Prokletí

Anotace: I zlo má svou naději a umí ji využít.. chytá se jí jako tonoucí stébla a nepustí se... protože ví, že přichází jeho čas...

A bojíš se vyslovit,
tu pravdu odvěkou,
vždycky jsi byla,
budeš, jseš
prokletou....

Klika se pootočila, jak na ni někdo na druhé straně zatlačil. Levé křídlo dveří se pomalu otevřelo. Člověk, čekající v předsálí se otřásl nečekanou vlnou chladu.Najednou na něj dopadla všechna ta tíha vzdálených dní. „Vím, právě to začalo! Jaké dostala jméno?“
„Nemá jméno a nikdy ho mít nebude. Je to zrůda!“
„Ano, máš pravdu. Jen doufám, že se všichni nesetkají. Že se ti ostatní narodili hodně daleko!“
„Kolik jich vlastně je?!“
„Sedm. Sedm smrtelných hříchů, sedm kruhů očistce. A sedm bude i Jezdců Apokalypsy!“
„A co bude, až se setkají?!“
„Nic, pak už nebude nic!“
„Pojďme ji zabít. Nikdy nemůžou naplnit svůj osud, pokud nebudou všichni!“
„To nejde, vybrali by jinou! I zlo musí mít svou naději!“

„Probouzí se do tichých nocí. V době, kdy má obloha tu nejtemnější barvu, když září nejméně hvězd. Ve chvíli, kdy vše dobré spí a k životu procitá to nejhorší zlo.
Zpívá svou píseň přeplněnou nenávistí a láká oběti krásným nahým tělem. Záplavou hustých, tmavě kaštanových vlasů, vlnících se v jemném vánku. Je ďábelsky krásná a záda jí zdobí dvě křídla z černých perutí. Bloudí světem a hledá svůj původ. Ta hrůza nepřestane, dokud nenajde své jméno. A možná ani potom ne. Je, a na vždy bude prokletá!“
Svíčka, která jako jediná osvětlovala pokoj plný dvaceti lidí zaprskala, ale nezhasla. Okenní tabulky se otřásly v náhlém poryvu větru. Jakoby si toho však nikdo nevšiml.
„Jsi hloupá Theo! Říkala jsi, že nám povíš pravdivý příběh. A tohle sis právě vymyslela!“, zapištěla Sylvia nepřirozeně vysokým tónem a hystericky se rozesmála.
„Nemusíš věřit! Thea to na začátku říkala!“, uzemnil ji Adrien a vyměnil si s Theou podivný pohled. Kromě nich dvou o něm však nikdo nevěděl.
„O to horší, to pro tebe bude!“, nasadila Thea opět svůj nadpozemský tón- Sylvia vykulila oči: „O čem to mluvíš?!“
„To brzy poznáš!“
Adrien s Theou byli jediní, kteří věděli, co za pár hodin začne... „až bude obloha nejčernější...“
„Vi-vidíte tu stopu?!“, zašeptala na pokraji zoufalství Sylvia. Neměla daleko k hysterickému záchvatu pláče.
„Je nás tady dvacet, Sylvi.“, zachraptěl Mark, „musíš mluvit konkrétněji!“ snažil se svým sarkasmem zakrýt strach, který v něm vyvolal Thein příběh. Všichni se jím vyděsily. Cora se ještě těsněji tiskla k Davidovi, který ji pevně držel za ruku a podvědomě hladil po zápěstí. Michelle měla nehty zaryté do dlaně a z prokousnutého rtu jí pomalu odkapávala krev. Tara měla ve tváři výraz, který jasně říkal, že do zchátralých domů uprostřed lesů chodí jen Američani v přiblblých „teenage“ hororech, a že nechápe, co tu ona, jako inteligentní Angličanka dělá.
Jen Thea s Adrienem vypadali naprosto klidně. Thea pootvírala rty a něco neslyšně šeptala. Možná modlitbu a možná poslední přání. Pak ale promluvila nahlas a všichni by její slova raději neslyšeli; stále nevěděli, zda věřit, či zavrhnout. Z Theiných úst znělo vše tak opravdově. „To si jde pro tvou duši, Sylvie. Vsadím se, že teď vidíš další a další. Patří bosé noze. A stále se blíží. A za chvíli tě něco chytne za kotník!“ její hlas zněl nepřirozeně, v o čích jí podivně jiskřilo, Adrien se potutelně usmíval.
Ticho prořízl Sylviin výkřik a polekaně trhla nohou. Thea ale dál pokračovala: „A tvá naděje je jako tenhle symbol,“ nadechla se a do prachu prstem nakreslila spirálu. Jemně do ní foukla. Zrníčka prachu se rozletěla do všech stran. „NENÍ!“ a znělo to jako rozsudek smrti.
Elain začala nepokrytě ječet: „Nechte už toho divadla! Zrovna od tebe, Sylvie, bych nečekala, že přistoupíš na takovouhle hru. Povedlo se vám nás vyděsit, ale teď už toho nechte!“
Adrien si pobaveně odfrkl: „Myslíš, že by se Sylvia na něco takového zmohla? To jen my s Theou a...“
„Já!“
Ten hlas naplnil celou místnost. Jeho podmanivost se téměř všem vryla do srdce a zanechala v něm hluboký šrám, naplněný strachem a krví. Všechny pohledy a padly na dívku stojící mezi dveřmi.
Thea s Adrienem se spokojeně usmívali. Všichni ostatní však vypadali jako by v nich najednou zaniklo všechno živé. „Co to má – ?“, zeptal se kdosi, ale byl přerušen nově příchozí kráskou.
„Znamenat?! – Ty a tví přátelé dnes večer zemřete! Už se moc těším!“ na tváři vykouzlila zkázonosný škleb. Svěsila ruce, které předtím měla zapřené mezi dveřmi a pomalým krokem se vydala na „okružní jízdu“ po místnosti.
Nejdříve se zastavila u Sylvie. Kývla na ni prstem s k smrti vyděšená Sylvia opravu vstala. Třásla se strachy, ale jinak se ani nehnula. Zčásti proto, že stála v rohu a jediná cesta pryč vedla kolem té čarodějnice. Ta se k ní nahnula a začala jí něco šeptat těsně do ucha.
Sylvia nejdřív vykulila oči, pak zbledla do nevyšší možné míry a nakonec se po zdi svezla zpět k zemi. Zoufale cosi šeptala, zmítalo jí šílenství a celá se třásla. Dívka si jen posměšně odfrkla a začala se rozhlížet po dalším chudákovi...

„Kde jsou ostatní?!“, zeptala se Christine – to jméno jí vybrala Thea. Bylo to lepší, než jí dále říkat Bezejmenná.
„Čekají na nás pár kilometrů na východ, do svítání jsme u nich!“, odpověděl jí spokojeně Adrien.
„Ano, všichni se těší, že už konečně budeme kompletní!“, ukončila na několik hodin rozhovor Thea.
Když pak asi po dvou hodinách vstoupili na malou mýtinu, kde na ně čekali další čtyři lidé, Thea zlověstně zašeptala: „Rozlučte se se světem, takovým, jaký zatím je, protože zítra, už by mohl být jiný!“ chvíli bylo ticho, ale pak jej prolomil hlasitý hrom. Poprvé, podruhé a potřetí. Právě začalo divadlo světa, na které nikdo nezapomene!