Zakletý prostor za ostnatými dráty

Anotace: Jedna z vojenského prostředí. - Možná trošku delší, ale bez toho by to tentokrát nešlo. :)

Slunce zakrývaly tmavé mraky nahánějící hrůzu a možná i zoufalství. Už přicházela jeho doba, už brzy mělo z oblohy zmizet. Již brzy se mělo něco stát. Co to vlastně bylo ale nikdo netušil. - Ani on. Možná se teď nadechnul naposledy, nikdo by se tomu nedivil. Nestal by se prvním ani posledním. Možná by se v novinách následujícího rána objevila malinkatá zmínka o jednom promarněném životu. Ale pouze možná! On odsud však nechtěl zbaběle utéct, on to tu snad až chorobně miloval. Již od útlého věku tu toužil být. Miloval ten zápach, který zde denně zažíval, zbožňoval západy slunce nad bojovým cvičištěm. Žil pro své poslání, pro zelenou uniformu by patrně opustil ostatní životní hodnoty. Byl vojákem. Netoužil zemřít, ale smrti se neobával. Věřil v sebe, ve své schopnosti, i když si nechtěl uvědomovat, že jeho život drží ve svých rukou jiní.

********************************************************

Na druhé straně Země, někde tam v dálce za oceánem, se zrovna rozednívalo. Na svět tam přicházel nový den. U obrovského stolu bylo zahájeno zasedání ministerstva obrany a zahraničí. Měli se domlouvat na velice tajné operaci, kterou podniknou proti svému velkému nepříteli. Nikdo další nic netušil, polovina planety poklidně spala.
Našemu hrdinovi Oliverovi se nedařilo usnout. Snad poprvé po náročném dni nedokázal zamhouřit oči. Něco ho rušilo, něco v jeho podvědomí mu usnout zakazovalo.

********************************************************

„Pánové, takže tohle byla moje poslední slova.“ V bohatě zdobené obdélníkové místnosti to zašumělo a on pokračoval: „Kdo z vás projeví vůči mému rozhodnutí sebemenší námitky, může se spolehnout, že se objeví na mém seznamu jako další v pořadí.“
Jeden z přítomných si zoufale zatahal za kravatu, jako by ho škrtila, a ostatní se na něj zděšeně otočili. Snad se domnívali, že právě jeho jméno přibude na zmiňovaném lejstru.

********************************************************

Oliver si opět vysloužil službu ve škrábání brambor. Vstával o jednu a půl hodiny před obyčejným budíčkem.
„Taky na škrabku?“ oslovil ho optimistický hlas. Kde jeho majitel ovšem optimismus bral, bylo Oliverovi záhadou.
„Taky, taky,“ zívnul Oliver. „Chtěl bych bojovat, ne chodit na škrabku.“ Z jeho hlasu se dala vycítit obrovská touha.
„Ty seš mi teda dobrej vůl.“ Začal se smát, ale brzy pochopil, že to Oliver myslel smrtelně vážně, a úsměv vymizel z jeho tváře.
„Mimochodem, jsem Albert Steve.“
„Oliver Marlyn.“
Od prvního nedorozumění už Albert věděl, jak se k němu chovat, a docela si tak i rozuměli. Povídali si o všem možném, ale především o armádě. Oliver sice měl všeobecný přehled a svoji vrozenou inteligenci nezapřel, avšak nejlépe se s ním dalo domluvit pouze a jedině o jeho obrovské vášni: o vojenství a o všem okolo něho.
„...Jednou jsem tam byl taky. Kouřil jsem za kasinem cíčko a našel mě tam véčéčko. Tak mě zmrdal a na závěr mě poslal do basy.“
Albert se začal smát.
„Ty seš vůl, takhle se nechat zabásnout!“
„Já dřív nekouřil. Teda trošku jako puberťák, ale kdo ne. Ale tady jsem se k těm cíčkům dostal a už jsem si nedokázal odvyknout.“
„Tak to chápu. Já mám doma úžasnou manželku a tříletou dcerku.“ Vytáhl fotografii a podal ji Oliverovi, který obdivně (avšak bez známky hlubšího citu) kývnul. „Už kvůli nim bych nemohl.“
„Je to celej táta,“ poznamenal Oliver.
Albert se pyšně usmál. Jednoznačně mu to udělalo dobře.

********************************************************

„Přišly dopisy, četo!“
Všichni se nahrnuli k poště, která přišla, téměř tak pohotově jako jindy k „fyzičce“. Všichni kromě Olivera. Stál opřený o sloup a pokuřoval cigaretu. (Jistěže to bylo zakázané, nikdo na to ovšem v tuhle chvíli nehleděl.) Nepřál si, aby mu někdo dal najevo, že mu na něm záleží, a navíc věděl, že se mu ani nikdo neozve.
„Smithen Mark?“
„Tady!“
„Steve Albert?“
Nikdo se neozýval, poptávka byla tedy zopakována. Muži se začali ohlížet kolem sebe. Tak kam zmizel ten veselý chlapík? Proč se neozývá?
„Dneska ráno u sebe v béčku zemřel,“ ozval se hrubý hlas, v němž se nedalo přeslechnout zlomení. Po slovech Albertova přítele si většina chlapů sundala své barety a pohlédla do země. Byl to blázen, ale svým způsobem si ho oblíbili. Že měl doma tříletou dcerku a milou ženu, to z jeho vyprávění znali všichni. Nevyslovené „Na co a jak zemřel?“ se linulo vzduchem. Nikdo si to nedokázal vysvětlit. Dokonce i Olivera to vnitřně trošku vzalo. Nikdo to na něm však nepoznal.
Minuta ticha byla prolomena: „Stevenson John?“
„Zde!“ Johny dostal psaní. Bělavá obálka zářila na dálku a Oliverovi to připadlo, jako by to bylo naschvál. Jednou, pouze jednou jedenkrát za celou tu dobu, co tu žije, obdržel dopis. Psal mu bratr. Jeho jediný bratr. Ano, přesně ten, s nímž se před lidmi ani neuměl pozdravit. Ženil se a přál si, aby se Oliver vrátil a stal se jeho svědkem při tak významné události jeho života. Oliver dopis spálil. Netoužil po nějakém chvilkovém uvolnění ze služby kvůli rodinné oslavě. Ostatně jeho rodinu tvořila armáda.

********************************************************

„Jedu, ne?! Přijdeš pozdě na fyzičku!“ popoháněl Johnyho Oliver.
„Už jdu, jen dopíšu adresu. Pošta se odevzdává dneska a pak zase až za týden,“ výmluvně poznamenal Johny nadepisující na kolenou zašlou obálku. Lepší neměl.
„Zamilovaní blázni,“ utrousil Oliver hanlivě.
„Co ti vadí na lásce?“
„Všechno. Má to vůbec člověk zapotřebí?! Nechte si to kurva na jindy!“
„Ty jsi fakt divnej. Miloval jsi vůbec někdy?“ Johny vzrušeně čekal odpověď, ale nedočkal se. Oliver to zamluvil: „Tak už pojď, nebo tě budu muset naprášit!“ Začali se smát a vykročili vpřed.

********************************************************

„Četo, nástup!“ Denně na ně křičeli jako na tu největší spodinu, Oliver ten křik ovšem zbožňoval.
„Marlyn?“
„Zde!“ zakřičel stejně hlasitě Oliver.
„Vy jste prý včera kouřil při příchodu pošty!“
„Ano,“ nemělo cenu to zatloukat, někdo ho jistě „naprášil“.
„Do basy!“
Všichni byli překvapeni.
„Do basy, povídám!“
Oliver se sebral a kráčel se zvednutou bradou na poukázané místo. Ne, on by se nikdy dobrovolně nedostal do podřízeného postavení!

********************************************************

„Vstávej, Johny!“
„Co se děje?“ vyletěl z postele.
Všude kolem vládl zmatek.
„Střílejí na nás!“
„Ty kurvy!“
Vyběhl ven a spatřil ještě větší chaos než prve. Na obloze lítala šíleně nízko letadla a střílela na nevinné muže pod sebou, jako by si jejich piloti ani neuvědomovali, že jsou stejně jako oni pouhými loutkami jiných, mnohem mocnějších.
„Sakra, Oli, ty vole!“
Popadl zbraň nejbližšího padlého a utíkal do věznice, jak nejrychleji mohl. Oliver byl bezmocný. Pokud by stříleli do věznice, neměl by šanci přežít.
V budově nebyl žádný hlídač. Všichni zbaběle utekli a zbyl tu jediný Oliver, který se ven nedokázal přes mříže dostat.
„Oli, jdu pro tebe!“
„No hurá,“ utrousil mezi cigaretovým kouřem. Kdyby se neocitli v boji, možná by se zasmál.
Johny ukradl klíče a umožnil Oliverovi útěk. Oliver se nejprve rozběhnul, ale pak se zastavil a povídá: „Johny, slib mi, že kdyby se mi dneska něco stalo, dáš osobně vědět mé rodině.“
Johny byl překvapen. Nikdy si nemyslel, že by o něco takového Oliver stál, zvlášť když o svojí rodině mluvil minimálně, či spíše vůbec.
Ale slíbil: „Dobře, ale ty mi slib to samé.“
„Slibuji.“
Pak už jim nic nebránilo. Rozběhli se bránit svoji zemi, svoji četu a (což si nechtěli připustit) svůj vlastní holý život.

********************************************************

„Počkej, Johny.“ Oliver se náhle zastavil. „Támhle leží náš ,pan velitel‘.“
Stoupnul si nad něho a směle vytahoval cigaretu. Zapálil si ji, vítězoslavně popotáhl a dýchnul na velitele cigaretový dým.
„Dáte si cíčko?“ nabídl mu krabičku. Připadal si jako pán světa.
„Oli, bacha!“ Všimli si jich nepřátelští vojáci.
Oliver s Johnym utíkali, ale Oliver přesto ránu schytal. Doběhli do bezpečí a Oliver padl na kolena.
„Koupil jsem to!“ Padl na zem a krabička cigaret mu vypadla z ruky.

********************************************************

Psal se den s datem 18.dubna roku 2010. Mladý chlapec, jehož vnitřním světem navždy neodmyslitelně prostupovala armáda, sotva dosáhnul dvaceti let. Bezmocně nyní ležel v louži krve. Věčný válečník, nenapravitelný egoista, kritik všeho špatného i dobrého. Vše mu bylo prominuto, když se tak nadarmo ještě naposledy pokoušel nadechovat k životu.
„Počkej, zachráním tě!“ křičel na svého přítele stále více zoufalý Johny.
„Pošetilče!“ z posledních sil posměšně hlesl Oliver. Ironie mu ze srdce stále nevymizela, byť krve se z něj ztrácely spousty.
„Neboj, Oli, tebe jim nenecháme!“ pokoušel se mu dodával odvahu. Ta z jeho duše ovšem spěchala pryč neotřesitelným tempem.
Oliver si začal sahat po hrudi.
Johny chápal moc dobře jeho úmysl: „Nedělej to, kamaráde!“
„Nedělej z toho hokej! Nehledej život tam, kde zaniká!“ odsekl vůdcovsky. Přesně tak to uměl pouze on.
„Ne, Oli, ty ne!“ obvazoval mu hruď vlastním kapesníkem, který dostal od své snoubenky, než odešel bojovat.
„Nešpiň zbytečně kapesník krví…umírám, příteli, pochop to konečně!“ Utrhnul z řetízku jednu ze známek na své hrudi a dal tím najevo svoji poddajnost a smíření se svým dalším osudem.
„Jen jí, prosím, pověz, že jsem ji po celou dobu bezhlavě miloval,“ špitl a jeho tělo opustil život.
„Komu?“ „Oli, komu to mám vyřídit?“ začal s ním třepat. Nikdy se mu nezmínil o dívce, kterou by zbožňoval. Nevzpomněl si ani na jedinou setinu okamžiku, kdy by mu hlavou prosvištěl pocit, že tenhle člověk dokáže milovat. Po celou dobu se mu zdálo, že Oliverovi cit není vlastní, že jeho jedinou vášeň znamenala válka a vojenství.

********************************************************

Dlouho zvonil u dveří bytu, jehož adresu našel vepsanou v Oliverových dokladech jako místo jeho bydliště. Už se to rozhodl vzdát, když se před ním objevila postarší paní s očima stejnýma, které znal díky Oliverovi.
„Dobrý den, paní Marlynová.“
Zarazila se. „Kdo jste? Vy mě znáte?“ Potom spatřila Johnyho zelenou uniformu a pokoušely se o ni mdloby. „Zemřel?“ Rozbrečela se.
Přestal mluvit. Mezitím do chodby vstoupil i Oliverův bratr Paul - podoba se nedala zapřít.
„Ptám se: Zemřel?!“ zakřičela.
„Mami, co se děje?“ Pohlédl na Johnyho a zvážněl. „Pojďte se posadit,“ vyzval ho.
„Dáte si kávu nebo čaj?“ Optal se sám, neboť viděl, že matka to nedokáže.
„Ne, děkuji, spěchám.“
Paul se posadil vedle třesoucí se matky a objal ji kolem ramen, aby jí dodal odvahy.
S hlasem, ve kterém byla slyšet rozvaha, se optala potřetí: „Oliver zemřel?“
„Je mi to líto,“ sklonil Johny hlavu. Proč mu to Oliver musel udělat? Ne, neměl mu vůbec slibovat, že v případě, že se mu něco stane, to půjde oznámit jeho rodině.
„Jak se to stalo?“ zeptal se Paul tónem, který naháněl strach. Byl tak chladný, až Johnymu přejel přes záda mráz.
„V noci na nás začali střílet nepřátelské jednotky...“
„...A to jste si toho nestačili všimnout včas?!“ pochybovačně odvětila paní Marlynová se slzami na krajíčku.
Johny pouze pokrčil rameny. Nemohl jim přece povědět celou pravdu. To by je nesmírně zarmoutilo!
„Měl jsem ho přes všechnu tu jeho panovačnost rád.“ Sklonil Paul hlavu a pokračoval: „Jenže to se on už nikdy nedozví.“
„No, já už raději půjdu,“ vstal Johny z křesla.
Paní Marlynová chtěla jít za ním, ale Paul ji zabrzdil.
„Doprovodím vás. Mami, ty seď.“
Když si v chodbě obouval „kanady“, nedalo mu to, musel se vtíravě zeptat: „Když Oliver umíral, povídal něco o lásce jeho života. Nenapadá vás, kdo by jí mohl být?“
„S bratrem jsem si moc nerozuměl, takže se mi nesvěřoval. Ale řeknu vám, že pokud něco na světě miloval, byla to určitě armáda.“
„Děkuji. Upřímnou soustrast.“
„Děkuji. Sbohem.“
„Sbohem.“
Ten Oliver byl blázen, kdyby tak věděl, jak ho jeho rodina měla ráda! Proč se jí tak stranil? Johny nic nechápal. Ale kdo byla ta jeho záhadná milovaná?

***