MRTVOLA -III.+IV.

Anotace: Teď už se nedá utéci.. Jeho očima duše přebývající pryč z těla...

,,ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! PANEBOŽE MŮJ SVATEJ!!!“
Sebrala jsem se a utíkala jsem co nejrychleji jsem mohla. Proboha…. co to jenom bylo. Ne, to není možné. To nemůže být možné!!!
Ono se to pohnulo!!!!
Ono se to probudilo! Ale to není možné. Je mrtvý!!!

Přesvědčovala jsem sama sebe ve zběsilém běhu pryč. Pryč, pryč odsud, kamkoliv, jenom co nejdál odsud. Prokristapána, co jsem to jenom udělala??!!!!
Já jsem ho políbila!!!! Mrtvolu!!!!!
Ach můj bože…c-co jsem to udělala. Vždyť to je zvrhlé, to je nemyslitelné, to je tabu!

Ani nevím, jak jsem se octila daleko před márnicí na cestě domů. Běžela jsem tou nejkratší trasou, jak to jen šlo. Už jsem nemohla; nohy mi těžkly a chytala mě křeč, dech už jsem hezkou chvilku nemohla popadnout a v plicích mě ostře pálil ledový noční vzduch. Těžko říct, co odpadne dříve, jestli dech, či nohy. Spíše to udušení hrozilo akutněji. Díkybohu že už jsem od toho strašného místa dál, díkybohu že už jsem pryč od toho…to ne, to nejde. Jenom se mi to zdálo. Byla to iluze, byl to klam smyslů, má bujná představivost vykonala své. Byla to jen představa. Ten pohyb rtů a trhnutí tváře byl výplod mé fantazie, nic víc, nic míň. Anebo to mohl být pohyb nervů, mohl to být nějaký opožděný záškub. Třeba jak jsem se ho dotkla, tak jsem spustila nějaký zpožděný reflex. Snad…

Snad mě nezpozoroval otec za vrátnicí. To by ještě scházelo. Zabil by mě a dal by mi domácí vězení. Snad…
Doufám, se z toho vyspím a tohle všechno bude jenom děsivý sen. Děsivý, a přece krásný.

Má duše letěla. Zdolávala nejvyšší skály, kopce i pohoří v jednu chvíli, a vzápětí už byla v nížinatých pánvích. Plavala v ledových jezerech, či se jen tak převalovala v potocích. Podívala se na má nejoblíbenější místa po mé vlasti. Byla již nějakou dobu volná. Čas, a spoustu daleko jiných věcí jsem přestal potřebu vnímat. Už mě nic nebolelo, nic jsem necítil, pouze se vracel k nejdůležitějším místům, chvílím a okamžikům mého života. Nic mě už netrápilo, pouze jsem čekal…
Čekal, až se má duše odpoutá od mého mrtvého těla a odpluje pryč, do jiných sfér, do jiných prostorů ve vesmíru. Alespoň takhle nás to doma učili…
co bude pak, to se už tak přesně neví. Prý se někdo narodí znovu jako někdo úplně jiný, nebo se stane andělem strážným někomu, koho měl za svůj život opravdu velmi rád, či se jeho duše přestane dále reinkarnovat a on splyne s kosmem v jeden celek. Že by se stal duchem, nebohou duší uvězněnou mezi dvěma světy, nepatříc ani do jednoho, ho v životě nenapadlo. Ale teď se toho začal silně obávat. Byla to teď jediná strast, úplně jiná, než co kdy zažil. Tahle se týkala co s nim bude, aniž by to mohl sám nějak ovlivnit. Byla to strašlivá bezmocnost. Dokonce se několikrát pokoušel opět dostat do svého těla, nad kterým se co chvíli vznášel. Už si na ten pohled sám na sebe seshora zvykl. Vypadal děsivě, tak se raději snažil tomu pohledu vyhýbat a rozhlížel se kolem. Nacházel se právě v místnosti, kde se uchovávali mrtvoly-v márnici. Našli ho na hřbitově ležet otráveného. Podle spisů, položených na stolku u zdi byl uveden přibližný čas jeho skonu a nějaké údaje o jeho případu. Už skoro den byl po smrti a pitva byla napsána na zítřejší ráno. Za okny byla černočerná tma a podle toho usoudil, že by mohlo být něco málo po půlnoci.
Tohle je zvláštní země. Jezdí se zde napravo, je tu strašně hlučno, řeka Temže, protékající srdcem hlavního města je jedna velká stoka…ne jako u nás.
Proč jsem jenom kdy odtamtud odjížděl…posteskla si má duše. Tady jsem našel pouze smrt a utrpení. Následující chvíli jsem se vydal do posledních okamžiků života. V jedné zvláštní místnosti a poté opět na tom hřbitově s prázdnou kyanidovou ampulí v kapse… Po vrazích ani stopa a já nyní znám jako sebevrah. Bezejmenný cizinec s ještě bezejmenější minulostí. Je to smutné…mít čím, tak dokonce i pláču.

Dále jsem se bezvýsledně litoval, když tu náhle mé zbystřené smysly beztvárné duchovní ektoplazmy zaznamenaly něčí cizí přítomnost, přesto tak známou. Nebyl to žádný doktor, ani hlídač nebo dokonce vetřelec, i když, neměl tu v tuto dobu a tady vůbec co pohledávat. Slyšel jsem něčí pomalý nejistý krok, něčí přerývavý dech, cítil jsem něčí jemnou vůni. Byla to bytost čistá, neměla se mnu nějaké negativní, dokonce věcné úmysly mne pitvat, či jinak zkoumat. Přišla se na mne jenom podívat. Na mne. Nezajímalo ji kdo jsem, ale to, jak se mi daří.
Stav mimotělní má několik výhod…zlepšené vnímání reality je pouze jednou z nich. Mohl jsem svou duši jen tak vypustit se prolétnout ven kamkoliv, kamkoliv, omezena tímto světem. A teď jsem jí vypustil za tou osobou. Byl jsem zvědavý, kdo mě ruší ze svých úvah, i potěšený, kdo má o mne takový, zatím nepoznaný zájem.
Viděl jsem ji. Byla to ona. O ano. Jednou už tu byla, to jenom má duše přebývala ještě z převážné části v těle. Proto je mi tak povědomá. Má duše jí nyní viděla z každičkého úhlu pohledu. Dokonce mohla nahlídnout i do její duše.
Prolétl jsem těsně kolem ní, ale jen se nepatrně zachvěla. Chtěl jsem jí najednou strašně moc pozdravit. Zkoušel jsem na ní mluvit, dotknout se jí. Nic. Ani mě nemohla slyšet, vidět, cítit. Byl jsem nic. Padl na mě nepředstavitelný smutek a bolest. Z povzdálí jsem ji dál pozoroval.
A ona šla soustředěně přímo k mému tělu.
Dlouho se na něj dívala… skoro byl moc vděčný za pruh bílého plátna, sloužící jako provizorní bederní rouška.
Bože… ona se mě dotkla. Pohladila mne… Takové krásné věci si myslí.
O mě. O mém tělu bez duše, o mé prázdné schránce bez života. Sama jsi nádherná, překrásná neznámá. Ty sama jsi anděl, proříznuvší mou nicotu. Mou osamělost. Mé trpké rozjímání o smrti, nyní tak reálné!
Jestli budeš to poslední, co si z tohoto krutého světa odnesu, pak se odtud odeberu rád.
Ach kéž bychom se jenom mohli potkat dříve…
Kéž bych to mohl cítit. Kéž bych se mohl nějak dostat do svého těla a vnímat její dotyky. Sakra, kvůli ní bych se i vrátil zpět. Tam na ten zlý a krutý svět´, před kterým bych jí chránil. Musí to nějak jít! Musí, musí, musí…
To ne…ona, ona se mne chystá-! Musí to jít!
Políbi-…MUSÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!