Petr Davidovič

Anotace: Divoký západ na přelomu 20 a 21 století

Petr Davidovi

Další sklenka vodky zmizela v hrdle mého hostitele.
Už asi hodinu nejsem schopný akceptovat jeho tempo.
Petr Davidovi pije jako carský oficír a tomu se já středoevropan odkojený plzeňským pivem nemůžu ani přiblížit.
Co mě vlastně přivedlo do této situace?
A proč tady do sebe liju ten ďábelský nápoj?
Říká se, že za vším hledej ženu a to platí i v tomto případě.
Alena, moje manželka si v roce 1991 založila obchodní firmu. Zpočátku pracovala jen v Čechách a později i na Slovensku, ale během let vyrostla z dětských botiček a začala se rozhlížet po světě. Jak mi jednou řekla, prachy leží hlavně na východě a tak jsme vyrazili na jejich sběr.
Vše v této obrovské zemi bylo nezvyklé a komplikované, když však člověk pronikl do mechanismu moci, který zde fungoval , dali se vydělat v krátkém čase obrovské sumy.
Žena s lehkým srdcem opustila export porcelánu a vrhla se po hlavě do zajímavějších oborů podnikání. Začala v Čechách skupovat za pár korun vyřazené přístroje z nemocnic. Staré rentgeny , kterých se každý ředitel špitálu u nás rád zbavil, dostali nový kabát a šli jako prvotřídní zboží do oblastních nemocnic této obrovské země. Vedoucí pracovníci v těchto zdravotních zařízení poznali ,že kupují jen mírně vylepšené staré haraburdí, ale žena je uměla přesvědčit, aby byli s dodávkou spokojeni. Síť našich zákazníků se rychle rozrůstala a s ní se zvyšovali i zisky. Poznenáhlu kolem nás začala svá chapadla roztahovat i zdejší mafie.
Alena se odmítla podřídit a výsledek se dostavil skoro okamžitě.
Kancelář naší firmy v hlavním městě vyhořela do základů. Důstojníci zdejší policie jen stínovali svojí práci. S největší pravděpodobností i oni byli na výplatní listině zdejší mafie a náš odpor nemohli pochopit.
Co se týče mé osoby , první varování stačilo, ale má drahá nechtěla ustoupit a tak se rozběhli tragické události, které mne zavedlo k Petru Davidovičovi.
Týden po požáru odjela Alena na obchodní schůzku , tak dvě stě kilometrů na východ od hlavního města. Jednání asi proběhlo hladce a ona mi krátkou textovou zprávou oznámila čas návratu. Uvedený čas přešel , uběhli další tři hodiny a žena pořád nikde. Telefon se nehlásil a já pomalu ztrácel klid.
Policie působila naprosto bohovorně. Zmizení cizinky je nemohlo vyvést z klidu . Tři dni se nic nedělo a pak mi přišla videokazeta. Ruce se mi třásli už když jsem vkládal kazetu do videa, ale ten pravý šok mi přinesl až obraz na televizoru. Byla tam Alena , kterou s pomocí připínacího penisu znásilňovala statná asi třicetiletá žena s černou kuklou na obličeji. Celá scéna byla podkreslena zoufalým křikem. Když už se zdálo, že nemůže být hůř došlo ke střihu. Teď jsme byli v koupelně s velkou starodávnou vanou plnou vody ve které seděla Alena. Musel ji být zima , protože se celá chvěla. Najednou do místnosti vstoupila ta bestie z předchozího záběru. Chytla Alena za vlasy a strčila jí hlavu pod vodu. Rozpoutal se boj jehož vítěz byl předem jasný. Má žena s rukama svázanýma za zády byla bez šance a její odpor ustával. V poslední chvíli jí vytáhla z vany a hodila na zem.
Tady video záběru skončili a na obrazovce svítil anglický text: ,,Pokud nemáme s Vaší ženou pokračovat, zaplaťte 100 000 dolarů v hotovosti. Bankovky v černém kufříku předáte zítra na severním nádraží průvodčímu třetího vozu Něvského expresu. Ani se nepokoušejte kontaktovat policii.“
Ta poslední poznámka byla zbytečná. Jít na polici by mne ani nenapadlo. S vypětím všech sil se mi podařilo dát dohromady požadovanou částku ,. Průvodčí byl sice trochu překvapen, ale kufřík si přebral a vlak odjel.
Místo ženy mi byla večer kurýrní službou doručena další kazeta. Tentokrát byl nápis hned z kraje.
Zněl: ,,Vznikli nám neočekávané náklady. Musíte doplatit ještě 250 000 dolarů. Pro zvýšení Vašeho úsilí zasíláme další záběry.“
Textu zmizel a mi byli zase v té hrůzné koupelně. Alena ležela spoutaná na dně v prázdné vaně. Přišla k ní ta třicátnice s maskou. V ruce měla hadici s proudnicí. Namířila na Alenu a pustila vodu. Obrovský proud se roztříštil o její tvář. Nemohla ani křičet, jakmile se o to pokusila , nasměrovala tyranka proud vody přímo do pusy.
Záběr skončil a já uviděl text:,, Máš 72 hodin . Stejné místo.“
Bylo mi jasné, že v tomto termínu tu částku nedám dohromady. Nakonec se mi podařilo sehnat 75 000, ale to jim stačit nebude.
Navíc kde je záruka, že po zaplacení Alenu vrátí a nebudou chtít další peníze?
Co si teď asi počnu?
Radu mi poskytl Alexandr Gleb , majitel cestovní kanceláře v domě , kde jsme bydleli.
Byl to asi jediný z místních lidí za kým se dalo jít pro pomoc.
Vyslechl co mám na srdci a po dlouhé úvaze řekl: ,,Pokud nemáš na vybranou. Jdi za Petrem Davidovičem.“
Popsal mi cestu do restaurace , kde bych ho měl hledat.Bylo na něm vidět, že se toho tajemného Petra strašně bojí. Kladl mi na srdce, abych o tom že mi o něm řekl on nepromluvil ani slovo.
Taxi mne zavezlo na dané místo a já vstoupil do neuvěřitelně špinavé kořalny plné opilých pobudů.
Jakmile za mnou zaklapli dveře , celá ta ,,vybraná“ společnost zmlkla a všechny oči se otočili ke mně.
Hospodský na nic nečekal a rovnou se zeptal: ,,Co sem lezeš.“
Já mu odpověděl: ,,Hledám Petra Davidoviče!“
Slabě přikývl a ukázal na dveře vedle baru. Za dveřmi bylo dlouhá špinavá chodba a na jejím konci otevřené dveře z kterých se rozléhalo jasné světlo.
Ten rozdíl mezi nálevnou i chodbou a pokojem byl úplně neuvěřitelný.
Ze špíny rovnou do paláce.
Křišťálový lustr. Perské koberce. Gobelíny za zdech a obrovský pracovní stůl. To byla výbava mého hostitele. Ten seděl za stolem a něco zapisoval do poznámkového bloku zlatým plnícím perem. Za ním stáli dva muži v oblecích. Typické gorily i přes saka byli vidět zbraně.
Jeden z bodygardů se zeptal: ,,Co tu chcete?“
Já pak v rychlosti popsal co se stalo v uplynulém týdnu. Muž za stolem ani brvou nehnul a když už nebylo co říci , položil mi pro něho zásadní otázku: ,,Když pomůžeme co za to?“
Má nabídka zněla 75 000 dolarů.
Jen se uchecht a řekl: ,,Ty drobné si nechte. Převedete na mojí firmu 67% té Vaší. Zůstanete v pozici ředitele a vaše paní bude předsedat dozorčí radě.“
To byla doslova zlodějská nabídka, ale já musel souhlasit.
Stačilo mé slovo a atmosféra se uvolnila.
Nechtěl ani sepsat smlouvu , jen podáním rukou jsme potvrdili naši dohodu a poté zvesela ukončil tuto část jednání slovy: ,,Teď popijeme vodky. Drahý příteli. Ráno pak budeme pracovat.“
Teď teda víte, jaké klikaté cesty mě svedli dohromady s mým hostitelem.
Další sklenka zmizela v jeho hrdle, ale já už nemám správnou formu.
Jedna s goril mi pomohla do postele.
Ráno mi potvrdilo jednu všeobecně známou pravdu. Po kvalitní vodce hlava nebolí.
Petr Davidovi mně už čekal ve své luxusní pracovně.
Bez dlouhých úvodů začal. ,,Ta žena z kazety se jmenuje Irina Gorodská! S tou není žádná legrace. Je to sadistka a psychopatka. Navíc je lesbička, která trpí komplexem před každou úspěšnou ženou. Znám ji dobře. Dřív pro mě pracovala. Uměla dostat jakékoliv informace z každé ženy, ale stala se nezvladatelnou a několik klientek po výslechu zabila.
Teď dělá pro Eustacha Kazimiroviče Polka. Ten stojí mimo běžné rodiny a živí se tvrdým vydíráním. Je těžce závislí na opiátech a také strašně nebezpečný.“
Upil čaj ze šálku a pokračoval: ,,On týrá muže a Gorodská ženy. Mají to moc šikovně rozdělený.“
Já se zmohl na jednu otázku: ,,A co bude teď?
Opět usrkl čas a odvětil: ,,Chlapci už čekají. Dojdeme pro Vaši paní. Ale musí to být rychlé.“ Pak vyrazil zadním vchodem na dvorek. Stáli tam čtyři terénní auta a u nich pokuřovalo patnáct nebo šestnáct mužů. Všichni do jednoho nakrátko ostřihaní v černých overalech. Nástup proběhl za úplného ticha a když se kolona rozjela , Petr Davidovi řekl: ,,Ten Eustach má doupě ve staré továrně na traktory , hlídá to tam šest chlapů. Tři jsme už podplatili a tak se snadno dostaneme dovnitř.“
Po necelé půl hodině jízdy odbočil náš vůz z hlavní silnice a vjel do zpustlého továrního areálu. U vjezdu stál asi třicetiletý muž silně podobný našim gorilám a ukazoval k napůl spadlé hale. Ve vstupních dveřích stál další z mužů a ukazoval kudy máme pokračovat. Nakonec auta zastavili a naši muži vyrazili.
Byli slyšet dva výstřely a pak zazvonil mobil mého společníka.
Chvilku poslouchal a poté co hovor ukončil řekl: ,,Je to zabezpečené. Půjdeme dál.“
Hned za dveřmi leželi na podlaze tři muži. O stěnu stáli opřeni asi čtyřicetiletý muž a třicetiletá žena.
Jedna z goril přivedla mojí ženu. Třásla se po celém těle,ale byla nezraněna. Několika slovy jsem jí vysvětlil co se stalo s naší firmou a kdo ji zachránil.
Samozřejmě poděkovala Petru Davidovičovi a souhlasila s mým rozhodnutím.
Než jsme vyrazili k domovu, vyndal náš zachránce zbraň z pouzdra a položil mi naprosto šokující otázku: ,,Chcete je zastřelit sám?“
Já jen zakroutil hlavou.
Pak třeskly dva vystřely a Eustach Kazimirovič i Irina Gorodská byli mrtví.
Žena se z utrpěného traumatu léčila skoro čtvrt roku, ale firma jen zkvétala. Přístroje se vozili z celé východní Evropy a náš podnik měl skoro monopol. Petr Davidovi obchody zmnohonásobil a pomalu nás vytěsňoval z vedení podniku. Nakonec přišel s nabídkou na odkup našeho podílu.
Já bych souhlasil, ale Alena váhala.
Chtěla čas na rozmyšlenou.
Měla ho mít.
Byl čas na dovolenou.
Krym, Suchumi a na závěr Kyjev.
Půjdeme do experimentálního divadla.
Hra začala.
Opona letí vzhůru. Vidím natažené prostěradlo a štafle. No se scénou se moc netrápili.
Teď přichází herečka. Najednou mi Alena stiskla ruku div jí nerozdrtila.
Ta herečka je mrtvá Irina Gorodská.
V dalším obraze se objevil i mafián Eustach Kazimirovič , sice zastřelený ale zde hrající. Během přestávky pronikáme do zákulisí a už je vidím.
Jako dvě hrdličky.
Nic se nevyrovná tomu ,jak se tvářili když nás uviděli.
Šok , překvapení a snad i strach.
Nakonec Olga Zavjalovová alias Irina Gorodská promluvila: ,, Unesl nám dceru a museli jsme pro něj to divadlo sehrát. Jinak by jí zabil.“
,,Ale kdo křičím?“
,,Petr Davidovi.“ Odvětí.
Jdu k telefonu a volám svého souseda z hlavního města Alexandra Gleba , vždyť právě on mě poslal do té kořalny.
Po krátkém vyzvánění zvedl sluchátko. Nestihl ani říci ,,hallo“ a já mu od plic řekl co si o něm myslím.“
Po dlouhém tichu byl ze sluchátka slyšet zahanbený hlas. ,,Vypálili by mi kancelář. Promiň.“ Pak už byl slyšet jen tón. Teď už bylo vše jasné, ale co si teď počneme.
Než se to všechno provalí musíme prodat naše podíly a zmizet.
,,Ale ne tomu hajzlovi.“
Řekla Alena.
Nakonec nám pomohl právník.
Hodnotu 33% podílů ve firmě ocenil na 7 000 000 dolarů a nabídl ho za 1 000 000 investiční firmě ,,Reality 1000.“
Její majitel byl rodinným přítelem samotného prezidenta země.
Po půl roce proběhl velký soudní proces s Petrem Davidovičem.
Chudák dostal dvanáct let.
Neplatil daně.
Ztratil veškerý majetek a ten v dražbě koupila firma ,,Reality 1000.“
Teď už asi Petr Davidovi nepije vodku ve své luxusní pracovně, ale on se ani v táboře nucených prací neztratí.
Já s Alenou žijeme v Čechách a na východ jezdíme maximálně k řece Moravě.
Dál ani o metr.