Na útěku...5

Anotace: Tak se nám to rozjíždí. Co hrozí poraženému následníkovi trůnu? Kdo pronásleduje neznámého zraněného;)? Kolik potíží to přinese? Zachová se Saša statečně? Kdo ví...

Rychle procházely studenými chodbami jen spoře osvětlenými pochodněmi. Netrvalo příliš dlouho a dorazili k panským pokojům. Voják zaklepal na dveře a po hlasitém souhlasu je otevřel.

Hrubě táhl svého vězně za sebou, až stanuli před šedovlasým mužem. Ten seděl ve vyřezávaném, pozlaceném křesle a pozorně sledoval mladého zajatce. Stačilo jediné pokynutí ruky a strážný o pár kroků ustoupil.

Tomáš muže před sebou pozoroval s nenávistí ale i se strachem.

Jakube de Arnarmo, za smrt mého otce zaplatíš! opakoval si v duchu stále dokola a jen myšlenky na vraždu jeho otce a touha po pomstě mu dodávaly odvahu.

"Tomáš Nildon... poslední žijící dědic rodu," protáhl muž zamyšleně po chvíli ticha a pozorně si Tomáše prohlížel. Ten se snažil nepodlehnout strachu a držet hlavu vzpřímenou.

"No, co s tebou? Za pár let by sis mohl nárokovat trůn. Není bezpečné nechat tě žít... Hm... Ty tedy nevíš, kde jsou tvé sestry?" Tomáš jen němě zavrtěl hlavou. Ve tváři byl úplně bílý a strach mu svazoval hrdlo. Oni ho tedy zabijí?!

"Řekni mi, kde je Alexandra, a možná tě nechám... žít," zdůraznil jemně poslední slovo a upřeně se díval Tomášovi do očí. Ten však slyšel jen ohlušující tlukot vlastního srdce a tři stále znějící slova. Oni mě zabijí! Oni mě zabijí! Nijak nereagoval a jen slepě zíral před sebe.

Jakub de Arnarmo potřásl znechuceně hlavou nad jeho slabostí. Rázně kývl na čekajícího vojáka, aby Tomáše odvedl. Než prošli dveřmi, hlasitě poznamenal.

"Užij si dnešní noc, princi. Je tvá poslední..."

---

"Co teď? Co budeme dělat?" vykřikla a bezradně vzhlížela ke stojícímu mladíkovi. Ten se konečně sklonil ke zraněnému a pomalu mu odtrhl krví nasáklou košili od těla. Saša při pohledu na ni lehce zbledla.

"Jestli se vám dělá špat-" Mladíkův hlas v tom okamžiku však přerušil další a mnohem silnější.

"Je tady krev! Někde tady bude!"

Saša zoufale pohlédla na svého společníka.

"Musíme pryč... hlavně on," opravila se, protože ji nejprve napadlo, že jsou to její pronásledovatelé.

"Všichni musíme zmizet!" ušklíbl se, když si uvědomil, že ta holka vůbec neví, kdo by to mohl být.

"Pomozte mi s ním," zašeptal a netrpělivě čekal až i Saša chytne zraněného pod ramenem, aby ho mohli odtáhnout do křoví na druhé straně. Kroky vetřelců se rychle přibližovaly doprovázené hlasitými pokřiky. Přišlo jí, že ho táhnou strašně dlouho a přitom uplynulo jen pár minut, když schovaní mezi hustými keři pozorovali nevítané příchozí.

V ten okamžik se zraněný probudil snad kvůli bolesti, kterou mu spěšný útěk způsobil, nebo hlukem, který vydávali vetřelci.

Tiše zasténal.

"Pšt, tiše. Tady jste v bezpečí," sklonila se k němu a na okamžik se na něj podívala.

"Jsou tady stopy krve a zválená tráva!" vykřikl čísi hlas. Kroky se rychle přibližovaly. Saša zatajila dech a jako ve snu pozorovala tmavé zablácené boty viditelné přes křoví.

Čas se náhle neuvěřitelně zpomalil. Něčí ruka se dotkla křoví a pozvolna je odhrnovala.

Saša nebyla schopna ani slova či pohybu. Jen tiše zírala na přibližující se mužskou opálenou dlaň...