I děti mohou mít pravdu

Anotace: Nepsala jsem já, ale jedna moc dobrá kámoška, tudíž za ní prosím o vaše komentáře..:-)))

Seděl sám v ponurém pokoji.Nic nevnímal.Života už si dávno nevážil.Snad jediným potěšením,které ještě měl,byla jeho sedmiletá dcera Amy.Když pohlédl do jejích očí,vzpoměl si na svoji zemřelou ženu.To,čeho si za svého života tak vážil,se rozplynulo v dávných nadějích.Stále vzpomínal na ty šťastné chvíle strávené s rodinou.Vzpomínal na to,co už nikdy nepřijde.
Amy si hrála ve svém pokoji.Ona si na matku už ani nevzpomíná.Bylo to už příliš dlouho,kdy ji naposled viděla živou.Od té doby se uzavřela do sebe a žila ve svém imaginárním světě.Do školy nechodila,s ostatními dětmi si nerozuměla.Jediným jejím skutečným přítelem byl plyšový kůň Vincent.Otec často slýchával,jak mu vypráví pohádky a jak si spolu hrají.Amy totiž nadevše milovala koně.Ať už živé, na obrázcích nebo koně na dětském kolotoči.Koně z toho starého kolotoče,který každý rok přijížděl i s ostatními atrakcemi do jejich města.To pro ni byla jediná radost.Tehdy byla opravdu šťastná.
Jednoho deštivého večera,když se otec vracel pozdě domů,mu jako vždy přispěchala na uvítanou.Jenže dnes měl ssebou otec něco zvláštního.Velký předmět,obdélníkového tvaru, přikrytý špinavým hadrem.
“Co to je tatínku?“ zeptala se zvědavě.
“Nesu ti malé překvapení.Myslím, že se ti bude líbit.“Nemýlil se.Když odkryl hadr a Amy s velkým úžasem v očích pohlédla na obraz,zcela ztratila slova.Obraz byl opravdu zajímavý.Byl na něm vyobrazen krásný lunapark plný dětí.V pozadí se rýsovalo obrovské Ruské kolo.Vpředu stál,hned vedle dětského kolotoče,muž s balónky v ruce a s podivným,skoro až strašidelným, výrazem ve tváři.Nejvíce však Amy zaujal právě ten dětský kolotoč.Vypadal přesně jako ten,na který vždy tak ráda chodila.
Zanedlouho už obraz visel na protější zdi od Amyiny postele.Dívka dokázala nepřetržitě celé hodiny hledět na obraz.Otec si často marně lámal hlavu nad tím,na co asi jeho zlatíčko myslí.Avšak jedné osudné noci,se něco zvrtlo.
Bylo okolo půl jedné,když se dveře do obývacího pokoje,kde spal muž,začaly pomalu otvírat.Náhle ucítil dotyk ledové ruky,šahající na jeho odhalenou hruď.S trhnutím se probudil a spatřil svou malou dcerku.
„Co potřebuješ andílku?“zeptal se tlumeným hlasem.
„Víš tatínku,ten pán se na mě pořád dívá.Chce abych šla s ním,ale já se ho bojím.“ Pošeptala celá roztřesená.
„Jaký pán?Vždyť tam žádný není.“
„Přece ten pán z toho obrázku,tatínku.A ty děti na mě taky pořád koukají.“
„Ale to je nesmysl.To se ti jenom něco zdálo.Pojď,půjdu s tebou a ukážu ti,že tam nikdo není.“
Když přišli do pokoje,vše bylo na svém místě a v pořádku.
„Vidíš,ten pán je pořád v tom obrázku.Ten ti neublíží.“
Sice s neklidným vědomím ale velkou únavou nakonec oba usnuli.
Dlouhé měsíce se nic nedělo.Čas plynul,nic se nezměnilo.Zase žili každý ve svém světě.Otec ve vzpomínkách a dcera si povídala s Vincentem.Vtom se to stalo.Z ničeho nic obraz spadl a s velkým lomozem dopadl na zem.Amy se strašlivě lekla a utekla za otcem,který právě v té chvíli připravoval večeři.
„Tatínku,ten pán už se zlobí.Prý už je nejvyšší čas,abych s ním šla.
„Tak,ale už dost!“vykřikl běsnící otec.Dcerka se zarazila a do očí se jí vhrnuly slzy.
„Kolikrát ti mám říkat,že to je jen obraz.Nic ti neudělá.“
„Ale tatínku já si nevymýšlím!“
„Ticho už!“
I malé dítě už vycítilo,že otec má co dělat,aby se udržel a neudělal něco,čeho by pak mohl litovat.Proto radši Amy utekla do pokoje.Otec za nějakou chvíli přišel za ní,podívat se,co se stalo s obrazem.Ležel tam,bez jediného škrábnutí.
„Tak vidíš,nic s ním není a ten pán je tam pořád.“konstatoval a přitom obraz věšel zpátky na hřebík.
„Hmm,“ ozvalo se tiše z kouta.
„Amy,broučku,já vím že to není lehký.Ale musíme to spolu nějak zvládnout.Co kdybychom jsme se spolu šli podívat do nějaké školy.Třeba by se ti tam mohlo líbit.“
„Hm,třeba jo,“řekla zpola smutným a zpola nepřítomným hlasem.
Téhož dne večer otce něco probudilo.Jako by slyšel z dětského pokoje nějaké hlasy.Jenže celý rozespalý tomu nevěnoval nejmenší pozornost a odvodil si to,jako sen.Ráno,když se probudil,ležel tiše v posteli a přemýšlel o včerejšku.Jeho dítě je přeci jediné,pro co má žít.Chtěl se jí,zato co jí řekl,omluvit.Lehce zaklepal na dveře,polepené samolepkami koní,princezen a jiných pohádkových bytostí.Bez odezvy.Zkoušel to tedy znovu,ale také nic.Tak pootevřel dveře a v tu chvíli by se v něm krve nedořezal.Amyina postel byla prázdná.Okamžitě prohledal celý pokoj.Díval se do skříně,pod postel…Oknem utéct nemohla.Je příliš vysoko a dole na chodníku také nikdo nebyl.V té chvíli v něm svitla poslední naděje.Třeba leží u něj na gauči,aniž by si toho předtím všiml.Ale nic.V celém bytě panovalo ticho.Dveřmi mohla také jen těžko utéct,jsou zamčené a klíče má schované.Běžel k ní do pokoje a rozplakal se.Bylo to poprvé,co se za posledních šest let cítil tak bezmocný.Když však odcházel zpátky do obýváku,nevšiml si podivného výrazu muže s balónky.Usmíval se.A také si nevšiml,že na jednom z koní starého kolotoče sedí malá dívenka s koníkem v ruce,až nápadně podobná jeho malé Amy.
Ležel sám v ponurém pokoji.Vše,jako by se zastavilo.Jeho vzpomínky i láska k malé Amy.Mrtví přece nemohou milovat.