Zatmění

Anotace: Tento příběh jsem začal psát z nepochopitelných důvodů.Jeden důvod však byl takový,že jsem vlastně neměl,co dělat.Doufám,že pokud někdy někdo bude tento příběh číst,že se mu bude alespoň trochu líbit.

Půlnoc
Venku zuřila boře jakou v Cromer nezažili minimálně čtyřicet let.Cromer byla malá vesnička ve východní Anglii.Její centrum bylo od moře vzdáleno pouze půl kilometru.V této části Anglie ale moře spíše proklínali než milovali.Vítr zde byl studený.
V Cromer bydlelo pouhých dva tisíce lidí.Většina z nich byla silně věřících.A proto,když se tady objevili někdo,kdo nesouhlasil s jejich vírou,považovali ho za pekelníka.Jedním z údajných pekelníků byl také Dudley Depry.Padesátník.V Cromer bydlel od narození.ale jeho rodina nepatřila zrovna k nejpohostinějším a navíc,co bylo horší,nechodili do kostela,dokonce ani na nedělní mši.Takže když jeho rodiče zemřeli a Dudley zůstal sám v domě na samotném vrchole Murk hill,kopci,na který se neodvážil nikdo vkročit,neboť se zde tradovalo,že prý je prokletý,nikdo k němu nepřišel na návštěvu.Dudley byl už od mala poněkud odlišný od ostatních dětí jeho věku.Dokonce se s nimi ani nehrál.No a po smrti starých Depriů začali kolovat zvěsti,že se Dudley zbláznil.Prý byl ještě šílenější než jeho otec,po kterém zdědil zájem o vědu.Převážně o okultismus,satanismus a v neposlední řadě pak o historii Anglii.
Posledních deset let Dudley Depry pracoval na tajném projektu jehož hlavním cílem bylo přivést jeho zesnulé rodiče zpět k životu.A projekt měl v plánu dokončit právě dnes.Této temné a bouřlivé noci.
Pracoval ve sklepě,kde měl připravenou zvláštní laboratoř pro svoje pokusy.
Po stranách sklepa se téměř u stropu otevřelo okno.Dudley k němu přešel a zavřel ho.Musel k tomu vynaložit sílu,protože vítr byl dnes opravdu silný.Venku šlehaly blesky a olizovaly větve stromů.Jeden strom před jeho domem se právě rozpůlil ve dví.Byla to noc jako stvořená pro to,přivést mrtvé k životu.
Dudley zapojoval poslední hadičku do přívodu elektrické energie,když v tom do jeho domu uhodil jeden z blesků křižujících oblohu.Celý dům okamžitě zhasl.Blesk se pomalu šířil až do sklepa,kde právě pracoval Dudley Depry.Dudley neslyšel zvuk jak blesk do domu uhodil.Jeho síly však ucítil.Kabel který držel v zásuvce,zasvítil a Dudley se sesul k zemi.Mrtvý?Nikoliv.Pouze vlasy měl poněkud naježené.
Ležel na studené podlaze a vytřeštěnýma očima zíral do stropu.Nebyl však při vědomí.Tím líp.Protože kdyby viděl tu spoušť jakou blesk dokázal napáchat v jeho domě,nejspíš by opravdu zešílel.

Ráno
Cromer bylo zahaleno v mlze.Počasí neslibovalo hezké počasí,takže až se mlha zvedne,bude nejspíš pršet.Venku nikdo nebyl.Ve všech domech byla okna pevně zavřená a dveře byla na petlici.Vesnice spala.Od moře se táhnul studený podzimní vítr,který s sebou přinášel srážky.
Dudley se probral a na nic si nevzpomínal.Věděl,že něco dělal v laboratoři,ale nevěděl,co to bylo ani proč leží na zemi.Nevzpomínal si na nic ze svého života.Pouze na včerejší noc a to pouze matně.Pomalu se zvedal.Měl pořádně naražená záda.Prsty měl spálené a nehty ohořelé na kost.Vstal a šel se podívat k zrcadlu.Nevěděl,kde se nachází,ale vyšel po schodech a naproti na zdi bylo pověšené zrcadlo.Podíval se na sebe.Obličej měl celý od prachu a špíny.Čelo rozbité a klikatila se po něm krev.Téměř černá od prachu.Hlava mu natékala.Musel se včera v noci pořádně do něčeho praštit.
Musí zjistit,co tam dole dělal.Z kuchyně zaslechl nějaké zvuky.Pomalu se tam šel podívat.Stoupl si ke dveřím a vystrčil hlavu do místnosti.Uvnitř u sporáku stála mladá žena a u stolu seděl černovlasý muž a četl si noviny.Dudley intuitivně věděl,že to jsou jeho rodiče.
„Mami,co tady děláš.“Paměť se mu začínala pomalu vracet.Věděl,že jeho rodiče jsou patnáct let po smrti,že se je snažil vzkřísit.
„Dudley,běž si umýt ruce.Bude oběd.“Ani jedné postavě neviděl do obličeje.
Sedl si ke stolu naproti otci.
„Dudley,ty si neslyšel matku.Běž si umýt ty ruce.“Dudley vstal a přešel k umyvadlu.Umyl si ruce a poté si opět sedl ke stolu.Snažil se spatřit otcovu tvář.Ta však byla zahalena ve stínu.
„Co tu děláte,máte být po smrti.“
„Přišli jsme se na tebe podívat.Copak to vadí?Sám si nás volal.Copak si nevzpomínáš na včerejší noc?“
Dudley zavrtěl hlavou,která ho začínal pořádně bolet.Co se tu děje.Pomyslel si.
„Synku,po snídani půjdeš s otcem koupit čerstvé pečivo,ano.“
„Dobře“,Dudleyovi to nedávalo smysl.Vždyť jeho rodiče jsou dávno po smrti.I kdyby se mu včerejší experiment povedl,bylo nepravděpodobné,že by jeho matka s otcem byly až takhle moc skuteční.Vždyť si něco ze smrti museli přinést s sebou.
George Depry,Dudleyův otec,odložil noviny.Dudley konečně uviděl jeho tvář.Byla celá bílá.Na lícních kostech neměl téměř žádnou kůži.Zuby měl vyražené.A oči měl zaražené až v mozku.

Ulice byla vylidněná.Nikde nikdo.Dudley koukal z okna.Špinavého okna.Přemítal o tom,co se mu stalo minulý týden a každý den se mu to vracelo.Už z toho začínal pomalu šílet.V jeho mysli něco křičelo,něco chtělo ven,ale on nevěděl,jak to má pustit.Sžíralo ho to zevnitř.Drželo se ho to jako pijavice.Pomalu se tomu už začínal poddávat.
Nesmí se tomu oddat.Nesmí.Nesmí.To by byl jeho konec.
Téměř čtyři dny už nevyšel z domu ani nic nejedl.Lidé,přestože se báli jeho se pomalu začínali bát o něho.A k tomu ty noční můry.Jeho mozek už nebyl schopen racionálního chápání.Ruce se mu třásly a hlas se mu chvěl.Nedokázal už ani pořádně mluvit.Byl unavený.Potřeboval si odpočinout.
Celé dny trávil doma u okna a díval se ven.Ven na nic netušící město.Spící město.
Nezáleželo mu už na ničem ani na sobě samém.Nemyl se.Neholil se.Na tváři měl čtyř denní strniště.Za poslední čtyři dny téměř úplně zešedivěl.

Pondělí
Na včerejší noc si nepamatoval.Věděl,že šel spát někdy kolem desáté večer,ale co se dělo dál už nevěděl.Nespíš to ani nechtěl vědět.
Ráno se vzbudil a ležel na studené podlaze.Špinavý a zapáchající.Postel měl rozházenou a špinavou od bahna.
Kde byl?
Nevěděl.
Co se dělo v noci?
Raději nechtěl vědět.
Dnes poprvé po pěti dnech vyšel z domu.Byla téměř jedenáctá hodina odpolední,ale venku nikdo nebyl.Dokonce ani děti.
Šel se podívat k útesům.Nikdo.Tady si vždycky hrály děti z vesnice a on se na ně díval a vzpomínal na své dětství,kdy si tak strašně rád chtěl hrát s ostatními dětmi,ale oni to měli zakázané od svých rodičů.Všichni si mysleli,že jeho rodina je z pekla.Nevyvracel jim to,stejně by si nejspíš mysleli,co by chtěli.
Směl se jen dívat jak si hrají.A i přesto na něho všechny děti pokřikovaly,že je ďábel.Že k nim nepatří.Vzpomínal,jak po něm jednoho dne,když nim přišel a poprosil je,jestli si s nimi může hrát,začali házet kameny.Od té doby zůstával raději u domu a nebo ve sklepě,kde se díval,jak jeho otec provádí nějaký pokus.
Teď tam žádné děti nebyly.
Chvíli tam postál a díval se na rozbouřené moře narážející na útesy,o které se rozbíjeli.
Nechával se ovívat ledovým severním větrem vanoucím od moře.Bodal ho do tváře.Bylo to,jako by do něho bodalo tisíce nožů najednou.Ta bolest.To utrpení.Cítil jak mu mrznou rty.Pod očima měl fialové vaky,jenž v tomto větru téměř zbělaly.
Pomalu se do Cromeru blížila zima.Vesničané už měli všechno sklizeno.
Jaro dávno pryč.Léto za nimi.Dokonce i podzim měl za dva týdny odejít.Pak přijde zima.Ta zima,kterou tady na západě Anglie,daleko od Londýna,nikdo neměl rád.Zase napadne spoustu sněhu a lidé nebudou celé dny dělat nic jiného než ho odhazovat.Nakonec ho nebudou mít kam odvážet,a tak ho budou vyhazovat do moře,které bude touto roční dobou zamrzat,ale ne docela.Takový je Cromer.
Při cestě domů,cítil pohledy lidí vyhlížejících z oken.Jedna žena se skrz okno plné pavučin dívala právě na něho.Její oči byly vytřeštěné.Byla to mladá dívka,ale ve skutečnosti vypadala jako stařena.V náručí držela spícího chlapce.Holčička stála za ní a právě ji tahala za zástěru,neboť chtěla vědět,na co se její matka dívá.Žena se pomalu vzdalovala až konečně odstoupila od okna dostatečně daleko,aby mohla zatáhnout závěsy.
Dudley stál a stále se díval do jejích oken.Cítil,že tady něco není v pořádku.Jeho mysl se snažila mermomocí zjistit,co se tu děje.Nepřišel však na nic.Minul poslední dům a vyrazil do kopce,kde bydlel.Sledovala ho celá vesnice a on sledoval ji.Jakmile přišel do kuchyně,zjistil,že mu po té cestě nějak vyhládlo.Zašel tedy do spíže odkud vyndal jednu konzervu hovězího masa.
Kdybyste se Dudleyho zeptali,zda-li je osamělý,odpověděl by vám,že nikoliv.

Vzpomínka
Jednou ale byl zamilovaný.Bylo to asi od dvanácti let až do jeho pětadvaceti.Poté se ona tajemná dívka odstěhovala.Přistěhovala se sem znovu až když mu bylo přes čtyřicet,ale to už ono pouto k ní bylo pryč.Stále k ní něco cítil,to ano,ale už to nebylo ono.
Jako malí si spolu často hráli.Ona byla jediná,kdo mu rozuměl.Zamiloval se do ní,ještě dřív než zjistil,co to láska vlastně je,ale ona chtěla být jen jeho dobrá kamarádka.Jednou večer,když se šel stejně jako dnes projít ji uviděl.Stála tam.Sledovala vzdouvající se moře.Chtěl jít za ní.Když v tom uviděl přicházet chlapce.Byl asi o rok starší než on a také byl o dost vyšší.Přicházel k ní a ona se k němu otočila.Usmívala se na něho.Nebylo to jako když se usmívala na Dudleye.Na tohohle chlapce se dívala toužebně.Objali se a začali se líbat.Dudley tam jenom stál a zíral na ně.Pootočila se a v tom si ho všimla.
„Dudley,co tady děláš.“
Dudley z ní nemohl spustit oči.Byla tak nádherná v tom zapadajícím slunci.
Nepromluvil.
Nevěřícně na něho koukala.Poté naposledy políbila toho chlapce a rázným krokem odešla domů.Dudley tam pořád stál a koukal na toho chlapce.
„Nikdy nebude tvoje,“říkal výraz v obličeji chlapce.Pak se otočil a díval se někam na moře.V Dudleovi se hromadil vztek.Bezmocný vztek.Rozeběhl se a vší silou vrazil do chlapce.Ten pouze zamával rukama a padal dolů ze srázu do té ledové vody.Tam se rozmlátil o kameny.Jak letěl dolů,křičel.Okamžitě přiběhli vesničané a zjišťovali,co se stalo.

Následky
Přišel i Dudleyho otec.Rozčilený.A odvlekl Dudleye domů.Vesničané celé dny prohledávali moře.Bez výsledku.Tělo utonulého chlapce se nikdy nenašlo.Dívka s Dudleyem už nikdy nepromluvila a asi za týden od nehody se z vesnice odstěhovali.Její rodiče se báli,že by její dceři mohl ublížit.Dudley to nesl dost těžce.Celé dny byl zavřený ve svém pokoji,a když konečně vyšel,dostal od otce výprask.Jeho rodiče se za něho museli přimlouvat,ale nokdo nechtěl nic slyšet.Jedno ale bylo ještě horší než celá tahle událost.Výprasky od otce.Vždy večer před spaním po dobu tří měsíců si ho bral jeho otec do parády.Pro první měsíc mu otec vyrobil křeslo,ve kterém byly zatlučeny hřebíky,ale ne úplně.Asi půl centimetru nad povrchem byly jejich hlavičky.
Dudley na něm musel sedět každý den minimálně tři hodiny.Ruce i nohy měl přivázané.Výsledek se dostavil už asi po půl hodině sezení.Zadek ho hrozně bolel a kostrč měl celou rozdrcenou.Po třech hodinách tedy fňukal jako štěně a přísahal,že už to nikdy neudělá,a že všeho lituje.Po tom všem pak zalezl do svého pokoje na půdě a tam,přestože mu bylo již čtrnáct let,se rozbrečel do polštáře,který ,byl celý mokrý a matka mu ho musela téměř každý den převlékat.
Druhou terapií byl výprask.Otec si ho vzal k sobě na půl hodiny,sebral z kůlny dřevěnou laťku a mlátil ho s ní na holou.Dudley pak měl zadek samou.třísku,takže musel spát na břiše.To se mu ale zase špatně dýchalo.
Třetí a poslední terapie spočívala v tom,že Dudley musel každý večer stát přivázaný u domu,kde stál.Takto tam musel stát čtyři hodiny za každého počasí.Ať bylo slunce,bouře,déšť,musel tam stát pořád.Tyto tři terapie byly velice účinné.Každý měsíc jedna a Dudley byl jako beránek.Ne,že by předtím nějak zvlášť zlobil.Pan Depry pochytil tyto terapie od svého otce,který ho „léčil“ stejně,ale častěji.Depry nakonec usoudil,že je to dobrá výchova a hlavně…byla účinná.
Pan Depry ale špatně odhadl anglické počasí,a proto Dudley,po zdolání poslední terapie,musel ležet v posteli,neboť měl zápal plic.Dudley to všechno ale nakonec zvládl a až na to,že byl od té doby poněkud šílený,se navenek jevil slušně a zdravě.Po zápalu plic Dudley normálně pokračoval v domácí výuce.Pochopte,ze školy ho vyhodili a děti se ho báli.Z tohoto důvodu ho doma učila matka a otec ho začal zasvěcovat do tajemství vědy,což se Dudleovi náramně líbilo.
Na to si nyní Dudley,po více jak třiceti letech,vzpomněl,jako by se to událo včera.

Realita
Dudley se odvrátil od okna.Bylo už pozdě večer.Zašel do ložnice a ze skříně vyndal svoje staré pyžamo.Bylo to pyžamo ještě z dob,kdy jeho rodiče žili.Svlékl se do naha.Vzal si nové trenky a na ně si nandal pyžamo.Protřepl peřinu i polštář a lehl si do studené postele.Do postele,ve které spí už téměř padesát let.Letiště jeho rodičů je stále ještě prázdné.Od té doby,co zemřeli se ho ani nedotkl.Takže,kdyby někdo přišel k němu do ložnice,okamžitě by ucítil ten zatuchlý puch.
Cítil,jak se mu klíží víčka.Nechával se odnášet silou noci.Zase další bezesná noc.

Lov
Cromer ležel ponořený v temnotě.Byla temná noc.Hvězdy zahalovaly mraky táhnoucí se po obloze.Místy prosvítal Měsíc.Pokračující svou noční pouť.
Dudley kráčel sám městem.Hledal oběť.Nevěděl ani,že je vzhůru.Procházel jedinou ulicí.Nesvítila na něho žádná světla.Žádná tu vlastně ani nebyla.Silný vítr mu cuchal vlasy.Pomalu se blížil k domu své jediné dřívější lásky Elle Johnsonové.Potichu se mu podařilo otevřít dveře a vejít dovnitř.Vyšel do druhého patra,kdy byla ložnice a dětský pokoj.Nejdříve vešel do dětského pokoje,kde spala její dcera poklidným spánkem.Dudley držel v ruce staré zrezlé nůžky na ovce.Pomalu ale jistě se přibližoval k malé spící holčičce.Naklonil se nad ni a jeho nůžky se přibližovaly k jejím očím.Prudce ji je do nich zarazil.Letitá rez se v mokvajícím oko začala rozpouštět.Narezlé čůrky rezu jí začaly pomalu stékat po tváři.
Pomalu vytahoval nůžky a vytáhl je spolu s očima.
Už nebyly žádné oči.Byly jen důlky zející prázdnotou.Celé zakrvácené a plné rzi.Ještě několikrát ji bodal do obličeje,dokud nezbyla pouze kaše krve.Nikdo by nepoznal jestli to zaživa byla kočka,pes či dítě.
Postel byla plná krve.
Dudley opouštěl pokoj a vcházel do Ellinina pokoje.Pomalu ji vzal do náruče a odnášel ji k sobě domů.Tam už měl vše připravené.Odnesl ji do oddělené místnosti ve sklepě.Posadil ji na židli určenou právě pro tyto případy nápravy.Židle byla vyrobena z masivního dřeva.Na sedačce byly zespod zatlučeny hřebíky tak,že svými hroty bodaly sedícího.Připoutal ji a do pusu jí zalepil lepící páskou.Připravil si stolek.Ten si přivezl až k její židli.Připravil si na něj všechno,co bude potřebovat:nože,pily,prkno s hřebíky.
To všechno měl v plánu na ni použít.
Sedl si na protější židli a díval se na ni.Na její krásnou tvář.Bledou.Pomalu otevírala oči a když ho uviděla lekla se.
„Kdo jste,kde to jsem.Kde je má dcera.“
Najednou,aniž by promluvil na všechny tyto otázky našla odpovědi.Někde uvnitř sebe je našla.V tu chvíli věděla všechno.Začala křičet.Nevěděla však,že ji stejně nikdo neuslyší.Naproti sobě viděla pořád ten stejný šílený obličej.
Dudley vstal a přistoupil k ní.Strhl z ní všechny šaty,takže nyní seděla Ella na židli naprosto nahá.Dudley uchopil do pravé ruky prkno s hřebíky.Rozmáchl se a praštil ji s ním do prsou.Okamžitě jí z nich vytryskla krev.Dudley byl vzrušen.Ještě nikdy nepocítil tak silné vzrušení.Znovu se rozmáchl a tentokrát trefil její hlavu.Praštil ji zrovna ve chvíli,kdy se snažila vykřiknout,takže nyní měla jazyk celý od krve.Všude po obličeji jí tekla krev.Ještě několikrát ji takhle udeřil.
Odložil prkno a ze stolku si vzal nůž.Chytil ji zezadu za vlasy a uřízl jí je.Vlasy spadly na zem.Přešel k ní dopředu a násilím jí otevřel ústa.Vytáhl jí z nich jazyk.Pomalým a přesným řezem ji o něj připravil.Jazyk odložil na stůl a pokračoval v řezání.
Do ruky uchopil jedno její ňadro a odřízl jí ho od těla.To samé zopakoval i s druhým ňadrem.
Ella křičela,ale nikdy ji neslyšel.Už to déle nevydrží.Pane bože ať už je po všem.
Odřízl jí také ušní boltce.Pak konečně odložil nůžky a zdálo se,že přemýšlí.Ella si už myslela,že je po všem.Mýlila se.To nejhorší mělo teprve přijít.Do dlaně vzal ruční pilku.Sedl si do dřepu a přidržel jednu její nohu.Rychlými řezy ji připravil o nohu.Všude jí tryskala krev,neboť se trefil přímo do tepny.Ella to už déle nevydržela.Začal křičet…

Dudley se probudil na zemi u své postele.Nevědě,jak se tam dostal.Jeho mozek nedokázal přijímat žádné racionální myšlenky.Stále se mu v hlavě objevoval zvláštní sen-pokud to vůbec byl sen.Vlastně ani nevěděl,co se v tom snu odehrávalo.Věděl jen,že to ani nebyl on.Pomalu se zvedl na nohy a přešel do kuchyně,vůbec nevnímaje vlastní pohyby.
Měl by zajít za doktorem.Takhle se to s ním vleče již několik týdnů.Co se to děje.Jakoby větší část mozku vůbec nereagovala na jeho podněty.Ať dělal,co dělal,jeho tělo si stejně dělalo,co chtělo.Proč má takový hrozný pocit,jakoby provedl něco strašného.

Znovu půlnoc.Dudleyho nová oběť tentokrát byla malá holčička.Možná tříletá.To,co s ní provedl ani nejde popsat.Úplně z ní stáhl kůži a pověsil ji na hák.Svlečené tělo,jež dříve patřilo dítěti bylo celé od krve,která z něho odkapávala po litrech.
Mozek Dudleyho Depryho ale nic z toho nevnímalo.Byl poháněn něčím silnějším než je lidské vědomí.
Kdyby jen Dudley věděl,co se to v něm děje!Kdyby je ale slovo zrádné.Dudleymu už žádné kdyby nepomůže,ale to on ještě bohužel nevěděl.

Procitnutí
Toho dne se Dudleymu konečně po téměř půl roce spalo dobře.Už dlouho se takhle dobře nevyspal.Spánek měl klidný,bezesný.Jeho mysl si konečně odpočala.Co ale nevěděl bylo,že tento den je nejspíš poslední v jeho životě.Nit Dudleyova života bude sudičkami přeťata.
Už od rána připadal Dudleymu tenhle den něčím zvláštní.Cítil to.Snažil se ale dělat všechno jako normálně.Když vykoukl ven,zjistil,že v noci musela být pořádná bouře,neboť silnice byla mokrá a strom před jeho domem byl oddělen v půli kmenu.
Sešel do sklepa a zjistil,že mu něco nehraje.Ta plenta tam dříve nebyla.Když ji odtáhl zobrazil se mu hrůzný úkaz.Desítka těl,zavěšených na řeznických hácích.Některá těla již zčernalá zapáchal a mouchy kolem nich létaly jako hladoví supi.Dudleyovi se chtělo zvracet.Jeho hrdlo mu to však nedovolilo.Sevřel se mu žaludek.Dudley si spadl na zem,takže na ní nyní klečel.Zezadu by nikdo nevěděl,co tam dělá,ale Dudley brečel.Brečel a kapičky slz dopadaly s odporným šplouchnutím na rozpadlé vnitřnosti zaplněné krví a slizem.Mokvající rány na tělech prozrazovaly děsivé mučení.
Celé tělo ho neposlouchalo.Chtěl se zvednout,ale nedokázal to.Jeho reflexy byly až abnormálně zpomalené.Nedokázal pohnout ani hlavou.Ať se snažil sebevíc,musel se pořád dívat na své dílo zkázy.
Konečně všechno pochopil.Celý půlrok jakoby se mu znovu promítl před očima.
Za počátek toho všeho mohl považovat onu bouři tenkrát při tom pokusu,kdy se snažil vzkřísit své rodiče.Místo toho se mu ale podařilo vzkřísit něco strašnějšího než-li je sama smrt.Něco tak mocného,co nikdo nikdy neviděl.Síla a moc,která do něho vstoupila,tady byla už od samého počátku života.S příchodem první živé buňky na Zemi přišla i tahle moc.
A ta moc zde byla milióny ba i miliardy let a je tady dosud.Nejspíš zde bude také až lidstvo zemře.Zanikne teprve až zanikne první živá buňka.
Dudley konečně pochopil,že nikdy nelze zvrátit minulost.
Všechno,co tady vidí vlastně neudělal on,nýbrž ta MOC.Byl v její moci,ze které se dokázal vyprostit až dnes,kdy byla v noci stejně strašlivá bouři jako před měsíci.

Ví o tom,co tady dělal po nocích,vesničané.Jestliže ano,jaké následky bude muset být nucen podstoupit.Ve srovnání s tím,co tady vidí,je smrt jen požehnáním.

Venku se mezitím shlukovali všichni vesničané.Dokonce i malé děti chtěli položit ruku k závěrečnému dílu.
Noc byla temná.Svítily v ní pouze pochodně v rukou vesničanů.Byly jako malé hvězdičky.Jako meteorický roj Perseid.Pomalu se přibližovali k domu Dudleye Depryho.Nic netušící Dudley o ničem neměl ani ponětí.
Už byli téměř u domu.První pochodeň právě byla vhozena do domu.Nábytek začal okamžitě hořet.Dudley se mezitím zaobíral výčitky svědomí nad svými činy a tudíž nepostřehl ani šířící se kouř nebo závan pálícího se dřeva.
V Dudleyho domě nastalo pravé peklo.Už snad úplně každý hodil svou pochodeň do jeho domu.Nikdo nemohl říci,že by neměl příležitost.
Oheň se rychle přibližoval do sklepení,kde právě Dudley rozjímal.Otočil se právě ve chvíli,aby zaznamenal,že už je ztracen.Dveře byly zaplněné ohněm.Dudley se uchýlil do kouta místnosti,jako by ho právě toto místo mělo ochránit.Jazýček plamene mu právě olizoval tvář.
Dudley ucítil jeho žár.Cítil jak mu spaluje obličej.Jeho mysl pomalu začala upadat do bezvědomí.Neslyšel se ani,že křičí.
Vesničané venku slyšeli jeho srdceryvný řev.Nic ale neudělali.V domnění,že konají správnou věc jen spokojeně stáli a sledovali oheň rychle se šířící po domě.Když toto celé divadlo skončilo,všichni se postupně rozešli do svých domovů.Jako by se vůbec nic nestalo.
A dům v němž bydlel Dudley již neexistoval.Jeho popel rychle odnášel vítr a rozséval ho po celém kraji.Jako upomínku na Dudleye už nikdy nikdo na místě Dudleyva bydliště nic nepostavil.