Trosečník 2.díl

Anotace: A jak to všechno pokračovalo na opuštěném ostrově...

Probudila mě až zima těsně před svítáním. Chvíli jdu po pláži a pozoruji jak slunce úchvatných barev vychází z moře, pozoruji, jak se rodí nový den. Ale co to? Ten pocit který nesnáším, jménem hlad. Co teď? Že bych zašla do ledničky, ale to asi nepůjde. A tak se s nadšením pouštím do stavění ohniště. Asi 300 metrů od moře teď kopu díru a nosím kameny a dřevo. Sekám třísky a obratně je rovnám do kruhového ohniště. Nemám papír, ani březovou kůru, tak jsem zvědavá, jak to chytne. Jako vždy první pokus nevyšel. Ovšem ani druhý, třetí, pátý, desátý…. A tak znechuceně odhodím zápalky. Dopadly do suchého listí…a nápad je na světě. No jasně listí, suché listí a za chvíli už oheň doutná. Připravím kotlík s vodou z moře a trochu rýže. Pomocí kamenů připevním kotlík nad oheň a za chvíli se voda určitě musí začít vařit. Ovšem můj geniální plán ztroskotal. Kotlík se převrhl a uhasil oheň. Právě mi dochází, že to na ostrově nebudu mít tak jednoduché, jak jsem si myslela. Znovu tedy rozdělám oheň, přinesu vodu, ale teď jdu hledat dva klacky větvené do vidlice a jeden rovný silný. Vidlice zatluču vedle ohniště do země naproti sobě a rovný klacek pevně vložím do vidlic. To snad bude stabilnější. Ucho kotlíku provléknu rovným klackem a už se voda vaří i s rýži. Po deseti minutách se snažím co nejrychleji odstavit kotlík a rýži vysypat na připravený list. Ovšem polila jsem se vařící vodou a tak mám na levé ruce opařený celý malíček. S hrozným křikem běžím k moři a slastně ponořuji ruku do moře. Ovšem to byla úplná blbost. Strašně to začalo štípat. Začala jsem běhat a strašně mávat rukama, až se mi podařilo tu rýži vysypat. To už byl vrchol. Rozběhla jsem do středozemí ostrova a běžela jsem asi půl hodiny a poté jsem se sesypala na zem. Ano, teď lituji, že jsem vůbec nějaké peníze vyhrála. Lituji všeho co jsem za posledních 48 hodin udělala. Z mých pesimistických úvah mě vytrhl až zvuk padající vody. Ano, v dáli tekla sladká voda. Pak jsem asi překonala světový rekord ve sprintu, protože takovou rychlostí, jakou jsem byla u vodopádu jsem ještě nikoho běžet neviděla. Nadšeně jsem skočila do vody a začala jsem ji hltat, protože jsem nepila celých 12 hodin. Bylo mi už jedno, že mi na levém malíčku naskakují puchýře, že ta voda je poměrně špinavá, ale to trosečnictví opět nabylo smysl. Teď již klidná jsem se vrátila k mé rýži a co se dalo jsem posbírala a snědla a co se nedalo, snědla jsem také. To bylo krátce po poledni a tak jsem si lehla na pláž a začala jsem číst knihu Tajuplný ostrov, protože tam mi určitě poradí, co mám dělat dál. Když už nebylo takové horko, rozhodla jsem se, že ostrov prozkoumám. Vzala jsem láhev a nejprve jsem šla pro pitnou vodu k vodopádu. Než jsem ho opět našla mi trvalo dlouho, odhadem dvě a půl hodiny. O to byl pohled na něj sladší. S lahví plné vody jsem se vrátila na pobřeží, ale úplně jinam než mám svůj batoh. Než jsem opět našla moje věci, slunce se už barvilo do krásné červené. I přes veliký hlad jsem se neodvážila uvařit rýži. A tak jsem se s prázdným žaludkem vykoupala v moři a blaženě usnula na pláži jako včera.