Hřbitov

Anotace: tady se promítá moje láska ke všem hřbitovům...

Ano. Samozřejmě to pro mě byl šok. Bylo mi teprve jedenáct let. Přesto jsem chápala, že otec tu nabídku prostě musí přijmout. Byli jsme tehdy ve velice těžké situaci a tuhle práci nám snad seslalo samo nebe. Služební domek, který k ní patřil, se proti našemu bytečku zdál být zámkem.
A tak jsme se jednoho letního dne s celým naším majetkem přesunuli ze zanedbané periferie k branám městského hřbitova. Z mého otce se stal hřbitovní hlídač.
První týdny byly velice těžké. Celé noci jsem probděla schoulená pod peřinou co nejdále od okna, které vedlo rovnou k hrobům. Domek totiž nestál u hřbitova, ale přímo na něm, za vysokými cihlovými zdmi.
Ze začátku jsem se bála, ale časem jsem to pochmurné místo začala vnímat jako svůj domov. Ráda jsem se v noci procházela mezi náhrobky, líbila se mi ta tajemná atmosféra a světlo svíček všude kolem.
Přešel podzim. Prvního prosince začal padat sníh. Přivítala jsem ho s radostí sobě vlastní.
Ráno druhého jsem jako obvykle hned po probuzení vyběhla ven otevřít hřbitovní bránu. Sníh již nepadal. Na prahu jsem se zastavila a nadechla jsem se jiskřivého ranního vzduchu.
Rozběhla jsem se k bráně... a v té chvíli jsem si to uvědomila. Něco nebylo v pořádku. Ten pocit...
...a pak mi to náhle došlo.
Stopy. Stopy ve sněhu. Nejen jeden pár. Jako by přes hřbitov přešli všichni obyvatelé města. Ale vždyť sněžit přestalo teprve před chvílí a brána byla stále ještě zamčená...
Stopy však byly na všech cestách a pěšinkách naprosto jasné a zřetelné.

Čerstvé stopy stovek bosých nohou...