela tak, že to nemohla snést. Chvílemi si přála umřít taky.
Ale asi to tak nemělo být, protože ani v tyhle dny, kdy nemohla dělat vůbec nic, jen se někde choulit a plakat, ji nikdo nenašel a nikdo jí neublížil.
Pak začala mít vztek. Jak mohla její máma jen tak zmizet, nechat ji tu a nic neříct?
Copak by to nepochopila?

Pořád ji chtěla chránit! A nevšimla si, že už není tak malá... Že už to není, jako když umřel táta a ona se ptala, jestli se vrátí... Ovšem, že ne! A máma se taky nevrátí... Protože ji prostě opustila.
Teď si určitě všichni myslí, že i ona zmizí. Ale mýlí se!

Jak v ní narůstal vztek, rostlo i její odhodlání nad vším zvítězit.
Nezmizí. Postará se o sebe a jednou... Jednou se zase objeví a dokáže všem, že to zvládla i bez nich. Už nechce, aby se o ní někdo staral. Nechce žádné další zklamání.
Už ji zklamali ti nejbližší, které měla, tak jak by ještě mohla někomu věřít. Ne. To už neudělá.

A tak se rozhodla, že prostě bude žít.

 

 

 

 

Paní Meg ji na ni nikdy nepřestala myslet.
Nějakou dobu poté, co tak rychle zmizela, si opravdu myslela, že na své rozhodnutí doplatila životem...
Pak ale přišly první zvěsti o tom, že na tu nebezpečnou tržnici u městečka občas chodí mladá světlovlasá dívka. Přicházela odnikud a vracela se nikam. Nikdy s nikým nemluvila a pokud ji někdo chtěl obtěžovat, vracela ho na jeho místo jediným pronikavým pohledem krásných modrých očí. Nosila jednoduché plátěné šaty a světlý plášť podšitý králičí kožešinou, dlouhé vlasy často zapletené tak, aby se jí nepletly v případě boje. Na rameni luk a šípy a nikdo nikdy nepochyboval, že s nimi velmi dobře umí zacházet.

Už po první zmínce si byla čarodějka jistá, že je to ona.
Pak se ji někdy snažila na trhu zastihnout. Ale nikdy se jí to nepodařilo. Tak ráda by ji viděla,
ale musely jí prozatím stačit ty zmínky. Alespoň tedy věděla, že žije a nejspíš se jí daří v mezích možností dobře. Ale na možnost vidět nezlomnou princeznu si musela počkat.


Když se jí to konečně podařilo, uplynuly mezi tím dnem a dnem, kdy zmizela v lese, čtyři roky. Blanca už nebyla malé děvčátko. Díky předčasné zodpovědnosti za vlastní život už ani nebyla dítětem. Nemohla být. Kdyby byla, pak by se jí nepodařilo přežít...
Vyrostla z ní velmi silná osobnost.

Nikdo jí neříkal, jak má žít, vše zůstalo na ní a zvykla si na to. Bylo to něco, čeho se už nikdy nehodlala vzdát. Nebylo možné ji spoutat, k ničemu jen tak přinutit. Na vše jasný názor, měla svou vlastní hlavu. Už jako malá byla dost umíněná, to ji nepřešlo. Byla také krásná, nikdo nepochyboval, že úplně nepatří do tohoto světa. Nikdo tak zvláštní bytost asi dříve neviděl.

Potkala ji náhodou, když se vydala hledat nová místa pro sběr bylinek, potřebných pro její magické směsi. Dávno už nedoufala, že se jí podaří princeznu jen tak potkat.
Byla opravdu jako kočka - najít ji, když sama nechtěla, bylo nemožné.
Ale teď najednou tu byla, přímo před ní. Ona zůstala stát, jen překvapeně vydechla...

Chvíli se dívaly jedna na druhou, nevěděly, co říct. Paní Meg nemohla spustit zrak z očí, které kdysi znala, Blanca zase přemýšlela, kdo jen to může být, tady a tak jistě se pohybující v lese... Nepamatovala si ji, ani nemohla. Když ji viděla naposledy, byla ještě malá.
Aiyann většinou s čarodějkou mluvila sama, takže holčičce neutkvěla v paměti. 
Naopak to neplatilo. Jak se na ni dívala, tvář jí rozzářil úsměv. Tak ji přece našla. 

 

„Jsi tak neuvěřitelně podobná své matce...“ řekla čarodějka.

Blanca se zarazila: „Znala jste mou matku?“

„Ano. Znala. Myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím, Blanco...“

„Znáte i mé jméno.“

„Byla jsem u toho, když jsi přišla na svět.“

„Kdo jste?“

 

A tak jí to všechno vyprávěla.
Jak ji vyhnali ze světa, odkud pocházela a jak potom potkala její matku. Vyprávěla jí, kdo Aiyann byla a kdo tedy vlastně i ona, Blanca, je. O vztahu jejích rodičů, o tom, co se stalo pak... Na co si vzpomněla, to jí řekla. Byla to první a možná i jediná příležitost, kdy to mohla udělat.
Jen o smrti Yara a Aiyann jí toho příliš mnoho nevyprávěla. Neměla pocit, že by právě o tom chtěla dívka mluvit. 

Ta se na ni dívala podezřívavě. Hodně z toho, co jí ta žena vyprávěla, dávalo svým způsobem smysl, přesto ale...

„Jak vám mohu věřit, že říkáte pravdu?“

„Nemusíš.“ usmála se paní Meg „Ale proč bych ti lhala?“

„To nevím. Ale možná vůbec nestojím o to tohle všechno slyšet. O mámě, tátovi... Snažím se na ně zapomenout. Připravili mi tu dost těžký osud, nemyslíte?“

„Zlobíš se na ně?“

„Asi jim to nikdy neodpustím.“

„Tvoje matka tě tu nechat nechtěla.“

„Neříkejte mi to!“ ohradila se „Nestojím o to. Je mi jedno, jestli to chtěla, zmizela a nestála jsem jí ani za slovo. Víte, jak mi potom bylo? Kolik dní a nocí jsem strávila přemýšlením o tom, co se stalo, proč a jestli jsem za to mohla já? Ani jsem nevěděla, jestli je mrtvá, nebo se na mne prostě jen vykašlala! Jak bych se mohla nezlobit? Vždyť to nevím doteď!“

„Ty jsi ale naštvaná... Tak o své mámě nemluv, Blanco.“

„Vy mi nebudete říkat, jak mám mluvit. Na mém místě jste nebyla.“

„To ne, ale... Tvá matka tu nemohla zůstat, už když se sem dostala, tak jsem jí to řekla, že zemře, jestli se nevrátí. Byla příliš křehká pro tenhle svět, zničil ji, protože jí vzal postupně všechnu sílu žít. Neodešla, protože se zamilovala a pak byla těhotná.
Kdyby chtěla, mohla se vrátit a zůstat naživu, ale musela by tu nechat tebe. Odmítla to.
Řekla, že tě tady nikdy nenechá, že tě neopustí. Věděla, že bys jí to jednou vyčítala, tak se rozhodla být tu s tebou co nejdéle a pak umřít. Rozumíš? Pravda je, že ti o tom měla říct. Nevěděla jsem, že to neudělala. Ale byla jsi to nejdůležitější v jejím životě a díky její lásce k tobě tu zůstala tak dlouho. Samozřejmě, že pro tebe to bylo příliš krátce. Tomu rozumím.“

„Přestaňte mi tohle říkat!“ zlobila se.

„Nejsi s tím zrovna úplně smířená, že?“ namítla úplně klidně čarodějka.

Pak mohla pozorovat, jak Blanca vzteky úplně vybouchla. Bylo to velmi působivé, tolik emocí
a energie v jedné chvíli, nemohla to zadržet - ani nechtěla, protože byla naštvaná na tu pro ni úplně cizí osobu, co jí všechno připomíná a ještě do toho rýpe takovým způsobem, který v ní probouzí starou bolest...

Paní Meg neposlouchala, co na ni křičí, jen se na ni dívala a čekala, až svoje chování zase dostane pod kontrolu.
To byly ty jiskřičky v jejích očích, co měla už jako nemluvně. Teď z nich byly plameny.
Paradoxně, ten vztek jí slušel a podtrhoval určitou dávku zranitelnosti, kterou v sobě tak dobře skrývala.

Když to čarodějku už přestalo bavit, stále stejně klidně a jemně na ni promluvila: „Promiň, Blanco, mrzí mne, že jsem se tě tak dotkla. To jsem nechtěla. Já ti nechci ubližovat.“

„No...“ řekla po chvíli ticha poněkud zastřeně a kousala si rty „Možná máte v něčem pravdu. Jen to nechci slyšet. Nedokážu teď o tom přemýšlet. Rozumíte mi?“

„Rozumím.“

 

 

Nejradši by Blancu přitiskla k sobě a slíbila jí, že všechno bude dobré, nicméně ovládla se – jako vždy a ve všem – a jen se na ni povzbudivě usmála. Teď nebyl správný čas.

Moc dobře věděla, že teď ji k sobě rozhodně nepustí.
Kdysi bývala jiná. Ale zklamal ji svět a pokud se k ní bude paní Meg chtít dostat blíž, bude ji muset nejprve přesvědčit, že nebude další, kdo ji zradí. A to se nedá udělat ze dne na den.

Zeptala se jí, jak se jí podařilo přežít. Vyjádřila určitou dávku obdivu – kolik dvanáctiletých holčiček by dokázalo opustit domov a postarat se o sebe?

Blanca na to pokrčila rameny. Co taky mohla dělat? Už tehdy věděla, že musí získat výhody.

Na rozdíl od své matky znala pravidla lidského světa, měla to v sobě od narození...
Kdyby bývala zůstala doma a někdo tam přišel, těžko by se ubránila – pořád byla jen malá holka. Ale utéct, najít si skrýš a hlídat si nebezpečí, to dokázala. A les byl jejím spojencem.

Věděla, že kdyby šlo do tuhého, musí být první, kdo zaútočí. Moment překvapení, umění tichého boje, obratnost, inteligence a ten působivý vztek mohly být její zbraně.

 

„Nikdy jsi nepřemýšlela, že by ti někdo mohl přijít pomoci?“ zeptala se tiše čarodějka.

Vůbec nezaváhala, než zavrtěla hlavou.

 

 

Její společnici to neudivilo, čekala to. Byla to daň za život mimo komunitu, krom rodičů opravdu neměla žádné blízké osoby, tak komu by mohla věřit...
Ale stejně jí z toho bylo smutno. Z toho, že je tak mladá a už má takový obrázek o životě.


„Můžeš se vrátit do světa, odkud přišla tvá matka. Je v mé moci tě tam dostat. Pokud budeš chtít. Samozřejmě je to jen na tobě.“

„Co by bylo pak?“

 

Byla v tom slyšet ještě jiná otázka.
Čeká tam někdo?

„Asi bys tam našla část své rodiny. Království na tom není nejlépe. Mělo patřit tvé matce, ale... Nechtěla to tak. Pokud bys ty chtěla...“ na chvíli se odmlčela „Jen na tobě záleží, co bude, tady nebo tam. A každá volba má své, na každou máš nárok. Budeš-li chtít, se vším ti pomůžu.“

Chvíli přemýšlela. Potom přikývla: „Věřím vám.“
Otočila se potom k odchodu – ani to čarodějku nepřekvapilo.

„Najdeš mne, stačí když si to budeš přát. A Blanco?“

Podívala se přes rameno, ale neobrátila se zpět. Přesto poslouchala.

„Je mi líto, co máš za sebou. Já jsem ti tenkrát chtěla pomoci. Ale nestihla jsem přijít včas.“

„Děkuji. A sbohem...“ ozvalo se měkce.

„Sbohem, holčičko...“ řekla a tiše, velmi tiše, dodala „Nashledanou.“

 

 

 

 

 

Za pár dní se objevila před jejím prahem. Paní Meg ji čekala. Věděla, že přijde.

„Přemýšlela jsem.“ řekla Blanca namísto pozdravu „Nevím, co by mne mohlo v jiném světě čekat. Ale nevím taky, co mě čeká tady. Jestli je pravda to, co jste mi řekla... Myslím si, že je... Chci to pochopit. Můžete mi pomoci? Můžete mi říct, kdo vlastně tedy jsem?“

 

„Pojď dál, Blanco.“ usmála se čarodějka a ustoupila, aby mohla dívka vejít.

Rozhlédla se po nevelké světnici, kterou z většiny zabíraly svazky sušených rostlin a všelijaké věci potřebné pro kouzla a rituály, jimiž se paní Meg zabývala. Bylo tu teplo a díky zataženým závěsům také přítmí, na kamnech se něco pozvolna vařilo a na stole stála velká petrolejová lampa. Když očima podrobně prošla celou místnost, otočila se teprve čelem k hostitelce. Ta dosud mlčela, pozorovala ji a teď jí nabídla židli.

 

„Na tvou otázku neexistuje jednoznačná odpověď.“ řekla čarodějka jemně a obrátila se k plotně, aby zamíchala odvar z bylinek „To, kým jsi, totiž určuješ ty sama. Takže není moc toho, co ti mohu říct. Pravdou ale je, že jsi dítě zrozené ze dvou zcela odlišných světů...
Je to něco velice vyjímečného, něco, co se nestává každý den. Spojuje se v tobě křehkost

s nezávislostí a určitou prudkostí. A především, možná právě díky tomu, jaký původ máš a také jaký osud, jsi neuvěřitelně silná.
Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale jen málo bytostí, které jsem za svůj život poznala, by dokázalo přežít tak, jako jsi to dokázala ty.
A jsi princezna ve světě, kam vůbec nezasahuje lidská zášť a bída.“

Blanca mlčela, bylo vidět, že nad vším přemýšlí. Sklonila hlavu a jako by si prohlížela podlahu, když váhavě řekla: „Nikdy mi neřekla, že přišla odjinud... Vyprávěla, ale tohle ne.“

„Já vím. Už když jsi byla maličká, řekla, že ti to neřekne. Nechtěla ti tím prý plést hlavu.“

„Zatajila přede mnou kus svého života... V čem všem mi ještě neříkala pravdu?“

 

Znělo to dost bolestně.

„Holčičko, všichní prostě v životě hodně věcí pokazí,“ vzdychla paní Meg „Máma ti nechtěla ublížit, byla jsi její všechno... Ale ublížila a mnohem víc, než kdyby se tě nesnažila tolik chránit. Taky víc, než jsi mohla a můžeš snést. Proto je to tak těžké... Je normální, co cítíš, musíš být hrozně zklamaná.“

„Neříkejte tyhle věci, prosím vás...“ zaleskly se jí oči – ale plakat nechtěla „Nevím, co s tím mám dělat...“

„To nic... Ani teď nejsi na světě sama, Blanco... Tam ve světě, odkud tvá matka utekla, máš ještě pořád část rodiny. A můžeš za nimi jít... Rodiče ti to nevrátí, ale...“

„Myslíte, že v nich najdu i část sebe?“

„Ano.“

 

„Já nevím,“ složila hlavu do dlaní „Než jsem vás potkala, ani jsem nevěděla, že nějaký jiný svět existuje... Když tam půjdu... Třeba o to vůbec nestojí.“

Čarodějka nic neřekla, ale natáhla se k ní, aby ji mohla pohladit.

 

 

 

 

Toho dne od paní Meg už neodešla. Ani další den. Rozhodla se zůstat, na chvíli, aby si mohla rozmyslet, co dál. Možnost poznat jiný svět ji samozřejmě lákala, zároveň si ale nebyla jistá,
jestli to je dobrý nápad.
Znovu a znovu se ptala své hostitelky na věci, které nemohla pochopit...
Jaký je ten druhý svět a jestli dobrý, proč její matka utekla sem?
A jestli špatný, proč by potom čarodějka vůbec chtěla, aby se tam zkusila vrátit?
Kdo ji tam čeká?
Kdo jsou její prarodiče, nechápali Aiyann, budou chápat ji? Co když se na ni budou zlobit? Kdo je teď teta Agnes – ta svou sestru milovala, tak dokázala by milovat i ji? Jak se vůbec matce podařilo přejít z jednoho světa do druhého?

A čarodějka se skutečně snažila odpovědět. Jenže Blančin zmatek vyřešit nemohla...
Vždyť ten svět nebyl úplně dobrý ani úplně zlý, reakci rodiny nikdo nemohl předvídat, ano, budou ji milovat, ale půjde to hned? Těžko... Neznají ji, zato ona zná víc, než kdokoliv tam...
Jak Aiyann odešla? Pod vlivem největšího přání? Ale přesný průběh taky nikdo neznal, dokonce ani ona ne...
Vyprávěla dívce o světě, co znala, o tom, jak jej musela opustit ona sama, o setkání s Aiyann
a lásce, kterou vzbudil jeden pohled do očí mezi těmi v podstatě ještě dětmi ze dvou světů, znovu a znovu... Vyprávěla jí o dni, kdy přišla na svět, jak se předtím Aiyann na muže zlobila, ale potom už ne, protože potom měli ji a jejich životy se naplnily štěstím...

 

Blanca to často nechtěla poslouchat, protože to bolelo. Vzpomínky na rodiče...
Čtyři roky si zakazovala na ně myslet.
Za tu dobu se v ní nahromadil vztek a výčitky, které jim nemohla říct...
Říkala je teď, když znovu a znovu chytala záchvaty zuřivosti, protože o nich paní Meg stále mluvila. Vztek byl její zbraň, jediný způsob, jak se bránit lítosti a stesku – protože když se na rodiče zlobila, nemohli jí tolik chybět. Teď po ní ale čarodějka najednou chtěla, aby nedělala to, co je jednodušší, ale to, co je správné...

 

„Vám nikdy nevadí, že tak vyvádím?“ zeptala se jednou provinile mladá princezna.

Obvykle se omlouvala, když se zase uklidnila. Samozřejmě věděla, že za smrt jejích rodičů paní Meg nemůže a že o nich mluvila, tomu se prostě nemohla vyhnout.
Vždyť sama o nich chtěla i nechtěla slyšet...

„Nevadí.“ odvětila čarodějka laskavě „Vím, že tvůj vztek není namířen na mne.“

„Jenže takhle mě určitě rádi mít nebudou.“

„Tak toho se bojíš?“ sedla si k ní „Prosím tě, tak se někdy vztekáš, to přece neznamená, že jsi špatná. Jistě, že tě budou mít rádi. Jsi milá... Jen se bráníš, protože tě vzpomínky bolí. Když ses narodila,“ usmála se při vzpomínce „tak jsem řekla, že jsi jako kotě – roztomilá, ale s drápky.
To jsi pořád. Každá kočka je umí použít, patří to k její eleganci, hrdosti a kráse.“

 

„Ona mi tak říkala...“ řekla tiše Blanca a tentokrát se už slzám neubránila.

 

Paní Meg chtěla, aby u ní zůstala alespoň tak dlouho, než jí začne trochu důvěřovat.
Bylo to důležité pro případ, že bude potřebovat v budoucnu pomoc. Což bylo pravděpodobné, protože jakkoliv nikdy nepochybovala, že rodina Aiyanninu dceru přijme a že ji nakonec opravdu budou milovat, také bylo jasné, že bude problém s porozuměním. Na takovou nespoutanost nebyli zvyklí, ani na utrpení, které bylo ve světě lidí tak nějak normální...

Dalo se očekávat, že si budou představovat princeznu takovou, jako by se narodila v jejich světě. Namísto toho jim paní Meg pošle bojovnou, zraněnou, nedůvěřivou a nejistou, stále napůl lidskou, dívenku... Ještě nedospělou, ale vzhledem k okolnostem velmi svou.
Nemohla ji tam poslat jen tak. Jen Bůh ví, co by potom byla Blanca schopna udělat...
Ale po určité době, kdy už si paní Meg byla jistá, že získala přístup k její duši a že jí věří, byl čas.

 

 

Poslala ji tam jednoho chladného rána. Loučení nebylo snadné, cítila za ni určitou zodpovědnost, jako její kmotra a jediná osoba, která ji mohla pochopit..
Nedala to ale nijak najevo. Tušila, že ji nevidí naposledy.
Jen jí popřála hodně štěstí, ujistila, že se nemusí bát a doporučila, aby se hned jak to půjde zeptala někoho na Agnes.

A potom byla Blanca pryč.

„Doufám, že si rychle najdeš cestu do jejich srdce, holčičko...“

 

 

 

 

 

Probrala se na klidném místě. Rychle vstala a reflexivně se přesvědčila, že má u sebe svůj luk, šípy a na krku matky přívěsek. Teprve potom se rozhledla.
Kolem sebe viděla les, ale spoustu světla. Vzhlédla k nebi a udivilo ji, jak je jasně modré.
Chvíli si prohlížela sytě barevné květiny a poslouchala, jestli neuslyší jakýkoliv zvuk, který by naznačoval, že není sama. Krom zpěvu ptáků neslyšela nic. Tak se potom vydala směrem, odkud do lesa proudilo světlo. Věděla, že musí dojít do města a najít tetu. Co bude potom... Bála se.
Ale jednou se už dala na cestu, tak to teď musela zvládnout.

 

 

Princezna Agnes žila v domě blízko zámku, ne už přímo v něm. Provdala se za prince, ale také druhorozeného. Ani jeden tedy neměli nárok na trůn, ale jim to nevadilo. Richard, jak se jmenoval, svou ženu miloval a snesl by pro ni modré z nebe. Ona by také nechtěla zaujmout místo, které mělo patřit Aiyann. Její milované sestře...
Nikdy na ni nezapomněla. Chtěla po ní dokonce pojmenovat svou jedinou dceru. Upustila od toho proto, že vlastně ještě doufala, že se ztracená sestra vrátí... Nikdy se té naděje nevzdala.

Dceru, roztomilou holčičku se spoustou zlatých, kudrnatých vlásků a zelenýma očima, pojmenovali Rosemary.
Bohužel ani za 14 let života jejich malé princezny, se Aiyann nevrátila. A Agnes všichni říkali, že je snad blázen, když ještě doufá...

Pravda je, že když toho dne uslyšela zaklepání na dveře, nečekala by za nimi sestřinu kopii.

Blanca cítila, jak se zrychluje tlukot jejího srdce, když našla tetin dům a zaklepala na dveře.
O krok od nich ustoupila. Když se otevřely, uviděla poprvé v životě sestru své matky. Nevěděla, jaký výraz tváře má ona sama, asi vyplašený, ale v tetiných očích uviděla záblesk ohromného překvapení.

 

 

 

Agnes se na tu dívku dívala jako na zjevení. Nemohla to být ona, ne tak mladá po tolika letech... Ale ta podoba, ty oči, to nemůže být náhoda...
Beze slov si ji šokovaně prohlížela – byla Aiyann tak nesmírně podobná... Dokonce si úplně stejně kousala rty, když byla nejistá, což teď jistě byla... Kolik jí tak může být let, je to ještě dítě...
Pomalu jí docházelo, kdo asi mladá cizinka může být.

 

 

„Můj Bože...“ hlesla konečně Agnes a musela se málem posadit „Jsi její dcera, že?“

„Jmenuji se Blanca...“

„A... Tvá matka...?“

Zavrtěla hlavou a Agnes pevně stiskla víčka. Takže je mrtvá...
Její starší sestřička, která ji stačila naučit méně, než by si přála, se nikdy nevrátí...
A ona, nikdy jí už neřekne, jak moc pro ni znamenala...
Ale, a to si uvědomila s určitou bolestí, možná to věděla...
Proč by jinak ta malá, tak podobná mámě, hledala zrovna ji?

„Blanco...“ oslovila svou neteř, jako by sama ani moc nevěřila, že tu vážně je „Jsi jí tak podobná... Máš otce, domov? Máš kam jít?“

Dívka znovu zavrtěla hlavou. Stále přitom z tety nespouštěla oči.

 

„Neboj se... Já ti pomůžu... Já... Tolik let jsem doufala, že se s ní ještě setkám... To už se nestane,

ale teď jsi tady ty...“

„Ona mi o tobě vyprávěla, tetičko Agnes. Když jsem byla ještě malá... Jsi tady jediná, za kým jsem mohla jít.“

 

„Dobře, že jsi tady.“ usmála se „Tak jen pojď dál... A pověz mi, jak jsi mne našla, kde jste žili celou tu dobu, co se stalo...“

 

 

A tak poznala tetu. Opravdu jí musela všechno vyprávět a při tom si ji prohlížela...
Přemýšlela, jestli v ní vidí mámu. Ale ani jí to tak moc nepřipadalo. Podobné si byly jen vzdáleně. Bylo poznat, že je tetička milá, hodná a laskavá bytost, která nikdy neodmítne pomoci, že sestru milovala a ji také přijme do svého srdce... Ale jako máma nebyla.

 

 

Agnes naopak měla stále pocit, že se dívá na sestru. I když, něco v sobě ta malá měla, co její sestra ne... Tak ona je napůl člověk, proto Aiyann nikdy nenašli, byla v jiném světě, kde se jí narodilo tohle kouzelné dítě... A kde zemřela...
Co že to Blanca říká? Bylo jí dvanáct, když ji máma opustila? Jak to mohla zvládnout, Agnes si
v duchu přestavila svou vlastní dcerku v tom věku... Ne, ani teď by se nedokázala o sebe starat úplně sama... Zaplavila ji lítost, jak těžké to musela tahle holčička mít. Však za tím křehkým vzhledem je vidět i nezdolný oheň... Možná proto je jiná...

 

 

„Mami, kdo je to?“ přerušil její úvahy jasný a pronikavý hlas.

Rosemary stála na schodech do patra a podezřívavě se na ně dívala. Než jí matka odpověděla, sešla dolů a zcela bez rozpaků na Blancu zírala. Její výraz se zatvrdil. Nepřála si mít doma žádné cizí lidi a vlastně ji ani nezajímalo, kdo to je.

„Rose, miláčku, tohle je Blanca. Tvoje sestřenka.“

„Hmm.... Ale já všechny svoje bratrance a sestřenice znám. A tuhle ne.“

„To proto, že se nenarodila tady.. Vyprávěla jsem ti o mojí sestřičce Aiyann, jak zmizela. Odešla do světa lidí... Blanca je její dcera. Nemá žádné rodiče ani domov a proto tu teď zůstane s námi.“

Na to se její zlatovlasá dcerka zatvářila znechuceně, vrhla po své nové sestřence velmi nepřátelský pohled a bez dalších slov, přesto zřetelně uražená, odešla zpět do svého pokoje.

„Nezlob se na ni,“ vzdychla Agnes „není zvyklá se o nic dělit. Ale určitě budete kamarádky.“

 

Jestli něco bylo už teď jasné, pak to, že Rosemary rozhodně o kamarádství nestojí.
A Blanca by musela být slepá, aby si toho nevšimla. Nepovažovala však za vhodné tetičce odporovat, takže se na ni taktně usmála. A v duchu přemýšlela, co asi udělala špatně, že ji sestřenka už teď nesnáší.

 

Když přišel domů Richard, byl také překvapen. Samozřejmě věděl, že jeho žena mívala sestru,

ale celému příběhu se trochu zdráhal věřit. Nicméně Blance to nijak najevo nedal.
Pořád byla vlastně ještě dítě, a zjevně opuštěné dítě, potřebovala pomoc...
Ať už doopravdy byla neteří jeho ženy, nebo ne. Musel uznat, že podoba tam určitá je...
A ty něžné oči, kdo by jí dokázal nepomoci...

 

 

 

Problém nastal, jak jinak, s Rosemary. Jediné místo, kam mohli Blancu dát, byl totiž její pokoj.

Její tatínek jí to šel vysvětlit...

„Ne, já ji tady nechci! Je divná a já s ní bydlet nebudu!!“

„No tak, měj rozum Rosie, přece ji nemůžeme vyhodit na ulici...“

„To je její problém, že nemá kam jít! Tak si ji rodiče neměli pořizovat, když se o ni nepostarali!“

„Takhle nemluv, jsou mrtví, za to nemůže... Rose, přece jsi vždycky chtěla sestru, třeba je tu proto...“

„Bože, tati! To mi bylo deset a tahle holka ani není jako my! Podívej se na ni..! Odkud přišla,

z lesa? Nechci ji tady, ať se tam vrátí. To už mě nemáte rádi, že mi ji sem chcete nasadit?!“

 

 

Navzdory tomu, že se rozhovor Rosemary s otcem schválně konal za zavřenými dveřmi, dala si ta dívka dost záležet na tom, aby bylo každé její slovo slyšet přes celý dům. Naschvál, protože chtěla, aby ji nevítaná sestřenka slyšela.
Ale ani tak tentokrát u rodičů nepochodila. Agnes by dceru své sestry nikdy pryč neposlala

a Richard byl zatím na její straně, takže jejich mladá princezna musela ustoupit.

Kdyby si Blanca mohla vybrat, tak po tom, co slyšela ten večer, by se ráda vrátila bydlet do lesa. Jen nechtěla urazit tetu. Škoda, že se jí nikdo nezeptal, jak se cítí...

Popravdě, Agnes se za chování své dcery styděla a byla ráda, že o tom mluvit nemusí...
Vzala neteřinky mlčení tak, že to neřeší.
Pravda to nebyla – ta Rosemary nenávist, neopodstatněná a nezasloužená, se jí dotkla dost.
Nicméně stále neměla kam jít a tak tedy musela vzít zavděk tímto domovem.

 

 

Soužití bylo ještě těžší, než se jevilo už ten první den.

Vztahy mezi oběma princeznami se nezlepšovaly. Blanca zatím stále mlčela a nikomu si nestěžovala, protože měla pocit, že by to nemělo ani smysl a taky doufala, že to nějak zvládne vyřešit sama.
Rosemary jí dělala naschvály a kdykoliv to jen trochu šlo, dávala jí najevo jak ji tu nechce a jakou laskavost jí prokazují, když tu může bydlet.
Posmívala se jí za oblečení (stále ráda nosila kožené kalhoty, podobné, jako jí kdysi dávno ušil táta), za to, že nosila luk a šípy, za to, že je prostě odlišná... Rodičům ale tvrdila, že to Blanca s ní nechce vycházet...
Minimálně otec jí to věřil. Ono to totiž na druhou stranu ani s Blancou úplně jednoduché nebylo. Svou vlastní nejistotu skrývala zarputilou snahou udržet si kontrolu nad vším, co se kolem ní dělo. Stalo se jí už tolik věcí, které vůbec ovlivnit nemohla, tak teď chtěla svou situaci ovládat...
Chtěla zabránit tomu, aby jí někdo další ublížil, ale někdy to vedlo k tomu, že na ostatní tak trochu útočila první. Takže i když se tetička snažila představit ji v co nejlepším světle, dost obyvatel města jí mělo po prvním setkání už plné zuby.

Agnes pro ni nechávala šít šaty, aby ji mohla představit svým rodičům. Usoudila, že bude lepší obléci ji na setkání s dědečkem jako opravdovou princeznu. Také tím získaly chvíli času.
Naivní teta měla pocit, že to jde docela dobře...

 

 

 

Šaty byly hotové za několik týdnů a byly opravdu nádherné. Korzet vyšívaný stříbrem a malými korálky z křišťálu, na sukni padlo pár desítek metrů tylu, bílého vespod a světle růžového navrchu. Blanca nic takového nikdy asi ani neviděla, natož aby se tak oblékla, ale tetička jí vysvětlila,
že ji tak lépe přijmou.
Pomohla jí obléci se do nich a pak jí ještě rozpletla a rozčesala vlasy – ty stále nosila zapletené tak, aby se nepletly, ale jak je teta uvolnila, splývaly jí až někam k pasu a leskly se pod dopadajícím světlem.

„Tvoje maminka měla taky tyhle vlasy,“ podotkla s trochou nostalgie Agnes „vždycky jsem jí je záviděla. Neuměla jsem si představit, že je na světě něco krásnějšího... A oči, ty taky, nikdy jsem takové potom už neviděla. Až teď. Ty máš po ní oboje. Tak, hotovo.“

Poodstoupila a podívala se na poněkud vyplašenou neteřinku. Musela odložit mimo přívěsku všechno, na co byla zvyklá. Teď tu stála opravdová princezna...

Agnes se usmála: „Jsi prostě krásná. Vždycky jsi byla, ale jen takhle to vynikne naplno. Pojď

k zrcadlu, ať se vidíš...“

Dívala se na sebe notnou chvíli. To, co viděla, neznala.

„No páni,“ řekl Richard „sluší ti to, Blanco...“

Dokonce i Rosemary to chvilku trvalo, než vymyslela nějakou jedovatou poznámku a než začala rodičům vyčítat, že jí neobjednali taky nové šaty.

Vydali se do zámku, představit králi a královně jedinou památku, kterou tu po sobě zanechala jejich ztracená Aiyann.
Měla srdce v krku. Pozná babičku s dědou... Jací asi jsou?
Otřásla se při představě, že by mohli být jako Rosemary. Ještě pořád nechápala, proč ji ta dívka tak strašně nesnáší. Kdyby aspoň měla důvod...
Nedostala od ní ale vůbec šanci, ani jednu jedinou...

 

 

 

 

„Králi, královno... Je tady princezna Agnes, princ Richard, princezna Rosemary... A princezna Blanca.“

 

I oni se báli. Bylo to už tak dávno...
Bolest ze ztráty dcery, kterou si oba prožili, je navždy změnila. Nikdy se s tím úplně nesmířili,
ale dávno již nevěřili v její návrat. Mysleli, že ji ztratili navždy.
Když jim Agnes dala zprávu, že se objevila Aiyannina dcera, šokovalo je to a nevěděli, zda mohou věřit... Po tolika letech... Měli strach, jestli nejde jen o výplod fantazie jejich mladší princezny, kterou ztráta sestry, s níž si byla tak blízká, poznamenala hrozně moc... Byli si jisti, že by nelhala, stejně jako tím, že svou sestru, nebo její krev, pozná i za tisíce let... Ale zároveň nemohli uvěřit,
že by skutečně Aiyann měla dítě a to se nyní vrátilo zpět k nim...

Bylo to tak divné, neuvěřitelné... Každý den z těch několika týdnů čekání byl nekonečný. Agnes si ovšem vymínila trochu času na to, aby si dívka, v tomto pro ni cizím světě alespoň maličko zvykla,.
Teď tu tedy byla. Za dveřmi, které se co nevidět otevřou, stačí říct...

Král s královnou se na sebe podívali a cítili stejný strach, jako sama Blanca. Chytili se za ruce,
než kývli služebnictvu, ať pozvou hosty dál.

 

Vešla Agnes s manželem, potom jejich dcerka... A pak ji uviděli. Ačkoliv bylo vidět, jaký má ze setkání strach, kráčela k nim hrdě a se vztyčenou hlavou. Jako by se čas vrátil zpátky. Jako by viděli znovu svou starší dceru, když si k nim jde opět pro připomínky k jejímu chování, obavy a taky vzdor v očích barvy čekanky, vyjímečné květiny, dodávající krásu každému obyčejnému políčku

s obilím... Kytici těch květů stále museli mít ve váze u portrétu Aiyann, nad jejich trůny...

Tu tam teď také uviděla její dcerka a v očích jí probleskla bolest taková, že všichni pocítili smutek...

 

Neřekla nic, jen semkla rty a aniž by naznačila úklonu, nebo jen sklonila hlavu, prohlížela si ty dva staré lidi... Svoje prarodiče, ty, jež jí možná v budoucnu mohli poskytnout svou náruč, aby se někdy vyléčily ty rány, které si neustále nosila s sebou ve svém srdci.

Královna jako ve snách vstala ze svého trůnu, udělala pár kroků k ní, aniž by zavadila pohledem

o svého muže, Agnes a její rodinu, jen šla a zastavila se před ní...
Tekly jí slzy, protože v ní znovu viděla dítě, které milovala... Vztáhla k ní ruku, aby mohla po téměř dvou desítkách let pohladit ty skoro stříbrné vlasy... Mihla se jí v hlavě vzpomínka – nene, nejsou stříbrné, mami, nemůžu mít stříbrnévlasy, když jsem ještě malá. Ať mi to Agnes neříká! Škádlily se její dcery, ta starší sotva osmiletá, když si hrály v zámeckém parku... Ne, nebyly stříbrné, byly jako bílé zlato, královnin nejoblíbenější kov...

Vrátila se do současnosti, měla před sebou dítě, které jí přivedli... Dívku už velkou na to, aby ještě byla holčička, ale pořád mladou na to, aby už byla ženou. Neuhýbala před jejím pohlazením, zavřela ty velké oči a po tvářích se jí rozeběhly slzy, úplně stejně, jako jí.

Poznala by ji, i kdyby už byla těsně nad hrobem, slepá a zbavená paměti, poznala by, že je to opravdu Aiyannina dcera. Nemusela říct jediné slovo. Nebylo to třeba...

Královna, babička, rozpřáhla náruč a přitiskla k sobě svou vnučku, uplakanou, chvějící se, hladila ji a měla pocit, že ji už nikdy nemůže pustit, protože by mohla zmizet, protože tohle musí být jenom zvláštní sen...

Král také vstal, hned po své ženě, ale k dívce se nevydal, jen stál a díval se.
Také viděl Aiyann, s níž se nestačil ani rozloučit a ona mu navždy zmizela. Ale stejně jako Richard byl pragmatik a nemohl uvěřit, že by se skutečně našla po tolika letech její dcera.
Proč až teď? Proč právě teď? Ta dívka vypadá stejně, jako ona, ale je možné, aby o ní nevěděli dříve?
Ne snad, že by Blancu podezřívali ze lži. To ani jeden z nich nechtěl. Jen pro ně bylo příliš těžké věřit... Na rozdíl od jejich manželek, které spíš než na rozum sázely na svá srdce a ta mluvila naprosto jasně. Je to ona.

 

 

Když po dlouhých minutách konečně přestaly obě plakat a pustily se vzájemně z objetí, teprve královna promluvila...

„Tebe mi poslal Bůh, holčičko krásná... Myslela jsem, že už Aiyann nikdy neuvidím, že po ní nezůstalo nic, než vzpomínky. A ona zatím měla tebe, a ty jsi teď tady... Celé ty roky jsem se modlila a teď mám konečně pocit, že mě tam nahoře někdo slyšel. Vítej u nás, Blanco, vítej doma...“

„Ani já jsem nedoufala... Babičko...“

„Že ještě někdy najdeš rodinu...?“

„Myslela jsem, že se to nestane...“

„Tvoje teta mi všechno řekla... Máš za sebou mnoho těžkých zkoušek. Ale bude zase dobře, uvidíš. Už na to nejsi sama...“

Král jim dal ještě chvíli a pak i on sestoupil ze schodů, na nichž stál jeho i královny trůn, aby si prohlédl zblízka tu úplně cizí dívku, a přitom snad opravdu jeho vlastní vnučku.
Stál proti ní a nevěděl, co udělat. Ani Aiyann nikdy nedal najevo, jak moc pro něj doopravdy znamená. Dává mu snad Bůh další šanci?
Co jí říct? Připadala mu vzdálená...

Blanca taky nevěděla. Měla z toho starého muže respekt. S babičkou to šlo tak nějak samo.
Ale on si ji prohlížel bez emocí. Nevěděla, co k němu má cítit. Jen to, že něco by asi měla.
Tohle byl otec její mámy. A pokud to dobře chápe, vlastně kvůli němu utekla...
Vypadá přísně. Asi nebyl tvrdý jen na ni, ale je i sám na sebe. Hledala v jeho pohledu něco, cokoliv, co by jí prozradilo na co myslí a jestli se mu po ztracené dceři taky stýská...

Jak se na něj dívala... Za tím pohledem viděl velmi bystrý rozum. Měl pocit, že se v něm snaží číst. Neuhýbala pohledem ani na chvíli. Ano, měla ty oči. Podmaňující, neústupné, něžné...
Asi to nemohla být náhoda.

„Dědečku,“ řekla váhavě „Ráda tě poznávám.“

 

Naznačila velmi malou, ale přece, poklonu. Tak to byla ona, kdo našel odvahu první. Jak je možné, že takové mládě najde víc sil, než on? Měl ji oslovit první, nechtít po ní tak těžkou věc.

 

„Blanco...“ poprvé vyslovil její jméno a až ho píchlo u srdce.

Napřáhl k ní ruku a ona mu podala tu svou. Sevřel ji v dlani, tu drobnou ručku, usmál se a ona se také usmála. Nebylo to moc, ale bylo to nejvíc, co dokázali.

 

 

 

 

Královna chtěla něco probrat s Agnes, Rosemary si vymínila, že babičce vylíčí, jaké je její utrpení

v nově nastoleném režimu u nich doma, a král se svým zetěm vyzvali Blancu, aby šla s nimi, protože jí chtěli někoho představit...
Nevěděla, co se na ni chystá, ale následovala je. Zavedli ji do stáje.

Vlastně nikdy dřív živého koně ani neviděla. Ale ty máminy příběhy... Ty milovala. Ani na chvíli nezapochybovala, když se zastavili u jednoho z koní, že ví, kdo to je.

Černá kobylka zvedla hlavu.
Byla už stará, kolem očí jí čas namaloval bílé kroužky, už neběhala po pastvině tak, jako kdysi. Pryč byly časy, kdy na ní někdo jezdil a ještě mnohem dál ty, které trávila se svou lidskou přítelkyní, co jí dala jméno. Byla hodná a vlídná ke každému, kdo s ní dobře zacházel,
ale to spojení, které bylo mezi ní a Aiyann se už nikdy neopakovalo.
Bylo to něco jedinečného, něco, co se mohlo stát jen jednou. Ne snad, že by na ni Luna vzpomínala. Trápit se minulostí, to je výsadou jiných... Koně žijí tím, co je. Ale samozřejmě, že si na ni pamatovala.
Otočila se, aby se podívala, koho to přivedli k jejímu stání. Nikdy by si Aiyann s nikým nespletla, ale v té dívce, co na ni tak zvláštně zamilovaně koukala, poznala spolehlivě její krev.

Blanca ji pohladila, za mámu, která ji už nikdy nepohladí... A pak znovu za sebe. Byla tu úplně poprvé, ale už teď věděla, že tu najde útočiště. Otevřela si dveře a s naprostou samozřejmostí ke kobylce vešla, pohladila ji po krku a pak ji objala. Luna stála klidně, jen si ji očichala a vtiskla si tak do paměti její vůni. Moc dobře už neviděla...

 

 

„No, ona má hříbě, Blanco.“ řekl král po chvíli „A pravděpodobně má patřit tobě.“

Podívala se po dědečkovi dost překvapeně. Neřekla ale nic, ani to, že koně vidí prvně. Jen přikývla a ještě chvíli hladila starou kobylku, než byla ochotná někam jít.

Ten kůň byl... Byl to hřebec a bylo mu sedm let.
Za celý svůj život zatím nikomu nedovolil, aby na něj sedl. Nosil se po louce s takovou hrdostí,

že by snad ani nikoho nenapadlo chtít ho zkrotit. Měl velké oči, z nichž koukala zvídavost, inteligence a učenlivost, dokonale ušlechtilou hlavu, bohatou hřívu i ocas a tak pěknou stavbu těla, že to musel poznat každý, i ten, kdo se v koních vůbec nevyznal.
Zrozen z černé matky se od ní už o moc víc lišit nemohl, byl to grošák. Na slunci se jeho srst leskla, jako by ho někdo kvůli ní už vyčistil. Určitě nebyl nepřátelský, ani divoký. Byl to jen kůň určený pro někoho konkrétního. Pro ni??

Blanca se na něj dívala s obdivem. On se přišel podívat o trošku blíž. A pak si uvědomila, že se na ni dívá dědeček i strýček Richard a že od ní čekají, že s tím koněm něco provede.
Teď hned.
Oni si jejího šokovaného pohledu samozřejmě všimli také.

„Jdi k němu. Je to hříbě od Luny, takže musí čekat na dítě od Aiyann. Poznáš to.“ řekl král.

„To na něj mám jako sednout?“ zeptala se zaraženě.

„No samozřejmě.“ odvětil strýc tónem, který se jí vůbec nelíbil.

„Bez ničeho?“ připadala si jako úplný idiot, ale tak nějak tušila, že na koně se obvykle nějaký postroj dává.

„Jestli jsi Aiyannina dcera, tak nic potřebovat nebudeš.“

Možná kdyby to Richard řekl jiným tónem... To „jestli“... Mohlo to v určitém kontextu znít povzbudivě... Možná...
Řekl to posměšně. A jí došlo, o co jde. Tak oni si ji chtějí otestovat. Oni si myslí, že jim lže! Vzedmula se v ní taková vlna vzteku, že ji to málem položilo.
Výraz její tváře se změnil v čirou zlost.

„Takže vy si myslíte, že lžu?“ skoro nebyla ani schopná normálně promluvit „Jak se vůbec opovažujete takhle mluvit! Ach Bože...! Tak já jsem si vymyslela mámu a asi i to, že mi rodiče umřeli, ne?! O co myslíte, že mi jde? Myslíte, že stojím o vaše blbý království, nebo co?! Že bych nebyla radši teď někde jinde a s rodiči, kteří by žili?! Testovat mě... Jako nějakou lhářku! Jak se opovažujete...! Jděte do háje, oba!“

Zatím, co oba muži ztratili řeč, protože za jejich život se jim ještě nikdy nestalo, aby s nimi takhle někdo mluvil, přelezla ohradu ke koni. Nevěděla vlastně ani, jak se jmenuje. Ale rozhodně věděla, že chce být kdekoliv, jen daleko od těch dvou.

„Ahoj, koníčku...“ vzdychla, když se s hřebcem setkali – stál v půlce pastviny a víc naproti jí už nešel „Chápeš to? Já vůbec.“

Kůň k ní natáhl krk a zafrkal.

Usmála se.

„Já vím, ty na ně kašleš. A já bych taky měla. Nedivím se, že k sobě jen tak někoho nepustíš, krasavče...“

 

Díval se, jako by rozuměl. Udělal malý krůček k ní a ona ho směla poprvé pohladit.
A najednou věděla. Alespoň v tomhle měl tedy dědeček pravdu. Ano, čekal na ni.
V tu chvíli, alespoň na malý okamžik, byla skutečně šťastná. Stejně, jako jeho matku, teď ho objala a přitiskla se k němu.

A potom se vydala dál po pastvině a on šel za ní... Nechtěla ho zkrotit. A ani nemusela.
Budou přátelé...
Má si na něj sednout, aby dokázala, že je sama sebou?
Rozhodla se, že ano.
Bylo jí jedno i kdyby z něj spadla, ale cítila, že se to nestane... Stál klidně na místě, když na něj vyskakovala. Jako by to dělal celý život. Intuitivně věděla, co má dělat. Vlastně na tom nic nebylo. Prostě jen seděla a on poznal, co chce...

„Je to možné?“ za notnou chvíli se zmohl na slovo Richard.

„Podívej se.“ řekl král a ignoroval nevyřčenou otázku na nepřijatelné chování své nové vnučky „Opravdu na něm sedí.“

 

 

 

Později se od babičky dozvěděla alespoň jeho jméno – Lancelot.
Co se stalo nikomu neřekla, nevěděla, jak by to měla udělat. Ale s dědečkem ani se strýcem už nepromluvila, ani se na ně nepodívala. Tím, co se stalo, ji tak ponížili, že netušila, jestli jim to vůbec odpustí.
Vrátila se s tetičkou a ostatními do jejich domu. Agnes se snažila zjistit, co se jí stalo, samozřejmě si všimla, jak je najednou tichá a naštvaná, nic se ale nedozvěděla.

„Stejně nikdy nebudeš jako my.“ prohlásila Rosemary blazeovaně, když přišly domů „Můžeš se snažit jak chceš. S tím tvým... Vzhledem. Na tom nic nezmění, že tě jednou moje matka hezky oblékla.“

Věnovala sestřence jeden výmluvný pohled, ale té se dnes nechtělo přestat.

„A k čemu je tohle?“ vzala s opovržením do rukou její šípy.

 

„Polož to. Ublížíš si.“

„Jasně, to ti dali rodiče, abys v tom lese náhodou nepošla hlady, co? Než ti radši hezky zamávali

a zmizeli. No, nemuseli se možná obtěžovat. Škoda by to nebyla... Ale můžeš si tím třeba lovit krysy, až tě mí rodiče konečně taky vyhodí. Už tě mají taky dost.“ smála se.

 

 

Rosemary se k ní vždycky chovala přímo odporně. Byla neskutečně falešná, jízlivá a zlá, vyžívala se v jejím utrpení tak, že by se nad tím musel každý pozastavit, ovšem před rodiči hrála roztomilou holčičku, která proti Blance vůbec nic nemá.

Ta ji většinu času ignorovala. Bránit se moc nemohla, protože to nakonec bylo obráceno proti ní, říct o tom tetičce si netroufala, vlastně nevěděla, co má dělat. Tak mlčela a snažila se neslyšet,
co jí sestřenka říká. Nechápala, proč se tak chová.

 

Teď ale vstala, přešla přes pokoj až stála těsně u ní, chytila ji za obě zápěstí a důrazně se jí podívala do očí.

„Nech mě být.“ ohradila se Rosemary.

„Ne.“ řekla tiše, ale rozzlobeně Blanca „Ty nech na pokoji mne a mou rodinu. Už si konečně zapamatuj, že mě tvoje výlevy nezajímají a poslouchat je nebudu. Zavři tu svou nevymáchanou pusu, nesahej na moje věci a dej mi už jednou pro vždy pokoj. A neboj se, že bych tady chtěla zůstat navždycky. S tebou pod jednou střechou může vydržet jenom tvoje máma s tátou. Moji rodiče mne opustili, ale stihli mě předtím vychovat. Tobě do mého života nic není.“

Pak jí sebrala svoje šípy a vrátila se na svou postel. A dál už neříkala nic.
Rosemary si šla stěžovat rodičům.

 

 

 

 

Bylo to jako časovaná bomba. Celé to jejich soužití. Rosemary ji doma tak strašně nechtěla...
A Blanca mlčela, jenže za tím mlčením se skrýval čím dál větší vztek. Bylo jasné, že tohle nebude fungovat to nekonečna.
Nikdo si toho nevšiml, protože se nikdo ani moc nedíval.
Richard ji taky neměl rád, od jistého dne vůbec, a ona s ním od oné příhody stále nemluvila, navíc vždycky věřil své dceři. Ta měla zřejmě jediný cíl – zničit ji.
Teta Agnes... Agnes byla strašně naivní. Ona jediná měla neteřinku upřímně ráda, věřila, že jí pomáhá, že dělá to nejlepší, když poskytuje domov holčičce své mrtvé sestry, ale neviděla přes to, že ve skutečnosti se pro Blancu stává čím dál větším utrpením u nich doma žít. Nechtěla to vidět...

A samozřejmě přišel den, kdy už nešlo jít dál. Muselo se to stát.

Později se Blanca ptala tisíckrát sama sebe, proč neodešla dřív. Proč to snášela tak dlouho...?

Skoro nikdy svoje věci neodkládala.
Natož přívěsek po mámě, to jediné, co jí po ní zbylo... Dosud měla v paměti to, jak ho na stole

v jejich domě, tam, kde byl jediný bezpečný domov, co kdy měla, našla a vzala si ho, aby nikdy nezapomněla... Přesto, že se několik let snažila na mámu a tátu nemyslet, ten přívěsek nikdy nesundala. První písmenko jejího jména, známka, že měla rodiče a ti ji milovali...

Jen ten den ho sundala a odložila, ani si pak nemohla vybavit, proč vlastně.
Každopádně Rosemary ho našla. A zcela správně vyhodnotila, že je to něco, na čem Blance hodně záleží. Měla v pokoji takovou mřížku, kudy tam proudilo teplo, když se topilo v krbu od ní...
A kdyby ho hodila tam, potom už by ho nikdo nezachránil. A ta představa se jí líbila.

 

Co tedy rozhodně podcenila... Podcenila to, jak se může zachovat Blanca, podcenila její instinkty
a možnosti, po čtyřech letech tvrdé školy o přežití... Byla schopná se velmi účinně bránit a to Rosemary vůbec nedocházelo...

Ztuhla, když uviděla tu památku na rodiče, na dětství, v rukou zlomyslné sestřenky. Během sekundy věděla, co chce udělat. V prvním okamžiku dostala hrozný strach.

„Rose... Ne, prosím tě, ne...“

Jenže ta se jen vítězoslavně usmála.

A potom se jí vybavily všechny ty okamžiky, kdy se k ní chovala jako ke kusu hadru, kdy ji schválně trápila, co všechno od ní musela snášet... Ze strachu se stal vztek.
Nebezpečný vztek.

Už na jejím držení těla by to člověk poznal. Narovnala se, připravená se tentokrát bránit.
Vždyť jí šlo o hodně. O všechno. Už to dál nemohla snášet, trvalo to příliš dlouho a tohle, čím jí ta holka vyhrožuje, to je poslední kapička...

„Okamžitě mi to vrať. Dělej.“ zavrčela.

Poslední možnost, Rosemary... Udělej správnou věc, jen aspoň jednou, nebo se stane něco zlého...

Prostě po ní skočila. Odstrčila ji, aby nemohla upustit její přívěsek dolů, do krbové roury, přitiskla ji ke zdi... Ani nevěděla, co dělá, vzteky se jí úplně zatmělo před očima. Najednou měla v ruce dýku po otci, tu, co nosila neustále u pasu, a tiskla ji sestřence ke krku. Teď se jí Rosemary vážně bála.

„Ještě jednou..“ jen syčela Blanca, jako rozzuřená kočka „Ještě jednou se dotkneš... Jen dotkneš! Mých věcí, a přísahám Bohu, že tě zabiju, ty malá mrcho...!“

 

 

Neublížila jí doopravdy, pustila ji, jen jí vyškubla z ruky svůj přívěsek, popadla svoje věci a utekla

z domu bez toho, aby někomu něco vysvětlovala.

A tentokrát trvalo dost dlouho, než se Rosemary vzpamatovala tak, aby o tom mohla dojít říct rodičům.

 

 

 

Měla chuť se tam nikdy nevrátit.
Celý zbytek dne se toulala po venku, šla do lesa, na louku, za svým koňským kamarádem do ohrady, ale tak, aby ji nikdo neviděl, jen se mu potřebovala svěřit a vybrečet do hřívy, protože to celé bylo tak nespravedlivé... Nechtěla přece nikomu ublížit... Jen si přála najít tu někoho, kdo ji bude mít rád...
Snad by udělala líp, kdyby zůstala sama, nebo s paní Meg, zastesklo se jí.
Teď je špatná, protože pohrozila smrtí dítěti své vlastní tety, která jí poskytla domov...
Bylo jí to líto, všechno, ale nemohla to už vrátit.

 

 

Samozřejmě, nakonec tam zpátky jít musela.
Byla už tma, když se objevila, jako tehdy, tetičce u dveří. Než stihla Agnes něco říct, spustila ona sama.

„Je mi to líto, tetičko... Nechtěla jsem... Nechtěla jsem jí nic udělat... Vzala mi přívěsek, posmívala se mým rodičům... Ale neměla jsem to dělat. Odejdu odsud, už tu s vámi nemohu dál žít. Moc mě mrzí, že to takhle muselo skončit...“

Agnes neřekla nic, ale beze slov plakala. Až teď jí došlo, co asi musela dívka, které tolik chtěla pomoci, snášet v jejím vlastním domě, od její vlastní dcery, když došla až takhle daleko.
Neudělala by to bez důvodu, taková vůbec nebyla...

„Blanco, holčičko... Promiň ty nám... To mně je to líto...“ objala ji, na chvilku, než z obývacího pokoje rázně vyšel Richard, aby Blance vynadal.

Odešla s doprovodem jeho kázání a výčitek, v nichž se objevovalo především to, jak hrozná, nevděčná, divná a celkově nemožná ona je. Teta ji chtěla bránit, jenže na to nebyla dost silná...
Plakala ale pro ni a to ona věděla.

 

 

 

 

 

Po téhle nehodě, o které si bohužel do pár dní povídala půlka města, začala další kapitola jejího života a tou byl život na zámku s prarodiči.
Nevěděli, jak se k ní chovat, po tom, co provedla. Ovšem, že nadšeni z toho nebyli. Tak se chovat nesměla, byla přece princezna, jednoho dne měla nastoupit na jejich místo...
A teď si o ní město vykládalo, že není normální a že vytáhla na sestřenku nůž.

Královna tušila, že to nebyla hádka jen tak. Udělala to proto, že byla zahnaná do kouta a nevěděla si rady, nebyla pro to špatná... Ale ani s ní o tom nechtěla Blanca mluvit.
Měla pocit, že by bylo nejlepší vrátit se do světa lidí, když tady zklamala.

S dědečkem dosud nekomunikovala. Ten to bral hůř.
Díval se na ni, jak se chová k ostatním – ještě stále zaujímala obranný postoj, takže nebyla zrovna úplně milá – a mračil se.

Pár dní kolem ní chodili po špičkách, nevěděli, co si s ní teď počít. Pak se král rozhodl, že s ní promluvit musí.

 

 

„Stále se mnou nemluvíš, Blanco?“ započal rozhovor.

Nic. Viděl jí na očích, že je z něj zklamaná. Jak je umíněná, nechce a nechce na to zapomenout.

„No, když nechceš, těžko tě mohu přinutit. Nicméně jdu za tebou, abychom si ujasnili, jak by ses měla dál chovat. To, co jsi provedla, je ostuda pro nás všechny. Nauč se ovládat a nauč se, že jsou věci, které si nesmíš dovolit. Dosud jsme je neřešili, byla jsi tu krátce, ale je čas. Zbraně nosit nebudeš a začneš vystupovat a chovat se tak, jak se sluší. Zatím tě nikdo nemá rád. To se musí změnit. A takhle se na mne nedívej.“

 

„Mám se změnit, protože takovou, jaká jsem, mě nechcete, že?“ promluvila tiše „Nepatřím sem,
už to vím. Nedali jste mi žádnou šanci, už když jsem přišla, byla jsem divná pro všechny. Myslíš si, že to nevím? Že nevidím ty pohledy, neslyším poznámky...? Nejsem hloupá, dědečku. Doufala jsem, že tu najdu rodinu, protože samota vždycky bolí. Ale to, co jsem zde našla, mne bolí mnohem víc.“

Odešla – stejně, jako její matka tolikrát, v slzách, kterým nehodlala dát plný průchod, ale ani je úplně potlačit a utekla ven... Nechtěla slyšet už nic, ani to, že dědeček volá její jméno.
Nevrátí se, aby mohla poslouchat další věty o tom, že je pro ně nepřijatelná.
Nacházela útočiště v přírodě, ve stáji a v psinci, úplně stejně, jako Aiyann.
Tam jí nikdo neubližoval.

 

 

 

Ačkoliv se to může zdát zvláštní, král to s ní myslel v podstatě dobře.
Neuměl to s nimi, ani s jednou ze svých dcer, teď s vnučkami také ne...
Pro každou z nich by zemřel, ale žádná to nevěděla.
Nikdy jim neřekl, jak moc je má rád. Nešlo mu to vyslovit.
Chtěl by pro ni jen lepší život... Jak by toho mohla ale dosáhnout, jestli ji nepřijme jeho lid... Nechtěl tím říct, že si žádnou lásku nezaslouží taková, jaká je, tak to přece nebylo.
Věděla, že ji mají rádi, nebo nevěděla? Asi ne... Ty její slzy... To přece nechtěl...

Problém byl, že jí to ale nedokázal říct. A ona mu v tomhle byla vlastně podobná. Také ona ve skrytu duše toužila po jediném – konečně dědečka obejmout. Alespoň jednou, než najde východ

z tohoho světa... Měla pocit, že jsou s ní jen problémy a sama neměla sílu rvát se tu o to, aby ji přijali. Nestálo to za to...

 

 

 

„Zase utekla. Zblázním se z ní... Já prostě nevím, co s ní dělat“ přišel zase jednou do trůnního sálu poté, co se jí snažil domluvit a vyčerpaně se složil na svůj trůn „Myslí si, že ji nemám rád...“

Jedině jeho žena věděla, jak ho to ve skutečnosti bolí. Ta to slyšela.

„Trápíte se oba.“ vzdychla královna „Netlač na ni, prosím tě, nebo ji ztratíme. Je si tak málo jistá naší láskou. Kdo ví, co vlastně musela od Rosemary snášet, nechce mi nic říct... Bojím se, že to nezvládneme nikdo. Ona je teď úplně zablokovaná. A ztratíme ji jako Aiyann, jestli to nezměníme. Jak se asi musí cítit...“

„Jenže co když ji náš lid nikdy nepřijme, drahá moje? Jak se vdá, nikdo s ní nevydrží, je tak jiná... Když ji neprovdáme, tak jak převezme království? Trápí mne její budoucnost... Přál bych si pro ni to nejlepší, to přece víš...“

„Proboha,“ usmála se nad tím, co její manžel řeší „ty už bys ji chtěl zase vdávat? Není jí ještě ani sedmnáct, prosím tě... Je to ještě poupátko, nech ji na pokoji a počkej, co nám z ní vykvete za květinu. Obávám se, že musíme řešit jiné věci. Jestli uteče navždy, pak se nikdy nedozví,
že ji milujeme a s její budoucností neuděláme už vůbec nic.“

 

Král se zachmuřil. Měla pravdu. Jen kdyby věděli, co s tím.

 

 

 

 

„Blanco, smím dál?“ zašla za ní královna večer.

„Ano, babičko.“

„Vidím, že nejsi šťastná, holčičko. Přála bych si, abych ti mohla pomoci...“

 

Neřekla na to nic. To mlčení nebylo zarputilé, jen dost nešťastné.

„Ty kočko malá... Děda to tak nemyslí, nesmíš se tím trápit. On tě taky miluje. Stejně, jako já. Vždycky budeš naše, rozumíš?“ sedla si k ní na postel.

„Já nevím... Myslím, že se sem vůbec nehodím...“

 

Královna si vzala kartáč a začala jí rozčesávat dlouhé vlasy. Chvilku přemýšlela, co říct.

„Když byla tvoje maminka a teta Agnes ještě malé,“ začala jí nakonec vyprávět „Často si spolu hrály, že jedna z nich je princezna a ta druhá obyčejná dívka z chaloupky u lesa. Aiyann se vždycky vztekala, když měla dělat princeznu. Říkala, že neví, jak se to dělá,“ usmála se při té vzpomínce
„a tvůj dědeček z toho šílel.“

„Alespoň nikomu nevyhrožovala, že ho zabije.“

„No...“ povzdychla si „To asi ne. Ale stalo se, už se tím netrap. Je to pryč. A my se nezlobíme.“

 

„Jenže já to vím, co jsem udělala. Vím, že mě tu trpíte jen proto, že nemám kam jinam jít. Nemůžu na to přestat myslet...“ přitiskla si ruce na spánky, protože se teď nechtěla rozplakat.

Už zvládala mluvit o mamince, o tátovi, i o sobě a svém osudu bez toho, aby se vztekala.
Ale všechno pořád bolelo.

„Ale Blanco, tak to přece není.“ užasla trochu královna „To si nesmíš myslet... Pojď sem,“ přitáhla si ji k sobě „To bude dobré... Bude, uvidíš...“

 

 

Když se o ni vnučka opírala, cítila její bezradnost. Nevěděla jistě, co dělat, ale nějak jí pomoci musí. Vždyť ji sem ta čarodějka poslala právě proto, aby našla rodinu a bylo jí líp... Ne, aby se tu trápila ještě víc.

 

„Vymyslím, jak to udělat, aby ti bylo líp, slibuji...“ mluvila spíš k sobě, zatím, co ji tak držela „Rosemary ti nějak ublížila, že? Nechceš mi o tom říct?“ zkusila to.

 

Ale z toho, jak se na ni Blanca podívala, pochopila, že o tom mluvit nemůže.

 

 

 

 

Přemýšlela několik dní, než si byla jistá, že ví, jak vnučce pomoci a s tím pak přišla za manželem.

 

„Musíme poslat zprávu do světa lidí, drahý. Poprosit tu čarodějku, paní Meg, aby se vrátila. Ona ji sem poslala a já vím určitě, že je jediná, s kým bude Blanca mluvit.“

 

„Vyhnal jsem ji. Ty myslíš, že přijde?“

„No kvůli nám ne. Ale na ní ji záleží. Jestli to nezkusíme... Víš, jak zlé to je, nebo ne? Ještě chvíli
a ona se nám úplně zhroutí. Od nás si zatím nedokáže nechat pomoci. Tak co uděláme?“

 

„Máš pravdu.“ řekl sklesle král.

 

 

 

 

Paní Meg seděla před svým domkem, když havran, kouzelné zvíře, které proto mohlo přes hranici dvou světů, přiletěl. Hned, jak uviděla královskou pečeť, sevřelo se jí srdce poznáním.
Tušila, co uvnitř tak asi najde. Po přečtení vzkazu přikývla a šla si pro cestovní plášť.

 

 

„Králi... Před branou je čarodějka.“

 

„Pozvěte ji ihned dál.“

 

Král i královna vstali, když vešla paní Meg do dveří. Neviděli ji už mnoho let. Byla stále stejná. Dlouhý černý plášť jí ještě dodával na důstojnosti, kráčela k nim pomalu, služebnictvo před ní ustupovalo a když se zastavila před nimi, nenaznačila sebemenší poklonu.

 

 

„Buď zdráv, králi.“ kývla mu na pozdrav a pak i jeho ženě.

„Buďte zdráva, paní.“ odvětil a pokračoval: „Před lety jsem udělal chybu. Později jsem za ni zaplatil, cítím však povinnost omluvit se vám. Lituji všeho, co jsem řekl a udělal. Odpusťte, prosím.“

„Hněv nebývá dlouho mým společníkem,“ řekla s drobným úsměvem čarodějka „tedy se stalo. Zavolali jste mne ale z jiného důvodu, než kvůli omluvě, nemýlím-li se?“

 

 

Tak vyprávěl král a po něm královna. O všem, co se přihodilo od chvíle, kdy se Blanca objevila

v jejich světě a o čem věděli. Leckdy to bylo překvapením i pro toho druhého, avšak nechtěli nic zatajit. Mluvili o Agnes, jejím muži, o Rosemary, nešťastném incidentu, o zkoušce, kterou Blance připravil král se strýčkem, o tom, že s nimi o mnoha věcech nemluví...

Paní Meg naslouchala a čekala, až se dozví všechno. Na jejích očích, klidných a moudrých jako obvykle, bylo vidět, že se jí to dotýká. Tak nějak byly čím dál větší.

 

Když si je vyslechla, zavrtěla hlavou a na malou chvíli dala průchod citům.

„No vy si snad děláte legraci. To nemůžete myslet vážně.“ zasmála se takovým jasným smíchem, ale potom zvážněla „Zešíleli jste? Dali jste jí najevo, že jí nevěříte? Králi, kážeš jí, že se musí změnit, aby byla hodna toho být součástí vaší rodiny? Nechali jste ji s někým, kdo ji nesnášel,

i když jste známky toho mohli vidět, a divíte se, že to nakonec neustála?“

„Je přece princezna, měla by se umět zachovat správně... A Rosemary je mladší, než ona...“ přerušil ji král.

„Neměli byste ji náhodou milovat takovou, jaká je, prostě proto, že je? Co po ní chcete, proboha... Po tom, čím si prošla? Víte, jak moc by musela být velkorysá, aby to všechno jen tak přehlédla? To přece nemohla vůbec dokázat! Teď si musí myslet jen, že je pro vás jedno velké zklamání.
A že nechce mluvit? Pravděpodobně vůbec netuší, jak se s tím vším vypořádat.“

 

 

Král už neřekl nic, slova se ujala jeho žena: „Ano, paní. Všechno, co říkáte, je pravda. Já osobně si vyčítám, že jsem se do toho nevložila hned zpočátku. Mám pocit, že je prostě hrozně zraněná.
Sama jí nedokážu pomoci, nevěří mi tolik, aby mluvila. Proto jsem tu chtěla vás. Prosím, pomozte jí, ať už k tomu potřebujete udělat cokoliv...“

„I kdybych ji měla odvést zpět, královno, a tys ji už neviděla?“

 

„Ano, i tak, paní.“

 

 

 

Paní Meg opustila trůnní sál, vydala se najít princeznu.
Správně vyhodnotila, že uvnitř zámku to nemusí ani zkoušet. Blanca tam chodila většinou jen spát, jinak byla někde venku, kde se všechno dalo snést tak nějak líp.
Našla ji v parku pod stromem. Dívala se do prázdna a ani jí si nevšimla, dokud si nestoupla přímo před ní.

„Paní Meg!“ vyskočila překvapeně a pak se čarodějce víceméně vrhla kolem krku „Doufala jsem, že přijdete, stýskalo se mi! Je to tady tak... Těžké...“

 

„Blanco, holčičko...“ mírně překvapeně, ale ne zas tak moc, ji objetí opětovala a pak ji šetrně odstrčila, aby si mohla líp prohlédnout její výraz „Mrzí mě, že tu máš problémy. Tak co se stalo,
co ti udělala sestřenka? Jak ti je teď?“ ptala se opatrně.

 

 

Blanca věděla, že někomu to říct musí, jinak jí asi praskne hlava. Cítila velký vděk, že tu čarodějka je, že to může říct právě jí. Ona ji přece zná... Nikdy se na ni ještě nezlobila, ani když na ni křičela, určitě unese i to všechno, co v sobě měla teď...

 

Jakmile začala mluvit, nemohla přestat. A paní Meg byla dobrá posluchačka, nechala ji vyprávět, vztekat se i plakat, aniž by se do toho vměšovala, jen ji občas na chvilku vzala kolem ramen, aby jí pomohla najít ztracenou rovnováhu.

Dozvěděla se tak věci, které by Blanca nikdy nikomu jinému nemohla říct. Byla to zároveň taková první pomoc, kterou jí mohla čarodějka poskytnout, že ji vyslechla.

„Všechno, co se mohlo stát špatně, se stalo, jsi úžasná, že jsi to nějak zvládla přežít. Myslíš, že to dokážeš překonat, nebo odsud chceš pryč? Víš, mají tě rádi. Ale už ti stihli ublížit opravdu dost. Co se týká Rosemary... Možná jsi měla říct, že si s ní nerozumíš dřív, než to došlo tak daleko, ty vzteklounku...“ nedokázala potlačit úsměv „Dříve se vymezit, jak se k tobě chovat nesmí. Myslíš, že by ti nikdo nepomohl?“

 

„Asi ano,“ vzdychla Blanca „já ani nevím, proč jsem to tak dlouho snášela... Asi jsem to chtěla vyřešit sama... Nebo jsem doufala, že to přejde... Nebo jsem chtěla mít aspoň někde domov,

tak jsem radši mlčela...“

 

„Alespoň už Rosemary ví, že se tak chovat nemá.“

 

„Nevím, jestli tu chci zůstat paní... Já... Prostě nevím. Ovšem, že mám ráda babičku, dědečka, tetu Agnes... Je nějak těžké, najít si k sobě cestu. Co když se to nepodaří nikdy? A já se taky nechovám, jak bych měla...“

 

„Podaří, to víš, že podaří... Víš, že jsi jako fénix? Umíš vstát z popela a vrátit se do hry... Není moc takových, jako jsi ty, aby po všech peripetiích přemýšleli pořád ještě ne o tom, jak to co nejrychleji zabalit, ale o tom, jak jít dál. Ty prostě nic nevzdáš. A to je úžasné.“

„Já si totiž myslím, že nejjednodušší cesta nemusí být a ani nebývá ta správná...“

 

„To si myslíš správně. A já myslím, že kdyby tohle slyšeli tví rodiče, byli by velice pyšní na to, jakou mají dceru.“

 

„Opravdu?“ pousmála se.

„Vím to jistě.“

 

 

 

A tak se rozhodla zůstat a bojovat o své místo. Najednou jako by se jí vrátila síla i odhodlání. Někdy to prostě stačí, mít všechno komu říct. Paní Meg vůbec nemusela udělat nic zvláštního, stačilo, že byla a že poslouchala.

 

Bylo ale jasné, že všichni budou muset několik věcí změnit.

Blanca potřebovala čas – hodně času, aby mohla zpracovat všechno, co se jí stalo a potom jít dál. Oba její prarodiče museli pochopit, že právě to pro ni udělat musí. Nechat ji, ať dožene předčasně ztracené dětství dříve, než na její ramena složí břímě vlády nad královstvím.
A pak tu byla láska... Ona bude muset najít jistotu v tom, že ji vždy budou milovat, oba, bez toho, aby nejdříve musela něco změnit, dokázat, nebo udělat. Jejich lásku si přece zasloužila už jen tím, že byla na světě.
Dokud si tím není jistá, nemůže jim věřit a proto s nimi také tolik nemluví.
Jak ji přesvědčit? Hlavně ne nijak násilně. Prostě jen tím, jak se budou chovat...
Pochopí to, naučí se, že je tu v bezpečí, dají-li jí tyhle dvě věci. To jim čarodějka řekla a za tím si stála.

Přijali to bez výhrad. Měla pravdu úplně ve všem.

Královna musela pochopit, že čas nepopožene, že to možná chvíli potrvá, ale že je na dobré cestě v tom, že svou vnučku okamžitě a plně přijala.

Král to měl o něco těžší. Překousnout hrdost a ješitnost a přiznat, že si neví rady v tom, jak se k ní chovat, protože to zkrátka nikdy neuměl, je těžké. Dokázal to však a tak se mu od paní Meg též dostalo cenných rad. Bude muset překonat své bloky a jednou provždy Blancu ujistit, že i on je tady pro ni... Copak by to snad mohl chtít po ní, aby přišla ona za ním?

Ne. Tak to tedy musí zvládnout.

 

 

Ale i Blanca se učila. Ani ne tak přímo ovládnout či snad potlačit svůj vztek, když už ho měla, ale spíš nesnažit se za každou cenu všechno zvládnout do krajnosti.
Čarodějka, teď už její plnohodnotná kmotra, která přišla ze světa lidí jen kvůli ní a teď tu zůstávala z téhož důvodu, se snažila dovést ji k poznání, že vztek nemusí vždy končit výbuchem, který potom okolí nezvládne.
Ale může to být lepší jen tehdy když se naučí dávat ho najevo průběžně...
Vůbec ji to neučila proto, aby jednou vážně neublížila komukoliv jiném, ve skutečnosti to bylo právě naopak – chtěla zabránit tomu, aby ubližovala sama sobě.

Paní Meg... Král se jí znovu omluvil a nabídl jí dům hned vedle zámku, kde mohla žít a zůstat

v jejich blízkosti. Přijala to, hlavně proto, aby mohla pozorovat, jak si všichni povedou dál.

 

 

 

 

Začala doba hledání rovnováhy. A otázek, na něž ne vždy byla jasná odpověď, ale které Blanca kladla babičce ve snaze poznat svou mámu, porozumět... A skrz ně se jí přibližovala.
Při vzpomínkách, při prohlížení obrázků, při vyprávění o Aiyanniných prvních krůčcích...
Často u toho byla i Agnes, protože i pro ni to byla cesta, jak se zbavit bolesti ze ztráty...
Přivedla s sebou asi dvakrát i svou dceru, ale protože Rosemary už zjevně otrnulo a chtěla by dál ubližovat, víckrát se to potom už neopakovalo.

Těžko říci, proč se tak vůbec chovala, možná pro ni byla Blanca hrozbou, která naručila domov,

její bezpečné místo... Možná jí i záviděla, sílu, která není běžná, život, který nebyl jednoduchý,

ale ani nudný... A Rosemary se ve svém pohodlí a blahobytu možná nudila... Bylo tisíc možných vysvětlení, jen to správné věděla pouze ona.

 

Vždy je cesta, když obě strany chtějí. Rosemary nechtěla a tak zůstala ve své nenávisti i nadále. Měla v tom jistou podporu svého otce, byť ten se alespoň choval ke své neteři celkem slušně.

 

 

 

„Babičko?“ přišla Blanca jednoho dne „Chtěla bych vidět její pokoj...“

 

Královna našla klíč a zavedla ji tam. Všechno nechali tak, jak to bylo. Nechtěli se původně vzdávat jakési její přítomnosti, pak už neměli síly její věci stěhovat... Tak pokoj v podstatě zapečetili.

Už léta tam ani nikdo nebyl, neměli odvahu otvírat si ještě víc staré rány.

Ale když tam chtěla jít, tak tam šly. Královna odemkla a rozsvítila křišťálový lustr.
Na chvíli zaváhaly obě, zda vůbec vejít...

Bylo tam všechno, co měla Aiyann ráda. Obrázky koní, většinu malovala ona sama a zobrazovaly Lunu... Hrací skříňka, stále funkční... Ve skříni její šaty, v polici knihy, které četla...
Bylo to, jako by tu stále žila. Jako by nikdy neodešla.

Teď její dcera natáhla klíčkem tu čarovnou hudební skříňku a lehla si na její postel.
Najednou se jí tak moc stýskalo...

Babičce nemusela nic říkat. Ona už věděla. A tak jen mlčky byla s ní. Dříve by královna sama plakala a ptala se, proč se to muselo stát zrovna jí, ztratit dceru...
Teď už ale ne, protože teď byla silná kvůli Blance, kvůli tomu, aby jí pomohla nést její zármutek. Tak přesně to mělo být.

 

 

Potom do toho pokoje chodila mladá princezna často. Možná hledala svou vlastní minulost, nebo jen chtěla lépe poznat mámu, která s ní byla tak krátce. Na mnoho věcí se jí nikdy nezeptá...
Bolelo to, ale byla ráda, že tuhle možnost, pátrat v její minulosti, vůbec má.

I za to, že babička na ni v ničem nenaléhala a přece tu pro ni byla.

 

 

 

Paní Meg to všechno sledovala a usmívala se každý den. Jak krásně se vyvijí vztah mezi babičkou

a vnučkou, skoro jako by si vynahrazovaly ztracené roky... Jak si její kmotřenka pomaličku zvyká, že už se nemusí bát a starat, protože to za ni dělá někdo jiný...
Blanca za ní do chalupy chodila tak obden, ale z původních návštěv za účelem vypovídání se, protože to ještě s nikým jiným neuměla, se časem staly spíš návštěvy chlubící.
A taky se chtěla naučit něco z jejího umění.
Naopak čarodějka ji zase doprovázela za koňmi, aby se mohla dívat, co všechno už ten její Lancelot umí. Nebo spíš, co oni dva spolu už umí.

Dost často takhle stála za ohradou ještě s Agnes...

„Celá máma.“ říkala vždycky ta „Kdyby byl Lancelot vraník po Luně... Je to jako vrátit se v čase.“

 

A paní Meg si všímala zejména toho, jak se Blanca směje. Byl to pro ni nejlepší důkaz toho,
že všechno mělo a má cenu.
Bylo to úžasné, že dokázala nejen přežít, ale ještě si z toho hodně vzít. Ale ona jí vždycky věřila. Vždyť už v ten den, kdy se narodila, byla tak vyjímečná...

 

„Čemu se usmíváte, paní?“ zeptala se Agnes a vytrhla ji z myšlenek.

„Ničemu, Agnes. Jen tomu plamínku, který se nedá uhasit ani nejhorším deštěm. Nic ji nezlomilo.“

 

 

 

Nejdéle to trvalo panu králi. Jistě, že se k ní choval dobře a na jeho tváři se objevil úsměv vždy, když ji viděl, ale stále tomu ještě něco chybělo... Stále tu byl odstup. Věděl, že je jen na něm, jestli se to změní. A ten den naštěstí přišel.

„Blanco?“ přišel za ní.

Skoro ztratil odvahu, když se mu podívala do očí. Ale zároveň ho něco v nich pobízelo, ať jen mluví dál. Ať jí konečně řekne to, co měl udělat hned jakmile ji poznal...

 

„Babička... Říkala, že umíš střílet z luku líp, než naši lovci...“

Viděl v jejím pohledu malé otazníky.

 

„Ukážeš mi to?“ usmál se na ni laskavě.

 

Přikývla a její tvář se rozzářila tím nejupřímnějším úsměvem.

Chtěl vidět to, co uměla, i když to určitě nebylo to, co by kdysi považoval za vhodné pro princeznu. Byl v tom respekt, slib toho, že ji bude uznávat.
Byla v tom láska, protože se kvůli ní trochu změnil. Nebo ho možná změnila ona sama, jako tak trochu všechny, kterým vstoupila do života...

 

Vstala a udělala těch pár kroků, které je dělili, aby poprvé v životě mohla obejmout svého dědu. Přivinul ji k sobě a ne jenom jí steklo po tváři pár slz.

„Chyběl jsi mi, dědečku...“ vzlykla, ale u toho se usmívala.

„Já tě mám taky rád, holčičko. Moc rád.“

 

 

 

Opravdu ji vzal do lesa a díval se, co umí se svou zbraní, a byl na ni hrdý tak, jak děda na vnučku může být. Večer za ní přišel i s babičkou na terasu – dívala se na západ Slunce, něco ji na tom pohledu fascinovalo a taky se snažila zachytit jeho barvy v obrazech, které po vzoru mámy zkoušela malovat.

„Tohle všechno ti patří...“ řekl král a přelétl pohledem usínající království „Můžeš se stát královnou kdykoliv budeš chtít, až budeš připravená a jestli to tak chceš.“

„I když mě lidi nemají rádi? I když se nevdám?“ škádlila ho tak trochu.

„Budou tě milovat, až tě poznají. Nemusíš se vdávat a nemusíš třeba ani nikdy převzít naše království. Stejně budeš vždycky naše milovaná vnučka. A my budeme vždy hrdí na to, že jsi to právě ty.“

Natáhla obě ruce a chytila se jak dědečka, tak babičky.
Nikdo už nemusel říkat nic dalšího.
Nebylo to třeba.

 

KONEC