Prokletí

Anotace: Vyhrabala jsem to v notebooku, který jsem dlouho nezapínala..psala jsem to před hodně lety..ale zaujalo mě to, tak jsem to sem dala:)přeju hezké počteníčko

Sedím opřená zády o kmen mám hlavu v dlaních, a kdybych to šlo, jistě bych brečela. Jenže to nejde. Já nemám slzy. Zapomněla jsem totiž co je to cit. Umím jen nenávidět. Jsem zlo. Lidé se na mě podívají a přepadně je strach. To moje oči straší. V hlavě mám jen smrt, zabila jsem člověka a to mě pronásleduje. Teď jsem v neznámé krajině, neznámo kde, ale můj hlas, zrádný hlas, který mě všude pronásleduje, mě nabádá, abych šla a znovu zabíjela.
,,Nééé,"křičím do nočního ticha. Přišla jsem o rodinu, o přátele a to jen vlastní vinou.Ne, nedokázala jsem je zabít, uprchla jsem aniž by věděli co se děje. A jak to začalo?

,,Verčo!"zavolala na mě Lucka, ale já jsem naštvaně utíkala pryč od ní.
,,Verčo, neblbni, musíme si promluvit!" Běžela jsem, běžela jsem pryč od té zrádné dívky, slzy mi tekly po tvářích jen její vinou. Nechtěla jsem se zastavit, viděla by mé slzy. Slzy, které by jí určitě potěšily. Přes slzy jsem neviděla kam běžím, až jsem najednou do čehosi narazila, nečekala jsem takový nápor a ztratila jsem rovnováhu. Nikdo mi nepomohl, jen jakýsi hlas řekl: Nepleť se tady!"
Utřela jsem si slzy a zmateně se rozhlédla kolem. Bylo tu kolem spousta lidí, kteří koukali na něco u obrovského stromu, kam jsem nedohlédla. Vstala jsem a prodírala se lidma, někteří koukali dál, jiní se znechuceně odvraceli. Mě však něco pohánělo dál, dostala jsem se až ke stromu a pohlédla dolů. Zatajla jsem dech a nebýt toho co se stalo dále, asi bych se také otočila a odešla. Pod stromem ležela dívka, dívka v roztrhaném oblečení, které ale nebylo moc vidět pod množstvím krve, které bralo dech. Dívka, od krve i na obličeji na mě pohlédla. Pohlédla na mě očima, očima, které byli hrozivě krvavé a těma očima mě přivolala k sobě. Ani nevím proč, ale přistoupila jsem ještě o krok blíže. Najednou neuvěřitelnou silou zařvala: ,, Předávám ti mé prokletí, ať teď ty více nežiješ než žiješ, ať teď ty poznáš pravé strasti života!" Propadala jsem se do těch hrozivých očí a jen malátně si uvědomovala co ta dívka řekla. Když lidí okolo mě začly mluvit stále hlasitěji, odtrhla jsem s námahou oči a pohlédla na lid.
,,Co že říkala to děvče?"
,,Prokletí? Jaké prokletí?"
,,Chudák, asi to nemá v hlavě v pořádku!"
,,Je v šoku."
,,Ustupte, slyším sanitku!"
Podívala jsem se znovu na tu zvláštní osobu a věděla jsem, že je pozdě. Dívka se šťastně usmála a zašeptala: Jsem volná." Pak zavřela oči a zemřela. Udělalo se mi najednou strašně špatně. Snažila jsem se udržet při vědomí, ale nešlo to. Omdlela jsem.

,,Řekla bych, že už se probouzí!"
,,Ano, máš pravdu. Děvče, jste v pořádku?"
Otevřela jsem oči a pohlédla na neznámé tváře. Zmateně jsem se rozhlédla kolem a uviděla jsem o kousek dál strom, pod kterým ležela ta dívka. Teď už tam nebyla, byla tam jen krev. Rychle jsem se zvedla, až některá z žen vyjekla a rozběhla jsem se pryč. To že mi Lucka přebrala kluka mi najednou bylo jedno. Chtěla jsem jen být doma, v bezpečí domova. Bylo mi neuvěřitelně špatně. Před očima jsem viděla ono dívku a slyšela jsem její slova. Běžela jsem, běžela jsem i když pršelo. Domů jsem jsem přiběhla asi po půl hodině, promočená na kůži, ale šťastná, že jsem doma. Odemkla jsem dveře a vběhla dovnitř. Mamča stála na chodbě s naštvaným výrazem, který zmizel, když jsem jí šťastně objala.
,,Děje se něco?"zeptala se starostlivě.
,,Ne, jen jsem ráda, že jsem doma!"řekla jsem.
,,Já být tebou, tak tak ráda nejsem. Opravdu se s tatínkem zlobíme, že jsi nebyla před školou, když jsme tam na tebe čekali, nedáš o sobě vědět a pak si přiběhneš celá promočená."
,,Promiň mami!"řekla jsem provinile.,,Je mi špatně, mohu si jít lehnout?"
Mamka mi šáhla na čelo a vyjekla:,,Bože, vždyť ty celá hoříš. Honem mazej do postele, já ti přinesu čaj a teploměr!"
Ráda jsem mamku poslechla, vyslékla se z mokrého oblečení a zalehla do postele. Když jsem byla doma, bylo mi najednou o hodně lépe. Ale pořád jsem všude viděla tu dívku. Zavřela jsem oči, doufajíc, že na to zapomenu, ale stále tam byla. Šla, ukazovala si na mě a smála se. Smála se strašlivým smíchem a křičela na mě:,,Jsi prokletá!"Pořád jen křičela, a já jsem křičela taky. Propadla jsem do spánku, ze kterého jsem křičela slova, slova, které jsem nikdy neslyšela. Slova, která my byla najednou tolik známá.
Otevřela jsem oči a pohlédla na ustaraný obličej mé matky. Viditelně si oddychla a řekla:,,No konečně, kdyby jsi spala ještě další den, asi bych tě vážně odvezla do nemocnice!"
Začala jsem se protahovat a řekla jsem s bolestným usykáváním:,,Jak dlouho jsem spala? Bolí mě celé tělo."
,,Celé tři dny!"
,,Cože?"vyjekla jsem překvapeně a posadila se.
,,Ano, opravdu to bylo divné, ty jsi nikdy při horečce nespala, natož tak dlouho,"řekl táta, který právě přišel.
,,Taky jsi ošklivě křičela!"řekla mamka a pohlédla na tátu.
,,Křičela?"zeptala jsem se.
,,Ano, samé neznámé slova, nevím jakým to bylo jazykem, ale působilo to tak, jak bych to řekl, strašidelně!"odpověděl taťka.
Chvilku jsem mlčela a pak jsem tiše řekla:,,Víte, stala se mi jedna věc, o které jsem vám neřekla!" A tak jsem jim vyprávěla o té dívce. Řekla jsem jim všechno, kromě toho, co mi řekla a jak jsem se při tom cítila. Když jsem domluvila, taťka řekl:,,Je jasné, že tebou otřáslo, když jsi viděla někoho umírat. Nebudeme o tom už mluvit, teď se dej do pořádku ať můžeš co nejdříve do školy, jasný?"řekl taťka už zase s úsměvem.
,,Jasný,"řekla jsem s úsměvem. Ale stále jsem se cítila tak nějak divně. Zakázala jsem si myslet na to co se dělo před třemi dny.

Stála jsem před školou a koukala se na tu ohavnou budovu. Nikdy mi nevadila, teď jsem se na ní však dívala jinak. Všichni už byli vevnitř, jen já jsem stále stála venku. Odhodlala jsem se a zamířila jsem ke vchodu. Byla jsem připravená na řeči o mně, Lucce a Radkovi. S chladnou hlavou jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Procházela jsem středem chodby a lidé se na mě otáčeli a ukazovali si. Smály se té holce, která si nedokáže udržet kluka. Smály se tomu, že já královna všech plesů, bezpochyby nejhezčí dívka na škole jsem sama, a můj kluk mě opustil kvůli holce, která byla vždy až za mnou. Najednou mi to ale bylo jedno. Dívala jsem se na ně, ale nevnímala mě. Všechno to pro mě byli jen bezbranné osoby, osoby, které nevěděli nic o bolesti, kterou jsem já cítila. Ano, cítila jsem bolest. Ne, kvůli Lucce nebo Radkovi, ale cítila jsem, jakoby mě cosi propalovalo, cítila jsem střídavě chlad a horko. Už jsem neměla horečku, ale každý můj krok pro mě znamenal utrpení. Bylo to jako bych se bránila být ve vlastním těle. Krví se mi šířil jed, jed, který mě proměňoval. Věděla jsem to. Ale nic jsem s tím nedělala. Věděla jsem, že to tak musí být. Věděla jsem to, protože mi to kdosi říkal. Byl to jen takový malý hlásek, který mi občas něco řekl. Hlásek v mé hlavě. To on mě utěšoval a dodával mi sílu. S tím hláskem jsem byla propojená. Byl součást mě.
Uviděla jsem jak jde naproti mně Lucka, Lucka, která mi teď byla naprosto ukradená. Měla opuchlé oči a bylo vidět, že plakala. Skoro to vypadalo, že plakala už několik dní. V jednom kuse. Zastavila se naproti mně a já se zastavila také.
,,Je mi to líto,"řekla tiše a se sklopenou hlavou. Já jsem jí na to nic neřekla, a tak pokračovala:,,Přišlo to tak náhle, byla jsem zmatená, vyspala jsem se s ním, ale nejsme spolu, nemiluji ho. Prosím, nechci za hodit naše tak dlouholeté a šťastné kamarádství. Můžem na to zapomenout, můžeš zase chodit s Radkem a být vše jako dřív, ne?Prosím!"Podívala jsem se na ní a řekla si spíše pro sebe:,,Ne, už nic není jako dřív."
Klidně jsem jí obešla a nevnímala ani to, že se sesypala na podlahu a začala brečet. Byla zoufalá. Bohužel jsem necítila lítost. Pokračovala jsem dál chodbou, narazila jsem na Radka, který si mě prohlédl od hlavy k patě a řekl:,,Ahoj kotě, kde jsi byla tak dlouho?" Projela mnou nenávist, neuvěřitelná nenávist, která mě ovládla, najednou jsem byla u Radka, přimáčkla jsem ho ke skřínce a řekla jsem mu hlasem, který byl nějaký cizí:,,Ještě jednou se na mě jen podíváš a přísahám, že tě zabiju. Budu tě týrat a ty budeš křičet, budeš křičet, tak jak jsi ještě nikdy nikoho křičet neslyšel."Ta slova sama o sobě jakoby mi přinášela radost. POdívala jsem se na něj a jeho obličej skřivil strach. Bál se mě. Bál se holky, kterou vždycky tak obdivoval. Najednou jakoby jsem se probrala, pustila jsem ho a sesypala se na podlahu. On se zděšeně rozběhl pryč. Byla jsem to najednou jakoby já. Od té doby co jsem vešla do školy mě vedl ten hlas. Nechápala jsem to. Dělala jsem to já, ale přitom jsem v hloubi duše protestovala. Seděla jsem na zemi a křičela. Křičela jsem, právě proto, že jsem nic nechápala. Musela jsem pryč, pryč z této školy. Zvedla jsem se a rychle proběhla ven okolo zmatených lidí. Běžela jsem dál, dokud jsem nedoběhla pod strom. Strom, který mi přinesl klid. Seděla jsem pod stromem, na místě, kde předtím ležela ta dívka a cítila jsem se krásně. Zavřela jsem oči a zapomněla jsem na svět.

,,Halo, slečno, je vám něco?"naštvala jsem se na ten hlas ještě než jsem otevřela oči. Podívala jsem se na staršího muže, kterému hlas patřil a ten zděšeně vykřikl a utekl. Ano, podívala jsem se na něj tak, jak mi říkal ten hlas, to on se díval mýma očima, když jsem ho nechala. Když mě pohltila nenávist. Po několika hodinách jsem vstala a začala se procházet po městě, byla jsem to střídavě já a střídavě ten hlas. Večer jsem došla před náš barák, před vchodem stála policie. Vystrašilo mě to, hlas byl najednou pryč a já jsem v tom byla sama. Se sklopenou hlavou jsem došla až ke dveřím a opatrně jsem vzala za kliku. Najednou by okolo mě křik. Viděla jsem mamku se zarudlýma očima a policajta, který tátu poklepával po zádech. Asi po půl hodině se náš dům vyprázdnil a já jsem seděla v křesle, naproti mě taťka s mamkou.
,,Promiňtě!"
,,Omluvy nic nevyřeší. Řekni nám proč jsi utekla ze školy?"zeptal se táta.
,,Já nevím,"řekla jsem upřímně.
,,Tak ty nevíš. Tak v tom případě zalez do svého pokoje. Máš domácí vězení."Hlas v mé hlavě začal protestovat, ale já jsem poslušně vstala, ale ještě jsem řekla:,,Ráda bych vám to vysvětlila, ale já nemůžu. Nevím to. Odešla jsem a zavřela se v pokoji.Plakala jsem, plakala jsem zmateností. V této chvíli jsem nevěděla ani jak se jmenuju. A ten hlas se mi smál. A řekl, že mě naučí netrápit se. Poslechla jsem ho.

Netrápila jsem se, v této chvíli jsem necítila nic, jen silnou potřebu zabíjet. Byla jsem venku, nevím jak jsem se sem dostala, ale stála jsem na sídlišti a pozorovala děti, které si ještě hrály na hřišti. Pozorovala jsem je skoro hladově, ano, já jsem se na ně nedívala jako na děti, ale na kořist. Pomalu jsem se k nim blížila, když na ně najednou rodiče zavolali, aby už šli domů. Zůstala jsem tam sama během několika vteřin. Hlas se naštval a já s ním. Naštvaně jsem šla ulicemi,když jsem uslyšela zamňoukat kočku, vydala jsem se za ní a po chvíli hledání jsem jí zabila. Pohltil mě nádherný pocit, pocit, že je vše jak má být a hlas mi říkal, že to bude ještě lepší.
,,Chci to zažít!"zašeptala jsem. Měla jsem na sobě kabát s kapucí, který mi zakrýval celé tělo i část hlavy. Koukala mi jen ústa. Asi to tak bylo lepší, mé oči už byli slabě krvavé. Zabíjím jen zvířata, i když se mi hlas směje, jsem moc slabá na to, abych zabila člověka. Vím, že až zabiju člověka, mé oči dostanou tmavou barvu. Nebojuji s tím co mě potkalo, já to přijímám.

,,Já jsem člověk, bože můj, jsem člověk!"dívala jsem se na sebe do zrcadla a šeptala si neustále tyto slova. Stále mám na sobě kabát a mé oči mají barvu krve, ale zažila jsem něco, něco co dokázalo potlačit hlas. Potkala jsem muže. Muže, který se o mě zajímá i přesto, že nevidí mé oči a mé tělo je zakryto kabátem. Každý večer chodím do baru, kde na mě on čeká. Je to zvláštní bar, nikdo se tam na nic neptá. První noc jsem na něj náhodou natrefila, ale teď už tam chodím záměrně. Můj hlas je na mě naštvaný, ale já ho potlačuju. Teď žiju. Sice jsem utekla z domova a ze školy, spím na ulici a nemám co jíst, ale teď jsem šťastná, šťastná, jako když zabíjím. Jsem šťastná ještě více. Nevím, jak se ten muž jmenuje, nevím o něm zhola nic, ale miluji ho. Miluji ho, pro jeho chápavost, pro to, že je se mnou. Kvůli němu s tím budu bojovat. Kvůli muži který mi vrátil život.
Vyšla jsem ze záchodků a zamířila k jednomo ze stolů, kde už na mě čekal onen muž. Posadila jsem se k němu a usmála se. On se na mě také usmál a podíval se na mě svýma modrýma očima jinak než dříve.
,,Víš přemýšlel jsem,"začal.,,Už dlouhou dobu chodíme sem do toho baru a bavíme se spolu o všem možném, ale přitom toho o tobě dohromady nic nevím. A já bych tě chtěl poznat. Chtěl bych o tobě vědět všechno. A potom,"zarazil se a pokračoval:,,Potom bych tě chtěl představit rodině!"Nejistě se na mě usmál a čekal na mou reakci. Zarazila jsem se. Bože, už je to tady. Kdybych byla normální moc ráda bych s ním šla kamkoliv, ale můžu já, ďábel v dívčím tělě, někam jít? Někam mezi lidi? Nemůžu. Pomalu jsem začala vstávat a on mě rychle chytil za ruku:,,Počkej, nechci aby jsi odcházela. Jestli se na to necítíš připravená, nemusíme nikam chodit!"Usmála jsem se nad tím, jak se mi snažil pomoci, ale došlo mi, že mi nepomůže.
,,Najdi si ženu, která tě bude milovat a zapomeň na mě. Já nejsem ta, která je ti souzená!"Rozběhla jsem se pryč z baru, otevřela jsem těžké dveře ven a na čerstvém vzduchu jsem se opřela o zeď.
,,Proč mi nejsi souzená? Já miluji jen tebe!"lekla jsem se, když jsem uslyšela vedle sebe jeho hlas. Než jsem stačila cokoliv říct, chytil mě a začal líbat. Cítila jsem se nádherně. Ale prudkým pohybem mi spadla kapuce. Nevnímala jsem to, dokud se moje láska neodtáhla a nevykřikla:,,Bože můj, co to máš s očima?"Na jeho tváři jsem uviděla strach. Naštvala jsem se, naštvala jsem se tak jako už dlouho ne, věděla jsem od začátku, že se tohle musí stát, ale snažila jsem se si to nepřipouštět. Nemůžu být s mužem ,kterého miluji. On se mě bojí. Začala jsem křičet, začala jsem hrozivě křičet, že se lidí okolo mě zastavovali a se strachem na mě koukali. Znovu mě ovládl hlas, tentokrát větší silou než kdy předtím.
Běžela jsem v postraních uličkách, hlas mě popoháněl dál a dál, cítila jsem člověka, člověka, který už nemá chuť žít. Zabiji ho, zabiji ho, zabiji ho. Jen tyto slova se mi honily v hlavě. Našla jsem ho. Byl to bezdomovec, který právě vybíral jídlo z popelnice. Zabila jsem ho. Chladnokrevně jsem zabila člověka. A ten člověk se nebránil. Jen se strachem koukal na mé oči. Na oči, které tolika lidem naháněly strach. Hlas, ten velikánský hlas, mě už naprosto ovládal, už jsem to nebyla já, on jen používal moje tělo. Někde v koutku jsem křičela, křičela jsem ať mě nechá být. Ale můj hlas byl už potlačený. Jakmile jsem ale zabila člověka, něco se ve mě přece jen zlomilo a na chvilku jsem to byla já. Na tu chvilku, abych se rozběhla, rozběhla se a utíkala, jak nejrychleji jsem mohla. Utíkala tam, kde se mě nikdo na nic nebude ptát, a tam kde nebude nikdo komu bych ublížila.

A tak teď sedím opřená o ten strom. V neznámé krajině, neznámo kde. Peru se se svým hlasem, s hlasem, který mě trestá za to, že s ním ještě pořád někdy bojuji. V hlavě mi probíhají obrázky mé rodiny, Lucky i mé lásky. Ale nikdo z nich tu není. Všechny jsem opustila. Přála bych,abych měla sílu se zabít. Tu sílu, abych zemřela a všechno tohle skončilo. Ale já tu sílu nemám. Proklínala jsem to děvče, které na mě tu kletbu seslalo. Ona ale aspoň měla sílu své trápení ukončit. Nebo to udělal někdo za ní? Nevím, ale je mi to teď jedno. Usínám pod tím stromem a snažím se zapomenout na to co mě potkalo. Jsem klidná, můj hlas už spí.
Probudilo mě prudké světlo svítící mi do očí. Že by už byl den? Ne to jen čísi baterka si na mě svítí.
,,Slečno, musíte jíst s námi!"říká mi kdosi a když pořádně zaostřím, zjistím, že je to policajt.
,,Proč?"nechápu. Že by už zjistili, že jsem zabila člověka? Nebo ze mě mají jen strach.
,,Je tu zákázáno nocovat venku, takže vás odvezeme na stanici, ok?"Nečekali na mou odpověď a jakési ruce mě čapli a táhli do auta. Bránila jsem se, křičela jsem. Hlas říkal, abych jim ublížila. Ale drželi mě pěvně. Seděla jsem v autě a bouchala pěstmi do mříží, které mě dělily od policajtů. Pořád jsem křičela. Ten chlap vedle řidiče se probíral různými papíry a po chvíli řekl:,,Ty jsi Veronika, že?" Zarazila jsem se tak, že jsem dokonce přestala bušit a křičet.
,,Jak to víte?"zeptala jsem se.
,,Jsi hledaná osoba. Tvoje rodina už tě dlouho postrádá,"odpověděl a dál si jí nevšímal.
,,Nééé,"zařvala jsem až se ti vepředu lekli. Nemůžu dopustit abych se setkala se svou rodinou, ublížila bych jim. Křičela jsem, ale nebylo to nic platné. Mířili jsme na stanici.
Seděla jsem a čekala až dorazí. Měla jsem strach z toho až mě uvidí, byla jsem vychrtlá a mé oči byly krvavě rudé. Na druhou stranu jsem doufala, že se mě leknou a odjedou pryč. Bylo by to pro všechny nejlepší. Ale zatím jsem pořád seděla a všichni policajti seděli velký kus ode mně, bylo jasné, že ze mně mají strach. Prohlížela jsem si každého, jednoho po druhém a oni se mému pohledu vyhýbaly. Po několika hodinách dovnitř vstoupili mamka, taťka, moje sestra a k mému velkému překvapení i Lucka a moje láska. Nechápala jsem co tu všichni dělají. Jen jsem seděla, bez kabátu a kapuci, kterou mi odebraly hned při příchodu. Mamka mě chtěla obejmout, ale taťka ji zarazil. Asi vyčetl z mých očích čeho jsem schopná.
,,Můžeme si s ní promluvit o samotě?"zeptal se taťka a policajti jen kývli. Ještě se podívali nedůvěřivě po mně a směrem k našim řekli:Kdyby něco, tak zazvoňte!"Mamka jen kývla a všichni čekali až policajti odejdou.
,,Tak, konečně jsme tě našli holčičko!"řekl taťka potom co odešli.
,,Teď odtuď musíme co nejdříve odjet, takže se snaž být chvíli hodná holčička, jasný?"zeptala se ještě mamka. Pak mě táta a moje láska každý chytli z jedné strany a šli jsme. Mamka policajtům řekla, že je vše v pořádku a podepsala nějaké formuláře. Když sme vyšli na čerstvý vzduch, všichni si vydechli. Nechápala jsem nic z toho co se tady dělo. Byla jsem ale hodná, cítila jsem blízko lidi, kteří mě milují a to mě na chvíli klidnilo. Proto jsem nechápala, když mi v autě přivázaly ruce a nohy. Když si táta všiml mého výrazu, řekl:,,Nechcem v autě žádný problémy!" Tak jsme vyjeli. Lucka ani Daniel, jak jsem zjistila, že se jmenuje z hovoru, na mě ani jednou nepromluvili, jen se na mě dívaly. Byla jsem z jejich pohledu nervozní. Když jsme dojely domů, posadili mě do křešla a sedli si naproti mě. Nenápadně jsem si snažila přetrhnout pouta na rukou.
,,Veroniko, co se to jen stalo?Začni první co se s tebou dělo a my ti pak také něco povíme,"řekl taťka.
,,Jsem prokletá,"sykla jsem na ně.
,,To my víme, proč jsi nám děvče neřekla co ti tenkrát řekla to děvče?"
,,Vy o tom víte? Ale jak je to možné?"
,,Tenkrát, když ta dívka umírala si tam přece nebyla sama, stačilo pozeptat se pár lidí, horší bylo zjistit, co byla ta dívka zač. Ale povedlose nám to!" Hlas ve mě se začal probouzet.
,,A k čemu vám to je? Mě nepomůžete!"
,,Budem se o aspoň snažit,"vykřikla mamča, ale táta jí zarazil a řekl:,,Zjistili jsme o tomto prokletí opravdu hodně, jen ještě pracujeme na tom jak tě vyléčit!"Opovrživě jsem si odfrkla.
,,Vy o tom nic nevíte, nesnažte se. Radši mě puste!"řekla jsem. Provazy na mých rukou už byly přetrženy. A hlas byl probuzen. Když začal otec znovu mluvit, rychle jsem se rozběhla, v kuchyni jsem čapla nůž a chtěla jsem vyběhnout ven, ale cestu mi zastoupily Daniel s tátou. Hlas mi říkal abych je zabila a utekla ven. Bránila jsem se.
,,Uhněte mi z cesty!"křičela jsem na ně.
,,Nemůžeme tě nechat utéct."
,,Nechci vám ublížit!"
,,Tak nám neubližuj!"
,,Ty to nechápeš. Už to nejsem já, moje tělo ovládá někdo jiný. Ten jiný mi říká, abych vás zabila, já se nedokážu bránit. Utečte, nechte mě."
,,Jsi moje dcera, nenechám tě aby jsi znovu utekla."
Vše se ve mně pěnilo, hlas na mě křičel a já křičela taky. Nedokázala jsem to vydržet. POpadla jsem nůž a zabodla si ho do břicha. Daniel i táta křičeli:,,Néé,"ale bylo pozdě. Já už jsem padala k zemi a propadla jsem se do tmy.Dokázala jsem to. Získala jsem sílu zabít se a odloučit se od bolesti. Už nebudu zabíjet. Hlásek v mé hlavě pomalu odcházel. A já s ním.

V tom jsem uviděla světlo. Bílé světlo a hlasy. Jsem v nebi nebo jsem dostala ještě jednu šanci?Kdo ví. Možná ještě není konec.