Anděl smrti

Anotace: Děsivé čekání.Ale na co vlastně čekání?Na smrt?Na smrt, která musí přijít....Doufám ,že se vám ta povídka bude líbit.P.S. prosím o komentíky ,fakt by mě zajímal váš názor=)

Ano, dá se říct ,že můj život v poslední době nehýří úspěchy.Dokonce by se dalo říct pravý opak ,ale to teď není důležité.Musím na to stále myslet ,přitom nechci.Jedu zrovna z práce ,ve které to zrovna není nejlepší.Na dánici je moc aut a ke všemu je strašný liják.Předjížděl jsem zrovna jeden kamión a pak...
Už jsem neslyšel nic.Byl jsem v neproniknutelné tmě.Chvíli jsem čekal co se bude dít , když se mi za zády ozval neznámý hlas :,,Vítejte u nás pane" a zabouchly se dveře.Někde pár metrů přede mnou se blikavě rozsvítila malá žárovka ,která osvítila malou místnost.Světlo bylo malé ,a přes to byla místnost světlem zalitá.prostřed místnosti byly tři křesla.Nikdo na nich neseděl.Rozhlédl jsem se dál po místnosti ,ale nic jiného tam nebylo.
Neměl jsem ponětí ,kde zrovna jsem ,ale když jsem chtěl chytit za kliku ,žádná tam nebyla.Byly tu jen čtyři holé, bílé zdi ,ze kterých vyzařoval chlad ,a bílé silné dveře.Žádné okno.Nevěděl jsem co zrovna dělat ,tak jsem se posadil na jedno z křesel a čekal.Na co já vlastně čekám?Během krátké doby jsem přemýšlel nad hodně věcmi ,ale nepoložil jsem si základní otázku ,kde jsem a co tady vůbec dělám.Zakřičel jsem na celou místnost.Hlas se odřážel od stěn.Nikdo nepřicházel.Řval jsem pořád víc ,ale nic se nedělo.
Po dlouhé době zaskřípěly dveře.Ve dveřích stála nějaká žena a za ní byl muž ,kterého jsem poznal po hlase.Byl to on ,kdo za mnou zavřel dveře.Měl na sobě oblek jak nosili asi před sto lety sluhové.Tvářil se klidně a nezaujatě a o mě ani okem nezavadil ,jen o něčem mluvil s tou ženou.Rychle jsem se zvedl z křesla a chtěl se ho zeptat na spoustu otázek.Jen si mě všiml ,že vstávám ze svého místa ,dokončil rychle rozhovor a zabouchl za sebou opět dveře.Ještě pár vteřin jsem vstekle zítral na dveře ,až se za mnou ozval ženský hlas: ,,Dobrý den, já jsem Nikol Greenová" a podala mi s úsměvem ruku.Já ji pozdrav oplatil a posadil se zas do stejného křesla.Nikol pokračovala dál v hovoru: ,,Nevíte ,kde to jsme?",,Na tuhle otázku už se snažím odpovědět tu dlouhou dobu co jsem tady"odpověděl jsem.Pomyslel jsem si ,že už tu musím být snad týden a zatím mi to nepřišlo tak děsivé jak teď.Něco jsem si uvědomil.
Podíval jsem se na ženu vedle mě.Seděla a zírala zamyšleně do země.,,Vy snad víte co tu děláme?"zeptal jsem se po chvíli ticha.,,Ne" odpověděla.V hlase byl poznat smutek i náznak hrůzy co se v ní skrýval.Začal jsem nervózně chodit po místnosti.Působilo to tu na mě stísněně a nepříjemě.Musím se odsud dostat pryč.Najednou jsem si všiml v rohu jedné části místnosti byl zavěšený zvonek.Byl jsem si jistý ,že tam dříve nebyl, toho bych si přece všiml.Spěšně jsem k němu přistoupil a co nejvíc to šlo na něj zazvonil.Po chvíli se otevřely dveře ,a v nich byl ten sluha.Přešel jsem vztekle k němu a začal skoro až řvát ,,Kde to sakra jsem?Co tady vůbec dělám ,držíte mě tu už skoro věčnost!"
Sluha mi s klidem odpověděl:,,Jste v místnosti pro čekající pane.Včas se vše dozvíte."domluvil ,otočil se a dveře se za ním zase zavřely.Když mluvil ,všiml jsem si ,že za ním nic nebylo.Bylo tam temné prázdno.Paní naproti mě se tvářila čím dál vyděšeněji ,ale asi nechtěla ,aby to na ní bylo znát.Kladl jsem si v duchu pořád ty samé otázky: Budu tu napořád?To přece není možné ,to bych musel být...na tohle nesmím myslet to je naprosto nereálné.Tak kde to tedy jsem.Tohle žádný ústav být nemůže ,nemají tu doktory ani žádný personál.Nikoho jiného než toho divného sluhu jsem tu neviděl.A jak jsem se sem dostal.Naposled si vzpomínám ,že jsem jel v autě domů ,předjížděl jsem a pak...nic ,byl jsem tady.Nejsou tu okna.Jak to ,že jsem ještě za tu dlouhou dobu co tu jsem nevydýchal vzduch.Copak už nedýchám.Tep srdce cítím jen slabě ,ale to je přece normální ne?Přesvědčuju tady sám sebe.Ale co když...co když tu jsem opravdu uvězněný do konce života.Do konce života?Ani nevím jestli ještě nějaký konec života bude ,co když už jsem mrtvý a tohle je onen svět...
Tyhle otázky mě zahlacovaly a přímo děsili.Dveře se znovu otevřely.Stál v nich opět ten sluha.,,Paní Nikol Greenová" řekl klidným hlasem.Nikol se pomalu zvedla a neochotně šla k němu.Natáhl ruku k ní a když mu ji podala zahlédl jsem něco ,jako by její pleť ztmavla.Ohlédla se za mnou.Tvář měla plnou slz a podivně mrtvolně bílou až do šeda.
Dveře se za oběma zavřely a já tu byl zase sám.Zoufale jsem bil do dveří ,ale ani se nepohnuly.Otočil jsem se a křeslo tu bylo už jen jedno.Vztekle jsem ho vší silou vzal a hodil o dveře ,ale zase se nic nestalo.Normálně bych cítil nějakou bolest nebo únavu ,ale tady nic.Celou tu dobu co jsem tady jsem nespal ,ani spánek nepotřebuju.Doba se tu strašně vleče a přestávám mít pojem o čase.
Asi po dalším dni nesnesitelného čekání se rozevřely dveře a v nich stál on.Vstal jsem ze země a díval se do šedých očí sluhy.,,Ani se mě nedotkněte" zařval jsem na něj a couval dál k zadní stěně.Pomalu se rozešel ke mě.,,Ty asi na anděly nevěříš viď ?"nečekal ani na odpověď a mluvil při chůzi dál.,,Já jsem totiž anděl smrti.A ty tu čekáš na odpověď ,na odpověď jestli budeš žít nebo ne."Byl jsem co nejvíce natlačený ke studené zdi a vyděšený k smrti.,,Pořád mi nevěříš?No tak ti to ukážu."
Sáhl mi ledově studenou rukou na čelo a pak mě náhle pustil.Rozhlédl jsem se.Už jsem nebyl v té chladné, prázdné místnosti.Kolem mě byly nějací lidé co se upřeně dívali na něco před sebou.Poznal jsem je.Byla to moje rodina a to na co se dívali jsem byl já.Já na nemocničním lůžku obmotaný mnoha obvazy.Byl jsem v komatu.Vedle mě stál ten starý sluha a z druhé strany doktor ,který něco smutně sděloval manželce.Nic jsem neslyšel ,jen sám sebe.Mluvil jsem na ně,ale oni mě neslyšeli.
Všichni v té místnosti plakali.
,,Ne, to přece nemůže být možné.Ne to né.Já nemůžu být mrtvý."Někdo mě chytl za rameno a já byl zase zpátky.Z očí mi tekly slzy.Byl jsem úplně na dně.,,Tak já myslím ,že půjdeme."řekl sluha úplně nevzrušeně.Vzedmula se ve mě vlna nenávisti a vrhl jsem po něm pěstí.Má ruka jim prošla jako párou.Bylo na něm vidět rozčílení.Chytil mě pod krkem a přitlačil ke zdi.Jeho hlas teď zněl jinak a obličej se náhle změnil.Změnil se v lebku z níž trčely kusy masa ,a kolem které byl černý opar.,,Nikdo se mi ještě nepokusil vzdorovat!"zaduněl jeho hlas.Táhl mě směrem ke dveřím.Žárovka pomalu blikavě zhasla a já se ocitl v temnotě.Přetáhl mě přez práh a dveře se skřípavě zavřely.

Budu strašně rád za komentíky, váš názor na tu povídku by mě opravdu moc zajímal.=))