Mstitelova tajemná tvář

Anotace: Díl první, snad to bude mít i pokračování. Piště vaše názory..

,, Chápeš to?“ Sydel tu seděl jako hromádka neštěstí, hlavu měl schovanou v dlaních a před sebou pátou skleničku brendy. Vypitou.
,, Naleješ mi ještě?“ skoro mechanicky požádal Sindy, která však razantně zavrtěla hlavou.
,, Máš v sobě víc než dost!“ Vstala a zamířila do kuchyně. Při návratu v rukou svírala láhev minerálky a misku s ovocem.
,, Na,“ Obojí k němu rozhodně přistrčila. Už už otvíral pusu, aby protestoval, ale ona ho zarazila nesmlouvavým pohledem. S mírným úšklebkem si vybral broskev, které z duše nesnášel, a skoro výmluvně upil trochu vody. Nepřesvědčil ji však.
,, Hele, já vím,“ začala a přitom si její štíhlé prsty pohrávaly se stříbrným prstýnkem. Dělala to vždycky, když uvažovala, jak dál. ,, Musí to být těžké, na druhou stranu bys na tom měl hledat tu světlejší stránku!“ Skoro se udávil tím nechutným ovocem.
,, A co to jako má být?“ zeptal se trochu dotčeně. ,, Že mi někde po světě běhá dvacetiletá dcera?“
,, Třeba to,“ přisvědčila, ,, Vždyť máš dva syny a tři synovce. Copak ti dcera nechybí?“
,, Ani ne,“ řekl kategoricky ,, Obzvláště pokud je to dítě mé bývalé milenky, která to přede mnou tak dlouhou dobu tajila!“
,, My ženy máme vždy dobrý důvod, proč něco takového utajit,“ mínila.
,, Například?“ vyštěkl, až tlustá kočka, která dosud klidně spala na pohovce, poplašeně zvedla hlavu.
,, Dejme tomu, že tě milovala tak moc, že ti nechtěla dělat potíže s nemanželskou dcerou. Nebo to je silná žena, která se nechce vázat k muži a dítě statečně vychová sama,“ navrhla a natáhla se po vlastní skleničce s ovocným džusem. Když upíjela, Sydel zamyšleně hleděl na desku stolu, zabrán do vlastních úvah.
,, Kdybych alespoň věděl, jak se jmenuje,“ posteskl si, ,, Kde bydlí, jak vypadá…!“ Jeho slova zůstala bez odezvy a tak se raději zvedl.
,, Myslím, že půjdu!“ Zapnul si sako a popadl pracovní kufřík. Ve dveřích se však ještě zarazil.
,, Hele, Sindy, už to mám!“ Podezřívavě se na něj zadívala. ,, Jsem policistou pětatřicet let a neměl jsem ani dopravní přestupek. Nic by se nestalo, kdybych …,“
,, To tě nesmí ani napadnout,“ zamítla tak ostře, až ho to překvapilo. ,, Až bude její matka chtít, poví ti to sama!“
,, Hm,“ Sklonil hlavu a za pár sekund za ním zapadly domovní dveře. Odešel bez rozloučení, osamocen, do svého osamělého bytu na rohu třicáté deváté ulice. Detektiv David Sydel už to prostě ani jinak neuměl.

Když mu zavolali, ležel zrovna na pohovce, nohy ledabyle položené na konferenčním stolku, a v televizi běžel přímý přenos fotbalového zápasu. Všechno to však byla jenom zástěrka. Fotbal z duše nenáviděl, příčilo se mu honit se po hřišti za míčem před narvanými tribunami.
,, Omlouvám se, že vás budím, pane,“ ozval se omluvný hlas jednoho z podřízených. Sám pro sebe se ušklíbl.
,, Nebudíte!“ Celý večer tu takhle ležel a čekal, až zavolají. Bál se ulehnout v ložnici do prázdné postele a napjatě poslouchat, kdy zazvoní telefon. Bál se otevřít skříň, protože tam bylo její oblečení. Měl strach vejít do koupelny, aniž by musel pohlédnout na toaletku, na níž ležely fialové stíny, bezbarvý lesk, světlá rtěnka a několik laků na nehty. Vadilo mu, když musel projít v předsíni kolem botníku, ze kterého dosud nevyndal její, teď už nepotřebné, boty. Vlastně mu lezl na nervy celý tenhle byt.
,, Kde je to tentokrát?“ Než mu konstábl začal diktovat adresu, už sbíhal po schodech, v jedné ruce telefon, zatímco druhou si navlékal bundu. Odhodlaně vyšel do chladné zimní noci s rozporuplnými pocity. Zrůda znovu udeřila.

Park v centru města již dávno pozbyl své krásy. Zdi byly pobořené, lavičky pomalované od zuřivých sprejerů, na zašlých pískovištích si již dávno nehrály děti. Lidé se tudy báli jenom projít, šuškalo se, že se tu usídlili dealeři a narkomani, ba co hůř, že zde dokonce straší. Když Sindy zaparkovala auto, prokázala se služebním průkazem hlídajícímu policistovi a zamířila po zarostlých cestičkách k místu činu, nevěděla, která historka jí přijde pravděpodobnější. Kdysi se sice v parku schovávalo pár lidí, ale většinou to byli jen chudáci bez domova, co ujížděli na lehkých drogách. Navíc je odtud policie vykázala před více jak půl rokem. A co se týkalo těch duchů, opodál stála sice márnice a lidé z nedalekých domů občas volali na tísňovou linku, že slýchávají za nocích divné zvuky, avšak na tohle Sindy nevěřila. Napadlo jí, že místní jsou možná trochu zaujatí z toho, jak se v poslední době zvedla ve městě vlna zločinu.
Jestli až dosud doufala, že tomu tak není, jediný pohled jí přesvědčil. Mstitel opět udeřil. Užasle zavrtěla hlavou. Mstitel? Co ti blbečci na stanici všechno nevymyslí. Jak ho pojmenují příště? Zorro, tajemná tvář?
,, Přeji dobré ráno,“ kolem se prosmýkl soudní patolog. Sindy pozorovala tu spoušť všude kolem a stěží se zmohla na odpověď. Ačkoli byla připravená, první pohled jí vždycky otřásl.
První tělo leželo kousek od cesty. Na první pohled mladá, štíhlá dívka s dlouhými tmavými vlasy. Tak to vlastně bývalo vždycky. Nikdy si nevybíral starší, obětem bylo v rozmezí od devatenácti do osmadvaceti. Čerstvě zamilované páry, poblouznění milenci nebo jen dva lidé, kteří se jen denně míjeli a nikdy si navzájem lásku nevyznali. Jen se sklopenýma očima toužili a pokorně čekali. Jediným viditelným zraněním u ženy byla povrchová rána na hrudníku v podivném tvaru, který byl Sindy nebezpečně povědomý. Byl to dávný keltský symbol, jak se jim povedlo zjistit už u prvního případu, znamenající touhu nebo také přání. Příčinnou smrti však bylo něco jiného.
,, Opět otrava?“ zeptala se patologa, který se mezitím pustil do ohledání.
,, Zatím to nemohu přesně určit,“ řekl starší muž zamyšleně, ,, ale nejspíš ano. Víc nám ukáže pitva!“
,, Zdravím tě, má milá kolegyně,“ ozval se za ní náhle mužský hlas. Překvapeně se otočila.
,, Odkdy pracujeme my dva spolu?“ zajímala se při pohledu na seržanta Marka Hopkinse, vysokého tmavovlasého muže v bundě a poněkud zanedbávaných kalhotách. Právě u tohoto muže se Sindy přesvědčila, jak často se ostatní nemají soudit podle prvního dojmu. Jakmile poznala jeho inteligenci a bystrý úsudek, začala si ho nesmírně vážit, i když při představení na ni působil jako nevychovaný hrubián. Nyní však uznávala, že se spletla, což ona byla ochotna připustit málokdy.
,, Sydel mě požádal, jestli by se toho muže mohl ujmout sám,“ řekl a výmluvně ukázal na opačný konec parku, kde postávala další skupinka vyšetřovatelů a techniků.
,, Aha,“ Sindy v duchu na detektiva seslala několik peprných výrazů, zároveň jí však napadlo, jak moc to pro něj musí být těžké. A koneckonců, zrovna jí nové zkušenosti neuškodí.
,, Dobře,“ Dokonce se jí podařilo vyloudit úsměv. ,, Tak vítej na palubě!“