Tma a ticho

Anotace: ...

Vichřice venku řádila jako spalšená, dokonce přes její řev ani nešly slyšet náklaďáky z nedaleké dálnice. (Nebo snad žádné nejezdily?) Malý Thomas seděl v pohodlném křesle a namísto zábavného televizního pořadu upřeně pozoroval kresbu na okeních tabulích, kterou zvenčí vytvořil tuhý mráz. Jeho matka zatím v kuchyni připravovala večeři. Pobrukovala si melodii z rádiové reklamy a sem tam mrkla na nástěné hodiny, které právě hlásily třičtvrtě na sedum.
"Thome, v kolik táta říkal, že přijde?" zavolala jen tak od sporáku. Nalila olej na pánev a čekala až se trochu rozehřeje, aby do něj mohla ponořit slaninu.
"Thome?" nahlédla do obývacího pokoje. Křeslo, v němž měl její syn sedět, stálo zády k ní. Přešla přes pokoj a nakoukla za opěradlo. Ani nechápala proč ji napadla tak pošetilá myšlenka, že by tam nebyl.
"Thomasi, mluvím s tebou!" položila dlaň na jeho malé ramínko.
"Už nepřijede." pronesl chlapec přesvědčeně tím nejneznámějším hlasem jaký u něj kdy slyšela.
"Cože? Thome, cos to...?" zalapala po dechu, v celé ulici naokamžik zhasla světla, Thomas se náhle zhroutil. Snažila se ho probrat. Položila ho napodlahu a masírovala jeho mladé srdíčko. Do ústu mu znovu a znovu vháněla dávky vzduchu až se jí vyčerpáním točila hlava. Nahmatala telefon a zavolala záchranou službu. Neustále se zatím modlila ke všem svatým, aby jejímu jedinému synovi ponechali život. Pár minut beznaděje a nepopsatelného strachu. Světla pohasla podruhé a zároveň s jejich znovurozsvěcením jakoby se rozžehl i plamen v chlapcově duši. Jeho hruď se začala v pravidelných intervalech zvedat tlakem vdechovaného kyslíku. Otevřel své pronikavé oči a zhluboka zívl.
"Mám nějak sucho v krku." řekl a prošel kolem nasmrt vyděšené matky. Napil se vody a vrátil se do křesla.
Kolena se jí roztřásla ještě víc a kůže dostala barvu ještě světlejší než sníh za okny. Tohle nebylo poprvé co se její syn zachoval takhle podivně.
"Thome, co to..."
Domovní zvonek se rozřinčel.
"Paní Stocknerová? zeptal se muž středního věku v červené kombinéze, když otevřela dveře. Přikývla.
"Kde je?"
"K-kdo?"
"Na vaši adresu byla hlášena pohotovost, o koho šlo?"
Podlomila se jí kolena a pracovník záchranky ji stačil tak tak zachytit. Vzal ji do náruče a odnesl do prázdného obýváku. Jeho o pár let mladší kolega ho následoval. "Jdu to vomrknout." prohlásil a zmizel na schodišti. Záchranář prošel do jídelny, položil ženu na stůl a z kapsy vytáhl připravenou injekční stříkačku. Do žil jí vpravil účinou dávku sedativ...
"Vypadá to na jedno dítě, asi je pryč s otcem." oznámil mu parťák.
"Pro koho by nás ale pak volala?"
"Venku není auto, možná to otec psychicky nevydržel a vodvezl ho do nemocnice sám."
"Že by matka zůstala doma, když jejímu dítěti jde o život? To se mi moc nezdá, obejdi to znova!"
Mladší z mužů se vydal znovu prohledat dům, zatímco starší otevřel červený kufřík, jenž si přinesli a začal úhledně vyskládávat různé nástroje na okraj stolu.
Thomas to celé sledoval skulinkou mezi žaluziemi.Vztek v něm postupně narůstal. Před necelou půlhodinou měl sen (nebo snad vidinu?) o mužích v červených kombinézách, kteří ošetřovali jeho otce. Byl si jistý, že ho o něj připravili a teď se totéž chystají udělat i s jeho matkou. Nyní viděl, jak si jeden z nich nasazuje gumové rukavice a roušku přes nos a ústa. Do místnosti právě vešel i druhý kroutil hlavou a krčil rameny - nenašel co hledal. Mezitím co si taktéž nasazoval rukavice a roušku, jeho kolega sundal matce šaty a vzal do rukou skalpel. Thomasovi pulzovalo celé tělo. Nenávist a vztek ho již naprosto prostoupili. Přesně věděl co by si ti dva zasloužili....
Sklo v okenních rámech se roztříštilo na miliony kousíčků a rozletělo se po celé místnosti. Oba muži se začali kroutit do nepřirozených poloh a řvali následkem nesnesitelné bolesti. Každá kost v jejich těla byla nadvakrát rozlomena, zvuk jejich postupného praskání byl pro ucho smrtelníka téměř neúnosný, ale on to vydržel, přál jim to, vychutnával si jejich utrpení...
Poslední věc, kterou pak v životě viděl on sám, byl stodvanáct metrů hluboký sráz, z něhož se jeho matka jen o pár hodin později vrhla a kam ji oddaně následoval. Netušil že tam najde jen tmu a ticho.