Zbabělost

Anotace: Jedna starší povídka, kterou jsem vyhrabala ve štosech papírů a z nostalgie ji dávám sem. Měla by popisovat zbabělost...

Stál přikrčený, kolem létaly dlouhé šípy s bílým peřím a on se jen modlil, aby ho jeden nezasáhl. Vedle něj padl mladík, asi tak starý jako on, na kolena, z hrudi, pod pravou klíční kostí, mu trčel šíp. Mladík se snažil cosi říct, ale z úst se vyvalila jen šarlatová krev a on padl na zem. Jeho meč, starý a zubatý, zacinkal o sponky na jeho chabém koženém brnění. Díval se na svého souseda s vyvalenýma očima a on mu pohled vracel mrtvýma očima.
"Bože, kam jsem se to dostal? Proč? Jak jsem mohl? Neumím zabít... Pomoz mi Pane, prosím..." prolétlo mu hlavou se stejnou rychlostí jakou anglické šípy bzučely oblohou. Bylo krásně. Nebe bylo modré a nádherné. Moc si toho nevšímal. Měl obrovský strach. Bál se tak, až se mu ruce začaly třást a jeho meč před ním žertovně tančil. Ruce se mu zpotily a meč mu vypadl z ruky. Rychle ho sebral a křečovitě sevřel. Byl v části armády, která nebyla zrovna nejlépe vybavená, vlastně tu byli jen chudí lidé, bez koní, s půjčenými zbraněmi a nesedící, rozpadající se kožené zbroji. Byli tu jako štít. Za nimi se srocovalo jezdectvo. Zazněl signál, oni se rychle rozestoupili a mezi nimi se prohnala těžká jízda. Také z řad Angličanů se vylila masa mužů v lesknoucí se zboji. Koně řičeli, kolem byl hluk, křik zraněných. Ale na jejich straně byla panna Orleánská a nad jejich hlavami se v lehkém vánku třepetala Oriflama. Když uviděl štíhlou postavu Johanky, zase se mu vlila do žil odvaha. Ale jen na chvilku, než padl i jeho druhý druh v boji. Záviděl v ten okamžik vojákům vzadu i vojákům, kteří měli pavézy a mohli se skrýt. Tolik si toužil v ten okamžik zmizet, propadnout se do země, ale hlavně zůstat žít.
"Pane, jestli jsi spravedlivý, zachráníš mě. Věřím v tebe, proč bych měl zemřít." obrátil se znovu k Bohu. Ale nějak to nepomáhalo. Kolem lidé padali jako mouchy a umírali v křečích. Zahodil meč a chtěl se začít prodírat davem vojáků dozadu. Ale to také nešlo. Vojáci za ním byli srocení a nepustili by ani človíčka. Padl na kolena, po tváři mu tekly slzy, a na nohavicích se objevila temná skvrna, důkaz jeho strachu. Křičel, bil rukama do země, chtěl pryč. Nikdo ho neposlouchal. Vojáci mířili dál. A najednou, všechno pro něj ztichlo. Do zad se mu zaryl šíp. Cítil bolest, jak se mu rozlévá do žil, jak ho pálí v místě rány. Lapal po dechu. Pozvedl tvář k nebi a zahlédl, jak Oriflama zazářila ve slunečním svitu. Zatřepetala se a pak padla k zemi. V ten okamžik padl i on.

Po několika dlouhých hodinách boj ustal. Vítězná strana Angličanů odvážela z boje cenou trofej, poškozenou a roztrhanou Oriflamu. Na válečné pole se snesl stín a chlad. Na tělo mladého muže usedla vrána a hned po ní druhá. Společně se rozdělily o oči a tiše krákaly. Bylo jim jedno, že tenhle mladík zemřel jako zbabělec, stejně jako jim byly jedno osudy dalších na bojišti...