Záhadný dům 4

Anotace: Tak je tu konečně další pokračování. Omlouvám se za zpoždění. Tentokrát je to trochu oddechovější a romantičtější!:-) prosím o komentíky, děkuji!

ZÁHADNÝ DŮM 4
...Patrasovi pořádali bál. Martina si mezi ostatními dívkami připadala jako šedá myš. Už už se chtěla omluvit a utéct na toaletu, když vtom spatřila Davida. Tančil s půvabnou dívkou.
„No ne! Támhle je David. A Barbora Saterová,“ řekla Alice. „Bože, z té ale vyrostla hežká dívka! David byl vždycky celý pryč do hezkých děvčat.“
Hudba ustala. Martina stočila zrak do míst, kde naposledy viděla Davida. A ztuhla. David šel k ní. Uklonil se a pozdrvail. Nabídl jí rámě a řekl: „Můžu tě požádat o tanec, Martino?“
Martina se podívala na Alici. Její zelené oči ztvrdly a zchladly. Rty měla zůžené odporem. Martina si z toho nic nedělala.
„Ráda si s tebou zatančím,“ řekla s úsměvem.
Tančili spolu ladně. Při tanci si povídali. Melodie však rychle odezněla. David Martinu přidržel o vteřinu déle, než bylo nutné, a pak od ní odstoupil. Martina se chtěla vrátit k Alici, ale on ji chytil za ruku.
„Dáme si punč?“ zaptal se.
Celá šťastná přikývla.
Počkal, až se do něj zavěsí, a odvedl ji k tabuli.
Zastavil se u řady židlí podél zdi. „Počkej tady,“ řekl a usadil ji na jednu z nich. „Hned jsem zpátky.“
Martina sledovala výzdobu, když se však zadívala k Davidovi, spatřila něco hrozného. Barbora Saterová držela Davida za ruku a táhla ho do úzkého prostoru mezi pergolou a zdí.
Martině se do očí vhrnuly slzy. David na ni zapomněl. Světlo svíček se rozmazalo v zlatavém oparu. Otřela si oči. Jasný, zlatavý opar však nezmizel. Bylo to horší.
„Hoří!“ vykřikl někdo. Hudebníci přestali hrát. Nějaká žena vykřikla. Všichni utíkali ven.
„Davide!“ zavolala Martina a zůstala stát. „Kde jsi?“ popošla o pár kroků. Musela ho najít. Vtom někdo vyběhl z pergoly. Dívka. Barbora Saterová. Strašně křičela.
Hořela. Celá hořela.
„Barboro stůj!“ volala Martina. Chtěla jí pomoct. „Neutíkej!“
Nešťastná dívka se ohlédla.
Martina vyjekla hrůzou. Barbory obličej bublal jako vosk. Konečně na ni hodila ubrus a udusila plameny.
Vtom se obrovitá pergola zakymácela.
Martinu ovanul silný žár.
Nohy jí vyletěly do výše.
Dopadla na záda a vyrazila si dech. Něco ji přitisklo k podlaze.
Když se vzpamatovala, zjistila, že leží na podlaze a na ní leží David.
„Jsi v pořádku?“ zachrčel.
Martina kašlala, dým ji dusil. „Davide,... tys mě zachránil!“
„Když ti říkám, že máš počkat, tak laskavě počkej!“ rozkřikl se na ni.
Než stačila říct slovo, popadl ji za rameno a otočil ke dveřím. „Mezej odsud!“ přikázal.

Martina nemohla usnout. Přemýšlela. Před jejíma očima zemřeli dva lidé – Barbora a Nela...
Vtom ji něco napadlo. Posadila se v posteli. 2 lidé zahynuly! Ano, Aliciny karty se jí snažili říct, že po Nelyině smrti budou ještě další mrtví.
Srdce jí tlouklo až v hrdle. Karta Smrti se jí ukázala celkem třikrát. Mělo to znamenat, ža bude další smrt?
Zachvěla se. Kdo to bude?
Ťuk, ťuk!
Něco dvakrát dopadlo na okno. Kdo to mohl být? Martina nakoukla za závěs. Na zahradě stál David a gestikuloval na ni, aby šla dolů, že se sejdou u zadních dveří.
Co jí mohl chtít?
Čekal u zadních dveří. Vzal ji za ruku a odvedl dál do zahrady – aby na ně nebylo z domu vidět.
„Rád bych se ti omluvil za to, že jsem byl na tebe tak tvrdý. Chtěl jsem jen, abys byla od toho ohně co nejdál. Chtěl jsem mít jistotu, že se ti nic nestalo,“ vysvětlil. Zvedl k ní ruku, ale pak ji nechal klesnou zpátky k boku. „Mrzí mě, že ses stala svědkem něčeho tak hrozného.“
„Byl to můj první bál.“ Martina si zkřížila ruce na prsou. „Už asi nikdy na žádný nepůjdu.“
David ji vzla kolem pasu a přivinul ke sému boku. Martina ucítila žár jeho tělo a slastně vzdychla.
„Co se vlastně stalo?“ zeptala se.
„Barbora se mnou chtěla mluvit. Mezi čtyřma očima. Říkala, že je to strašně důležité, a tak jsme šli za pergolu, protože jedině tam jsme mohli být sami.“
„Já vím, viděla jsem vás.“
„Myslel jsem, že se k tobě hned vrátím. Když jsme byli z dohledu, Barbora na mě začala křičet, že tančím s tebou. Řekl jsem, že jí do toho nic není a chtěl jsem jít pryč. Nepustila mě. Nevím přesně, co se potom stalo. Odvrátil jsem se od ní. A vtom něco zahučelo. Když jsem se otočil zpátky, byla už pergola v jednom ohni. Všechno se to seběhlo moc rychle, čeho se dotkla to hořelo. Chtěl jsem jí pomoct ale utekla mi.“
Martina ho vzala kolem pasu a ještě víc se k němu přitiskla.
David rychle a zhluboka dýchal, s každým výdechem jako by si povzdychl. „Martino,“ řekl tichým, ale naléhavým hlasem.
Podíval se jí do očí. A pak jí políbil. Měl horké a pevné rty. Martina ho odstrčila. Byl to pro ni šok. Srdce jí málem vyletělo z těla.
„Zítra odjíždím do Brna, ale rád bych se s tebou setkal, hned jak se vrátím.“
„Teta Alice nedovolí...“
„Sejdeme se pozítří tady u toho rybníka ve stejnou dobu.“
„Tak dobře. Přijdu.“
Usmál se na ni. Byl to zvláštní, neuvěřitelně milý úsměv, jaký ještě u nikoho neviděla. Srdce se jí rozbušilo ještě rychleji. Martina v té chvíli pochopila, že Davida vroucně miluje.
Znovu ji políbil. Pak poodstoupil. Držel její ruce ve svých. „Dej na sebe pozor Martino. Dějí se divné věci, nevěř nikomu.“
„Ale tobě přece můžu věřit,“namítla.
„Ne!“ odsekl. Zatřásl jí rukama, jako by chtěl, aby se vzpamatovala. „Nesmíš věřit nikomu – ani mě!“