Šedivý včerejšek

Anotace: Snaha vyjádřit zvláštní pocity, který jsem prožila v dnešním snu... Opilá holka bez včerejšího dne s jedinou touhou - jít domů.

Probudila jsem se. Byla jsem v chodbě metra, ale jak jsem se tam ocitla? Hlava se mi točila, přes podivně zamlžené oči jsem nic neviděla. Chtěla jsem se zvednout, ale nešlo to. Jediná myšlenka mého zatemnělého mozku byla: „Domů…“. Byla jsem opilá. Totálně. Ale jakto? Nevzpomínala jsem si že bych něco pila. Vlastně jsem si nevzpomínala vůbec na nic. Včerejšek se pro mě jevil jako velká šedivá díra. Neznámý, tajemný, náhánějící strach.

Přídržujíc se stěny jsem se zvedla na nohy. Svět se se mnou zatočil. Opatrně jsem posouvala nohu za nohu. Okolo plynuli davy lidí, nějak pospíchali, do práce, do školy, domů. Já taky domů. Domů, domů, domů. Pomalu jsem lezla do schodů. Bylo mi špatně a co chvíli jsem zastavila abych se nadechla. Křečovitě jsem se držela stěny, mé jediné opory.
„Prosííííííím…“ zakřičela jsem zoufale na postarší ženu co procházela kolem, „Nevíte kolik je hodin??“.
Ona na mě jen pohlédla a zrychlila krok aby mě co nejdříve minula. Proč mi nikdo nepomohl.
„Prosíííím!!!!!“ Křičela jsem dál. I když vlastně ani nevím, jestli ze mě nějaký hlas vyšel.

Těžce se mi dýchalo. Vzpomněla jsem si, že mám u sebe mobil. Vytáhla jsem ho z kapsy. Měla jsem tam zprávu. I když se na písmenka téměř neviděla, po chvíli jsem přečetla zprávu od své kamarádky : „Ty vole, Moniko, víš že si včera asi 20 krát volala Lubošovi? Fakt jako nevim co na to řekne!“. Bodlo mě u srdce. 20 krát jsem volala klukovi na kterém mi moc záleží. Nejspíš úplně opilá. Bude mě nenávidět. S obtížemi jsem našla volaná čísla. Do očí mi vstoupily slzy. Zas jsem všechno zkazila! Volala jsem všem klukům o které jsem kdy stála, které jsem milovala a záleželo mi na nich. Každému alespoň 20x.. Se vzlykáním jsem se podél stěny svezla na zem.

Nevím jak dlouho jsem tam seděla, bořila zmáčenou tvář do dlaní a plakala, když jsem vedle sebe uslyšela hlas a někdo mě tahal za předloktí:
„Panebože, Moniko, co tady děláš?!“. Zaostřila jsem svůj zrak. Byla to moje babička.
„Já?“, snažila jsem se předstírat že jsem v klidu, „já zrovna jedu domů.“
„Moniko!!“ ječela babička a zvedala mě na nohy, „vždyť jseš celá od krve!“.
„Ale prd. Nic mi není.“ Odpověděla jsem a upadla jsem zpátky na zem. Všimla jsem si že pode mnou je kaluž krve.
„Ah.“ Vzdychla jsem. Babička mi vyhrnula rukáv levé ruky a zděšeně vykřikla. Otočila jsem unavený zrak oným směrem.
„Ah“ vzdychla jsem znova a srdce se mi stáhlo úzkostí. Od lokte až po zápěstí se táhla široká rána, z prstů mi odkapávala krev. Tekla všude kolem. Rukáv jsem měla úplně promočený. V opilství jsem se asi řízla žiletkou. A příliš jsem přitlačila.
„Bože můj, bože můj,“ Šeptala babička a zaškrcovala mi ruku kapesníkem, „myslím že jsi ztratila už hodně hodně krve. Bože můj… musíme jet do nemocnice……Moniko? Prober se! Vstávej!… Haló!! Pomozte mi někdo, ona nedýchá!!!“