Šebastián

Malý Šebastián přichází a s ním jaro
do Spálené země,
čelo má zrudlé, horké od boje,
černý zrak,
bedra přepásána jehněčí kůží,
do nahého ramene se zatíná stříbrná tětiva,
v ruce svírá stříbrné šípy...
Pod nohama praská led
a v šlépějích už raší tráva,
rozkvétají sedmikrásky...
Proti němu hora
rozpuklá u samého kořene:
Šebastiánův šíp zazvoní o skálu
a otřásne horou,
až se utrhnou balvany...
"Hola, kdo tu přebývá?! Proč země mlčí,
spálena na uhel? Kdo jí vzal pramen...?"
Vzduch zkamení...
Tu ho jak zídku bortí řev,
burácí z nitra masívu,
chuchvaly dýmu vyvalí se z jeskyně,
o-třá-sá-se-ze-mě-vzduch...
Oko z křišťálu
noří se z chmur smrtící páry —
velké jak pštrosí vejce,
šupiny z kamenných kvádrů protkané vrásami,
rudý bachor,
hřbetem táhne se kostěný hřeben
k ocasu tlustému jak kmen,
vlnícímu se...
"Já! Z pramene se sytí má nesmrtelnost.
A ty zmiz, červíčku, než shoříš jak troud!"
V nozdrách se horkem škvaří vzduch,
rojí se jiskry...
Tu střela jak planoucí záblesk,
strunou vymrštěná,
roztříští jediné oko netvora
na křišťálové střepy:
vzedme se vichr
a obnaží zkrvavělé nervy země,
šeří se...
Šebastiánovo tělo zlatistě září jak jesulátko,
jeho kroky jak balsám:
"Vari, nech dýchat...!"
Děrooký obr běsní
a chrlí kolem sebe laviny ohně,
ocasem rozšlehává zem,
hřmí, až se hroutí nebesa,
tu zvětří člověčinu a pozře Šebastiána...
— Co to? Je slyšet bušení člověčího srdce,
jak se rozléhá jeho útrobami:
vtom se zrůda roztrhne do všech stran...