Kalina car

Kopyto jak zvon udeří o zem,
stojí na břehu bujný hřebec Orebos —
hustá hříva mu těžce padá z šíje,
z nozder dýmá...
Na hřebci Orebovi statný Kalina car —
v jedné ruce otěž třímá,
v druhé svírá široký kalený meč,
na čele rýhu,
vousy až na prsa...
Před ním leží nehnutě masa vod.
"Brachu, Mořský care, vydej mi poklad,
jejž v lůně své mocné říše skrýváš a střežíš!
Ustup či rozestup se,
sic tě zahubím!"
Jak olovo mrtvě leží tu moře.
Tu vzkypějí vody,
stáhnou se z břehu,
jako když vyroste hora
vynoří hlavu starec Mořský car —
vousy i vlasy spletené do stříbrných copů
houpou se na hladině
coby veliký vějíř rozprostřený po vlnách,
temeno opře o klenbu nebe...
"Inu, chceš-li můj poklad za každou cenu,
vezmi si ho...!",
a hřbetem ruky rozhrne vous:
rozstoupí se moře na dvě zlostné hráze
a obnaží dno,
jež se zastírá parou,
z hlubiny prosvítá záře,
až zpod samého vousu Mořského starce...
"Nuže pojď, Kalino, promluvíme spolu!"
V mocné světlo zírá Kalina car,
tu zatne oři do slabin
a řítí se ze srázu velký jak smítko,
vlasy i šat zmáčené horkou parou,
jak jí proráží vstříc oslepující záři,
Orebos rozdupává kalužiny,
až puká zem,
ohněm svého chřípí spaluje pěnivé přívaly
na černý kouř houstnoucí v mračna,
odevšad se hrne řvoucí živel,
tu se z mořských hradeb ulamují vodné balvany
a hroutí se na Kalinovu hlavu —
bohatýr car je rozmachem houževnaté ocele tříští,
prodírá se k slunečnému žáru na dosah,
když ho blesk jako bič do oka šlehne,
uvrhne v tmu...
"Běda mé zpupnosti...!",
a zalkne se přílivem vln.
Vody spadnou do své propastné kolébky
a v míru se rozlijí k břehům...