Posedlý

Anotace: Znáte takové ty maniaky co pořád sedí u počítače? Tak tohle je jedna taková povídka o nich. PS: za komentáře budu jen ráda!!

Po celém pokoji se rozprostíralo ticho a šero. Tak trochu tísnivá atmosféra. Přesto, že už bylo dávno po půlnoci jsem seděl u svého nového pc. Jako obvykle jsem hrál svou nejoblíbenější hru. Už si nevzpomínám na její název.Podstatné je že v ní šlo o vraždění. Měl jsem ještě celých pět minut do konce časového limitu a přitom jsem už na svém kontě měl pěknou řádku zavražděných. Byla to pro mě jen jména, nebo snad body, nic víc. Aby taky jo, když to byla jen laciná pc hra. Má nejoblíbenější. Hodinová ručička ukazoval půl třetí. Rád bych přehlušil tísnivé ticho hlučnou střelbou hry,
ale reproduktory jsem se neodvážil zapnout. Kdyby je slyšel otec, byl by pěknej mazec. Poslední týdny jsem si s ním vůbec nerozuměl. Každý den jsem seděl u počítače a věnoval se svým hrám, zatímco můj otec pracoval dlouho do noci.Bylo těžké uživit nás oba, ale otec se snažil. Důkazem toho byl počítač, který jsem dostal k 16 narozeninám. Vážil jsem si
toho a počítači se pravidelně i několik hodin denně věnoval. Ovšem na vkus mého otce až přes příliš, a tak se stalo, že jsme se jednoho dne pořádně
pohádali. Výsledkem bylo, že jsem měl odjet k pratetě na venkov. Byl jsem z toho zoufalý. Celé dva týdny bez svého kompu, televize. Prateta pokrok neuznávala, a aby taky jo, nabízí se otázka. Vždyť jí bylo už bezmála sto let. Budík tiše zapípal a vyrušil mě tak z uvažování. Neochotně jsem vypnul hru a po chvíli i celé pc. Už dnes, honilo se mi hlavou. Brzy ráno, mě otec sám odveze pryč od veškeré civilizace. Prý se konečně nadýchám čerstvého vzduchu a taky si odpočinu
od těch svých šílených her. Jak důvěrně nazval mou nejmilejší zábavu.

Ještě bylo šero, když jsme se vydali na cestu, aby se můj otec včas stihl vrátit do práce. Auto se pomalu kodrcalo po lesní cestě, jasný důkaz že brzy budeme na místě. Když jsme dojeli po nekonečně dlouhé cestě na okraj lesa, bylo mi špatně.Otec si myslel, že je to dlouhou cestou ve stísněném prostoru. Nevymlouval jsem mu to. Spíše naopak. Byl jsem rád, že nemá ani potuchy o mé depresi. Stručně jsme se rozloučili a otec odjel. Ještě chvíli jsem se díval, jak staré auto mizí za
zatáčkou a poté jsem se vydal za tetou do starého pobořeného domku. Prošli jsme úzkou chladnou chodbičkou až do kuchyně. Z kuchyně vedli pouze dvoje staré dřevěné dveře, jedny do koupelny, samozřejmě bez splachovacího záchodu a teplé vody a druhé do mé stávající ložnice. Jak jsem se později dozvěděl stará teta se kvůli mě odstěhovala do bývalého
chlívku. Ovšem o tom jsem neměl ani potuchy. Celé dny jsem trávil v malém kamrlíku ležíce na staré rozvrzané posteli. Ať se mě teta jakkoli pokoušela přesvědčit vyjít ven, nikdy jsem ji neposlechl. Vycházel jsem jen do malé kuchyňky pravidelně k snídani, obědu a večeři. Nic jiného jsem k životu nepotřeboval. Jak se dny sčítali stále více jsem se těšil domů.
Né na otce, ale na svůj krásný milý počítač. Bylo to jako posedlost, ale nic jsem s tím nemohl udělat. Po dni zírání do našedivělého stropu, jsem kolem desáté večer usínal. Noc byla jediná doba, kdy jsem zapomínal na svou bolest. Ve snu se naplňovaly mé největší touhy. Vracel jsem se k počítači a hrál svou nejmilovanější vražednou hru. Bylo to tak skutečné. Dělalo mi
neskutečně dobře dívat se do očí umírajících. Bělmo jejich očí a křik, s kterým mě prosili o život mi dával křídla. Křídla, která mi ve dne stříhala touha po virtuálním světě.

Jednoho dne jsem se probudil pozdě ráno. Překvapilo mne, že mě teta jako obvykle nezavolala k snídani. Vyšel jsem tedy ze svého pokoje. Na stole byl rozprostřen bílý ubrus. Nikde ani náznak připravené snídaně. Udělal jsem proto několik váhavých kroků ke dveřím vedoucích na chodbu. Za celou tu dobu jsem ještě nikdy nevyšel dál, ale teď to bylo jiné. Vpřed mě hnal strach. Strach o starou tetu. Už teď mi bylo jasné, že se muselo něco stát. Strčil jsem do starých dveří, které
se s vrznutím otevřely a oslepilo mě denní světlo. Nebyl jsem na něj zvyklý. Na chvíli jsem přivřel oči. Když jsem je znovu otevřel, uviděl jsem něco neobvyklého na zemi. Přikrčil jsem se. Zastavil se mi dech, když jsem si uvědomil, že to je stopa krve. S malou dušičkou v těle jsem došel až k polorozpadlému chlívku, ke kterému mě dovedly krvavé stopy. Když jsem
vstoupil dovnitř, uvítal mě chlad a šero. Mé oči si rychle přivykly a přede mnou se objevil ten nejhorší obraz, který bych jen těžko hledal ve své hře. Ležela tam tolik bezmocná v kaluži rudé krve. Ruce sepnuté na prsou, bílé vlasy rozhozené po špinavé podlaze. Těžko popsat jak jsem se cítil. Zavřel jsem oči, hlava se mi zamotala. Když jsem je otvíral doufal jsem,
že to všechno byl jen opravdu špatný sen, ale nebyl. Přikrčil jsem se k ní a pohladil ji po vlasech. Jakmile jsem se dotkl její kůže před očima se mi začalo přehrávat něco neuvěřitelného. Viděl jsem, jak ji já sám vraždím. Poté si už nic nepamatuji, šílenství
mne dohnalo až na kraj nedaleké skály. Sráz byl příkrý a zlověstně se na mě šklebily obludné balvany na jeho dně, na které jsem se měl za malý okamžik nabodnout. Příliš malý trest za to co jsem provedl. Zhluboka jsem se nadechl, zavřel oči a udělal malý krok
vpřed. Poté jsem už nic necítil, jen padal a padal. V hlavě se mi bláznivě přehrávaly neskutečné obrazy. Hádka s mým otcem, ruce v nichž jsem držel ostrý kuchyňský nůž a hrůza v očích tety, do níž jsem s neuspokojenou touhou bodal až se ostří zbarvilo do ruda...