Robinovo tornádo

Anotace: je to jen kraťounká věc, která mě napadla na základě kamarádovo snu o nás, proto jsou tam tak divná jména - to jsou totiž naše skautské přezdívky.. doufám, že se to bude líbit nejen jim..:)

Všude kolem zuřila ta nejstrašnější bouře, kterou si dokážete představit. Stromy s duněním dopadaly na zem kde se jejich kořeny ještě dlouho zběšile otáčeli v šílených poryvech větru. Mraky útočily jeden na druhého s ohnivými záblesky a brzy se propojily do děsivého šedočerného trychtýře, kterým čas od času prolétl blesk. Uprostřed toho všeho, na mýtince, kde byl paradoxně kli, se v křečích zmítal Robin. Jejich nejmilejší a nejpohlednější malý přítel.
„Hobite, dělej něco!“, vykřikl Bobr, vysoký hnědovlasý kluk, na dívku, která jen stála a s vytřeštěnýma zelenýma očima zírala někam mimo tento svět. „No tak, prober se! Vždyť ho to zničí!“ zatřásl s ní. „Já přece nemůžu, nesmím! Vzpomeň si na ten sen!“ zaúpěla Hobit zoufale, když si konečně připustila co se děje. „Ale když to nezastavíš, tak se to rozšíří, dostane nás to všechny! Musíš to udělat, nikdo jiný to nedokáže!“ přesvědčoval ji dál Bobr. „Dobře, dobře, utíkej co nejdál můžeš, dám ti půl minuty a začnu, nic se ti v té době nestane, uvolním ti cestu.“ vydechla dívka rezignovaně a napřáhla ruce k praštícím stromům. Zavřela oči a něco si pro sebe tiše mumlala. V běsnícím vzduchu se rozevřela úzká klidná cestička. Bobr na nic nečekal a rozběhl se pryč. Běžel až si myslel, že mu shoří plíce v tomhle pekle, ale strach mu pomohl překonat neskutečnou vzdálenost až za hranice bouře. Obrátil se zpět k lesu, ze kterého lítaly třísky a prudce vydechoval. Teď už to bylo jen na ní...
Hobit věděla, že se dostal bezpečně ven, otočila se tedy k Robinovi a roztřeseně poklekla u jeho zmítajícího se těla. Jeho krásná tvář byla zohyzděna pěnou a krví, která mu kapala z úst a neustále vydával neartikulovaný mrazivý řev. Hobit znovu vztáhla ruce k obloze a mocnou písní beze slov přivolala oko tornáda přímo nad ně. V okamžiku, kdy je vířící černá stěna oddělila ode všeho venku, položila Robinovi ruku na čelo a plameným hlasem začla odříkávat, co musela říct:
„Nemuč ho, démone,
musíš odejít,
než srdce zaplane
zkus jiné tělo vzít.“
Roztřásla se, ale pokračovala.
„Při bouři, při lese
zaklínám sebe
přesuň se, démone,
přijímám tebe!“
V tu chvíli se všude kolem rozlilo děsivé bledé světlo a oblohou zazněl kvílivý výkřik bolesti a zrady. Bouře utichla, tornádo se rozplynulo do ztracena a stromy přestaly tančit svůj zhoubný tanec zkázy. Na zemi vedle sebe tiše ležela dvě těla. Jedno patřilo dívce a jedno malému chlapci.
Hobit se bolestivě zvedla na všechny čtyři. Kůže po celém těle ji pálila, jakoby ji spaloval oheň věčné smrti a všude viděla jen bílou nicotu. Čekala až se jí zrak vrátí, ale nic se nedělo. V horečnatém strachu si sáhla na oči. Byly otevřené! „Při všech bozích a démonech, oslepla jsem!“ zaječela nepříčetně a vyskočila na nohy. Vedle ní se ozval chladný ďábelský smích. Nemusela by se otočit, ani kdyby viděla. Věděla, že je to Démon a ne Robin. Věděla to, protože to konečně pochopila – žádný Robin nikdy neexistoval. „Ano, správně, vždycky jsem to byl jen já. Jediný démon, který se odvážil vymyslet plán proti tobě a jediný který uspěl!“ posmíval se chladný hlas a Hobit se otřásla. „Každý z podsvětí se chtěl dostat k tvé moci, najít způsob jak ji odemknout i v tomto zatraceném světě, ale jen já jsem našel tvou slabinu. Přes všechna varování, přes všechnu snahu tvých ochránců, jsi podlehla té nejjednodušší léčce – přátelství.“ odfrkl si znechuceně. Hobit zavyla studem a vrhla se v šíleném běhu mezi stromy. Přestože ji připravil o zrak, zůstal jí její šestý smysl, takže ani jednou nezakopla.
Z bílých prázdných očí jí stékaly slzy, když do někoho vrazila. Okamžitě poznala, že je to Bobr. Vyčerpaná se mu opřela o rameno a zašeptala: „Uteč, varuj je! Už se blíží!“ Ani to nestačila doříct a Démon stál vedle nich. „Uhni, ty čistokrevný červe!“ zařval až to Bobra odhodilo několik metrů daleko. „Tak a teď to dokončíme.“ zavrčel spokojeně a napřáhl ruku k Hobitovi. Ta prudce vytáhla z kapsy nůž a rozhodným pohybem si s ním přejela hrdlo. „Mou moc nedostaneš!“ hlesla ještě, když se skácela na zem. Ale jediným výsledkem její smrti bylo, že démonský smích slyšela ještě hlasitěji, než předtím...