Výlet do Julských Alp

Anotace: Úryvek z podstatně delšího textu na mém webu

Mojstrovka

Už je tu zase léto a tak vyrážíme na hory. Tentokrát v komorní sestavě – já, Marek a Pepa, pro kterého je to premiéra nejen na těchto cestách, ale v horách vůbec. Navíc bere antibiotika, má trošku obavy, ale podle mě se mu na horském vzduchu uleví a bude zdravý dřív než z těch prášků.
Jedeme netradičně Markovým autem. Není úplně nejhezčí, ale vím, že jezdí překvapivě rychle. Na benzince v Mikulově dostal Marek geniální nápad – zkontrolovat, jestli svítí světla. Hádejte, jak to dopadlo. Blbě. U pravého jsme vyměnili žárovku a když to nepomohlo, tak i pojistku. Naštěstí Marek neměl žádnou náhradní, takže jsme si mohli koupit celou sadu. Na následující hranici jsme ještě svítili, ale pak už rychle odešly všechny pojistky, které Pepa zapojil, až toho nechal.
Ráno jsme se vydrápali na sedlo Vršič (1611 m), našli si ubytování na chatě a jen tak bez přípravy vyrazili na Mojstrovku (2332 m). Od dvou kilometrů nahoru se honila oblačnost, přesto bylo docela teplo. Nejdřív jsme prošli lesíkem, pak začalo stoupání na hřeben. Kdyby nebylo mraků, viděli bychom krásně protější stěnu Prisojniku. Po pár desítkách minut jsme se vydrápali do jakéhosi „účka“, malého sedýlka mezi skalami. Kluci přede mnou začali vydávat radostné zvuky, z čehož jsem usoudil, že konečně je něco vidět. Sáhnul jsem po kameře, vydrápal se pár posledních metrů, okouzleně jsem vydechnul, pozvednul svou Sony… a zase ji spustil, protože mrak mezitím všechno zakryl. Každopádně jsme zde zatočili vpravo a po chvíli se před námi objevil vrchol. Nastalo dlouhé stoupání, během kterého se nám střídavě odhaloval a zakrýval obzor, takže jsme párkrát zahlédli i krásný Jalovec.
Rozhled z vrcholu byl dobrý, protože nízká oblačnost se rozplynula a vysoká nám nevadila. Zatímco jsme se kochali, dorazil na vrchol človíček asi tak v našich letech, obuté měl sandály a vůbec vypadal, že je tu náhodou. Byl to samozřejmě Čech, jmenoval se Matýsek, ve Slovinsku byl jako instruktor vodácké CK a na horu šel jen kvůli svým klientům. Hezké bylo, že je nechal daleko za sebou a než přišli, vypil několik lahváčů se slovy „víc nemůžu, večer řídím.“ Samozřejmě jsme pokecali o vodě a našli i společného známého.
Pak nastala porada, kudy dál. Buď se vrátíme stejnou cestou, nebo obejdeme kolo přes jištěnou cestu. Marek byl vášnivě pro ferratu, přestože jsme šli jen nalehko bez vybavení. Nakonec rozhodlo, že po ní vylezli nahoru i dva starší pánové, kteří taky neměli nic než ruce a tvářili se, že to bylo v pohodě. Chystali jsme se tedy k odchodu, zatímco Matýsek, jinak opravář stavebních strojů, popisoval svou práci slovy "když někde chybí šroubek, tak ho odjinud vyšroubuju a dám ho, kde je třeba." Na moji námitku, jestli mu potom nechybí zase jinde, odvětil, že na každém stroji se přebytečných šroubků najde dost a dost.
Sestup! Možná bylo štěstí, že jsme přes novou oblačnost neviděli dolů. Slézat po ferratě do údolí je vždycky o ústa a tato cesta je hodně vzdušná. Byly by to krásné fotky, kdyby bylo něco vidět. Po překonání vysoké kolmé stěny jsme přišli na ledové políčko. Proti nám stoupali dva Italové v kompletní výbavě – oblečky, botičky, helmy, lana, cepíny… když mě viděli v krátkém rukávu, tvářili se nějak divně. No nic, nenechám se rozhodit, jsou to asi začátečníci. :-)
O kousek dál jsem se potkal s nějakých sympaťákem, který se mě zeptal, jestli mluvím anglicky. Pak spustil, že bychom se měli vrátit na vrchol, protože dole tu ferratu nemůžeme sejít, "pokud tedy lidé v naší zemi neumí létat". Poděkoval jsem mu za jeho zájem, možná se nahoře opravdu uvidíme, a pak jsem pokračoval svou cestou. Marek křičel "dojdu nebo pojdu". Po chviličce jsme narazili na trojici, která taky sestupovala – s pomocí lan. To už začalo být divné. Naštěstí z ferraty vedla úniková trasa rovnou do sedla, takže jsme se nejhoršímu úseku vyhnuli a přes suť a sněhové pláně jsme se dostali z hřebene.
A teď jedna velmi důležitá věc! Pokud budete sestupovat z hřebene po suti, tak jak se to běžně dělá, v žádném případě nelezte po jasně viditelné cestě do lesa!!! Cesta totiž po chvíli skončí a jelikož vydrápat se zpátky je naprosto nemožné, budete muset projít neproniknutelnou houštinou větví a kmenů, což opravdu není nic snadného a příjemného. Správná cesta vede více vlevo, není tak nápadná, ale vyplatí se ji hledat. Jak jsme viděli později od chaty, špatnou cestu volí většina turistů. S notnou dávkou škodolibosti jsme se bavili pozorováním chudáků, kteří udělali stejnou chybu jako my.
Večer zjišťujeme, že jsme spálení. Přestože slunce svítilo celý den přes mraky, jeho síla byla obrovská. Já mám nejhorší krk a obě předloktí. Taky se ukázalo, že na chatě není žádná sprcha. Asi zdejší pobyt zkrátíme.

Prisojnik …
… aneb Nikdy nevíš, že máš dost, dokud nepoznáš, že máš víc než dost

Dnes tedy jdeme na Prisojnik, horu vysokou 2547 m, jejíž dominantou je Přední okno – díra ve skále o rozměrech 80 x 30 metrů, ve výšce asi 2100 m. Pro mě je to priorita, na vrcholu mi až tak nezáleží.
Počasí vypadá všelijak, jen ne ideálně. Už během pozvolného stoupání podél stěny foukal šílený vítr. Svorně s Pepou nadáváme, ale Marek říká "dojdu nebo pojdu". Pak jsme postupovali po úbočí přímo k oknu. Nejdřív jsme ho jen tušili, pak byl vidět vršek, celkem nic moc. Ale když jsme přišli až k němu… Přestavte si obrovskou díru ve skále, z jedné strany vede cesta, z druhé hodně příkrá ferrata. Navíc skrz okno foukal ještě silnější vítr, než kdekoliv jinde. Za chvíli mi byla zima. A aby toho nebylo málo, terén je tu tak drsný, že se nedalo skoro nikde pořádně postavit. To místo se ani nedá popsat.
Pepa mě vyfotil s oknem v pozadí, pak jsem si sundal batoh a chtěl z něj něco vytáhnout… jakmile jsem se předklonil, vítr mi strhnul čepici z hlavy a ta vletěla rovnou do okna! To mě dorazilo. Čepička má drahá s vlaječkou je úplně v pr…
Marek už se zase žene po laně nahoru, což odsud vypadá dost hrůzostrašně. Prý dojde nebo pojde. Pepa leze za ním, aby mě mohl vyfotit dole. Několik minut si hraju na manekýna, ale je mi čím dál větší zima. Navíc mě bolí koleno, včera jsem si natáhnul šlachu. Konečně můžu zahájit pomalý sestup. Cestou mě předběhnul nějaký divoch. Ten člověk si vykračoval tak jistě, spíš poskakoval, jakoby ani nemohl spadnout do stometrové hloubky. Původně jsem chtěl dojít jen do stínu a tam si dát pauzu na jídlo, ale hledejte stín na jižním svahu, kde i ta nejvyšší kleč měří metr! Zato jsou tu všude krásné rostlinky a dokonce jsem vyfotil i čmeláka. Nakonec jsem došel až dolů, u chaty jsem navštívil oba stánky "spomeniki" a koupil si novou čepici, modrou s nápisem "Vršič 1611 m".
Asi po dvou hodinách dorazil i "vrcholový tým". Marek říká, že se bál, že tentokrát opravdu pojde. Prý to byla cesta na ostří nože, mnohem těžší než na Triglav. Za celou dobu udělali jen dvě fotky. Pepa říká, že bude zvracet. Asi má úpal.
Balíme věci a sjíždíme z Vršíce do údolí. Pepa říká, že bude zvracet, Marek se bojí o své brzdy. Musíme dělat zastávky. Je šílené vedro, fakt hrůza. Mě je celkem dobře, ale Markovi se točí hlava a Pepa opět hlásí, že bude zvracet. Zastavujeme u nějaké studánky, chladíme se. Vypadá to, že Pepa zvrací. Marek říká něco v tom smyslu, že jen on a Pepa jsou stachanovci, zatímco jediný Honza není debil. A tak se chlapci na vlastní kůži přesvědčili o platnosti výroku uvedeného v názvu kapitolky. :-)
No a pak už jsme přijeli do kempu. Paní domácí si postěžovala na děsné vedro, prý tu už dva týdny nepršelo. Tráva je žlutá, vyprahlá. A protože se neochladilo ani večer, rozhodli jsme se spát pod širákem.