Učitel

Anotace: Být učitelem není zrovna jednoduché. Není asi snadné se denně stavět před publikum a hrát představení, na jehož konci by mělo být naše pochopení a zmoudření. Musí, nebo často jen chtějí, přinášet nemalé oběti.

Kabinet voněl křídami, protože jimi byla naplněná celá skříň hned za dveřmi. Člověk by neřekl, jaká je spotřeba křídy na průměrném gymnáziu. Přes veškerý vědecký pokrok se bez ní ani podprůměrný učitel fyziky neobešel. Ano a podprůměrným učitelem fyziky, zatraceně podprůměrným, tím se Ondra cítil být. Jinak bylo uvnitř příjemné teplo a hlavně klid. Klidu si užíval nejvíc. Byli tu s kolegyní Ivanou sami. Zbývalo mu necelých čtyřicet pět minut, přestávky, potažmo příchodu kolegů a hlavně na jejich uštěpačné poznámky. Po pěti dalších minutách nastane peklo v podobě bezvládí ve třídě. Ivana opravovala sešity.

Ticho mu ale nepřinášelo potěšení, jaké si představoval. Navíc, mu Ivana nevěnovala žádnou pozornost. Zvykl si sice, že ho svět ustavičně přehlížel, ale pořád doufal, že když už ne žákům, tak alespoň některému z kolegů, potažmo alespoň jí, co by pohledné ženské, by za trošičku pozornosti mohl stát. Snad se měl narodit jako neviditelný a stvořitel to na poslední chvíli popletl. Sice byl vidět, ale nikoho nezajímal.

„Asi se tu na to vykašlu!“ Řekl najednou nahlas do ticha rušeného jen komorním šustěním Ivaniny propisky a klapáním sešitových desek. Překvapeně zvedla oči a podívala se na něj. Měla krásné a veliké čokoládové oči. Miloval hnědou barvu panenek, když byla lemovaná bílými ostrůvky bělma, dlouhými řasami a hlavně, když to vše bylo zasazeno v pohledném obličeji. Alespoň tak pohledném, jako právě ona měla k dispozici. Člověk by si pomyslel, jak moc musí být do své práce zabraná. Ale protože se zeptala jasně a zřetelně,“Máš snad nějaké lepší místo?“ Bylo vidět, že ho vnímala docela pozorně. Ondra zavrtěl hlavou. Po chvilce ještě dodal, jako by na vysvětlenou. „Nemám vůbec nic, ale zdá se mi, že budu mít menší depky jako nezaměstnaný, než jako učitel. Kdyby mi alespoň dělali schválnosti, ale to ne. Přehlížejí mě, jako bych nic neznamenal, jako bych byl vzduch... Hergot přece jsem toho ve srovnání s nimi už dokázal dost! Mohli by mě alespoň maličko respektovat. Nemusí mě poslouchat jako hodinky!“ A odmlčel se.

„Z obecného hlediska pro ně asi opravdu nic neznamenáš. Jsi pro ně míň než vzduch. Ten potřebují, aby přežili. Tebe ne...“ Poznamenala Ivana a hned zase rychle sklonila hlavu do sešitů, jako by se lekla, že by ho podobnou řečí mohla naštvat, nebo urazit. Jenže Ondra věděl, že na jejích slovech je moc pravdy. Cítil, jak strašně pravdivá byla. Jasně, že vzduch, ten který nijak nechutná a není ani vidět, je pro ně víc než on.

„Nezvládnu to!“ Vyšlo z něj po dlouhé době a ta dvě slova měla plačtivý nádech. Snad právě ten přízvuk vzbudil v Ivaně mateřský komplex. Zvedla se. Párkrát zaklapala podpatky. Nakonec si stoupla za jeho židli a pohladila ho po vlasech. Jako by mu bylo osm a ona ho povzbuzovala ke skoku dalekému na školní olympiádě.

„Ale zvládneš. Všichni jsme to zvládli. Jen to prostě nejde hned! Nesmíš být netrpělivý. Jsi tu první rok. Ty to víš, my to víme i oni to ví. Především oni to ví.“ A při vyslovení slova „Oni“ píchla prostředníkem prudce do vzduchu, takže nebylo jasné, zda má vlastně na mysli místní žactvo, nebo antické božstvo.

„Musíš najít něco, co jim dá důvod tě respektovat. Cokoliv! Zkus se jinak obléknout, a hlavně připravit. Mládež nesnáší nejistotu a taky suchary. Co umíš, na to kašlou. Ty jsi na to snad v jejich letech nekašlal?“

Když o tom tak přemýšlel, musel si přiznat že ano. Kašlal na učitele i školu velmi spolehlivě. Tedy ne paušálně na vše, co se týkalo školy. Jenom na to a na ty, co ho nebavili. Co mu přišli nudní. A to byl i jeho problém. On byl nudný, protože pro většinu smrtelníků prostě byla fyzika nudná. Co se s tím dá asi tak dělat? Fyzika je jako barokní žena. Ta taky nemá kouzlo pro každého... Jenže když ho člověk objeví, je z toho láska na celý život. Vysvětlujte to ale puberťákům, které nezajímá nic jiného, než kdy už se konečně rozlehne chodbou poslední dnešní zvonění a školní brána je začne chrlit zpět do života, kde pro ně zatím nejsou významné letopočty, matematické vzorce, gramatická pravidla a vůbec nic, co by mohlo život jakkoli komplikovat.

„Tobě se to mluví, když jim vyprávíš jen legendy a příběhy. Není těžké dát takové látce šťávu. Ale jak mám já dát šťávu vlastnosti nakloněné roviny? Nebo jak udělat dobrodružným a zajímavým výklad rovnice spojitosti tlaku, to už mi asi neporadíš... Nebo si snad myslíš, že do Izochory, Izobary či Adiabaty lze naroubovat nějaké sexy zauzlení?“ A mávl rukou na znamení marnosti takových hovorů. Ivana se mezitím vrátila zpět ke stolu, ke svým sešitům.

„Ne!“ Řekla jen lakonicky. „A hlavně z toho důvodu, že by to to nebylo nic platné. Když to nevyjde z tebe, nezvládneš to. Musí to být něco, co si připravíš sám. Na poli konkretizace je totiž, jak bych ti to tak řekla srozumitelně, každá cizí rada marná... Jen se tě snažím utěšit tím, že si to musel prožít každý. Úplně každý. I ředitelka někdy nějak začínala“

„Jo! Jenže ta když začínala, tak si autoritu ještě mohla vynutit rákoskou!“ Ivana vyprskla smíchy.

„No tak stará zase není. To mě neurážej. Jsem jen o jedenáct let mladší, než ona.“ Usmál se taky. Uvolnilo to poněkud atmosféru. „Jestli chceš, můžeme si večer spolu dojít někam sednout. Přece jen učím dějepis, můžu tě inspirovat. Rozhodnout se musíš sám, ale inspirace by se mohla hodit. Co říkáš!“ Tak tohle byl sen. Nic si nepřál víc, než povečeřet s takovou kočkou. Sedět, povídat, mezi tím pomaličku vychutnávat sousta a být pyšný, jak mu u okolních stolů závidí jeho společnost. I kdyby na tu jednu večeři měl padnout rozpočet na týden. Stejně už dávno horlivě přikyvoval. Snad pro to, aby si to nerozmyslela.

Večer bylo chladno. Nechtělo se mu pryč z útulného pokoje jeho pronajatého malého bytu, ale jen do chvíle, než si vzpomněl na Ivanu. Rychle tedy plácl na tvář trochu „STR8-tu“ a chytil kabát. Doufal, že autobusové linky mu budou příznivě nakloněny a nedají vyšší skluz jeho začínajícímu zpoždění.

„Jasně že už čeká před domem, chudinka! „A co jsi čekal jiného!“ Napadlo ho, když zahlédl z okna autobusu její semišový kabát. Rychle vystoupil. Zdálo se mu, že je zákeřné, chtít teď po ní, aby šli do restaurace pěšky. Jenže podle jízdních řádů nic nemělo jet dalších patnáct minut. A to, i když půjdou pomalu, budou už dávno sedět v příjemném teple. Sdělil ji svůj nápad a snad jí to i potěšilo. „Snad nečeká dlouho, snad není moc promrzlá!“ Letělo mu hlavou, zatímco se omlouval.

„To nic. Vy chlapi nikdy včas nechodíte. A neboj, jsem tu jen chvilku. Když jsi nepřijel tím domluveným autobusem, šla jsem až k dalšímu. Taková vymoženost, jako jsou jízdní řády, dorazila už i do naší prvorepublikové čtvrti.“ Blýskla zuby v unyle oranžovém nádechu světla pouličních lamp. Opětoval to také úsměvem.

„Tak snad raději půjdeme.“ Dodal měkce a nabídl ji rámě. Vilky dotvářely příjemně romantickou kulisu, přes takové moderní vymoženosti, jako byly satelitní antény a jiné „rušiče“ zdobící jejich fasády. Byl tu klid a záviděl jí, že může bydlet právě v takovém hezkém místě. Dům, kde měl pronajatou garsonku se hemžil národnostní menšinou s tmavší pletí, která učiteli všeobecně i vzděláním pohrdala, byla nepřizpůsobivá a denně do noci hlučela u ohňů zapálených kolem dětských pískovišť, v létě i teď v zimě. Už to sice snad ani nevnímal.

„Budete večeřet?“ Zeptal se mladičký číšník a Ondru napadlo, že vypadá jako jeden z jeho svěřenců. Jenže na rozdíl od nich číšník měl perfektně padnoucí oblek, čistou bílou košili, motýlka a hlavně, vystupování. Přikývl a oba dostali jídelní lístky v koženkových, tmavě zelených deskách. Když je před sebou rozevřel, málem mu vypadly oči z důlků nad cenami. Nejdřív byl rozhodnut, dát si jen palačinku, salát, nebo jiný předkrm, protože to mělo cenu celého jídla v normální restauraci. Nakonec, když si Ivana vybrala, nad tím mávnul rukou. V duchu přepočítal zůstatky a zjistil, že mu zůstalo tak akorát na nájem a možná na jeden dva rohlíky denně. „Budu muset začít chodit zase do Globusu. Mám to sice z ruky, ale jsou tam pořád nějaké akce a ochutnávky a potom u uzenin jsou kdykoliv nakrájené plné misky vzorků“ Prolétlo mu myslí. Ale teď ještě nebyl čas na hladovou improvizaci. Zatím stačil mlsat vše vůněmi, pohledem a nakonec i ústy. Jídlo vypadalo příliš báječně na to, aby se tetelilo na talíři příliš dlouho.

„Něco jsem ti přinesla, ale ukážu ti to až u kávy, jestli ti to nevadí.“Pronesla Ivana tajemně a Ondra přitakal. Byl jedině rád, protože si nechtěl kazit požitek s tak náramné večeře. Kdoví kdy bude zase příležitost...

A jakmile byl stůl čistý, chňapla po své kabelce jako šelma po oběti. Vytáhla z ní nějakou knihu. Měla tmavé desky, hodně ohmatané a čerň obálky byla přerušována oblýskanými ostrůvky béžově zašlé.

„To je ono!“ Sdělila pyšně a vyzdvihla tu knihu jako trofej. Jako by to měl být jackpot v jubilejní loterii.

„Je to lexikon magie, metafyziky a nauky o světech jiných, i praktikách čarodějných. Jak jistě vidíš na obálce. Našla jsem ji při uklízení na půdě. Musela tam být, založená, dobrých osmdesát, nebo devadesát let. To už je docela hodné zájmu. Už jenom z historického hlediska, co říkáš?“ otázka, kterou právě položila jí moc slušela. Bylo hezké pozorovat její napjaté očekávání.

„No a k čemu jsi mi to vlastně přinesla? Proč vlastně? Zeptal se a z jejího výrazu bylo vidět, že jí jeho odpověď nezklamala. Asi něco podobného očekávala.

„Nejdřív se do toho nezávazně podívej!“ Spíš rozkázala než řekla, tak nabyl dojmu, že je to třeba udělat hned. Vzal si od ní tu bichli a začal v ní listovat. Jen tak nazdařbůh.

„Myslela jsem až budeš doma, v klidu a sám.“ Poslušně zaklapl desky.

„Věděl jsi, že z alchymie časem vlastně vnikly všechny seriózní vědy, jako je třeba chemie, nebo fyzika?“ No samozřejmě, že to věděl, Prvně se s takovou informací setkal asi v šesté třídě základní školy, když jim to třídní vyprávěla jako zajímavost. A od té doby? Škoda to počítat.

„Tak jsem si myslela, že k tomu budeš mít docela blízko, když je to vlastně tvůj domácí obor, nebo přesněji řečeno jeho předchůdce. Uvidíš, třeba tam najdeš něco, co by se ti mohlo hodit. Vlastně je to plné psychologie, aplikované a fungující psychologie. Uvidíš. No a když ne, tak jestli si tohle vezmeš do ruky a položíš si to během hodiny na katedru, vzbudíš u nich minimálně zvědavost.“

„Abych spíš nevzbudil jejich soucit.“ Poznamenal měkce Ondra. „Abych u nich nebyl za blázna, co se hrabe rád ve starým harampádí.“

„Takové obavy jsou víc než liché.“ Doplnila Ivana. „Já vím, ačkoli to zní divně, ve 21 století. Ale nastala celosvětově renesance oborů, jako je Astrologie, Alchymie, Numerologie, nebo i Magie. Jo. Lidi sedí u internetu a v emailech si mění zaklínadla, kterými lze vyvolat duchy.“

„Protože se lidi nudí a blbnou.“ Dokončil Ondra a hned pokračoval. „Nebo mi snad chceš říct, že to není přežité?“ Ivana pokrčila rameny.

„Možná že je. Dost možná, nebo určitě. Ale toho pragmatického je kolem nás tolik, že se prostě lidé rádi uchylují k nějaké fantazii. Je to odlehčení, je to taková hra. Dneska nejsou v kurzu básníci a poezie a tohle je myslím docela dobrá náhražka. Je tam dobrodružství a tajemství z nepoznaných sil i obřadů a komu by mělo vadit, že už to zdravej, selskej rozum dávno vysvětlil a popřel?“ Usmála se a zase moc mile. Zase se musel přemlouvat, aby se nepokusil vstát a neudělal nějakou hloupost. „Bože, přisát se tak na ta její božská ústa a líbat ji, vášnivě a nekonečně!“ Pomyslel si.

Večer doma, ač už bylo dost pozdě, nedalo mu to. Hlodal v něm ten pověstný červík zvědavosti, kterému nerozkážete a on vám nedopřeje spánku. Nakonec opravdu musel vstát, rozsvítit lampičku a otevřít tu ohmatanou knihu. Vynechal úvodní pasáže. Byl zvědavý na to hlavní, totiž na to, co k tématu tolik lidí táhne a proč. Neméně ho zajímalo, co může i takovou prima ženskou donutit, aby si v takové, byť třeba náhodou objevené knížce četla a hlavně mu ji věnovala. Právě jemu. Nakonec ji ale po necelé čtvrthodině odložil s tím, že jsou tam napsané jen a jen samé blbosti. Odmítal číst slova seřazená do tak naivně nesmyslných řetězců. „Tomu nemohl nikdo věřit ani v době, kdy to bylo napsané. Takoví idioti nebyli lidi prostě nikdy!“ Jenže potom mu to stejně nedalo a několikrát po knize sáhl znova.

Když ráno vstával, měl hlavu jako škopek. Nemohl se na nic soustředit a hlava mu duněla, jako by se právě měla rozskočit. Musel si vzpomenout na rána po nějakém z mohutných kolejních mejdanů. Takové přirovnání víc než sedělo. Snad jeho stav mysli mohl za to, že se kniha z nočního stolku ocitla mezi ostatními věcmi a přípravami na hodinu. Snad si to příliš neuvědomoval ani později, když ji vyndal na první dvouhodinovku fyziky z ostatními věcmi na stůl. Došlo mu to, až když dvě holčiny, drobná a něžná stvoření v první lavici, doširoka otevřely oči. Dalo jim jistě nemalou práci, ten komplikovaný a skoro nečitelný titul rozlouskat. Do přestávky ještě všechno probíhalo celkem standardně, ale po ní mu nemohlo ujít, jak se třída zklidnila. Ano, on byl v kabinetě, kde rychle dozunkl polostudené kafe, jež si před první hodinou uvařil a které nestihlo zchladnout natolik, aby si o něj nespálil jazyk. Teď se divil, že v něm nechrastily ledové kostky. Takže nemohl slyšet celou výměnu názorů, co se ve třídě odehrála a dokonce mu ušlo i to, jak zvědavě, jako by opatrně a s posvátnou úctou největší sígr třídy sebral odvahu a do knihy nahlédl.

„Je to tam. Nejsou to jenom desky.“ Konstatoval prostě. A ještě hned dodal, „kdo by to do toho našeho suchýho Ondráše řekl!“ Ale nikdo se jeho poznámce nezasmál. Najednou, měl prostě to, oč se dlouho marně snažil. Přirozený respekt. Najednou toužili z jeho úst poslouchat suché a nezáživné vzorečky, vztahy mezi jednoduchými stroji a vůbec poznání, které stálo lidský vývoj tolik sil.

„Neudělal jsem to úmyslně. Pro boha opravdu jsem to neudělal úmyslně!“ Spustil Ondra později o velké přestávce na Ivanu když na chvilku osiřeli. „Měla jsi holka pravdu. Ono to zabralo. Fakt jsem to neplánoval, ale položil jsem knížku ráno na katedru, nechal ji tam i přes přestávku a po ní, měl jsem dojem, že ty lotry někdo vyměnil za úplně jiný děti... A teď, asi se to už rozneslo po celé škole. To víš, řeknou si všechno a nadsvětelnou rychlostí. Čas jim sice plyne a jsou rychlejší, takže toho stihnou víc.“ A jak to všechno nadšeně Ivaně sděloval, sliboval si, že tu knížku opravdu přečte. Přece dílo, které mu natolik změnilo, zpříjemnilo život, si zaslouží aby jej přečetl, aby v něm snad objevil něco zásadního, aby se jej pokusil svým analytickým mozkem dekódovat. Snad právě tehdy se v jeho mozku zrodila poprvé i iracionální strana vědomí. Snad se právě v tom okamžiku začal formovat názor, že se to nemohlo stá jenom tak. Bál se přiznat si, ale v hloubi duše cítil jako fakt, že ta kniha mu byla předurčena a že se k ní prostě měl dostat... Byla mu souzená, možná úplně stejně jako Ivana a když se podle ní začne řídit, když projeví jen maličko pochopení pro ty divné rituály, trochu víc víry, dospěje konečně a přerodí se v dokonalejší bytost.

x x x

„Nešel by sis večer někam sednout? Neviděla jsem tě snad měsíc.“ Povzdechla si Ivana a v jejím hlase byly výčitky jasně patrné, asi tak jako je patrná stopa horkého pudinku nalitého na kostku ledu. Ano, zmrzne, zchladí se a ztuhne, ale nejdřív stihne vyrýt do lesklé a hladké plochy hlubokou brázdu. Zaříznout ji pod povrch.

„Nemůžu. Není mi moc dobře.“ Lhal a bylo mu jedno, jestli lže dobře či ne. Sakra ona mu přece tu knihu přinesla, tak by měla pochopit, co se děje. Domyslet si... Chyběl mu jenom kousek k úplnému zasvěcení, k dokončení. Před půl rokem by se tomu sice jenom smál, ale všechny ty divné věci fungovaly! Ano! Změnil se! A čekal, kdy o tom zase ona začne... Měl delší vlasy a ruce i hruď potetovanou divnými obrazci. Pro běžný, nedůvtipný a zaostalý svět divnými ornamenty. Ještě před několika měsíci toužil milovat se s Ivanou. Toužil se jí dotýkat, líbat jí. Dokud nepoznal, že je na světě něco daleko dokonalejšího a úžasnějšího, než sex. Něco, čemu naplno prožitý orgasmus nesahá ani po kotníky. Prožitek tak čistý, tak do rozkoše vydestilovaný, že se mu nic na světě nemůže rovnat. Stačí jednou něco podobného prožít a člověk zvolí dobrovolný doživotní celibát. Zvlášť teď, když už si byl jist, že tenhle svět není ten jediný, který může člověk užívat. Ta kráva ředitelka pořád útočila na jeho kovanou náušnici, ani netušila, co její ornament vlastně představuje... Učila přírodopis, tak si pod tím dokázala představit tak akorát evoluční spirálu. Byla omezená a zasluhovala spíš lítost.

„Vydrž prosím, ještě dneska! Dostanu se z toho, zítra už mi bude líp! Jak to vím? No prostě to vím.“ Naléhal na ní. Jednou stranou se na dnešní večer moc těšil, protože to byl poslední stupeň k zasvěcení. Poslední krok. Co bude po tom, si nedovedl představit. Až do dneška mohl pořád kráčet dopředu a matně si uvědomoval, že s tím bude konec. Každopádně ale tomu nehodlal cokoliv obětovat. Věděl přece, že to není sobectví. Sobecký byl okolní svět, když se ho snažil od toho rozptylovat a odvádět úplně nepodstatnými věcmi. On viděl dál, on myslel a pohyboval se v místech, kam ostatní nikdy nedojdou.

„Věnuj mi ten dnešek! Ano změnil jsem se, ale k lepšímu! A uvidíš zítra, stanu se tím nejdokonalejším, budu skoro bohem!“ Vysypal na ni klidně. Bylo mu úplně jedno, jestli se na něj vykašle. Neměla mu dávat tu knížku. Měla si jí nechat, mohla být tam kde je dneska on. Stačilo málo. Jen dvě věci. Přečíst a uvěřit.

Když konečně telefon oněměl v podivně nemelodickém prudkém klapnutí, zkontroloval, zda má přichystáno vše. Pečlivě a pomalu. Raději desetkrát, než potom zjistit, že na něco zapomněl. Ale uklidnil se během chviličky. Jak se zdálo, vše bylo na svých místech. Na pevném háčku, na kterém ještě před hodinou visel lustr byl uvázán pevný provaz ze smyčkou. Na lampičce určené pro pozvolné odpařování vonné směsi byla hrst nasušených bylin a vedle toho ležela bílá křída. Místnost ozařovalo mihotavé nesourodé světlo spousty svíček. „Je čas!“ Řekl si.

Jakmile dokreslil kruh, snad až příliš pečlivý kruh křídou na podlaze, zapálil čajovou svíčku a vložil ji do aromatické lampy. Kovová mistička se za chvilku nahřála a směs trav na ní začala doutnat. Nasál nosem a vůně byla hutná a koncentrovaná. Voněla jako několik předchozích století svázaných dohromady pevnou stuhou. Voněla jako skříň jeho babičky, jako půda jejího starého a neudržovaného domu. Voněla vydrhnutou palubou Santy Marie, jedné z Kolumbových lodí a voněla Cookovým optimismem, když začínal bojovat proti přesile divokých neoděných lidí. Navlékl na krk oprátku úvazu a přidřepl. Zatáhl smyčku právě tak, aby cítil, jak se začíná potit. Lano poněkud stlačilo krční tepny. Polévalo ho horko, jako by byl ve vaně. Stejně uvolněně se cítil, jako by ho obklopovala očistná a vonící lázeň. Měl délku spočítanou dobře, mohl se posadit na štokrdle a cítit se pohodlně a uvolněně! Božsky uvolněně! Několikrát zprudka nasál do nosu kouř z lampy.

„Nem uklodivlans mnem kopinas vitrenoum klobinas“ Znělo mu melodicky a jasně zaklínadlo a neuvědomoval si, že to tlumočí jenom jeho mozek. Jeho rty se už téměř nepohly.

Opakoval to vše stále kolem dokola, tak dlouho, až konečně uviděl světlo. Měkké a jasné světlo. Nebolavé světlo. Bylo v něm všechno. Početí, konec i život celých generací. Cítil to světlo, jako by jeho tělo někdo poléval vlažným mlékem. Jak by v něm byla energie stovek jaderných elektráren. Cítil se silným, neohroženým. Zase tisícenásobně zesílený orgasmus se zježenou kůží na zádech. Kvůli tomu to přece všechno tak miloval. Světlo se přerodilo v bytost, laskavou, která mu telepaticky předávala cokoliv, oč jí požádal.

x x x

„Nevíš Ivano, co je s tím tvým?“ Zeptala se jí o velké přestávce ředitelka. Ivana zavrtěla hlavou a už jí skoro začínalo vadit, že o něm každý ve škole mluví jako o „tom jejím“ když on na ní statečně už dlouho jenom kašle a zapírá se jí.

„Včera jsem mu volala a chtěla ho vytáhnout na večeři. No nešlo mi až tak o jídlo, ale vlastně jsem to s ním chtěla skončit. Protože my spolu sotva začali chodit a on na mě kašle stejně, jako bychom spolu žili dvacet let v manželství.“ Ředitelka se jejímu konstatování zasmála, asi si vzpomněla na poměry doma. „Jenže se mi vymluvil, že mu není dobře. No asi fakt nebylo.“

Ale Ondra o sobě nedal vědět až do konce vyučování a i když se poslední dobou měnil den ze dne, tohle přece nebyl jeho styl. Ivana si vzpomněla na klíč od jeho privátu a rozhodla se za ním vypravit. Když jí na zvonění ale nikdo neotvíral, dlouho váhala, jestli klíč použít. Snad i doufala, že bude zamčeno zevnitř a bude klíč v zámku. Asi potřebovala ujištění, že udělala co mohla. Že z její strany nic nezanedbala. Ale klíč hladce vklouzl dovnitř a otočil se, jednou i podruhé. Litovala, že už mu ho dávno nevrátila.

První, co ji uhodilo do nosu byl smrad. Míchal se tu smrad vosku s podivným pachem čehosi neidentifikovatelného, jakési až narkoticky silné spáleniny. Jinak uvnitř byla tma. Jenom pruh světla od dveří. Vkročila proto z předsíně do obýváku, chtěje otevřít okno. Neušlo jí, jak pečlivě musel okna zatemnit. V první chvíli se lekla siluety, ale hned potom otočila vypínačem. Podvědomě přivřela oči, chtěje se připravit na bolestivý nával prudkého světla, ale nestalo se nic. Pokoj dál tonul v pochmurném šeru, jako před chvílí. Musela proto dojít až k oknu a strhla z něj těžkou silnou deku. Otevřela jedno křídlo a závan čerstvého vzduchu ji skoro porazil. Zatočila se jí hlava. Světlo, ostré sluneční světlo bolelo. Otočila se a leknutím přisedla na parapet. Zírala do očí Ondrovi, který seděl na štokrdleti uprostřed místnosti a od jeho krku šel napnutý silný provaz a ž k místu, kde visíval lustr. Jeho hlava měla nepřirozený úhel, měl vyplazený jazyk a úplně modré rty. Teď, když už byla schopná registrovat detaily si všimla, že oči jsou zakalené a mrtvolně chladné a že namodralý je i celý obličej.

„Ty pitomče! Co jsi to zase udělal! Proč jsi to udělal!“ Vykřikla a vrhla se k němu. Povedlo se jí, pozdvihnout tělo a tím bylo možné uvolnit smyčku na jeho krku. Tělo bylo ztuhlé a jakmile ho provaz nedržel. zhroutilo se ze stoličky na zem. Vytáhla z kapsy telefon a zavolala záchranku. Bylo jí strašně. Klepala se jako ratlík.

„Nemohla jste opravdu nic dělat. Podle ztuhlosti zemřel kolem jedenácté večer. Opravdu jste přišla pozdě!“ Utěšoval jí lékař, když už tělo bylo zabalené a vynesené z bytu pryč. Jenže jí prostě nešlo na rozum, proč to vlastně udělal. Ano, byl poslední dobou podivín, mluvil, jako by se zbláznil, ale jinak se mu začínalo dařit. tedy kromě jejich vztahu, na ten on stejně kašlal...