smrtící žert

Anotace: Povídka inspirovaná tím ,jak jsme chtěli s mou kámoškou vystrašit jednoho kamaráda ,ale to se nám mohlo krutě vymstít.

Začal školní rok a naše parta se málem kvůli odchodu na střední školy rozpadla. Ale i tuhle složitou zkoušku naše kamarádství překonalo. Skoro každý den jdeme já a můj nej kámoš ze školy k naší kámošce si sdělit jak nám zrovna ta naše škola ničí život a jiný různý ,,záležitosti“.Někdy se nás tam sejde i víc ale tento den jsme to byli jen my tři.Okolí tam jsme už měli prochozené a škola nám skončila ten den brzo tak jsme měli hodně času.
Vydali jsme se tedy nedaleko na jeden kopec nad naší bývalou,,school“ a cestou probírali naše aktuální problémy.Ani jsem si neuvědomil ,že už je léto dávno pryč ,blíží se podzim a každým dnem se stmívá dříve.Slunce bylo skoro už za obzorem ,když jsme došli na místo.Byli jsme před velkým srázem a měli nádherný rozhled na celé město.Stáli jsme tam a koukali na západ slunce nad městem ,které bylo čím dál více plnější světel a vzpomínali na chvíle na táboře a plánovali další naše akce,srazy a výlety.Čas ubíhal strašně rychle.
Byla už skoro tma a my museli zpátky.Marek zapnul světýlko na svým mobilu a vyšli jsme úzkou cestou nad strmým srázem.Bylo to docela nebezpečné ale pořád jsme se smáli.
Už jsme byli skoro ven z lesa, Marek si dál svítil na cestu a ničeho si nevšímal.Denisa se zohnula ,aby si zavázala tkaničku ,která se jí právě rozvázala.Když se narovnala zjistili jsme ,že Marek před námi není.
Nevím už koho z nás to napadlo ale šli jsme se mu schovat do lesa a mysleli jsme ,schválně kdy si všimne že nejsme s ním.Za chvíli se blížilo malé světýlko od místa kde jsme Marka ztratili.Ta postava něco volala ,ale nebylo ji rozumět.Domysleli jsme se že je to Marek a byli jsme co nejpotišeji a zadržovali smích.Světýlko zmizelo a my dál vyčkávali co bude dál.Bylo naprosté ticho.Začalo mi ho být líto ,ale chtěl jsem ještě chvíli počkat.Začala být zima a do ticha ze začali ozývat kroky.První myšlenka ,která mi proběhla hlavou ,že je to určitě Marek ,zmizela ,když jsem uviděl k smrti vyděšený Denisin pohled někam do prázdna.Kroky se blížili a já věděl stoprocentně ,že to není on.Ty zvuky se blížili ,rozhlíželi jsme se ale nikoho pořád neviděli.Najednou bylo ticho.Mžoural jsem očima do naprosté tmy ozařované jen měsícem a slyšel jen náš vyděšený dech.Do hrobového klidu a se ozval výkřik a pak pád lidského těla.Viděl jsem jak se sklátila k zemi a její zkrvavená tvář dopadla hned vedle mě.Otočil jsem se, před sebou jsem viděl temnou postavu s kamenem v ruce.Pocítil jsem nesnesitelnou bolest v hlavě a pak náhle nic.Padal jsem ze srázu a necítil žádnou bolest.
Zvedl jsem se jakoby se mi nic nestalo, v panice jsem si všiml ,že Denisa běží dolů a křičí.Ten člověk stál nahoře nad roklí a díval se upřeně na nějakou věc na zemi před sebou a nevšímal si ,že jsme utíkali.Běželi jsme co nejrychleji to šlo.Už jsme byli skoro u silnice ,kde byly okolo domy a kde už jsme se tak nebáli.Trochu jsme zpomalili.Sáhl jsme si na tvář kde mě ta osoba praštila kamenem ,ale krev mi netekla, i když jsem se podíval na Denisu tak jí nic nebylo.V září nočního osvětlení jsme zjistili ,že se nám vlastně nic nestalo ,začali jsme pochybovat o tom co se stalo a vysvětlovali to halucinacemi.Sami jsme to nedokázali pochopit…vypadalo to přece tak skutečně.Šli jsme dál ulicí a viděli na konci nějakého člověka ,poznali ,že je to Marek a utíkali mu říct co jsme viděli.Cestou domů jsme mu vše řekli , ale on nám nevěřil.Zastavili jsme se v půli cesty a strašně nás štvalo že nám nevěří.Po dlouhém přemlouvání se tam sám vydal.Ani jeden z nás už tam podruhé jít nechtěl tak jsme mu slíbili ,že na něj tady počkáme.
Blížil se k lesu ,svítil si mobilem a přesvědčen o své pravdě přišel k okraji lesa.Nic neviděl…šel dál a rozhlížel se na všechny strany.Procházel lesem až zakopl o něco ,co ho vyděsilo k smrti.Na zemi ležel Ondra.Pohlédl mu do tváře ,kterou měl rozbitou a zkrvavenou.Nevěřil vlastním očím, nevěděl co má dělat ,svítil dál do tmavého lesa.Tušil že ještě něco najde i když by to nebylo možné.Bylo tam naprosté ticho.Zahlédl nějaké oblečení.Šel na to místo a uviděl mrtvé tělo Denisy.Krev jí stékala po mikině a nejevila známky života.Začal hystericky řvát až mu z očí tekly slzy. Běžel pryč z lesa.Popadal dech.Nevěřil tomu co viděl…doufal ,že je to jen sen a zoufale se chtěl probudit.

Tak myslím ,že tímhle bych to mohl zakončit….doopravdy se nic nestalo…to bych to nemohl ani psát…ale i ta představa mě docela děsí a doufám ,že se ta povídka bude líbit.=))