Smích? Přejde...

Anotace: Další z mých suchých povídek... Je to spíš poukázání na mou povahu, jsem nápadně podobná Lawrencovi, ale žádnou vraždu mi na krk nehodíte!

Ticho a tma.. Čekají..
"Lawrenci?" zeptala se tichounce Valentina. Mladík se k ní otočil a ona si ve svitu měsíce prohlížela jeho krásnou tvář. Tvář, pro kterou by byla schopná udělat cokoliv. Jemné rysy obličeje, neustále prozářené podivným úsměvem, který mu přidával na zajímavosti. Nebyl to úsměv odhalující zuby, ne, jen zvlněné rty, trochu pozvednutý jeden koutek. Byl to defekt po zranění, ale to nikdo nevěděl, jen on. A on by ve své dokonalosti nikdy nepřiznal, že ho zranili. Říkala tomu úsměvu křivý. Usmíval se jen napůl. Ale tak kouzelně. Pohlédla do jeho všímavých černých očí. Ne, v těch se neusmíval. Nepřítomně si prohlížely vše kolem sebe, ale nezdálo se, že by je někdy něco zaujalo. Pousmála se. Měl dívčí tvář. Jak často jí vysvětloval, že je ženský, ale ne zženštilý. A jak často se mu kvůli téhle větě smála.
"Kde je Mahared?"
Zamyšleně se na ni podíval. Na to, jak ho studovala. Dokázal v ní číst jako v otevřené knize. Prsty si odhodil z obličeje dlouhé zlatavé vlasy. Bylo to gesto, které často opakoval. Světlo měsíce se odrazilo od stříbrného přívěsku na jeho krku. Piraňa. Lovec... Laskavě se na ni usmál a Valentina se trochu otřásla. Mlčel hodnou chvilku, jak uvažoval nad otázkou ze všech stran. Potom si vybavil mrtvý pohled Maharediných očí, krev stékající jí po tváři z rány po kulce uprostřed čela, prudce otevřená ústa, která už nikdy nepříjemně nebudou ječet a smát se.
"Uhmm.. Učí se tichu..." pronesl nakonec hlubokým hlasem. Díval se kamsi za ni. Nikdy na ni nekoukal. Nekouká prostě na lidi. Nikdo neví proč. Byla to taková jeho zvláštnost.
"Tichu?"
"Ano." souhlasil prostě a dál to nerozváděl. Valentina byla nervózní. Nic nevycházelo, tak jak mělo. Už dávno měli přijít. Ale Lawrenc byl stále klidný. Někdy ji to až zlobilo. Jeho lhostejný klid, se kterým proplouval životem. Teď se posadil na okraj střechy a vytáhl z klopy dlouhého kabátu útlou knihu. Mort. Natočil stránky k zářivému měsíci a začal si číst. Ona přecházela po střeše a nervózně se rozhlížela.
"Nemohla bys s tím přestat?" zavrčel po chvilce. Nedotrhl pohled od knihy. Valentina se po něm otočila a rozzuřeně štěkla:
"Ne, nemohla. Už tu měli být.."
"Ale oni dnes nepřijdou..." usmál se chladně. Zarazila se. Překvapeně na něj pohlédla.
"Víš, že Mort znamená smrt?" zeptal se jí najednou na úplně scestnou otázku. Přimhouřila pohled.
"Jak to, že nepřijdou?" chtěla vědět. Pokrčil rameny. A konečně se na ni podíval. Ozval se klouzavý zvuk taseného nože. Ani nevěděla, jak se to stalo.
"Protože jsem svině.. Vždycky jsem byl.." usmál se na ni zblízka. Stál skoro u ní a v dlani svíral jílec nože, jehož ostří měla celé zabořené do hrudi. Sevřel její umírající tělo v náručí.
"Ani nevíš, je mne nudilo se přetvařovat..." vyprávěl jí a konečně na ni hleděl. Zvědavě se díval, jak se jí zamlžují oči.
"Jak moc jsem nenáviděl ty vaše posměšky... Já mám svou hrdost, i když to vy asi nikdy neuznáte... Ty jsi poslední... Nikdo se mi nebude smát. Nemám to rád..." Pomalu se zvedl a vytáhl nůž z jejího těla. Otřel ho o šátek a ten jí hodil na obličej. Už stejně byla mrtvá. Došel k okraji a sebral knihu, kterou tam odhodil. Schoval ji do vnitřní klopy kabátu. Zvedl pohled k měsíci.
"Jsem pomstychtivá svině.." řekl městu pod sebou a potom s veselým pískotem odešel.