Stromovka a strach

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Motala jsem se celý den, přešťastná, okolo koní, dokonce mě jeden jezdec i svezl!!! No sedmé nebe je pendrek proti mému štěstí ten den.

Nevšimla jsem si, jak rychle se setmělo. Čekala mě cesta přes Stromovku na tramvaj. Jinak jsem se odtamtud dostat nemohla. Fíha, to byl průšvih.

Kdyby tenkrát existovaly mobily, mohla jsem poslat mámě SMS, že tam přespím a bylo. Jenže takhle jsem jít MUSELA.

Zoufale jsem přemlouvala pár lidí, jestli by se mnou nešli, že se bojím, ale nikomu se, do tenkrát neslavně proslulé Stromovky, nechtělo a raději zůstávali přes noc.

Tak jsem, strachy bez sebe, vkročila na pěšinu, vedoucí přes les k mému cíli - tramvaji.

Svítil studený měsíc, jako zlé oko dravce a přes větve stromů vrhal na okolí strašidelné stíny.

Našlapovala jsem tichounce po cestě, aby mě nebylo slyšet a hlavně, abych já dobře slyšela. Už jsem měla za sebou třičtvrtě cesty a dobrá nálada se mi začala pomalu vracet.

Náhle se přede mnou vynořil obrovský stín. Krev se ve mě zastavila, nohy mi přirostly k zemi, hrdlo se děsem sevřelo a já fascinovaně zírala na obludu.

Chvíli jsme stáli proti sobě. V lese se rozhostilo zlověstné ticho.
Po nekonečných vteřinách děsu, se stín pohnul směrem ke mě.

Chtěla jsem křičet, chtěla jsem utíkat, ale nemohla jsem. Se semknutým hrdlem, s nohama, vrostlýma do pěšiny, jsem bezmocně sledovala obludu, jak mě pohlcuje do své temnoty.

Poslední má zoufalá myšlenka byla, Ježíši, co tomu řekne chudák máma!? Omdlela jsem.

Když jsem otevřela oči, seděla u mě šeredná stařena a máčela mi čelo mokrým kapesníkem. "Vy mladý taky hovno vydržíte", skřehotala pisklavě. "Člověk si udělá srandičku a hned sebou seknete", dodala ještě jízlivě.

"Tak já jdu zase na dalšího poseru", rozloučila se mile, sebrala ze země obrovský plášť, s neméně obrovskou kápí a roztomile se pochechtávajíc, šla vyděsit dalšího chudáka.